Maevie komentáře u knih
Nezvyklý, uklidňující příběh o tom, že každý život, ať už je podle jeho „majitele“ jakkoli bezcenný a nenaplněný, má svůj smysl a důležité místo ve změti navzájem propletených osudů. Autor rozvíjí myšlenku, že každá, byť malicherná, činnost má své příčiny a mnohdy dalekosáhlé důsledky, a proto i takový obyčejný opravář v lunaparku může svými malými krůčky ovlivnit životy ostatních. Může je zachránit, může je o ně připravit, naplnit láskou i lítostí.
Slabší sestřička předcházejícího environmentálního románu Historie včel. Autorka pro vyprávění použila stejnou šablonu s tou výjimkou, že tentokrát nesledujeme tři střídající se příběhy, ale pouze dva. Zatímco v předcházející knize by ale jednotlivá vyprávění obstála i samostatně, Modrá nenaplní očekávání ani jako celek.
Autorka na poměrně malém počtu stránek popisuje události hrozivého masakru civilistů a nechává vyznít osudy několika postav. Stejně jako v předcházející Vegetariánce vypráví autorka příběh nesmírně rozmanitým jazykem a využívá přímosti a naturalistických popisů, které jen přidávají příběhu na tíživosti. Kde kvete tráva patří ke knihám, které stojí za to si přečíst, ale jen málokdo po nich sáhne znovu.
Milá knížka pro ženy z 19. století o tom, jak být lepší. Styl psaní je z pohledu dnešní doby samozřejmě trochu jednoduchý a místy naivní, ale hlavní hodnoty jako skromnost, pracovitost a pokora zůstávají stále aktuální.
Těžké přísně hodnotit knížku, která není smyšleným příběhem, ale popisuje prožitky skutečné osoby po tragické události. Po celou dobu čtení mě však neopouštěl pocit, že textu by více posloužilo, kdyby zůstalo tam, kde bylo – na blogu. A opravdu, když jsem si následně vyhledala internetový blog vdovce se všemi fotografiemi a komentáři, dostal smutek a těžké chvíle, ze kterých se autor snažil vypsat, nový rozměr.
Fantasy pro děti, které asi spíš nadchne jenom děti. Nápad zajímavý, jen ten autorův styl psaní je někdy takový prapodivný. Doplnit knihu fotografiemi je vždy zpestřující, ale tyhle jsou děsivější než bych si přála.
Jak již bylo mnohokrát řečeno, nejedná se o jednoduché čtení, ať už tématem nebo jazykem, který může být pro němčinou nepolíbeného čtenáře poměrně oříškem. Vykreslit zpětně život Schindlera, a to navíc objektivně bez příkras kladných vlastností a zveličování, aby výsledkem byl skutečný člověk se svými chybami i klady, nebyl jednoduchý úkol. Myslím ale, že se ho autor zhostil více než dobře.
Detektivní povídky ze staré dobré Anglie, které jsou jak dělané k čaji o páté. Zvlášť postava slečny Marplové je naprosto dokonalá.
Všechny Keplerovy knížky s Joonou Linnou jsou skvělé, ale tenhle díl mi přišel ještě o chlup lepší než první Hypnotizér nebo třeba poslední Lovec králíků.
Melancholické dílko, ve kterém hlavní hrdina marně hledá své místo a cestu, po které se má v životě vydat. Knížka ale prakticky postrádá děj, prim zde hrají pocity, neuvěřitelné poetické popisy přírody a také otázky (hodně otázek), které v člověku zůstanou po dočtení.
Mladý princ Ládík putuje, dělá divné věci, bojí se nemocí a chválí si, že v Turecku ho přívětiví lidé napájí pouze čajem - domnívá se totiž, že nápoj s větším množstvím alkoholu by nemusel přežít. Oproti následujícím cestopisům začíná každá kapitola krátkým textem k zamyšlení, v dalších dvou knížkách je ale Ládík zkušenější, nešikovnější a pije víc alkoholu.
Ke Colferovi mi více sedí dětská fantasy s Artemisem Fowlem, než tahle detektivka. Nutno říct, že ta detektivka je vcelku dobrá - nechybí nutná dávka humoru, trochu absurdní situace ani napínavá zápletka. Při čtení mi ale pořád naskakoval Douglas Adams a jeho Dirk Gently - vzhledem k tomu, že Colfer zná Adamsova díla více než dobře, si říkám, jak moc se nechal inspirovat.
První kniha od Connellyho s Harrym Boschem, která se mi dostala do rukou. A opět musím říct, že tenhle spisovatel prostě ví, co dělá. S touhle detektivkou nemůžete minout.
Když jsem se náhodou dostala k této knížce, tak jsem nečekala žádný zázrak. A ono ejhle, příběh mě vtáhnul. Až na zbytečně uspěchaný konec ve stylu "a všichni žili šťastně až do smrti" nemá děj hluché místo, autor se nikde zbytečně nezdržuje a v ničem se nepitvá, takže vyšetřování hezky plyne a čtenář se nezačne nudit.
Vnitřní fungování sekt mě vždy dostane do kolen. Jedna věc se ale vždy opakuje – omezený přehled o světě, který funguje jako nástroj k ovládání členů. Unorthodox není výjimkou, přesto mě ale zarazilo, v jaké míře byla neznalost v oblasti ženské anatomie a sexu. A kniha mi potvrdila i druhý názor – dlouhodobě jsou tyto komunity (díkybohu) neudržitelné.
Na autorčině prvotině je bohužel hodně znát, že ji začala psát v tak mladém věku. Oproti dvěma následujícím sériím také nejvíce pasuje do kategorie young adult. Více než fantasknímu světu a jeho problémům se autorka věnuje teenagerskému mileneckému trojúhelníku a všemi možnými vztahy okolo. Samotné klání a záhadné vraždění tak bohužel probíhá jakoby mimochodem v pozadí a větší pozornost se jim věnuje jen několikrát.
Novela potěší všechny fanynky a fanoušky série tím, že jim zkrátí čekání na další plnohodnotný díl. Sama o sobě ale nenabízí žádný dějový posun ani závratnou událost a více než čemukoli jinému se věnuje pocitům Feyre, Rhysanda a Cassiana. Takže jako odpočinková četba s oblíbenými postavami ano, pokud hledáte akci a zajímavý příběh, knížku s klidným svědomím přeskočte.
Pokračování série ztratilo trochu ze své čtivosti a dynamičnosti, kterou nabralo ve druhém díle, jako by před velkým finále docházel autorce dech a množství postav ji neumožňovalo pořádně rozehrát ani jednu dějovou linku. Postava Feyre upozadila k velké škodě všechny ostatní, včetně Rhysanda a Tamlina, jehož příběh by v tomto díle rozhodně stál také za pozornost. Přesto všechno jsem si třetí díl opět nesmírně užila.
Po přečtení skvělé knihy Pí a jeho život jsem se chtěla o tvorbě Yanna Martela dozvědět víc. Sáhla jsem po Portugalských velehorách a překvapily mě tři neobvyklé a trochu absurdní příběhy s náboženskou polemikou, kde autor opět nechal popustit uzdu fantazii a které spojuje téma víry, putování a – kupodivu – šimpanze.
Šestatřicet svižně napsaných fejetonů, které se pěkně a rychle čtou. Všem těm podivným běžeckým libůstkám, které autor (a vášnivý běžec) stačil vypozorovat, je věnováno vždy několik stránek napsaných s větším či menším humorem. I přes nadsázku a lehkou ironii, se kterou autor píše, mám z knížky mírně trpký pocit. Rozumování a předkládání, co je dobře a špatně, či dokonce názor, že běžci, co zaběhnou maraton za čtyři hodiny (a nedej bože více!), prakticky na trať nepatří, mi kazily zážitek ze čtení.