Maanna komentáře u knih

Nápad zpracovat paralelně příběhy dvou sourozenců není špatný a ani se autor v jednotlivých částech nijak zvlášť neopakuje a některé situace mě pobavily, ALE tahle kniha mě neskutečně vytáčela. Jednak je to celé takové plytké a vztahové propletence si nezadají s nekonečným seriálem, kde má nakonec každý poměr s každým, abychom neměli příliš mnoho postav. Jednak se autor moc neobtěžuje s ověřováním, jak věci reálně fungují - úsměvně na mě třeba působilo, že by sociálka řešila umístění sedmnáctiletého kluka do dětského domova, pokud má dospělou sestru - technicky vzato než by to celé proběhlo, bylo by mu 18 a už by odcházel, nebo doporučení, aby o sebe někdo dvě hodiny DENNĚ pečoval... Děti jsou poněkud přechytralé (předškolačka se sama učí číst, aby si přečetla nějaké vzkazy) a všechny postavy mimořádně šikovné, ve všem hned vynikají.
Hlavně ale se mi z hloubi duše protiví svět, který Hartl představuje, kdy se postavy v zásadě řídí svým libidem a nikdo nikdy nepřijde s tím, že celou věc ukončí, protože je něco nezodpovědné a nedělá se to - vždy to skončí, až když je průšvih, a všichni se v tom nakonec tak nějak chápou, protože to přece nemohli udělat jinak. Nejsem v zásadě puritán, ale přesto si myslím, že některé věci jsou zkrátka za hranou (POZOR, SPOILER) - třeba poměr otce s nejlepší kamarádkou vlastní dcery nebo to, když máma dvakrát i víckrát týdně odkládá mimčo, aby si užila svého ženatého milence. Chápu, že si i ve finančně napjaté situaci člověk potřebuje udělat něčím radost, ale opravdu to musí být briliantové náušnice a oblečení za desítky tisíc? Tohle prostě odmítám akceptovat...

24 09.01.2020

Krásně poskládaný výbor jednoho z mých oblíbených básníků. Číst Horovy básně je jako ponořit se pod hladinu a nechat se unášet stále novými a neotřelými obrazy kamsi do hlubin... Preferuji jednoznačně jeho méně angažované básně, ale vzhledem k době, v níž Hora žil, chápu i ty lehce polopatičtější nebo zatížené patosem. Tak zase někdy na shledanou.

12 03.01.2020

Dobře vykreslené postavy, které spolu výborně ladí, a originální zápletky vyzdvihují tuto knihu v rámci žánru nad průměr. Jen je pro mě škoda, že je mi prostředí britského soukromého školství a aristokracie tak trochu cizí. Ale z větší části jsem se i tak dobře bavila.

9 03.01.2020

Čtyři postavy z téže malé norské vesnice vyprávějí o svém životě, jejich osudy se prolínají a vyprávění doplňují, což dohromady vytváří velmi živý obraz. Pro mě je to především kniha o tom, jak obecná očekávání od okolí i od nás samých a nedostatek komunikace mohou rozkládat vztahy i lidské životy, a o tom, že pokud člověk dlouho čeká, než začne věci v životě řešit, může být příliš pozdě. Autorka se nebojí otevírat náročná témata jako narušený vztah mezi matkou a synem nebo postupné odcizování manželů a její výpovědi jsou věrohodné. Jen mě mrzí, že v češtině neexistují zbývající díly této trilogie. Bohužel to asi komerční trhák nebude, tak se bojím, že skončíme u prvního...

25 28.12.2019

Tahle originální směs poetiky a satiry mě moc bavila. Rodina Zimových je kouzelná, trápaní dospívajícího Jiřího Tikala až dojemné, působení mocipánů a jejich schopnost přizpůsobovat si realitu k obrazu svému mrazivě humorné... Zajímalo by mě, jaký poprask by taková vševědoucí Klára vyvolala dnes.
Izraelský film je tématicky posunutý, ale musím říci, že i ten se mi dostal pod kůži.

12 23.12.2019

Tohle je kniha, která měla zůstat někde v kurzu tvůrčího psaní. Nápad sice dobrý, ale zpracování strašné a ještě tomu uškodil tragický překlad s neúplnými větami a stylistickými chybami. V první polovině jsou všechny postavy značně nesympatické, ve druhé se zázračně změní a začne útok na city. Hluboké vztahy vznikají během několika hodin. Z šedé myši se mávnutím kouzelného proutku stane žena, jíž žádný muž neodolá, i když jí stále dělá problémy vytvořit smysluplnou větu, a ještě k tomu během pár dnů zázračně zhubne. V Německu se dle knihy běžně sjednávají neschopenky po telefonu a pacienti si během neschopnosti odjíždějí na Island (celkem by mě zajímalo, jak se pak pojišťovna vypořádala s hrdinčiným pobytem v místní nemocnici). K dovršení všeho spadla autorka do pasti začínajících autorů: když už jsem si o Islandu zjistila tolik zajímavých informací, tak je musím všechny použít. Takže všichni Islanďané (a nejen oni) neustále mají potřebu sypat z rukávu ságy, legendy a zeměpisné a historické údaje, až to působí komicky...

11 20.12.2019

V tomto případě je problém jednoznačně na protilehlé straně ke knize - 19. století nemám moc ráda a navíc mám v dobových událostech značné mezery, takže třeba u Itálie mi něco říká jméno Garibaldi, ale to je asi tak vše... Takže jsem byla schopná zachytit tak desetinu (a to si možná fandím) neprvoplánového obsahu. Přesto jsem si užívala Ecův záběr a humor, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi plno podstatného uniká. Možná tato kniha vyžaduje až příliš velkou přípravu čtenáře, aby si ji mohl užít, ostatní autorovy knihy na mě fungují mnohem lépe.

15 17.12.2019

Je to jakási freska života v Německu ve dvacátých let, kdy se lidé vzpamatovávají z válečných hrůz, zároveň bojují o přežití v kolotoči inflace a kolem pozvolna začíná rašit nacionalismus. Fakta jsou známá, ale teprve díky příběhům si je dokážu promítnout do života běžných lidí, pro které byla tato doba především bojem o přežití. Jakápak láska, pokud je především nutné zajistit si dostatek jídla, jaképak hodnoty, když se ceny mění dvakrát denně, jaképak ideály, když se vlastně každý snaží na každém co nejvíc vydělat. Bylo to celkem silné čtení a jsem ráda, že osobní zkušenost s touto dobou nemám.

37 09.12.2019

Zápletka zasahující daleko do minulosti nebyla vůbec špatná, stejně jako většina postav, i když mi občas vadily takové ty stereotypy jako "muži sledují fotbal a ženy nechápou, co je na tom baví, ženy chodí nakupovat oblečení." V tu chvíli mi celkem životaschopné postavy začnou šustit papírem časopisu pro ženy. Co se úplně nepovedlo, je průběh vyšetřování, kde policisté vesele vyprávějí o jeho průběhu, na místě činu už po pár dnech courá kde kdo a odnáší si věci, takže žádná pečeť na dveřích, i když policie nejspíš dům vůbec neprohledala, protože odnesená věc by je jistě zaujala a nebyla nijak ukrytá. Policie nezjistí, komu oběť naposledy volala, to napadne až Eriku. Ta si zase rozhoduje, které informace policii sdělí a které ne... Tohle, doufám, autorka v dalších knihách trochu vychytala. Četlo se to dobře, ale s tímhle vyšetřovacím postupem by policie asi moc úspěchů nezaznamenala.

21 04.12.2019

Kniha se velmi dobře čte, ale její slabinou je hlavní postava, protože to na mě působí, jako by tu byli vlastně Leonardové dva - jeden vyzrálý, schopný vidět pod povrch věcí a brilantně je komentovat, a druhý zmatený kluk plánující zkratovité řešení své situace. Dohromady mi úplně neladili, takže i když jednotlivé situace byly působivé, celek mě trochu míjel a nemohla jsem mu věřit.

12 26.11.2019

Mám ráda mozaiky prolínajících se životů a Hosseini je navíc velmi zručný vypravěč, takže tohle dohromady pro mě funguje skvěle. Líbí se mi, že postavy a příběhy nejsou černobílé, že vše nekončí třeskutým happy endem. Autor se drží prostředí, která opravdu zná, a je to z vyprávění cítit. Nabízený obraz je velmi plastický a pro mě je to letos jedna z nejlepších knih.

30 25.11.2019

Na mě to spíš působilo jako nějaká básnická cvičení a hraní si se slovy. Některé obraty byly povedené a originální, ale celku jsem moc nevěřila. Forma a jazykové hříčky trochu přebily obsah. Ale ilustrace jsou moc pěkné.

11 25.11.2019

Kniha je určena spíše odborné veřejnosti, ale zde si nejsem jistá, jestli by přinesla zase až tolik objevných informací. Za přínosné považují zmapování i oblasti návykového chování, nejen drog jako takových, a samozřejmě techniky pro práci s klienty/pacienty. Téma je ale zpracované čtivě a srozumitelně.

11 13.11.2019

Taková trochu pohádka pro dospělé, kde je na můj vkus příliš nepravděpodobných momentů: žena, která měla dítě ve 13 letech a žije v mobilheimu a přesto není pod dozorem sociálky, téměř dokonale napravený trestanec, změny smýšlení ze dne na den a skoro všichni jsou nakonec příbuzní. Navíc mi tam vadil dost nelogický moment, kdy Madeleine tvrdila, že je ráda, že už doma nebude muset brát prášky jako v nemocnici, protože se bez léků dosud obešla, a o pár stránek později je chyba v tom, jak si doma dávkuje léky, prezentována jako zdroj jejích zdravotních obtíží. Jednotlivé komponenty literárního koktejlu byly celkem fajn, ale dohromady tomu občas chyběla logika a asi i uvěřitelnost.

13 11.11.2019

Jako dítě jsem na Edudanta a Francimora narazila v rozhlase a nijak mě nenadchli, tak jsem chtěla vědět, jak je budu vnímat teď. Někdy to bylo takové klopotné a zdlouhavé, někdy mě to bavilo. Poláček měl určitě bohatou fantazii, ale mám pocit, že by to lépe fungovalo, kdyby s sebou bratři pořád netahali tu nespecifikovanou školní mládež. A také mohli víc využívat kouzlení, když už to byli čarodějové.

11 08.11.2019

Tahle kniha se mi trochu těžko hodnotí. Kdybych nečetla Muže jménem Ove, byla by to s pár výhradami (rozhodování mezi Kentem a Svenem bylo poněkud příliš zdlouhavé a tragických úmrtí bylo trochu moc - nemám ráda ždímání citů) velmi příjemná kniha. Nicméně když jsem Oveho přečetla, cítím trochu pachuť z recyklace. Autor našel vzorec, který na čtenáře funguje a teď jen vyměňuje proměnné, takže opět je tu zpočátku nesnesitelný hrdina, z něhož se vyklube člověk se zlatým srdcem, opět jsou tu návraty do minulosti, které vysvětlují přítomnost, je tu přátelství se zvířetem, které hrdina nejprve nemohl vystát, vyhraná bitva s úřady, chlapec s otcem ve vězení... prostě těch paralel je moc. A teď babo raď, protože mně se Britt-Marie líbila jako celek víc než Ove... Takže nakonec hodnocení není špatné, ale doufám, že autor nevyplácá svůj talent na psaní pořád stejných knih...

24 07.11.2019

Bezútěšnost, to byl hlavní pocit, který ve mně zůstal po přečtení této knihy. Perspektiva dítěte v části odehrávající se v Africe je velmi silná. Děti si hrají a blbnou a kolem probíhá realita, která není ani trochu veselá. Jedinou perspektivou se zdá být odchod do jiné země. Když se to ale povede, není to přesně ten vysněný život, jaký si postavy představovaly.
V americké části je Miláček již o trochu starší a někdy je to zbytečně vysvětlující, víc podle mě opět fungují ty části, kde se holky baví a věci kolem se dějí spíš na pozadí. Ale i tak je poselství knihy silné. Pro mě je asi nejtěžší to, že mě nenapadá nic, co by se dalo udělat, aby se lidé měli lépe, protože celé je to takové zasekané a zkrátka bezútěšné. Ti, kteří se snaží něco změnit, i ti, kteří vlastně rezignovali, jsou na tom nakonec skoro stejně.

17 03.11.2019

Kniha obsahuje celkem dost zajímavých postřehů, které mohou člověku, který se do dané oblasti chystá, pomoci připravit se na to, co ho tam čeká - jsem zaměřená spíš na Afriku, ale i tak jsem vzpomínala na mnohé podobné situace, kdy se místní domorodci snaží nachytat tůristy. Občas je ale vyprávění trochu moc repetitivní - částečně je to dané skutečností, že během treku člověk opravdu stále dokola řeší, co pojíst a kde přespat, částečně i tím, že kniha vychází z původně samostatných článků do místního zpravodaje. Napsané je to lehce a vtipně, i když si člověk na použitou verzi češtiny musí trochu zvyknout.

9 31.10.2019

Agatha Christie píše dobře, a tak se kniha dobře čte, i když duchařské příběhy nejsou úplně mým šálkem kávy. Líbily se mi ty líznuté detektivní zápletkou. Ty čistě duchařské mi trochu připomínaly historky, které si vyprávějí pod dekou děti na táborech. Jsem na to asi příliš přízemní povaha, ale jako malý "jednohubní" výlet mimo běžné žánry to bylo celkem v pohodě. Jen nevím, kde Agatha bere na britských ostrovech všechny ty krásné ženy - mně vždy připadá, že většina Britek je tak nějak fádní.

12 31.10.2019

Líbila se mi atmosféra života na ostrovech, kde se moc nemluví, a přesto na sebe lidé musejí navzájem spoléhat. Líbil se mi i pohled očima stárnoucího Fredrika, který byl občas ufňukaný a občas ulpíval na nepodstatných detailech. Nicméně naprosto jsem nepochopila postavu novinářky Lisy - nějak to vypadalo, že kromě Fredrika v životě nikoho a nic nemá, navíc mě postoj "nic nečekej a nic ti neřeknu" poněkud lezl na nervy. To ostatně bylo i u Fredrikovy dcery, ale tam bych to aspoň trochu pochopila kvůli jejich komplikovanému vztahu a vztahu Fredrika k Louisině matce. Nemyslím si, že je nutné, aby si lidé sdělovali veškeré intimní detaily, ale tenhle postoj, kdy si postavy odmítaly říci úplně všechno, mi přišel poněkud nepochopitelný...

12 31.10.2019