Portugalské velehory

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Mladý muž jménem Tomás objeví v Lisabonu roku 1904 starý deník. Ten svědčí o existenci mimořádného artefaktu, který - pokud ho Tomás dokáže najít - má změnit pohled na historii. Za tímto podivuhodným pokladem vyráží Tomás v jednom z prvních evropských automobilů. O 35 let později se portugalský patolog, milovník detektivek Agathy Christie, sám ocitá v samém centru detektivního příběhu a je zatažen do důsledků Tomásovy cesty. Po dalších 50 letech hledá kanadský senátor v zármutku nad ztrátou milované manželky útočiště ve vesnici svých předků v severním Portugalsku. Přijíždí však s nezvyklým společníkem - šimpanzem. A stoleté hledání zde dospívá ke strhujícímu závěru. Portugalské velhory jsou smyšleným příběhem. Jakákoli podobnost se skutečnými událostmi, místy či osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/318782/big_portugalske-velehory-Gfl-318782.jpg 4.235
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Argo
Originální název:

The High Mountains of Portugal, 2016


více info...
Nahrávám...

Komentáře (16)

Kniha Portugalské velehory

meluzena
05. července

Překrásná knížka, byť s poněkud pomalejším rozjezdem a neuspěchaným tempem. Ostatně, ono zpomalení, které nevyhnutelně přichází se ztrátou milované osoby, je přítomno ve všech třech příbězích stejně jako Portugalské velehory. Jejich hrdinové prožívají zármutek, a přesto čtení netíží, nedrásá. Příběhy jsou propojené nenásilně, teninkými nitkami.
Autor má cit - pro své hrdiny, pro jazyk, pro překvapení i trochu magična a je radost ho číst. Ovšem je to ona tichá vnitřní radost, která je spíše hlubokým pochopením. Mohu doporučit.

• V prvním příběhu se nepříliš praktický muzejní kurátor díky štědré podpoře svého přebohatého strýce vydává do Portugalských velehor hledat jakýsi krucifix zmíněný v deníku zapomenutého velebníčka ze 17. století.
• V druhém příběhu přichází za patologem neznámá stará venkovanka z Portugalských velehor a chce, aby provedl pitvu jejího manžela, protože chce zjistit, jak žil.
• Ve třetím příběhu přijíždí do Portugalských velehor kanadský senátor poté, co během státnické návštěvy zakoupí lidoopa a rozhodne se definitivně opustit svůj dosavadní život a přestěhovat se do země svých předků.
---
„Maria horlivě věří v mluvené slovo. Psát, to je pro ni jako vařit řídkou polévku, a číst, to je jako ji usrkávat, zato mluvené slovo je pečené kuře se vším všudy. A tak mluví. Mluví neustále.“
---
„Těla na pitevním stole nikdy nevypadají příliš veliká. To proto, že stůl je konstruovaný tak, aby pojal i ty nejstatnější postavy. A navíc tu leží bez šatů. Ale je v tom ještě něco jiného. Ten kousíček jsoucna zvaný duše - který podle pokusů amerického lékaře Duncana McDougalla váží jedenadvacet gramů - zabírá překvapivě velký prostor, podobně jako hlasitý hovor.“
---
„To je místní přísloví. Zlacené nahradíte jen zlaceným.“

IvaKo
01. června

Moje první setkání s tímto autorem mě poměrně zaujalo. Tři příběhy, značně bizarní, o překonávání životních traumat, o hledání smyslu bytí, o pochopení a lásce. Působivý styl vyprávění.


Maevie
27.01.2021

Po přečtení skvělé knihy Pí a jeho život jsem se chtěla o tvorbě Yanna Martela dozvědět víc. Sáhla jsem po Portugalských velehorách a překvapily mě tři neobvyklé a trochu absurdní příběhy s náboženskou polemikou, kde autor opět nechal popustit uzdu fantazii a které spojuje téma víry, putování a – kupodivu – šimpanze.

Tyet
15.05.2020

Yann Martel pro mě není jako spisovatel neznámý. Před lety jsem četla jeho překrásnou knihu Pí a jeho život, která byla tuším i zfilmovaná. Proto jsem tenhle román brala do rukou s radostným očekáváním. Příběh je rozdělený na tři části – z roku 1904, 1939 a závěrečný příběh odvíjející se po roce 1981. Všechny spojují portugalské velehory a především lidoop, přesněji řečeno šimpanz. V prvním příběhu ukřižovaný na kříži v přítmí kostela, ve druhém se šimpanz objevuje v těle mrtvého venkovana a v tom posledním exceluje jako Odo - přítel politika na odpočinku. Martel, jak je jeho zvykem, mistrně proplétá reálie s magií, s tím, co nás přesahuje a přitom niterně prostupuje. Stejně jako v knize Pí a jeho život je zvíře tajemným, plnohodnotným a vědomým hrdinou příběhu, neméně důležitým než sám člověk. V mnoha ohledech dokonce hodnotnějším. Oproti jiným čtenářům se nedomnívám, že jde o symboliku.
„Někdy mám pocit, že Odo přímo dýchá čas, nadechne se a vydechne. Sedím vedle něj a sleduju, jak splétá přikrývku z minut a hodin. A jak spolu sedíme na balvanu a pozorujeme západ slunce, udělá rukou gesto, jen jakýsi pohyb ve vzduchu, a přísahal bych, že opracovává hranu či vyhlazuje povrch sochy, jejíž obrysy nevidím. To mě ale netrápí. Mně stačí, že můžu být ve společnosti tkalce času a stvořitele prostoru.“
Knížku velmi doporučuji, je to výjimečný čtenářský zážitek. Je to typ knihy, po jejímž přečtení po nějaký čas ani netoužíte vzít do rukou jakoukoliv další.

Yummymoon
07.01.2020

Portugalské velehory jsem měl v merku už delší dobu a hodně jsem se na ně těšil. Pí a jeho život spolu s Beatricí a Vergiliem považuju za neskutečně bohatá a nádherná díla a Roccamatiovy za velmi povedenou debutovou sbírku. O to víc mě neskutečně mrzelo, že jsem se na cca šedesáté stránce Portugalských hor přistihl, že se děsně nudím a čtu do víceméně z donucení "abych to dočetl". První třetina knihy mě totiž až na pár hezkých pasáží, symbolických momentů a závěru téměř nezaujala. Další třetina knihy už mi přišla trochu lepší, hlavně díky tomu, že se konečně kniha začala nějak propojovat, ale opět mi v některých chvílích přišla až podivně myšlenkově a popisně překombinovaná a nečetla se mi úplně "jednoduše". Opět ale musím pochválit hezkou symboliku a alegorie. Závěrečná třetina ovšem byla úplně něco jiného a přesně to, proč jsem si zamiloval autorovy dva předešlé romány. Nádherný příběh "člověka" a "zvířete", plný naděje, symbolů, skvělého propojení s předešlými částmi románu, vyvážených a hezkých popisných částí, sentimentality, lásky, vyrovnávání se. I po tomto přenádherném zakončení se ale nemůžu zbavit lehké pachuti předešlých dvou (hlavně první) třetin, kdy mám pocit, že to prostě od těch 30-40 stránek kratší bejt mohlo.

Petruš999
12.05.2019

Autorův styl mi vyhovuje, ale kniha nedosahuje kvality knihy Pí a jeho život. Přesto jsem měla příjemný čtenářský zážitek.

soukroma
11.12.2019

Velmi zvláštní, ostatně jako Pí a jeho život, samozřejmě úzce navázáno na křesťanskou víru a naši minulost, v hromadě jinotajů:
První část velmi akční, dobrodružná, však Tomás jako novopečený řidič cestuje lán světa do Portugalských velehor - jedním z prvních automobilů (z mé oblíbené stáje Renault Frères) a zažívá často komické situace, neb auto dál od města ještě nikde neviděli. Komika ale rázem umlká v samém závěru cesty.
Druhá část dle mého naprosto bezkonkurenčně nejlepší - jak chápat zprávy o Kristu (existují jen z druhé ruky), nu, přesně jako sestavovat indicie v detektivkách Agathy Christie (na konci roku děje, těsně před válkou, vyšla v Portugalsku právě její nová kniha, Schůzka se smrtí) - známe oběť, takže je třeba pátrat po vrahovi, takže hledat indicie, chápat podobenství jako alegorie...
Třetí část s lidoopem a iberským nosorožcem a opět krucifixem (z první části) byla trochu nad mé chápání - všechny tři příběhy v běhu času se spojily, ale co tím tedy vlastně chtěl autor říci, nevím jistě. Jen po zkušenosti s Pí a jeho život vím, že si z nás dělá švandu asi víc, než vůbec tušíme...
Ale to neubírá ostatním pochopeným, nadmíru originálním a občerstujícím myšlenkám vůbec nijak na váze a na hodnocení celku rovněž ne.

Rade
02.12.2018

K téhle knížce mě přivedl název a moje letní cesta po Portugalsku, jinak bych se k ní asi nedostala.
Zajímavé, hodně neobvyklé, působivé, s mnoha prvky absurdity…
Kupodivu pro mě nejsilnější úvodní povídka, kde se mi zdála ta kombinace bolesti, ztráty, humoru a absurdity nejsilnější. Tomás, chodící ze vzdoru a bolesti pozpátku, neuvěřitelná trudná road movie řidiče začátečníka v roce 1904 (odtud i ukázka). A nevídaný krucifix a smutné okolnosti jeho vzniku…
Knížka hodná přemýšlení, a nakonec není podstatné, že právě tento kousek portugalských „velehor“ jsem ve skutečnosti neviděla.
Čtyři plus.

*Tomásův výraz potemní. „Ale podívej na spodek volantu“, ukáže prstem. „Kdyby byla malá bílá tečka na spodku, pohybovala by se opačně. Nahoře sice otáčíš volantem třeba doprava, jak říkáš, ale dole s ním otáčíš doleva. A co po stranách volantu? Jak s ním otáčíš doprava a doleva, jednou stranou otáčíš zároveň nahoru a druhou dolů. Tvoje tvrzení, že otáčíš volantem jedním směrem, mi zní, jako jeden z paradoxů předkládaných řeckým filosofem Zénónem z Eleje.“*

1