LukasB.453 komentáře u knih

poučná oddychovka a výtečná edukační pomůcka pro základoškolský dějepis.

některé teze a vtipná slovní spojení (módní slovo "hlášky" se mi kromobyčejně hnusí) z knihy jsem si zapamatoval a s láskou a úctou jsem je adoptoval a ve vhodných okamžicích používám. tak třeba o dušičkách se chodím "veselit na hroby", když nějaký rošťák překročí meze mé prchlivosti, vyhrožuji mu že "nad jeho zohavenou mrtvolou mu zazpívám kuplet" a zadýchané kamarády na výpravách (nejen) turistických častuji označením "barvoměnka duhová"

4 11.04.2024

"mostařská" perlička - mladý britský záškodník, který měl zničit most, byl původním povoláním (z kterého pro jeho nudnost zběhl) konstruktér ocelových dílců mostů, lze tedy z dobového kontextu usuzovat, že se podílel na stavebnici Bailey bridge (to je takový mostařský ženijní "merkur" používaný britskou, kanadskou a americkou armádou, a v jednom závodě v Alabamě se díly vyrábí dodnes a lze si je objednat) - a konstrukcí bailey bridge bylo v rámci UNRRA americkou armádou ponecháno v evropě po válce přibližně 12000 tun (samozřejmě také v československu) a sloužily mnoho desetiletí, některé dodnes. namátkou ve Čtyřkolech přes Sázavu, v Kuněticích přes Labe, v Kácově přes Sázavu...

já bych se teda (a to si dovolím polemizovat s některými ostatními diskutéry) za "břímě bílého muže" tolik nestyděl, evropské armády s důstojníky, poddůstojníky a mužstvem (jehož část byli profesionální vojíni a velmi pečlivě se dbalo na promíchání profíků a mobilizovaných branců a život vojáka měl svoji cenu. naproti tomu východní pojetí armády s mentalitou spíše společenského hmyzu než lidských bytostí měl pojetí "nás mnógo" a život jednotlivce byl bezcenný. není náhodou, že britské (francouzské, německé atd.) koloniální armády si v dobách před sto a více lety vždy hladce poradily s násobnou přesilou všelikých "zulukafrů" - právě pro cenění si jednotlivce a stabilní organizovanost.

mimochodem, před krutostmi páchanými za války na druhé straně planety snad hrůzou bledne i Osvětim...

klasika a etalon žánru, kniha vizionářská a přes viktoriánské reálie má stále co říci. dočkala se mnoha divadelních, rozhlasových a filmových zpracování, ale zdaleka nejvýše hodnotím polský film z osmdesátek " Wojna światów - następne stulecie", 1981 (a považte - ten šok kdy jsem na jaře 89 shlédl v klubovém kině něco tak "protisocialistického", čili tak jednoznačně a bez jinotajů protitotalitního).

jako desetileté robě jsem četl vilímkovské vydání, ovšem nějak již poškozené a následně knihařsky zrestaurované tak, že název knihy zanikl - ach, jak mě tenkrát trápilo, že vlastně nevím, jak se kniha co aktuálně čtu jmenuje.

prostě žrádlo. hlavně ten přechod solného jezera, na to si pamatuji.

s touto útlou okouzlující knížkou jsem se setkal v jedné chalupě na odvrácené straně orlických hor, kde jsme v šerém dávnověku trávívali mnohé opilecké silvestry. ležela tam na poličce, a já ji několikrát přečetl.
snad mi bude u posledního soudu připsáno k dobru, že jsem nenašel odvahu ji svým dobrým kamarádům tajně uzmout.

děkuji za tip na nenáročnou knížku (tuším že v nějaké internetové diskusi). podařilo se schrastit přes bazar v databázi za ekvivalent malého piva v restauraci, a je to dobrá investice, mnohem lepší než malé pivo, co povídám, než piva dvě nebo dokonce pět piv. půvabné soudničky, byť některé ojedinělé jsou, přes lehké a humoruplné podání, poněkud děsivé a vedou k velkému zamyšlení. A zároveň kniha přivádí k poznání, jak málo známe Polsko, jak moc má s námi společného a jak moc se od nás liší.
no a autor byl pěkný ptáček. mimořádně inteligentní a plný rozporů. trochu jako Soros nebo Chomsky.

1 08.02.2024

povinná četba pro každého, koho zajímá Praha, jeji architektura a její historie. a je-li čtenář zároveň profesí mostař, potom má tato kniha druhé nejčestnější místo v knihovničce, předstižena jen rodinnou biblí.

30.01.2024

slátanina slátanin (ale jako děťátko jsem poctivě přečetl). s odstupem je z celé knihy nejlepší anekdotická příhoda popleteného zeměpisce, který se omylem naučí portugalsky místo španělsky - a učí se z knihy, aniž by mu byla objasněna výslovnost. kdo někdy potkal frantíka mluvícího anglicky, německy nebo kterýmkoli nefrancouzským jazykem, za břicho se popadnout musí.

mimochodem, ostrov Marie Terezie (pojmenováno emeryckým verlybářem Taberem podle jeho lodice, která nesla jméno bůhví po čem, asi po babičce rejdaře po tchyni Evropy jen ztěží, francouzi, kteří si ostrov nárokovali, však po vejprasku u Lipska a Waterloo byli na vše rakouské a německé a britské nabroušeni a ostrov pojmenovali zkomoleným jménem kytovcobijcovým, tedy "Tabor") je ostrovem fantomovým čili přízračným - byl objeven, zanesen do mapy, několikrát spatřen a více neobjeven, nenavštíven, a v padesátých letech 20. století marně hledán a nenalezen a v předmětném místě je hloubka pět kilometrů.

vlastně už trochu nemoderní a překonané, ale velmi vtipné, psané lehkým perem. není to samozřejmě žádná učebnice, ale je to přesně tím, co je slibováno v názvu. co je lehčí či těžší nemoc která se dá léčit (dočasný stav), a co je osobnostní nastavení, s kterým neuděláme nic a můžeme jej jen kultivovat.

Karel Domin byl botanik, který se významně zasloužil o ochranu přírody Tater, a v knize popisuje návštěvy Tater od "převratu" do poloviny 20. let 20. století, a některé nešvary, které v knize tepe, vydržely dalších sto let (např. absurdní chování některých slováků zaměstnaných v sektoru cestovního ruchu, nepružnost železnice apod.).

15.01.2024

vždy jsem byl vášnivým odpůrcem cenzury myšlenek a pálení knih jsem považoval za barbarství. ale výjimka potvrzuje pravidlo. pánové, spatříte-li jak paní Vašeho srdce čte tuto knihu, počkejte, až ji odloží a bez milosti ji zlikvidujte, nestačí ji zašantročit, vhodný způsob je třeba spálení v kamnech, zkrmení většímu počtu hladových exemplářů sus scrofa, zabetonování do základů nemovitosti, zašití do pytle spolu s cihlou a utopení na moři za hranicí šelfu nebo propašování do kosmické rakety*).
čili sémě ďáblovo se musí likvidovat nemilosrdně, neboť je nesmírně nakažlivé, americký brouk a zákonná karanténa v případě nakažlivých chorob hadr. standardní průběh je takový, že čtenářka je knihou okouzlena, tak nějak cítí, že doma je tak nějak plno, ale necítí se na redukci svých boteček/kabeleček/košilek/pyžamek, ale vrhne se "trénovat" na šatníku svého muže (který sestává ze dvou párů nohavic slušných a několika párů ošuntělých, které jsou postupně sdělávány na zahradě a v dílně coby montérky, nemlich stejně s košilemi a se starými teniskami připravenými na labutí píseň při nátírání plotu), a pokračuje dílnou a garáží, to vše za mužovy nepřítomnosti. výsledkem je tichá domácnost, a velké rozčarování, kdy je po pánu tvorstva požadována oprava kapajícího kohoutku, a ukáže se, že krabice se sadou těsnění jakož i (mírně orezlé leč funkční) sikovky zázračně zmizela. upřímně se přiznávám, že manželství, jehož jsem polovinou, nezažilo větší krizi, než agresivní nájez této knihy.

*) no to vlastně do hlubin ani no kosmu ne - latimeráci a ufoni Vás nebudou mít rádi.

často je švejk naprosto nepochopen a mylně prezentován jako dobrák, lidumil a srandista, snad pro toho Hrušínského ve dvojdílném filmovém zpracování. a přitom to byl takovej zlomyslnej oportunistickej skřet, takové alter ego pana autora. k popukání to samozřejmě je, ale tak jaksi mrazivě.

(SPOILER) "nechte je na pokoji"
to by se mělo tesat do kamene. ano, ukažte cestu, ale nevoďte za ruku, buďte nablízku, ale nesnažte se řídit další krok. nechte je se nudit - čím dřív dítě pozná nudu a naučí se si s nudou poradit, tím lépe. stejně jako únavu, hlad, špínu, fyzickou bolest při (mírném!) pořezání nožem nebo ťuknutí kladívkem do prstu a další překážky. nebuďte vrtulníci (tedy většinou spíš vrtulnice).

ze stejného soudku a stručně - vše důležité a na jedné A4 najdete ve výborné krátké eseji Tomáše Feřteka "Prázdniny u babičky aneb Jak vychovávali děti lovci a sběrači", lze dohledat na internetech.

a zase znova - dnešní čtenář si ťuká na čelo, proč ti zoufalci na pokraji smrti vyčerpáním s sebou vláčeli plné sáně geologických vzorků a proč je nezahodili, proč i na pokraji smeti prováděli a zaznamenávali meteorologická pozorování.
táhli protože museli. měli to ve smlouvě. polární výprava nebyl žádný samoúčelný sport, ale podnik se svou ekonomikou, výprava byla na dluh, a ten měl být splacen výsledky, někdo si ty vzorky objednal a poskytl výpravě financování. oni tam nejeli páchat hrdinství, ale vydělat.

naproti tomu v našem (tradičně spíš německém) kulturním prostoru adorovaný Amundsen byl pěkný ptáček - ten prostě jen závodil.

ještě reakce na to obecné podivení, že skoro všichni bílí hrdinové jsou německého původu - to prosím pěkně není žádný nesmysl (tedy pomiňme, že pan autor sepsal svá dílka na předměstí drážďan podle map, encyklopedií a cestopisů z místní knihovny). v druhé třetině 19. století byla v evropě a zejména v německých státech skoková změna ekonomické úrovně (spuštěná snad zrušením poddanství), která se projevila omezením úmrtnosti a zejména kojenecké a dětské úmertnosti, a tedy obrovským populačním boomem, a hlavním pramenem vystěhovalectví do ameriky byly německy mluvící země. a tedy v té době osidlované americké státy byly plněny vystěhovalci z německa, a dnešní polulace některých amerických států je většinově německého původu, dokonce se tvrdí, že američanů německého původu je více než těch s britskými předky, a zábavné je, že v texasu je prý okolo pětiny populace se slovenskými kořeny.

4 04.10.2023

apropo - klimatická změna. zimy byly plné sněhu, jara vlahá, o senách a žních sucho, před otavama zapršelo - myslíte? přečtěte si.

03.10.2023

nebudu nosit dříví do lesa. jenom malou perličku:
z pořádné knihy se člověku dostane pod kůži nějaký drobný postřeh, třeba z Hugových Bídníků si odnese zájem o budování kanalizačních sítí velkoměst. zadře se mu tříska zvědavosti a už nepustí. zde jsem si odnesl postřeh, že stavíme-li módní dům, stavíme jej vlastně ve špatném vkusu poplatném okolí a poplatný době, když současní bohatí rozum brali, a postavíme něco zastaralé a pitomé v čem se žije strašně špatně.

předlohou pro epizodní postavu drogisty byl Josef Hladík, nevlastní dědeček mé babičky, který nadělal jmění na jedu na krysy značky "Morol" (ingredience byly staré pro lidskou spotřebu nezpůsobilé obilí, žluklý tuk a arsenik, za války nebyl arsenik k dostání, a tak Hladík vyráběl bez arseniku, čimž mu klesly výrobní náklady a postupně geometrickou řadou stoupal prodej, neboť krysy po takto ochuzeném Morolu utěšeně tloustly), leštidle na parkety "Tancolín" a za války zaměstnával místní báby, aby po pešuňcích sbíraly pelyněk a jiné bejlí, a z něj vyráběl tabákovou náhražku "Kujebák". Hladík se zajímal nejdříve o mou (tehdy) dvacetiletou prababičku, ta však neměla o tohoto drobného nepříliš pohledného mužíka zájem, a tak si Hladík v roce 1918 namluvil její ovdovělou matku Matyldu, která byla (slovy mé babičky) nejen ošklivá a hloupá, ale i zlá (ve skutečnosti měl zájem nikoli o ženitbu, ale o drogerii zesnulého drogisty Raise). nakonec skončil špatně, při měnové reformě se s kapsami plnými bezcenných hotových peněz oběsil na lampě před drogerií na Nymburském náměstí Přemyslovců (drogerie Hladík je tam pořád).

takto to vyprávěla moje babička, která měla dědečka Hladíka velice ráda. a můj dědeček, který chodil s Hrabalem (tedy o ročník níž) nejprve na Nymburské klasické gymnázium a potom na pražskou právnickou fakultu, kterou oba nedostudovali z důvodu zavření škol po demonstraci na pohřbu Opletala) o Hrabalovi vyprávěl "celou cestu ve vlaku z Nymburka do Prahy mlčel jak pěna a špicoval uši o čem se baví ostatní cestující, aby to o dvacet let později napsal".

no dneska by pana Brouka zřejmě podrobily (přemýšlel jsem jaké i/y napsat, podmětem jsou nejspíš feministky obojího pohlaví), útrpnému právu, pomalu upálili na hranici (kat a jeho pacholci) a nakonec by nad jeho ubohou zohavenou mrtvolou zapěly kuplet (zpěvačky normalizačního popu osmdesátých let - není-li to ovšem surovost přílišná).

k věci - velmi zajímavé. nejoriginálnější z našich surrealistů. nutno k tomu přistupovat jako k autorově prvotině, kterou napsal do šuplíku jako náctiletý a která byla uveřejněna 15 let po jeho smrti (a 60 let po sepsání) v exilu a zapomnění.

přistupujte k tomu jako k Schopenhauerovi nebo Nietschemu - nemusíte souhlasit, stačí číst a přemýšlet, a když si lépe ujasníte, proč nesouhlasíte, tak svůj úkol splnila na jedničku.