Bdělost

PSSS: S odstupem času si stále ostřeji uvědomuji pravdivost úvodního vhledu; „Ve skutečnosti se probudit nechceme.“ Je to tak; sám „mám“ spoustu lpění, kterých se vzdát nechci...ale vlastně jsem to přestal vnímat jako chybu, naopak je jako lpění beru a užívám jich klidněji, zároveň plněji a jaksi beze spěchu, přičemž mě kdovíjak nefrustruje, když zrovna nejsou. (možná je to i onen autorem zmiňovaný přechod od touhy k preferencím) Současně mi skýtá stabilní oporu vědomí existence nezranitelného pozadí, nedotknutelného prostoru v němž se všechny ty krásné i ošklivé radosti a strasti odehrávají. Tenhle „safe space“ nemá moc zničit nic. Cítíte se občas úplně prázdně? Cítíte se kvůli tomu zle? Zkuste se na to prázdno zasoustředit. Ono prostě jen je, není „dobré“, ani „zlé“, netrestá ani nekonejší jen tam jeho „neexistence“ jasně a průzračně je...a to i v momentech, kdy jej zdánlivě zcela překrývají závoje extáze, či žalu.

Tady bych určitě rád otevřel otázku; co podle vás znamená „plné“ probuzení?...jako je mi jasné, že to není to, kde jsem, ani náhodou a i sám autor otevřeně popisuje nakolik je sám stále ve vleku lpění. V buddhistické literatuře se mluví o „vyhasnutí“...co to znamená? Nakolik jsou ty blažené úsměvy věčně vytažených koutků úst údajně probuzených věrohodné? A nelpí vlastně také na blaženosti? Chci vůbec vyhasnutí (tak jak si jej – pravděpodobně chybně - představuji)? Za sebe mohu momentálně bezpečně říct, že ne. On i Mello hovoří, že není žádoucí přestat cítit a toužit, že by nás to připravilo o veškerou energii...Co je probuzení? Zatím nezbývá, než být k sobě co nejvíc upřímný a jemnocitně ale bedlivě sledovat kam mě šepoty zavedou…

Jinak mám pocit, že Mello ve svém přístupu mísí i prvky hinduismu a to zejména v pojetí bytostného „Já“ jemuž, na rozdíl od buddhismu, neupírá existenci. Subjektivně je mi tohle pojetí „Átmánu“ (tedy existence tichého pozorovatele na pozadí „Mě“, ega) bližší a líp se mi s ním žije jako i pracuje...čímž samozřejmě nenárokuji nějakou metafyzickou pravdu. Rozhodně už jde o něco přidaného, o dodatečnou interpretaci podloží každého subjektivního prožitku, tj. prázdna. Btw, je fascinující jak se tenhle psychický princip „něčeho z ničeho“ zračí i v současné kosmologii Velkého třesku;-)

Kdybych měl poselství knihy nějak stručně shrnout, tak asi řeknu, že jedniná trvale možná víra tkví v otevřenosti vůči vnitřní i vnější pravdě, jíž podrobujeme jemnému, soustavnému a pečlivému přezkumu...a jinak žijte jako kočka!

PS: Bdělost je stěračem kulturních, filozofických a náboženských nánosů; vše k poznání máte teď a tady, před a za nosem, a i když v tradici najdete leccos užitečného, tak vás vždy bezděky přinutí spolknout nějaký ten naviják. Kniha jež je, v dobrém i ve zlém, a tedy v plném významu toho slova, nebezpečná. Nevím, jestli bych jí doporučil člověku na dně, v depresi a vrcholném rozkolísání...nebo třeba egomaniankovi, či psychopatovi. Může jak spasit, svést, tak i zničit.

Jde o útlou, hutnou, živou, Anthonyho přítelem post mortem uspořádanou sbírku přednášek sestávající se z přehršle příhod/úderných podobenství a návodných postupů. Svérázná, buřičsky zábavná a emotivně-poutavá forma činí z knihy jedinečný vír, jímž se lze v jinak spíše krotkém moři spirituální literatury nechat vtáhnout v hlubiny...inu, aplikovaných výstupů meditace všímavosti a vhledu. I zcela nemeditující čtenáři tak ocení množství konkrétních, logicky vyargumetovaných a názorně „předvedených“ vhledů, umožňujících rozvrátit zaběhané vnímání lidských lapálií. Celek pak vlastně nabízí jakási „pravidla silničního provozu“ dle nichž jeďte kam chcete a ony už vás bezpečně dovezou tam, kde být máte. Zřeba i tam, kde zrovna jste; vše je ve vás, ať jste kde jste.

Mello vás neprobudí, to je vaše práce, on si „odtančí své“ a starejte vy...nebo nestarejte. Vaše věc. Sled jeho „bezohledně – sobeckých“, vtipně vypointovyných promluv soustavně provokuje, přiznaně manipuluje (beztak, celá naše „Já“, resp. „Mě“, jsou výslednicí manipulací předchozích) hýří rozporností (...což samozřejmě vyplývá už i jen z prosté skutečnosti toho, jak je kulturně-etická terminologie vágní a ze své individuální podstaty nedefinovatelná; tohle prostě Mello tak trochu hodil za hlavu a střílí vším co má s tím, že něčím snad zasáhne a otočí vám perspektivou) a čtenáře vybízí k polemice, jako i boření hranic...nakonec mě tenhle svár zanachal v troskách chrámu hluboce zažraných konvencí a představ (chrám už samosebou zase stojí, bylo to jen na čas...ale snad je v něm teď víc oken a dveří) jsouc takto pod širým nebem, podivně rozjařený, lehký...a šťastný. Štěstí s velkým „Š“ je snad právě jakési ontologické osvobození, zboření, či spíše „prokouknutí“ mentálních tvarů, norem a konvencí (či podmíněností obecně) v prospěch čiré, soucitné a neúporné upřímnosti vůči sobě samému. Což je nástroj (i cíl) určený k tomu, abyste takto upřímně mohli dlít a bdít, a abyste jeho prostřednictvím mohli spatřit vlastní podstatu, jíž je neutrální pozorovatel „za vším a mimo vše“, nazvěme jej třeba bohem/duší/Já/rozlehlostí/průzračností skrz níž vystupují a do níž vstupují veškeré obsahy. Včetně obsahů „Mě“, s nímž se tato božská průzračnost „Já“ milně ztotožňuje. Čímž se ztotožňuje i s dalšími obsahy k onomu „Mě“ nalepenými. Toto je zdrojem připoutanosti potažmo všech strastí a potíží. (V kontextu strastí by snad šlo říct, že bdělost/skutečná láska je odpoutání, dává svobodu, zatímco strach/touha je spoutání, dává obavu, hrozí ztrátou.) Nebo ještě jinak; ona průzračnost je to jediné původní, neměnné a v hlubokém smyslu to jediné, co Je. Vše ostatní „je“ jen prchavým, ve většině případů uměle vzniklým poryvem a je na vás zda se jeho proudem necháte unášet, nebo je skrz „Já“ necháte volně projít. Odpoutání není volním popřením, ani zřeknutím se (to je jen rafinovanější forma připoutání se) ale přímé nahlédnutí podstaty a pochopení příčin a škodlivosti přílepků a programů z jejichž reje vyvstává „Mě“. Jen tak se rozplynou samy.

Kvůli jisté pojmové liknavosti a tématické „zmatečnosti“ jsem původně uvažoval o čtyřech, ale vzhledem k slušnému množství „aha“ momentů, jež mi pomohly nově nasvítit hned několik palčivých otázek (stále je nechávám otevřeny) stran provázání bdělosti s každodenností (zejména co se akce, etiky a přemýšlení týče) tak jdu do plných. Každopádně hodně svojské, burcující dílko, jež doporučuju dávkovat a číst s rozvahou. (Knížka skončila dost hustě podtrhaná a popsaná, skoro každou kapitolu jsem si pak několika slovy shrnul:) Já si jej užil, ale naprosto chápu proč měli z tohohle indického jezuity a psychoterapeuta představení osypky. Hranice mezi mystikem a šílencem snad ani není.

5 za býčí rohy neomluvně popadnuvších *****

PSS: V průběhu četby mě párkrát uštěpačně napadlo jak a zda by bylo možné v tomto duchu smysluplně vychovat dítě. Dost mě proto překvapilo, že taková škola byla založena a funguje dodnes: Jde o Summerhill A.S.Neilla. Velmi mě pobavilo jeho motto: „Chtěl bych, aby Summerhill vyráběl spíše šťastné metaře než neurotické učence.“ ...Nakonec proč ne?

Dá sa aroganciou učiť o láske a priviesť ľudí na jej cestu? Ťažko. Pár myšlienok tu bolo dobrých, ale celkový koncept bol zvolený nevhodne. Akoby to písal vôl :-)
A ak by sme aj šli podľa tohto návodu, rizikom je skĺznutie do ľahostajnosti, čo je možno ešte horšie ako zloba. Faktom tiež je, že ak by sa knihou riadili všetci, síce by sme možno bolo šťastní, ale stále žili na stromoch; komu by sa chcelo rozvíjať a niečo tvoriť, keby to nebolo nutné ku šťastiu? Výsledkom by bolo, že si ani chlieb nekúpite, lebo pekár sa len zvonka pozoruje s vyloženými nohami.
Najlepšie na knihe boli vlastne len občasné ftípky, aj tie často mimo kontextu.

Jedna z nejautentičtějších a nejpravdivějších knih o životě a o tom, jak si ho tvoříme a sami komplikujeme. Není to ale žádný líbivý návod, který vás vezme na bílý obláček plující po modrém nebi. Je to ledová sprcha, která vás minimálně překvapí a hlavně probudí. Nebude vám mazat kolem úst med, ale raději vám dá facku, která vás dovede ke skutečnému pochopení. Je škoda, že formát a vůbec podoba knihy v češtině nejsou o něco výstižnější a důstojnější. Uvědomuji si však, že už tím, že píšu svůj názor na knihu a hodnotím jí, jdu tak trochu proti tomu, o čem pojednává.

Co o této knize napsat...to snad ani nejde, tuto knihu je potřeba si přečíst, "prožít", rozjímat nad ní, nutí k zamyšlení, nabuzuje, až někdy vysloveně bouří emoce. Autor čtenáře řečeným leckdy až pořádně nakopne, pošťouchne.
"To, co je pro housenku konec světa, to je pro mistra motýl."
"Věci ani lidi nevidíme takové, jací jsou, ale takové, jací jsme my."
Úžasná kniha, přečtěte si ji.

Tuto bdělou knihu doporučuji. Vše stěžejní je napsáno v předchozích komentářích. „Takže si představte, že ležíte v rakvi a jste mrtví. A z tohoto úhlu pohledu se teď podívejte na své potíže. Všechno je jinak, nemám pravdu?“

Jak se máme zbavit závislosti na čemkoliv a jak být bdělý je popsáno v této duchovní aknize. Nejvíce mě zaujalo, když člověk křičí - má strach. Autor nás učí být sobecký, něco na tom je, hodně se musím ještě učit.

Mám tuto knihu v knihovně už dobrých 15 i více let a teď si mne našla... mohl bych napsat dlouhý komentář o hodnotě této knihy, o hloubce jejích myšlenek ... ne, musí si vás najít.... a pak ji budete číst stále dokola, jako jíte chléb a neomrzí se vám..

Spoustu dobrých myšlenek k inspiraci. Podle mě by se dalo číst stále dokola.

Tahle knížka se ne každému bude líbit, jak je ostatně vidno i z komentářů již přede mnou publikovaných, protože vyžaduje po čtenáři už určitou formu, náznak, nakročení, směrem k oné bdělosti a probuzení, o čemž je v knize řeč. Nesouhlasím s tvrzením, že si autor odporuje, naopak do sebe vše zapadá, jak má. Jen se to těžko vysvětluje člověku, který dá na to, co o něm druzí říkají. Který chce uznání - od těch druhých. Třeba za odtažení auta. Nebo za to, jak zpívá, nebo hraje, případně jaké má správné politické názory... Kniha neříká nic jiného, než abychom byli sami sebou, abychom si uvědomili, co nám samotným dělá radost bez ohledu na názory (a případná uznání) druhých lidí, a tak abychom pracovali na svém vnitřním světě a jeho rozvoji. Protože knihu napsal kněz, tak samozřejmě směřuje další cestu k poznání Boha. Ale opět - neváhá se otřít o některé praktiky katolické církve jako až přehnané uctívání Panny Marie nebo klanění se v kostelích bez vnitřního zápalu (symbolika s obrazem nad oltářem člověka, který naučil lidi rozdělat oheň, aniž by ti klanějící se stále uměli oheň rozdělat, je velmi trefná). Ale ono skutečně záleží na každém, jestli chce být sám sebou a za sebe (mnozí se toho velmi bojí), nebo se snažit vyhovět všem okolo sebe. Každopádně pro mne kniha, kterou po dočtení můžu začít číst zase od začátku.

Když jsem si přečel, že jsem sobec tím, že jsem pomohl známému na kruháči, kde mu zdechlo auto, ho odtlačit do bezpečí, pak jej zavést do zaměstnání na opačnou stranu, než jsem měl namířeno, odložil jsem ty "moudra" nadobro.

Kniha "mě" mění v průběhu čtení.

Mimořádně silná kniha. Bylo i nebylo příjemné ji číst. Dotýká se na nejvíc citlivých místech - sobectví, naprogramování z dětství, návyků, přesvědčení, pohodlnosti ... Budete koukat!

"Chcete-li se doopravdy probudit, nejdřív ze všeho musíte pochopit, že ve skutečnosti se vlastně vůbec probudit nechcete."

Cože??? Jak tomu mám rozumět? Probuzení totiž znamená, že vám přestane záležet na svých nálepkách (jsem ředitel, jsem šampión, jsem to-a-to..), že vám přestane záležet na svém postavení ve společnosti, že se přestanete identifikovat se svých chováním ... že vám nezbyde vůbec nic, ale když budete trpěliví a chvíli to vydržíte, pochopíte... (pozn.: moje velice zjednodušená interpretace).

Zajímavá kniha. S mnoha myšlenkami musím jen souhlasit. Když se nad textem zamyslíte, dojde vám, jak to s námi okolí umí, co všechno dělá pro naše dobro a vy už nakonec ani nežasnete, vám je všechno jedno. A dostat se z této letargie bolí. Četla jsem jako eknihu, ale zvažuji koupit si papírovou. A taková perlička nakonec, po několika rozhovorech se Sandrou Pogodovou jsem si před knihkupectvím dala záměr, ať mi přijde do ruky, co mám právě číst. No, hnusnější obal snad v celém knihkupectví neměly. Ale obsah za to stál

Na tuto knížku byla v knihovně fronta asi 15 rezervací. A dostala se ke mně zrovna po knize Vědomý rodič. Nejde si nevšimnout, že v obou těch knihách se píše v podstatě totéž, akorát v každé trochu jinými slovy a způsobem. Bdělost je taková hutná, syrová, ke čtenáři drsnější. Líbily se mi nejrůznější citáty a příběhy, kterými je kniha proložená. Přečetla jsem ji hned dvakrát po sobě, podruhé jsem pak viděla určité rozpory apod., ale to je v pořádku. Každopádně přečíst by se dala se zaujetím určitě hodněkrát.
Autor záměrně zmiňuje různá témata znovu a jinými slovy: Když se moc snažíme být bdělí, bdělosti nedosáhneme. Stačí se jen pozorovat. Zbavme se nálepek. Pojmy omezují vnímání. Jsme naučení být závislí na uznání a ocenění od ostatních, potřebovat ke štěstí různé věci, být se sebou nespokojení. A tak dále a tak dále.

"Vy nejste zamilovaní do člověka, jste zamilovaní do toho, co si o něm myslíte."

"Nechceme být šťastní bezpodmínečně. Jsem ochoten být šťastný, budu-li mít toto, tamto a pokud možno i ono."

"Vidíme věci i lidi nikoli takové, jací jsou, ale takové, jací jsme my."

"Když se na vás vaše matka zlobila, neřekla, že je něco v nepořádku s ní, řekla, že je něco v nepořádku s vámi. Jinak by se nerozzlobila. Ale já jsem učinil velký objev, že když se zlobíš, matko, je něco v nepořádku s tebou."

Výborná knížka pro duchovní rozvoj v klidný časech. Bohužel mě potkala v době ne úplně šťastné a její přístup a závěry mi někdy přišly mimo. Částečně pomohla, ale někdy byla skoro strašidelná nedosažitelností a necitlivostí některých závěrů. Rád bych byl jednou Kristus, ale text s pravidelným připomínáním toho, že když jím nejste, tak v celku vzato nemá cenu žít, mi k tomu cestu zase až tolik neumetl.

Skvělá kniha, kterou jsem četl již několikrát. Pozornému a otevřenému čtenáři může změnit život. K lepšímu samozřejmě. Pokud ovšem považujeme za lepší život klidný, bez strachů, bez posuzování, bez hádek a ve štěstí...
Této knize (2013) bych vytkl jen obal, který se mi vůbec nelíbí. Knihu jsem si přebalil, aby mě nestrašila :)

Kniha vyšla už před řadou let,já jí čtu v roce 2022.Je to ale jedna z mála duchovních knih kde se na rovinu píše o tom jak jsme naprogramováni rodiči,školou,společností,.... Slýchám to na duchovních přednáškách,zde to čtu poprvé. Je zde návod na to jak vystoupiz z iluze,bdĕlost je zde popsána jako pŕobuzení a duchovní práce na sobĕ samém,ale bez duchovní chtivosti.

Tato kniha mne dostala, je syrová, nutí se podívat se na sebe bez příkras . Je dobré iluze o sobě provětrat...díky Anthony.