maphiosso komentáře u knih

Po dočtení knihy Policie norského autora Jo Nesbøho jsem měl potřebu se s někým podělit o svůj čtenářský zážitek, a vzhledem k tomu, že byl tento desátý díl série ohlášen jako poslední, také probrat a zhodnotit dosavadní autorovo dílo. V mém okolí bohužel nemám žádného čtenáře detektivek, který by holdoval rozborům knih a zdlouhavým literárním debatám, a protože jsem s hlavním hrdinou Harrym Holem strávil spoustu času, fandil mu a podporoval jej už od jeho úvodních peripetií v Austrálii, považuji se za dostatečně kvalifikovaného, znalce - chcete li, abych tuto problematiku probral sám se sebou.

Myslíš si, že má autor v tomto příběhu ještě nabídnout co nového, čím by čtenáře překvapil?

Jasně. Konec předchozího dílu Přízrak zůstal otevřený a zbylo po něm mnoho nezodpovězených otázek. Tu největší z nich, jestli Harry vůbec přežil, samozřejmě neprozradím, ale mohu říci, že v knize dostanou mnohem více prostoru Harryho kolegové z vyšetřovacího týmu.

Není tento fakt spíše na škodu? Přece jen jsou čtenáři na Harryho zvyklí a knihy z této série čtou hlavně kvůli němu.

Ale vůbec ne, děj je sice rozmělněn mezi více postav, ale protože nám jsou tyto postavy notoricky známé z předchozích dílů, jsme vlastně rádi, že se o nich můžeme dozvědět něco víc.

Nemáš pocit, že se Nesbø v něčem už trochu opakuje?

V určitých prvcích ano, a díky nim je děj občas lehce předvídatelný, ale tyhle prvky jsou přesně tím, proč lidé Nesbøho čtou. Například provázaná struktura děje... neznám autora, který by ji měl zvládnutou lépe. Nebo napětí vystupňované na maximum utnuté spolu s koncem kapitoly. Je tedy dobře, že se Nesbø opakuje.

Abychom jen nechválili, co si myslíš, že je největší slabinou autorových knih?

Hmm.. počkej, nechej mě přemýšlet.. Asi Harryho někdy až nadpřirozené schopnosti, kdy z prakticky bezvýchodné situace vyvázne tu s jizvou na obličeji, jindy zase "jen" s uříznutým prstem. Věřím, že kdyby Nesbø pokračoval v sérii do třicátého dílu, byl by z Harryho robocop s kovovým tělem, ale pořád by se honil za padouchy.

Tím jsi naznačil, že série podle vyjádření autora končí...

Ono to asi až taková pravda nebude. Nesbø v rozhovoru prozradil, že se k sérii v budoucnu pravděpodobně vrátí. Nasvědčoval by tomu i závěr knihy, konkrétnější být ale nemůžu.

Kam bys Policii zařadil na pomyslném žebříčku jednotlivých dílů?

Nechci srovnávat takhle bezprostředně po dočtení, dá se říct, že bych i srovnával napříč žánry, protože, celá série prošla za celou dobu určitým vývojem, od klasických detektivek až po thriller, ale určitě by byla v TOP 3.

Chtěl bys na závěr čtenářům něco vzkázat?

Ano.. Lidi, chtěl bych vám jen říct, že pokud jste s Harrym doputovali až k Přízraku, nenechte si Policii ujít, protože ať už se jedná o poslední díl nebo ne, a teď nechci být melodramatický, na lepší krimisérii v současnosti nenarazíte.

28 15.04.2015

Nezlobte se na mě, ale snižovat hodnocení Šedého muže za nerealističnost, je je jako vyčítat duchařskému hororu nadpřirozeno, protože už z anotace je jasně patrné, o jaký žánr se jedná. Tady je potřeba "vypnout mozek" a prostě si jen užít 320 stran akce, zajímavých lokací napříč Evropou a autorovy schopnosti dostat hlavního hrdinu do těch nejkrkolomnějších problémů a zase ho z nich vysekat. Ničím jiným se kniha ani nesnaží být.

18 04.07.2022

Nejsem žádným velkým čtenářem detektivek, ale rozruch kolem kolem Milénia mě donutil si ze zvědavosti alespoň první knihu přečíst. I když mi to neustále opakující se "otáčení se na podpatku" a ještě častější pití kávy lezlo trochu na nervy, musím říct, že je to výborná kniha s mrazivým příběhem a spoustou zajímavých propracovaných postav. Už se těším na dvojku:-)

EDIT: (30.8.2012)
Tak touto knihou to začalo. Teď už jsem velkým čtenářem detektivek :-)

15 05.01.2011

Andy Weir oprášil osvědčený koncept, který zafungoval už u jeho prvotiny Marťan. Hlavní hrdina se ocitá daleko od Země a v naprosto zoufalé situaci. Pomocí důvtipu a vědomostí si pak krok za krokem zachraňuje holý zadek. S tím rozdílem, že tady na to není tak úplně sám.. :-) Akci a kvanta vědeckých popisů, ze kterých jde občas hlava kolem, střidají flashbacky do minulosti, které trochu zvolňují tempo knihy. Moc příjemný zážitek.

13 17.12.2021

Nesbø vystavěl příběh knihy na osvědčeném konceptu, kdy střídá několik zdánlivě na sobě nezávislých, dějových a časových linií, v nichž často klade důraz na detaily. I ten nejmenší může hrát v celkovém výsledku velkou roli - precizně provázaná struktura je však typická i pro předchozí díly série. Vedlejší linie se pak postupem času připojují k hlavnímu příběhu a v závěru vytvoří ucelený obraz. Nesbø rád také nechává čtenáře v nejistotě, a že se mu to opravdu daří, dokazuje v knize hned několikrát. Tu zatají jméno oběti, které prozradí o chvíli později, támhle zase opomene zmínit důležitý časový údaj. Nebohému čtenáři pak nezbývá, než zběsile číst dál. Bohužel prvky, které Nesbø s oblibou znovu a znovu využívá, nebývají jen ku prospěchu věci. Právě kvůli nim bývají jednotlivé díly série předvídatelné, Sněhuláka nevyjímaje.

Plusové body však Nesbø sbírá v jednom z nejdůležitějších aspektů, a tím je vykreslení a psychologie postav, které by se daly rozdělit do tří skupin. 1) Hlavní postavy - Harry, Rachel a Oleg, u kterých je patrný postupný vývoj skrz celou sérii. 2) Vedlejší postavy – Skärre, Holm apod., kterým se autor nevěnuje tak podrobně, ale i zde se dají rozpoznat různé charakteristické rysy. 3) Okrajové postavy – postavy, které se příběhem jen mihnou, jsou ovšem tak barvité až karikaturní, že čtenáři ještě dlouho utkví v paměti.

Kdo od Sněhuláka očekává podobnou dávku napětí a akce jako u předchozích dílů Spasitel nebo Pentagram, nebude zklamán. Jo Nesbø dokázal udržet laťku velmi vysoko a právem se řadí k tomu nejlepšímu, co světový krimi román nabízí. U nového Nesbøho zkrátka roztajete...

13 03.10.2012

Nesbø v Přízraku poprvé upustil od zavedené stavby děje z předchozích dílů. I zde sice pracuje s vedlejšími liniemi, které později splynou v jednu, ale všechny spolu více či méně souvisí a čtenář se tak v příběhu lépe orientuje. Přechod z propracované detektivky z počátku série na přímočařejší thriller je tedy ještě patrnější, než v předešlém Levhartovi či Sněhulákovi. Příběh ozvláštňuje například vyprávění umírajícího Gusta, Nesbø si ale čtenáře získává především precizní provázaností děje, kdy i detail může hrát o sto padesát stran později velkou roli. Je tedy obtížné předvídat jakýkoli zvrat. Jak už bývá u tohoto autora zvykem, vykreslení a psychologie postav jsou na velice dobré úrovni. Postavami známými z předchozích dílů se sice nezabývá tolik, jako těmi úplně novými, ale dostatečně na to, aby se ani čtenáři neznalí dřívějších děl v ději neztráceli. Více než kdy jindy Nesbø řeší otázky aktuálních problémů v Norsku jako jsou drogy, politika nebo korupce, které ostatně tvoří podstatnou část příběhu.
Jo Nesbø se nebál upravit zavedený koncept, který přestože opakovaně slavil úspěch, musel u pravidelných čtenářů autora již působit stereotypně. Výsledkem je syrový thriller, který celou sérii ještě více vygradoval a připravil půdu pro závěrečný díl.

11 15.10.2014

Je nutné zmínit, že od Netopýra nelze očekávat příběh, na jaký jsme u Nesbøho zvyklí. Čtenář, znalý pozdějších děl, může mít zpočátku problém přivyknout odlišnému stylu. Děj je přímočařejší, rozmanitost a provázanost jednotlivých linií se ještě neprojevuje v takové míře. Spisovatelův osobitý styl se zde teprve formuje a můžeme sledovat, že i věrohodné zakomponování historických faktů do děje, které je jindy Nesbøho velkou předností, se řeší v Netopýrovi dost neuměle. V důsledku toho pak postavy jako klaun-tranzvestita nebo pouťový boxer promlouvají o minulosti Austrálie tak precizně, že by zahanbili nejednoho profesora historie. Naopak přednost, která autora zdobí už od počátku jeho spisovatelské kariéry, je schopnost udržet čtenáře neustále v pozoru. Využívá k tomu stále stejné prvky napětí, které rozvijí k dokonalosti v pozdějších dílech série. Příznačná je pro něj také práce s flashbacky, pomocí kterých se dozvídáme o Harrym informace z minulosti. Ty sice nejsou pro další pokračování série nikterak zásadní a spisovatel se o nich dále nezmiňuje, ale pomohou čtenářům pochopit Harryho mentalitu. Už od svých prvotin si drží statut objektivního vypravěče, který je pro čtenáře téměř neviditelným elementem. Příběh není zcizován a narušován, nerozvíjí se ani klamný a nedůvěryhodný vztah vypravěče a čtenáře. V této stylotvorné rovině se Netopýr s pozdějšími díly ztotožňuje.

Kniha Mysterium tremendum je jistě příjemným zjevením na poli českého (mysteriozního) thrilleru, rozhodně ale není takovou senzací, jakou z ní dělá mediální humbuk kolem. Celá ta honba za exkluzivitou působí značně kostrbatě - Trailer knihy je okopírovaným úvodem filmu Texaský masakr motorovou pilou z roku 2003 včetně některých záběrů a zvukové stopy. Dokument o záhadné autorově sebevraždě, který by jinak mohl fungovat, pohřbívají amatérské výkony (ne)herců.Oslavná anotace ohánějící se velkými jmény spíše vzbuzuje úsměv. Ale protože je člověk tvor senzacechtivý, myslím si, že se i s těmito nakřáplými berličkami podařilo autorovi a nakladatelství uměle vytvořit bestseller.
Dost bylo negativ, kniha samotná totiž špatná není. Jak už jsem naznačil, mezi českými (mysteriozními) thrillery bude vyčnívat. Autor umí pracovat s postavami, věnuje jim dostatek prostoru a na čtenáře působí uvěřitelně. Příběh je i na tak malém rozsahu propracovaný a vícevrstvý a nechybí mu potřebný nádech tajemna. Kniha údajně obsahuje hlubší smysl a podstatu. Zda je to pravda nebo se jedná jen o další marketingové prohlášení už si musíte udělat názor sami :-)
P.S.: Neodpustím si ještě jednu poznámku. Nejsem sice odborník na moravská nářečí, ale mám za to, že dialekt na východě republiky neobsahuje slova jako bejt, cejtit, přemejšlet a rodilý hornobečvan by je z úst nikdy nevypustil. Opravte mě, jestli se pletu..

9 22.06.2015

Příjemná, na nic si nehrající oddechovka na jeden večer (a ještě vám z něj kus zbude). Znalost parodovaného originálu není nutná, protože Hřbitov prasátek je jím inspirován opravdu jen velmi volně. Oceňuji i záměr nabídnout tuto novelu ke stažení zdarma. Pobavila mě a rád autora podpořím koupí jeho dalšího (případně dalších) ebooků.

8 05.02.2015

Hladové hry jsou tak trochu přehlídka záporných postav, gaunerů, lidských zrůd a psychicky narušených osob se zvláštní Schopností, proti které Simmons postavil hrstku obyčejných lidí. Tento nerovný souboj je možná zbytečně roztahaný na 900 stran, kde strhující pasáže střídají ty, kterými se musí čtenář zdlouhavě prokousávat. Těch čtivých, jako například vyprávění Saula Laskiho nebo postupně o rozum přicházející Melanie Fullerové, je většina a tak má kniha spád a čte se dobře. Ani zde si Simmons neodpustil žánrovou rozmanitost, v knize se střídají hororové prvky s akcí a thrillerem, epilog je jako vystřižený z detektivky Agathy Christie..
Hladové hry sice nejsou tak strhujícím a velkolepým románem jako autorova pozdější díla, ale už zde Simmons ukázal svůj obrovský literární talent, především talent udržet čtenáře 900 stran v pozornosti :-)

8 07.08.2012

Dan Simmons od první kapitoly potvrzuje pověst skvělého vypravěče. Čtenář je díky svižnému úvodu rychle vtažen do příběhu a velmi záhy se seznámí s autorovým smyslem pro detail. Simmons je známý svými historickými výzkumy a veškeré jeho popisy věrně vykreslují období konce 19. století. Žánr „historická fikce“ nabízí mnoho zajímavých možností a autor si je tohoto faktu dobře vědom. Popouští uzdu své fascinaci historií, literaturou a filozofií. Hlavní hrdiny usazuje ke stolu k velikánům americké historie jako jsou Theodore Roosvelt, Rudyard Kipling, Mark Twain a dalším a nechá je vést vznešeným dobovým jazykem intelektuální rozhovory o literatuře, filozofii a umění. Tyto zpočátku poutavé pasáže knihy brzy překročí únosnou mez a stanou se nezáživnými. Prostřední část knihy ovšem není jen jeden velký banket americké smetánky. Děj oživují Holmesovy a Jamesovy výpravy z domu svého amerického hostitele a postupně odhalují tajemství případu. Kniha je protkána odkazy na díla Arthura Conana Doyla a nejednou je z některým z nich Sherlock Holmes přímo konfrontován, což vede k mnoha vtipným situacím. Například, když se Sherlock pohoršuje nad ilustracemi k povídce v magazínu Strand:
„Sice podobnou čapku vlastním, ale rozhodně ji nenosím v jednom kuse, jak Pagetovy ilustrace naznačují. A ano, příležitostně cestuji ve vlněném, cestovním svrchníku, stejně jako tisíce jiných britských džentlmenů, kteří odjíždějí z města.“
Závěr se nese v duchu špionážního thrilleru a uspokojivě objasňuje všechny otázky a motivace hlavních postav, včetně Sherlockova metafyzického problému.

Páté srdce není Simmonsovou stěžejní knihou, jistě ale patří k těm zdařilejším, které v žánru historické fikce napsal. Především je pak důstojnou poctou Arthuru Conanu Doylovi a jeho dílu. Velká pochvala patří nakladatelství Mystery Press za velmi povedenou grafickou úpravu a zpracování knihy a také Alžbětě Lexové za překlad, který si autor jakým je Dan Simmons, zaslouží.

7 06.11.2016

Nenechte se zmást názvem knihy a obálkou. Nenechte se zmást ani jménem autora. Nejedná se totiž o sci-fi ani o žádný mysteriozní thriller nebo horor. Fáze gravitace jsou melanchlickým příběhem o poznávání sebe sama a hledání smyslu života bývalého astronauta Richarda Baedeckera. Není to kniha, kterou byste "hltali jedním dechem a nemohli se od ní odtrhnout", ale pozvolným tempem vám stránky uběhnou pod rukama. Bohužel si myslím, že takového Simmonse hodně jeho fanoušků nepříjme. Mě osobně příjemně překvapil.

7 04.12.2012

Skvělý rozjezd, spousta nezodpovězených otázek a ponurá atmosféra horského francouzského městečka. To vše se rozplynulo ve druhé polovině knihy do překombinované slátaniny (nenapadlo mě mírnější slovo) s rádoby šokujícím závěrem. Abych upřesnil, s čím konrétně mám problém.. U četby Černé smrti je potřeba dost přemýšlet abych se neztratil ve všech jménech, událostech, časových rovinách atd. To mám na knihách rád, ale čekám od nich na oplátku přímo uměrné rozuzlení, hlubší myšlenku nebo alespoň nějaký ne úplně laciný wow efekt. Bohužel se nic z toho nedostavilo. Závěr byl přeplácaný, nepravděpodobný a místy naprosto nelogický, což po velmi nadějném úvodu jen umocňuje zklamání.

6 26.07.2022

Plusy:
Timu Weaverovi se nedá upřít schopnost držet čtenáře v naprosté nejistotě. Děj se zdá být z počátku iracionální, s každou další kapitolou přibývá otazníků, ale někdy za polovinou knihy se příběh začne rozplétat. Právě nevědomost byla tím motorem, který mě nutil číst dál až do posledních stránek, protože...

Mínusy:
...akční pasáže nejsou zrovna nejsilnější stránkou. Hlavní hrdina se v konfrontaci s "padouchy" ocitá ve stále dokola opakujících se situacích, ve kterých má vždy tak nějak moc štěstí, a které velmi brzy začnou působit fádně a neoriginálně. Tento fakt bych zřejmě přešel bez větších připomínek, kdyby těch pasáží nebylo na můj vkus až příliš.

Hon na Mrtvého vnímám jako fajn oddechovku, která nenadchne, ani neurazí. K Davidu Rakerovi se určitě ještě někdy vrátím.

6 22.12.2021

Přál jsem si aby se Černočerná tma kvalitou alespoň vzdáleně přiblížila sbírce Čtyři roční doby. A přiblížila? Vezmu to popořadě:

1922: *****
Kingovy povídky z minulosti mám rád, i když jich není moc (nebo možná právě proto). Lehce moralizující příběh na pozadí venkova 30.let se mi líbil spolu s Dobrým manželstvím nejvíce. Utrpení a pocit bezmoci jaký zažíval Wilfred James by lépe popsal málokdo..

Velký řidič: ***
Velký řidič pro mě byl naopak nejslabší povídkou. Příběh znásilněné spisovatelky toužící po pomstě nepřichází s ničím originálním. Porouchané auto na odlehlém místě, nedostupný signál a samozřejmě úchylák. To vše už tady různých obměnách mnohokrát bylo. Ale nebyl by to King, kdyby i to největší klišé neudělal zajímavým.

Prodlužování času: ****
Kingovi obchodníci jsou kapitola sama o sobě. V mém případě velice čtivá kapitola. Stejně jako pan Gaunt z Nezbytných věcí nebo společnost Nekuřáci, a.s., i pan George Tanas obchoduje velmi originálním způsobem a nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Dobré manželství: *****
Příjemné překvapení na závěr. Nevím proč, ale jako by tuhle povídku snad ani nepsal King. Připadá mi nejmrazivější ze všech čtyř příběhů. Je to asi tím, že je sledován z pohledu toho, kdo tajemství odhaluje a ne z pohledu toho, kdo tajemství "páchá".

Moje přání tedy nakonec bylo splněno, Černočerná tma je velice kvalitní sbírka. King už poněkolikáté dokazuje, že ještě do starého železa zdaleka nepatří.

6 23.01.2012

Je to už osm a půl roku, co jsem naposledy dočetl nějakou knihu od mistra hororu. V té době jsem nabyl dojmu, že jsem z tohoto žánru i autora už vyrostl, ale záplava jeho novinek, která zásobuje pulty knihkupectví v posledních letech, mě donutila po jedné z nich sáhnout. King v Ústavu sází na osvědčená témata, která často ve svých dílech úspěšně recykluje- život na americkém maloměstě a parta dětí bojující proti "zlu". Zatímco atmoféra zapadákova a vztahy jeho byvatel jsou zde navozeny mistrně, dějová linka dětského kolektivu, zabírající zhruba 80% děje, bohužel nefunguje tak, jako například v anotaci zmíněném To a jiných Kingových dílech. Všechny děti jsou jaksi přechytralé, žoviální a plné životních mouder, hodící se spíše k věkové kategorii 50+, což navíc vzhledem k situaci, ve které se nachází, působí o to nelogičtěji a nevěrohodněji. Děj tak nějak bez větších zvratů spěje k předem jasnému konci a po neskutečně utahané závěrečné třetině knihy přijde finiš... no nebudu prozrazovat :-) Po dočtení převládá mírné zklamání, i když jsem od knihy žádná velká očekávání neměl. Po pravdě nechápu poměrně vysoké hodnocení knihy, srovnatelné například s Mrtvou zónou nebo Carrie, které řadím kvalitativné mnohem výš.

5 30.06.2022

Krásné povídání o České Republice a především o Češích. Ladislav se jako spisovatel zdokonaluje s každou další knihou a Prázdniny v Česku nabízí velmi čtivou formou vyváženou porci informací a humoru. Z každé stránky je navíc cítit Ziburova láska k domovině. Z mého pohledu se jedná o jeho nejpovedenější knihu.

5 25.12.2021

Americká novinářka Demicková na 353 stranách zachycuje osudy šesti uprchlíků, se kterými se setkávala v průběhu několika let. Nad šálkem kávy tito - dnes již Jihokorejští - občané odhalovali své strastiplné příběhy a popisovali obtížnou cestu za vytouženou svobodou. Autorka vykresluje životy obyčejných lidí z „druhé strany“ hranic – pravověrnou komunistku a matku rodiny paní Songovou se svou rebelující dceru. Pár milenců, kteří se díky odlišnosti společenského statusu nemohou setkávat jinak, než tajně. Chlapce Kim Hjoka, který se jako dítě bez domova protlouká městem, v němž řádí hladomor…Vše se odehrává na pozadí společensko politckých událostí, které jsou čtenářům velmi detailně objasněny.

Příběhy, z nichž každý by vydal na alespoň jeden samostatný román, jsou zde předloženy velmi neokázalým způsobem a dohromady vytvářejí mikrosvět, ilustrující tamější poměry: města, kde po setmění vládne absolutní tma. „Obchody“ v nichž se lidé staví do front na špatně chránící kusy oblečení. Systém, který přikazuje chodit do práce vždy včas, i když zaměstnanci vědí, že odvedenou tvrdou práci neuvidí ani won. Svět, v němž ženy i muži chodí ostříhaní podle předlohy nejvyššího státníka a jiných předepsaných účesů. Dětem ve školkách a školách sice chybí strava, ale dostávají bohaté příděly paradoxně znějících propagandistických mouder:
Žijeme po svém/Uděláme co nám strana řekne/ Není světu co závidět
Totalita. Hranice. Represe.

Slova, která nám jsou - i přes desetitisíce kilometrů, jinou kulturu, odlišné zvyky a politický vývoj – tak blízké. Překlenovací slovíčko „post“ oddělující totalitu od reality nám stejně v mnohém nepomohlo otevřít oči. Pocit svobody a krátkodobé euforie nám dal zapomenout na to, že nejsme jediní lidé na téhle planetě. Že pro někoho úleva stále nepřichází.

V tomto ohledu kniha zcela příznačně překračuje hranice. Nenabízí jen poutavý „exkurz“ do míst, která jsou cizincům nepřístupná. Může se stát zároveň společnou meditací nad tématem svobody a vybídnout k osobnímu aktivismu. Být příručkou k útěku z vlastní zaslepenosti.

Struktura textu je formálně jednoduchá, občas snad přespříliš odbočující k historicko - politckým souvislostem. Hlavním způsobem, kterým se zpřítomňují události je popis s minimálním využitím přímé řeči. Vše ve snaze o objektivitu a souvislosti s tím, že kniha vznikala ze série článků napsaných původně pro Los Angeles Times. Její žánrové uchopení je tedy vzdálené fikční literatuře.

Cenné je především již zmíněné téma, kterým se Demickové podaří dotknout nejen světa zdánlivě tak vzdáleného, ale především světa někde uvnitř nás. Světa, ve kterém by hranice neměly mít místo.

5 19.03.2015

Velmi povedený debut, ze kterého čiší Weirovo nadšení pro vědu a techniku. Deníkové záznamy hlavního hrdiny Marka Watneyho střídá dění na Zemi, kde probíhají přípravy na záchrannou misi. Kniha má spád, který brzdí snad jen místy zdlouhavé technické popisy. Trochu rušivě na mě působil i Markův přílišný optimismus, kdy pronáší hlášky i v bezprostředním ohrožení života – což na uvěřitelnosti moc nepřidává. Tyto ‘‘nedostatky‘‘ jsou ale kompenzovány napětím, ve kterém autor čtenáře po celou dobu drží. Mark i záchranný tým neustále řeší nové problémy, které se vyskytnou v tu nejméně vhodnou dobu.
Věřím, že film, který podle této knihy v režii Ridleyho Scotta vznikne, bude patřit k tomu nejlepšímu z hollywoodské produkce letošního roku.

5 13.02.2015

Mistrovský kus od začátku do konce! King nikam nespěchá a postavy vypiplává do nejmenších detailů a nedělá mu žádný problém pak tyto postavy kosit jednu za druhou. Děj se odehrává sice v krátkém časovém úseku téměř na tisíci stránkách, ale ani náhodou není zdlouhavý a co se konce týče, mi osobně nijak uspěchaný nepřišel, a i kdyby ano, na mé plné hodnocení by to nemělo žádný vliv.

5 19.07.2011