marlowe komentáře u knih

Je mi naprosto jasné, k čemu autor směřuje. A také jsem se poctivě snažil jím vytčenou cestu sledovat. Pravdou ovšem je, že se mi to ne vždy dařilo – a tak některé komnaty jím načrtnutého duchovního domu pro mě zůstaly uzamčeny. K mé škodě.
Na vině je zřejmě můj pragmatismus a léty zbytnělý skepticismus.

6 29.08.2014

Seznámení s autorem jsem dlouho, dlouho odkládal. Vesměs HODNĚ vychvalovaného Seveřana jsem si nechtěl pustit k tělu z prostého strachu, že NEBUDE tak dobrý, jak většina ostatních říká. Leč obava byla zbytečná (a to jsem začal tou nejhůře hodnocenou knihou). Už jsem přečetl hodně detektivek, abych mohl s klidným svědomým říci, že Netopýr je silně nadprůměrná detektivka s úžasnou atmosférou, skvělými dialogy a kompaktním, jakoby ze žuly vytesaným příběhem.
Jasně, jsou tam pasáže, ve kterých to trošku zaskřípe, ale jinak „u mě dobrý“, čímž mám na mysli solidních 80-90%.

17 29.08.2014

S paní Proškovou mám letitý problém. A to jak s jejími příběhy, tak s její češtinou. „Něco je špatně“, chtělo by se ocitovat klasika…

Co se vlastní knihy týče, úroveň povídek má – podle mne – sestupnou tendenci. Svým způsobem mě zaujala pouze ta první, naopak se závěrečnou povídkou jsem se doslova trápil a dočíst ji jsem dokázal jen s velkým sebezapřením.

Mám-li to říci úplně natvrdo (tímto prohlášením asi doběla rozpálím autorčiny fanoušky): dokud se na scéně neobjeví Horác, člověk ještě dokáže být jakžtakž shovívavý, ale s příchodem autorčiny ústřední figury jde téměř vždycky všechno do kytek: logika vyprávění, úcta k žánru i celková uvěřitelnost – alespoň TAKHLE to cítím já. Prostě jsme si s paní Proškovou nepadli do noty.

A ještě k té nahoře zmíněné sémantické výtce.

Navzdory vygooglovanému (a ze tří zdrojů potvrzenému) ujištění, že Hana Prošková je Češka jako poleno, mívám někdy pocit, že je spíš cizinkou, která k češtině přičichla až někdy ve zralém věku. Prazvláštní užívání slov a slovních spojení, kostrbatost ve slovosledu (někdy se člověk musí vrátit na začátek věty, aby plně pochopil, co chtěla autorka říci), slova umísťovaná do kuriózních kontextů, bizarní nakládání s předložkami, vedoucí ke vzniku krkolomných nečeských vazeb atd.

Jako příklad uvedu devět jazykových podivnůstek, které jsem (jako vzorek) zcela nesystematicky vyzobal na ploše devětadvaceti stránek (str. 308 – 336):

Měla pláč na kraji. ----- Zavolal na ni, rozškrtl novou sirku a snažil se k ní dostat; nebylo to příliš nesnadné… ----- „Stalo se ti to nerado?“ zeptal se Míla. ----- „Zrovna se chystám do koncertu.“ ----- „Bohužel jste si vybral zrovna dobu, kdy mám fofr, ale to nic nedělá.“ ----- Co se týká Horáce, musí se říci, že to s ním bylo značně horší; ano, o Jardovi se nezmýlil, že se to domníval, ale Olina nemusela být vinna… ----- „Bože, Horáci, ty vypadáš.“ Přisedla si k němu. „To je v kraji, to se vybrousí.“ ----- Žaludek měl jak na vodě a nervy se v něm začaly viklat. ----- Jenže Vašátko byl dříč a kromě toho ho pálila chyba, které se dopustil s Mertlem. (Konec příkladů.)

Nechci být hnidopich, ale jazyk by měl být nenápadným prostředníkem mezi čtenářem a příběhem. Jste-li ovšem v průběhu čtení neustále konfrontováni s nedostatečnostmi tohoto prostředníka, je to némlich totéž, jako kdybyste poslouchali muziku z praskajícího gramofonu, na kterém neustále poskakuje jehla (což je sice příměr pro pamětníky, ale lepší mě nenapadá). Potom je snad lepší celý ten krám raději vypnout.

12 29.08.2014

Knize by rozhodně slušelo spíše označení "psychologický román" než to trochu nešťastné ocejchování zobecňující nálepkou "temný thriller".

V příkrém rozporu se současným "klipovým" pojetím moderní detektivky (plné ostrých střihů a nečekaných zvratů) tady nacházíme pozvolna plynoucí děj, ukázkově rozvržené charaktery (načrtnuté jednoduchou, čistou linkou, připomínající japonské kresby tuší) a v neposlední řadě i nádherný, kultivovaný jazyk velkých vypravěčů, na který člověk v tomto typu literatury narazí zřídkakdy.

Výborná je linie vyšetřování vraždy (odvyprávěná v er-formě), ale snad ještě lepší je série dlouhých a záměrně neuspořádaných flashbacků, pozvolna a nenásilně odhalujících Finovu minulost; s každým novým obrazem před námi jako z mlhy vyvstávají nové detaily života hlavního hrdiny – a vy při četbě prožíváte stejně fascinující pocity, jako když v temné komoře položíte fotografický papír do vývojky a před vámi se na bílé ploše lesklého kartonu začnou objevovat první nejasné skvrny, které se následně promění ve výsledný obraz.

Opravdu výborná kniha!

Takže: spokojenost veliká, celkové hodnocení 95%. (Těch 5% strhávám za trochu předimenzovaný závěr – tady autor, podle mne, na pilu přitlačil až příliš.)

29 19.08.2014

Značné zklamání, čekal jsem mnohem víc – zřejmě pod vlivem převážně obdivných hodnocení. Příběh se mi zdál plochý, málovrstevnatý, tažený v jedné monotónní linii, každá kapitola jako by byla napsána podle stejné matrice. Zkrátka jsme si s autorem nepadli do noty.
Knížku jsem asi po třech čtvrtinách odložil nedočtenou…

8 17.08.2014

Další z nekonečné řady šedivých, nevýrazných, odnikud nikam se potácejících současných českých detektivek.

A pořád to samé, monotónní klapity-klap, jako nikdy nekončící refrén mlýnku na potoce: Matné, zaměnitelné postavy, nepravděpodobný příběh, prkenné dialogy ve stylu "proboha, takhle přece nikdo nemluví", literární styl na úrovni školních slohových prací, vyšetřovací postupy kriminalistů zcela se míjející s realitou, zápletky na hranici (a mnohdy i za hranicí) uvěřitelnosti, akční scény ve stylu socialistických kriminálek, točených "na první dobrou".

Nuže tedy: Jedna hvězdička za relativně věrohodné zobrazení novinářské práce, druhá za to, že celá story, přes veškeré uvedené výhrady, jakžtakž drží alespoň NĚJAKÝ tvar.

10 17.08.2014

Ach jo…
Jakoby většina českých autorů detektivek žvýkala při psaní nějaká psychedelická semínka, která jim zabraňují podívat se na výsledek své práce střízlivýma očima. Jinak si nedovedu vysvětlit tu bídu s nouzí, kterou tuzemští krimi-pisálkové produkují.
A pan Smetana rozhodně není výjimkou. Jen nechápu, jak mohl být autorem „třiceti televizních a rozhlasových her“ (viz životopis), když dialogy v jeho knize kulhají na obě nohy a šustí papírem jak sto let staré noviny. (A to se raději ani nebudu vyjadřovat k zápletce příběhu a k popisu způsobu vedení vyšetřování. Protože bych mohl sklouznout až někam k hovorové mluvě.)
Přesto (byť s určitým sebezapřením) ty dvě hvězdičky knížce dám. Jednak za „nikoli nezajímavý“ pohled do zákulisí amatérských herců – a také za snahu…

5 14.08.2014

Nečekaně milé počtení…
Po prvotních rozpacích (přece jenom je člověk u Simenona zvyklý na něco jiného) jsem stylu vyprávění nakonec podlehl a rtuť hvězdičkoměru dostrkal až na konečné 4*. Ty místy až dětsky naivní zápletky (vyklepávání morseovky podpatkem atd.) výsledný dojem přece jenom trochu degradují (nezapomínejme, že povídky byly psány před rokem 1943!), ale stylistická obratnost (budování vlastních příběhů i stavba dialogů), už jasně signalizují budoucí Simenonovo mistrovství.
A na závěr nostalgické povzdechnutí (spolu s mgeisselreiterem): Jak je možné, že se dodnes nenašel nikdo, kdo by vydal zbývajících devět povídek této sympatické série?

6 14.08.2014

Jussi Adler-Olsen napsal naprosto brilantní detektivku, na které jsem nenašel jediný chlup, kterým bych mohl dokladovat nějaké autorské zaváhání. Čistých 100% a palec nahoru. Tomuhle se říká Detektivka s velkým Dé.
Nádherně vystavěná pyramida příběhu, zbudovaná pěkně poctivě cihličku po cihličce, s decentním citem pro logiku, detail i psychologii, „detektivové“, se kterými by člověk hned zašel na pivko pokecat o věcech pozemských, úsporné dialogy, stylistická čistota. V knížce najdete všechno: lásku i nenávist, akci i detailní popis mravenčí práce policistů, napětí i humor.
Přednedávnem jsem na DK prezentoval výčet prohřešků, které mně vadily na románu „Vraní dívka“. Všechno, co jsem u Erika Axl Sunda postrádal (cit pro vyváženost atd.), jsem ke své radosti v „Ženě v kleci“ našel v míře vrchovaté.
A tak mohu Jussi Adler-Olsena bez uzardění umístit na špici svého soukromého „severského“ krimi-peletonu – hned za bezkonkurenčního Stiega Larssona.
P.S.: Jestli jsou i další díly série stejně dobré, mám se na co těšit!

37 04.06.2014

Takové nijaké čtení, na které člověk za pár dní zapomene. Exkursy do hrdinčina soukromí mě tentokrát iritovaly ještě více než u jiných detektivek, závěrečné shrnutí trochu příliš teatrální, celá zápletka lehce přepatnáctělá a motivace postav na hranici uvěřitelnosti.
Přesto to není napsané úplně špatně, po dlouhém váhání nakonec lepších 50%.

5 04.06.2014

Coby vášnivý detektivkář musím chtě nechtě na svém čele vyrolovat trochu vrásek, chci-li hodnotit „detektivní“ linii příběhu: Způsob vlastního provedení vraždy, který je čtenáři předložen v konečném resumé, bych u klasické detektivky odměnil přece jenom trochu důraznějším štulcem, ale v knize, kde jde o podstatnější záležitosti, než o finální odhalení původce zločinu, nesmíme být až tak úzkostliví.
Takže: výborná sci-fi se zajímavým filozofickým přesahem, v níž to lehce zaskřípe při objasňování podružné detektivní zápletky. Howgh.

6 23.05.2014

Cítím určité zklamání. Jako by mě autor podvedl. Ale chyba je jednoznačně na mé straně - prostě jsem od knížky čekal něco úplně jiného...

7 19.05.2014

Velice zajímavá (a povedená) symbióza dvou žánrů - detektivky a sci-fi.
Knížku by si měli přečíst všichni nespokojení brmlalové, kteří hudrají na kdeco. Čekají-li totiž na naše potomky takové vychytávky, jakou jsou potraviny z kvasinek a společné veřejné koupelny, bude se jim dnešní nedokonalý svět jevit jako nedostižný ráj...

Příliš, příliš rozvleklé, postrádal jsem alespoň nějakou postavu, která by mě zaujala, nebavilo, nedočetl...

Jedním slovem hnus.
Doteď nechápu, jak jsem dokázal přečíst skoro 250 stran (z 328 = ¾ knihy) těhle zvráceností. Nakonec jsem to vzdal. Protože tohle nemám zapotřebí. Číst si o mučení a zneužívání dětí? To půjdu raději umýt nádobí.
Číst Vraní dívku pro mě bylo stejně osvěžující, jako koupel v městské kanalizaci. A klopýtání od kapitoly ke kapitole mi silně připomínalo chůzi po sídlištním chodníku, pokrytém psími výkaly. Totiž ani tam otázka nezní JESTLI do něčeho šlápnete, ale JAK MOC vám páchnoucí výkaly při každém kroku potřísní boty a nohavice.
Hudbu dělá hudbou prosté střídání tónů. Když bude někdo na klavíru monotónně ťukat jen do jedné klávesy, asi jeho produkci za smysluplnou muziku považovat nebudete. Jenže přesně to dělají autoři: Od první stránky třískají na svém pomyslném nástroji do nejspodnějšího céčka a myslí si, že před jejich uměním padneme na zadek.
Všechno (ale ÚPLNĚ VŠECHNO!) je v knize temné a zvrácené, všechny postavy jsou divné a všechny vztahy pokřivené jako v zrcadlech Petřínského bludiště. Žádný úsměv, žádné pohlazení, žádné světlo. Kdyby byl svět opravdu takový, jaký nám předestírá dvojice píšící pod pseudonymem Sund, bylo by jediným východiskem střelit se do hlavy a jít se zahrabat metr pod zem!
Člověka vždycky nejvíce osloví příběhy typu „pepř a sůl“. Také se tomuhle pohledu na svět říká „Smích skrze slzy“. Pakliže se ovšem autor rozhodne popisovat jenom hnus, je mým legitimním právem čtenáře odmítnout jeho kyblík splašků se slovy „Děkuju, nechci“. Copak mám zapotřebí trávit svůj volný čas tím, že si budu číst o tom, jak dospělí (a děti) ubližují dětem, jak dospělí kastrují děti a jak dospělí (a děti) zabíjejí děti?
O čem budeme číst příště? O vydloubávání očí v přímém přenosu? O stahování novorozenců zaživa? Nebo se v knihách dočkáme podrobného popisu vyměšování? Protože je nejspíš v povaze lidské stále víc a více povolovat kohoutky… Člověk má zřejmě zakódovanou potřebu JÍT DÁL, hnát graf pořád strměji vzhůru, doběhnout dřív do cíle, skočit výš přes laťku, vyrobit víc oceli, napsat příběh, který bude popisovat ještě zvrácenější věci, než ten minulý…
Nejdřív jsem uvažoval o jedné hvězdičce z milosti – ale teď si říkám: Proč?
……………….

A ještě jedna vsuvka (napsaná trochu později – už s chladnější hlavou).
SUBJEKTIVNÍ důvody mého odsouzení knihy jsem podrobně načrtl výše. Zbývá uvést alespoň jeden důvod OBJEKTIVNÍ.
Tady je: Autoři zcela rezignovali na VYVÁŽENOST příběhu. Vzali nespočet střípků lidského zla, vysypali je na jednu misku vah – a tím to pro ně skončilo. Spánembohem! Jako kdyby psali investigativní reportáž do Reflexu. Ale zapomněli, že pro umělecké dílo platí přece jenom jiné vesmírné zákony.
Pro příklad sáhnu do televizní tvorby z nedávné doby. Proč se tak výrazným diváckým fenoménem (s plus mínus devadesátiprocentním ratingem) staly např. seriály Dexter či Hra o trůny? Protože jejich autoři naprosto přesně vědí, co to znamená CIT PRO VYVÁŽENOST. I v TĚCHTO příbězích nám autoři ukazují násilí a zlo v krystalické podobě – ale na druhou misku vah nezapomněli položit ty SVĚTLÉ stránky života: touhu po spravedlnosti, lásku, cit – a občas i humor. Bílá vynikne jen na pozadí černé – a naopak. Divák má tak možnost se ztotožnit s kladnými postavami – a dobrat se kýžené katarze. TAKHLE NĚJAK to funguje u příběhů s velkým Pé…
Takže soudruzi z NDR museli někde udělat chybu, když mě donutili znechuceně odložit detektivku po dvou stech přečtených stránkách (aniž jsem na vteřinu zalitoval toho, že se nedozvím, "jak to vlastně dopadlo"). Stokrát nic umořilo osla. Mě umořila přemíra negace, které chyběl protipól…

Nádherným jazykem odvyprávěný příběh, plný vtipu, ironie a sarkasmu, rusko-sovětská duše se vším všudy na stříbrném podnose, mistrně namalovaný předobraz bolševické zářné budoucnosti…
Pánové a dámy, ledy se pohnuly, zasedání pokračuje…

11 24.04.2014

Výborné. Asi ještě lepší, než „jednička“ – i když „trochu jiné“: Ubylo třeskutě vtipných hlášek (škoda), zato přibylo akce (autor zvyšuje grády rychlým střihem) a scén typu „tak teď to bylo o fous“.
Každopádně zajímavý pohled na fenomén zvaný internet.
(A ať mi nikdo neříká, že OD TEĎ nebude při surfování alespoň o milimetr skeptičtější a opatrnější…)

5 22.04.2014

Tak to mám v sobě prostě nastavené: Danny Smiřický (na rozdíl od poručíka Borůvky) mi k srdci nikdy nepřirostl. Vlastně mně byl tenhle kluk odjakživa nesympatický. S tím člověk nic nenadělá. Protivné mi byly slečny, do kterých býval zamilován – a nikdy mi nesedli ani ti jeho muzikanští kamarádi.
A když už jsem u toho, vážné výhrady mám i ke Škvoreckého stylu. Ta odnikud nikam se vlekoucí užvaněnost…
Ale abych nebyl nespravedlivý, knížka má i svá silná místa. Například „akční“ pasáže, v nichž autor popisuje „maloměstský revoluční chaos“…

7 22.04.2014

Qendo (a Janasem), upřímně mě moc netěší, že jsem tu zapůsobil jako někdo, kdo se „rozzlobil a řekl to pěkně od plic“ – ale s tím už nic nenadělám. Stalo se. Také já jsem si z této kauzy odnesl určité ponaučení do života – takže to nakonec vypadá, že všechno zlé opravdu může být i k něčemu dobré… (Protože jestli něco SKUTEČNĚ nesnáším, potom jsou to všechny odrůdy handrkování a hádek.)
Takže bílá vlajka vyvěšena a sekery válečné zakopány hluboko pod drn…

A teď ke Stínům minulosti.
Román už jsem dočetl před několika dny – a až váš včerejší komentář, Qendo, mi nabídl řešení, jak s touto skutečností naložit (neboli: jak vycouvat z patové situace, v jaké jsem se ocitl).
Napsat dobrou knížku se podaří jednomu z miliónu. Ale zkritizovat ji dokáže každý. (Právě v TĚCHTO okamžicích si vždy vzpomenu na ten základní rozpor mezi Šaldou a Havlíčkem Borovským, kdy jeden tvrdí, že kvalitu bot může kritizovat zase jenom švec, zatímco druhý si myslí, že k tomu, jak se v botách chodí, se může vyjádřit i nejposlednější pradlenka…)
Detektivky čtu odnepaměti – a mám-li být upřímný, ty české mi už dlouhou dobu dělají vrásky na čele. Protože si myslím, že právě v tomto žánru máme určitou tradici. A o to víc mě mrzí, že není prakticky nikdo, kdo by na ni dokázal navázat. Což je také jeden z důvodů, proč bývám ve svých komentářích ke knihám českých krimi-autorů někdy možná až moc přísný. Ale tak už to bývá, že nejkritičtější jsme právě k našim nejbližším…
Ale to jsem trochu odbočil…
Nuže tedy – tady je moje závěrečné resumé: Protože už jsem kolem knihy paní Svobodové zkalil příliš mnoho vody a oranisko podupal jako stádo slonů – dovolte mi, prosím, jedno privilegium: knihu NEOHODNOTIT! Ani komentářem, ani hvězdičkami. Děkuji.

Na rozdíl od bezděčného detektiva Oty Finka mi Augustin Veliký k srdci moc nepřirostl. Všichni protagonisté působí jaksi uměle a nevěrohodně - stejně jako celé to jejich kabaretně-amatérské policejní vyšetřování.
Oproti jedničce ubylo groteskních motivů, zato vlastní příběh natolik "zkomplikovatěl", že přestal být (alespoň pro mne) akceptovatelný (motiv mrtvého těla v báni, psychologické motivace aktérů, překotný výskyt osob na místě činu v okamžiku vraždy atd., atd.).
Přesto plánuji přečíst si i zbylé dva díly - třeba už jenom proto, abych zjistil, co těch dlouhých 18 let (dvojka byla napsána v roce 1972, trojka v roce 1990) s našimi hrdiny provedlo.

6 06.04.2014