LukasB.453 komentáře u knih

gigantický a starobylý špalek, je to kniha, nebo rovnou celá knihovna? "starý" překlad je zvykem kritizovat, ale ke knize mi historizující slovosled sedí a obávám se, že nový překlad by byl jako nablblý remake dobrého filmu (což tedy svědčí především o mé úzkoprsosti).

velmi zvláštní a velmi silné

7 06.04.2023

velmi zdařilá nýčovina. mrazivá sranda a zůstává po ní velký otazník. někteří autoři předběhli svou dobu - a tohle je jeden z nich.

6 13.07.2023

bylo mi doporučeno starším a intelektuálně zběhlejším kamarádem, do poloviny jsem se trápil, a pak jsem se najednou netrápil a bylo to skvělé. teprve u téhle knihy mi došlo, jaký je ve francii obecně sdílený komplex z alžíru.

6 25.04.2023

jejejej, jak já nemám rád moravské zelí, a navíc ještě s ohřívanými nafouknutými blbouny z knedlíkárny. to "u nás" (tedy na Mělnicku, Nymbursku, Poděbradsku a Boleslavsku, odkud pocházejí moji předkové) se kysané zelí pěkně sleje, propláchne aby nebylo tak kyselý, a téměř nasucho se dusí na cibuli oprskané na sádle, a při tom se tak trochu řízeně připálí a někdy se přidá maličko cukru a zkaramelizuje a krásně obarví a ovoní. Jak to rozdušené zelí co zrovna teče zaklechtané moukou vůbec někdo může jíst? Brrrr! A knedlíky se "u nás" dělají houskové (správně ze slaného žemlového těsta pečeného na plechu, ale může být i z zgumovatělých rohlíků), tak trochu na způsob karlovarského knedlíku, s hladkou a hrubou moukou půl na půl, a žádné vaření v ubrousku, pěkně mokrejma rukama uplácat šišky a šup s nimi do horké vody. jak to vůbec někdo může dělat jinak.
Švindlovej bagr!"

6 13.04.2023

nejlepší z májovek (mám Vilímkovské vydání s roztomilým starobylým překladem a jiné mu nesahá po kotníky). massa Bob je můj favorit (ne, není směšný, je to hrdina srovnatelný s Bobíkem ze čtyřlístku) , příhoda se skunkem zaměněným za opossuma a příhoda s útěkem před medvědem šplháním na břízku mě ve vzpomínce vždycky rozveselí. a úsloví "hořčicoví indiání" nebo "chytrý jako moucha" pilně používám.

6 13.04.2023

předlohou pro epizodní postavu drogisty byl Josef Hladík, nevlastní dědeček mé babičky, který nadělal jmění na jedu na krysy značky "Morol" (ingredience byly staré pro lidskou spotřebu nezpůsobilé obilí, žluklý tuk a arsenik, za války nebyl arsenik k dostání, a tak Hladík vyráběl bez arseniku, čimž mu klesly výrobní náklady a postupně geometrickou řadou stoupal prodej, neboť krysy po takto ochuzeném Morolu utěšeně tloustly), leštidle na parkety "Tancolín" a za války zaměstnával místní báby, aby po pešuňcích sbíraly pelyněk a jiné bejlí, a z něj vyráběl tabákovou náhražku "Kujebák". Hladík se zajímal nejdříve o mou (tehdy) dvacetiletou prababičku, ta však neměla o tohoto drobného nepříliš pohledného mužíka zájem, a tak si Hladík v roce 1918 namluvil její ovdovělou matku Matyldu, která byla (slovy mé babičky) nejen ošklivá a hloupá, ale i zlá (ve skutečnosti měl zájem nikoli o ženitbu, ale o drogerii zesnulého drogisty Raise). nakonec skončil špatně, při měnové reformě se s kapsami plnými bezcenných hotových peněz oběsil na lampě před drogerií na Nymburském náměstí Přemyslovců (drogerie Hladík je tam pořád).

takto to vyprávěla moje babička, která měla dědečka Hladíka velice ráda. a můj dědeček, který chodil s Hrabalem (tedy o ročník níž) nejprve na Nymburské klasické gymnázium a potom na pražskou právnickou fakultu, kterou oba nedostudovali z důvodu zavření škol po demonstraci na pohřbu Opletala) o Hrabalovi vyprávěl "celou cestu ve vlaku z Nymburka do Prahy mlčel jak pěna a špicoval uši o čem se baví ostatní cestující, aby to o dvacet let později napsal".

naprosto kultovní kniha. snad každý přemýšlivější člověk měl v tom divném období mezi pubertou a dospělostí touhu žít opravdově a prožít život skutečný, vydat se do pustiny kutat zlatou rudu, lovit lososy a plout na hřbetě krokodýla. málokdo to udělal - můžeme se chrisovi/alexovi smát, můžeme povýšeně kroutit hlavou jaký to byl hlupák, ale přiznejme si - tu odvahu a opravdovost mu závidíme! co na tom, že ta divočina byla necelé dva dny cesty od civilizace a ve vraku autobusu.

jedna z "těch knih".
a nemohu nezmínit osmi(?)dílnou rozhlasovou adaptaci z přelomu tisíciletí, naprosto skvěle obsazenou dabérskou elitou (preiss, němec, vinklář, rösner, brzobohatý) - samozřejmě zkrácenou, spousta peripetií bylo vynecháno, osoby proškrtány, ale je to dobře strávených pět hodin.

mám moc rád knihu a mám moc rád film. kniha je samozřejmě lepší, a obdivuji scénář filmu, který se nebál škrtání a zachoval jádro příběhu, dokázal škrtnout dokonce i Melony, necelé dvě dekády Homerova pobytu na Ocen View zredukoval na pouhé dvě sezony, a neztratil nic ze svého poselství a vešel se do necelých dvou hodin a nemá jediné hluché místo nebo chybějící vysvětlení.

5 18.07.2023

dobře se to rozjede, ale brzo ztratí dech a pak je to furt na jedno brdo.

5 12.07.2023

takového to muselo stát úsilí a přitom taková blbost. ale pěkná, čtivá, dlouhá, a konzistentní. svého času mě to zajalo, pohltilo, ale pak mě to zase pustilo, a teď k tomu cítím smířlivý respekt. ve dvaceti bych tomu dal plný počet, v pětatřiceti maximálně dvě hvězdičky aspoň (za tu děsnou práci s turkickými, severskými a románskými jazyky) a teď těsně před padesátkou je to na poctivé čtyři. uvidíme za deset let.

5 12.07.2023

to je ono! žádné pitomé za vlasy přitažené jezerní kotliny a bobří řeky, ale typické "prázdniny u babičky" - ne organizované tábory a stejnověké stejnopohlavní umělé kolektivy, ale přirozeně vzniklé vztahy s vrstevníky a místními nepříliš problematickými podivíny.

5 09.06.2023

Huck je mnohem lepší než Tom. jak mě bylo vždycky líto, že nemáme moře a ani pořádnou řeku.

četl jsem v roce 88 (tedy ehm, 1988) první vydání a bylo mi čtrnáct. byla to a stále je to pecka. další díly nastavované kaše pak postupně upadají a klesají,
nezapomeňte nakrmit psa!

5 18.04.2023

kniha o dospívání, pro aktuálně dopívající těžko stravitelná (ono je to koneckonců docela těžké a bolestné období, proměnit se z larvy v dospělce bez možnosti si při tom schrupnout v kukle; mít trápení, nevědět sám co s sebou a ještě se v tom vrtat není úplně příjemné) čteno poprvé v (plusmínus) patnácti, a pak ještě několikrát, a to první čtení nestálo za nic.

5 18.04.2023

ach, jaký nerozum vytýkat krvavému románu, že je slátaninou v nejlepší tradici tohoto žánru. barokní, pitoreskní, proletářské a klerikální a hlavně nádherné třeštění. úvod do Váchala pro mladší a nepokročilé.
doporučují též (bohužel notně zkrácenou) audioknihu, kdy škobrtný a úsilný přednes Leoše Suchařípy poetiku ještě násobí.

aktualizace: rád poslouchám v autě na dlouhých nudných cestách audioknihy. tentokrát Viktora Huga Bídníky. a tepu se smíchy, jak si Váchal dělá pustou legraci z těchto špalků. nebyli snad oni klasici placeni od normostrany? a proč sakra zasviňovali knihy zmatenými vsuvkami s dějem nesouvisejícími? postavy se vynořují a zanořují, aniž by měly co říci. s oblíbeným internetovým glosátorem z aussigu volám: "pisálci, nebojte se dylítu! nekouše!"

5 14.04.2023

(SPOILER) autor je ke čtenáři vlastně strašně nefér. rozehraje si tu emzáckou absurdní grotesku se směšným Billym Pilgrimem, čtenář se směje div mu bránice nepopuká, a najednou se přistihne, jak se směje tomu, jak čtyři hladoví promrzlí muži bloudí několikátý den ve sněhu za frontovou linií, dvěma z nich zbývá jen několik minut života, a jednomu necelý týden a najednou se čtenář začne cítit naprosto hnusně, čemu že se to vlastně směje. a čteme dál, a najednou nevíme, jestli se zrovna smějeme nebo pláčeme.
a nakonec se vrátíme k té nezáživné první kapitole, kde se vlastně nic nedělo a trerou jsme jen tak přeletěli a pochopíme, že autor nemohl jinak.

5 13.04.2023

některé teze a vtipná slovní spojení (módní slovo "hlášky" se mi kromobyčejně hnusí) z knihy jsem si zapamatoval a s láskou a úctou jsem je adoptoval a ve vhodných okamžicích používám. tak třeba o dušičkách se chodím "veselit na hroby", když nějaký rošťák překročí meze mé prchlivosti, vyhrožuji mu že "nad jeho zohavenou mrtvolou mu zazpívám kuplet" a zadýchané kamarády na výpravách (nejen) turistických častuji označením "barvoměnka duhová"

4 11.04.2024

jako desetileté robě jsem četl vilímkovské vydání, ovšem nějak již poškozené a následně knihařsky zrestaurované tak, že název knihy zanikl - ach, jak mě tenkrát trápilo, že vlastně nevím, jak se kniha co aktuálně čtu jmenuje.

prostě žrádlo. hlavně ten přechod solného jezera, na to si pamatuji.