LordSnape komentáře u knih

Velmi příjemná, pozitivně laděná a pěkná kniha. Ukazuje srozumitelnou formou příběhu, jak jsou buddhistické myšlenky a zásady nesmrtelné a nadčasové. Navíc jsem též milovník koček, tudíž mě příběh Jesky místy dojal až k slzám. Už jen po přečtení úvodu a věnování všem živým bytostem, musí tahle kniha s každým vnitřně pohnout, když už nic jiného.

15 08.02.2014

Ivo Tomana jsem viděl kdysi v pořadu Hyde Park, kde mě zaujal i název této knihy. Nicméně jsem si při čtení této "příručky" utvrdil jen svoje mínění o tomto člověku. Působí na mě jako namyšlený, sobecký a protivný lektor, kterému nejde ani tak o dobro druhých, ale spíš o své blaho, pocit důležitosti a peníze, které dnes bohužel hýbou světem. Svůj hendikep používá spíš jako vábničku, aby ukázal, jak je jiný a úspěšný. ??? Kniha mi nic nedala, ani mě nijak nezaujala, což je u motivační literatury problém. ??? Já hledám ve světě něco víc, než jen primitivní myšlení. ??? Wtf is this ???

Smutná zpověď mladé ženy, co se ztratila v davu pseudolidí a robotů. Kniha má dvě části. V té první se mi líbila ta existencionální rovina. Líbilo se mi zamýšlení nad životem a údělem člověka. Je to začarovaný kruh. Naroď se, konzumuj, spotřebuj, udělej další otroky a pak v klidu umři sám. Přišlo mi to hodně intimní, ale ne každý je schopen se zamyslet nad tím, že nás pohání egoismus a jak jsme závislí na výdobytcích své doby. Jejich otroci. Každý, kdo se projeví jako citlivý, je prohlášen za slabého a tak nezbývá, než se stáhnout do sebe. Přijde mi, že by autorka textu chtěla někam patřit, ale anomálie nikam nezapadá… To je její účel.

V druhé části je hodně veliký apel na lásku a odmítnutí. Bylo z toho cítit zoufalství, ale trochu i strach. Jako když si člověk nemůže dovolit to, co ostatní a tak jen kouká a sní. Působilo to na mě trochu odtažitě a nespolečensky.

Co se týče básní a těch delších skladeb, tak jsem rozhodně za ty krátké. Některé jsou vážně skvělé. U těch delších jsem měl problém, že mi vždy hlavě jely melodie, kterými bych je zhudebnil. :-) Jinak za sebe musím říci, že u dvou pasáží jsem to musel odložit, protože mě to docela vnitřně rvalo. Není to depresivní, ale spíše jen hutně smutné. Ale aspoň jsem si to víc vychutnal a vstřebal. Je otázka, zdali by knize neprospělo malinko naděje a pozitivna. Trochu mi tam na konci chyběla malinká tečka světla, co svítí na konci cesty. A autorka by čtenáře postupně mohla tím houštím vyvést a dát jim minimálně platonický odraz, když už nic jiného. Aspoň placebo.

Den po dočtení se to ve mně ještě míchalo a přemýšlel jsem nad tím názvem, ale myslím si, že to je taková fajn metafora pro to, v jakém byla Simone stavu, když ty texty vznikaly. Zavřela se v domě, kde odstranila dveře, aby nikdo nemohl přijít a nadělat ještě větší paseku. Je to jako princeznovský komplex oběti ve věži. A pak mě napadlo, že je svým způsobem takový test. Ten dům je sice bez dveří, což ledaskoho zřejmě odradí, ale zapomněla na to, že má i okna, komín, díru ve zdi… Tam by lezl maximálně tak blázen, co touží po dobrodružství a něčem víc, což nejsou atributy typicky všedního člověka. A myslím si, že v tom je právě ten smysl. Přečteno u soundtracku V For Vendetta.

14 17.06.2017

Podivná, ale výborná kniha, která poředstavuje něco, v co jsem sám dříve už věřil. Jodorowsky tady vlastně nastiňuje, že nejlepší terapie je skrze kreativitu a umění. A bez těchto věcí se nám pak do mysli vkládá zlo, které ústí v násilí, války, osobní spory... Osobně jsem velmi uvítal, že je to vlastně kniha psaná formou rozhovorů, protože se jednak dozvíme i něco o autorově minulosti, jeho vývoji, jak k samotné technice došel, ale i jeho postoje a názory, které jsou už z principu prostě zajímavé. Třeba ohledně tarotu, který není prostý předpovědník budoucnosti kartářek. Krásný a pravdivý názor! Je úžasné, čím vším si prošel a z čeho všeho čerpal. Objevuje se tu jak šamanismus, tak i Jung v rámci kolektivního nevědomí. Kapitoly ohledně léčitelky Pachity jsou naprosto neuvěřitelné a i sám Jodorowsky o tom doteď pochybuje. Výborná byla i kapitola o jeho divadelních aktech a jednoho velmi surrealistického představení. Samotná psychomagie je velice zajímavá a moc mě bavily její nástiny v rámci zadávání aktů a odpovědních dopisů vyléčených klientů. Fracet je dobrý zpovědník, bo nenahrává otázkami přímo na tělo. Druhá část už není tak dobrá, ale pořád je zajímavá. Jodorowsky nenechá skoro nikoho na pochybách. Ví o čem mluví a je schopen i smysluplně rozcupovat takového Kafku, přeceňovaného Castanedu se kterým se sám i setkal, principy náboženství a církví, románu jménem Bible, egoistického pseudoguru Osho, princip samsáry v buddhismu nebo braní halucinogenů za účelem zábavy. Třetí část představuje rychlokurz kreativity. To už bylo na mě moc ezo. Zavánělo to vesmírem, přáními a jinýma kravinama. Dovětek v podobě Apendixu pak knihu uzavírá a představuje samotné využití psychomagie v rámci terapeutické praxe pro psychotické pacienty namísto elektrošoků a psychofarmak. Osobně si myslím, že ve mně tahle kniha bude doznívat ještě dlouho. A podobně jako ta od Pirsiga, mě svým způsobem změnila, protože Jodorowsky tvrdí, že jeden člověk neléčí druhého, ale jen pomáhá, aby se vyléčil. V tom je poselství knihy, jež byla napsána, aby byla k užitku všem lidem.

Na závěr si dovolím ještě malý citát ze strany 322:

Nemusíme se rochnit v pocitu, že nejsme milováni. Jakmile na mě dolehne takový pocit, musím ho uchopit, proměnit a začít se cítit milovaný. Jak na to? Pro začátek se přestaňte doprošovat. Jakmile od druhého přestanu cokoli chtít, dostávám se do pozice dárce a mohu říct: "Ty mě nechceš, ale já tě zbožňuji." A namísto toho, abychom svůj život žili neustále nahněvaní a otrávení, řekneme si "dost" a bude po problému. Miluji tě. Nestrávím celý svůj život v roli oběti. Miluji tě a to stačí. Když mě nemiluješ, je to tvůj problém, ne můj. V tom je uzdravení.

14 16.12.2016

Oproti Gottlandu živější a aktuálnější, protože se Szczygieł zaměřuje na Čechy současné a nám samozřejmě bližší i když výlet za stavitelem Stalinova pomníku byl v minulé knize fajn. Nicméně začít takovým těžkým kalibrem jako byl Egon Bondy a vykřičet do světa jeho fekalismus chce opravdu odvahu, protože neznám nikoho tak těžkotonážního, pokud jde o literaturu a názory na lidstvo. Dalšími zajímavostmi jsou určitě postoje k náboženství a víře jako takové, příběh osamělého katolíka u policie byl supr a další společenské zvyky jako zdravení se sousedy. Konkluze, proč je český národ tak ateistický a zapšklý, je označena dost přesvědčivě. Líbilo se mi samozřejmé srovnání autora s dosavadními zkušenostmi z Čech a pak s i Poláky. Otázkou, která nicméně neustále visí ve vzduchu je - Proč Poláci k nám tak vzhlížejí a mají tak rádi českou literaturu, když my vlastně o polské kultuře nevíme skoro nic (až na námi označovaný náboženský fanatismus) a o jejich literaturu až na Sapkowskiho se nezajímáme? A to i přesto, že jsou nám tak blízcí. Momentálně neznám knihu o nás, která by byla tak přesvědčivá jako Udělej si ráj.

14 10.12.2015

Nikdy bych nevěřil, že zrovna Richard Bach bude se mnou tak spřízněn. Není to od něj první kniha, co jsem četl, ale přesto mě dostala. Ani ne tak formou nebo myšlenkou, ale prostě tím jak vnímal svět, jak hledal cosi v davu a co stále nepřicházelo i to, jak se snažit nebýt svázán vztahy mezi lidmi anebo prací, aby následně zjistil, že nejsou pouta jako pouta, a že některé závazky nejsou jen na škodu. Soucítil jsem s Richardem na jeho cestě za štěstím a porozuměním a naprosto ho chápu i tiše závidím, že má (měl) člověka jako Leslie.

13 04.05.2015

Od Roba Preece jsem už četl Psychologii buddhistické tantry, která mě zaujala svým přístupem k tomuto učení s přihlédnutím k jungovské psychologii, ale musím říci, že Moudrost nedokonalosti mě totálně pohltila a rozcupovala na kousky. Už jen úvod a první kapitolu by si měl přečíst každý, nejen buddhisté. S oním oblíbeným gulášem esoteriky a různě podaných náboženských směrů maskující se za buddhismus nebo únik před světem v podobě duchovní praxe postihlo určitě hodně lidí. Na téhle knize je však skvělé, že jsem se v ní prostě našel. Ty pocity a myšlenky, které se mi v průběhu praxe honí hlavou a veškeré pochyby o svém životě Preece dokáže uchopit, pojmenovat a objasnit, proč se to tak děje. Je to kniha o hledání sebe sama a o tom, že duchovní praxe nemá být jen hloupou berličkou nebo maskou skrývající problém z dětství či minulosti ještě hlouběji dovnitř, nýbrž životní součástí a ne její úplnou náplní, jak je tomu u mnoha lidí. Jistě, jsou lidé, kteří pro něco takového žijí, ale v moderní, uspěchané době a na západě to není moc možné. Autor některé kapitoly okoření příběhy ze své terapeutické praxe a poukazuje na možné problémy se zakomponováním buddhistického učení s normálním světským životem a popisuje i vlastní zážitky z meditací nebo návrat zpět na západ po delším meditačním ústraní a hledání sebe sama v práci, která by člověka naplňovala... Poodhalí jungovské archetypy z analytické psychologie - puera, senexe anebo práci s osobním nevědomím ve formě stínu... Zkrátka je toho hodně a vše tady vypsat nemohu, ale závěrem musím říci, že kdybych mohl, klidně dám i více jak 100%.

13 19.11.2014

Čmolík má už vtipné jen samotné jméno a životopis na zadní straně knihy. Čeho všeho je mistrem, zakladatelem či členem mi fakt hlava nebere. Jeho kniha je na tom dost obdobně. Normálně to nedělám, ale tentokrát jsem si při čtení musel dělat i poznámky, které shrnu tady.

Už z počátku mě docela vadil onen familiérní tón, který je čtenáři předkládán. Zas se není čemu divit, vždyť je to klasický postup u new age publikací. Nesmyslů je zde celá řada, a to od starých, folklórních fórů a vydávajících se za reálné události, motání klasických náboženských motivů se spiritualitou, přes notoricky známé psychologické pokusy, až po trhání stránek z knihy a lepení kamsi. Tak či tak, musíme se smířit s faktem, že Čmolík Ameriku neobjevil, ale recykluje jen tradiční new age postupy, které maskuje za něco vědeckého, přičemž o mozku a jeho učení ví asi tolik, jako student biologie na gymnáziu.

Hlavní myšlenkou je tedy propagace businessu v podobě Neurorestartu s pomocí myšlenkových map odvozeného z konceptu Tonyho Buzana. Navíc je vidět na spoustě gramatických chyb a duplikaci stran 105 - 117, že si to vydává sám v rámci svého "super institutu" bez potřebné kontroly a korektury. Nevím, někomu přijde Jiří Vokáč Čmolík jako kouč a šaman v jedné osobě, který vám umožní transformační výstup z matrixu tohoto žití, vydělá vám peníze z ničeho nebo naučí chodit po žhavých uhlících, ale pro mě je stejný, nedůvěryhodný guru asi jako Libor Činka se kterým mimochodem i spolupracuje. Tato kniha je toho jen důkazem.

Pokud se chcete opravdu dozvědět, jak funguje mozek a látky, které nám do těla uvolňuje, doporučuji knihu od lékaře, Dr. Josepha Zehentbauera - Drogy lidského těla. Ten vás aspoň nebude nutit ocucávat osahané mince. :-)

Výborná věc! Člověk se musí začíst a přelouskat delší úvod do děje a toho, co se vlastně děje, včetně seznámení s postavami, ale pak už je to parádní a neotřelé fantasy. Sanderson neumí psát krátce a svůj děj, do detailu vypiplaný, polehoučku rozmotává jako zamotané klubko vlny, aby na konci objasnil, co místama už několikrát nakousl nebo jen lehce naznačil.

13 04.06.2013

Myšlenka zajímavá, ale to podání je strašné. Poslední dvě kapitoly mi připadaly jako vytržené z manuálu vůdce sekty..

13 30.03.2013

Stejně jako jiným, mi vadil překlad názvu knihy, protože "Taška pana učitele" vystihuje lépe to, o čem vlastně román je. Abychom pochopili, v čem je kniha jiná, tak se musíme ponořit do toho, jak fungují vztahy v Japonsku. Tam prostě neexistuje něco jako, že by si takto starší muž nabrnkl mladší ženu (a navíc svojí bývalou žačku) a měli spolu něco jako vztah. Proto i sama hlavní hrdinka o svých pocitech pochybuje a rozebírá je skrz na skrz. Je to vlastně román o tom, že vás nějakým způsobem formuje kultura a civilizační návyky místa, kde žijete. Ty vnitřní city se pak stanou jakoby takovým vetřelcem. Pokud tudíž pochopíme to, že v Japonsku je spousta vztahů pořád "dohozená" a že námluvy mají formu přijímacího pohovoru do nové práce, tak musíme ocenit to, že Cuciko a Sensei prožili něco zakázaného, neslýchaného, ale zároveň jedinečného, co dělá jejich příběh pro Japonce hůře pochopitelným a fakticky zajímavým.

12 28.12.2023

Kniha pro přemýšlivé lidi. Osobně by mě nenapadlo, z kolika úhlů se dá pohlížet na motocykl a cestování. Čím mě ale Pirsig dostal, je, jak se zaobírá nad vztahem mezi technikou a přírodou. Při čtení jsem si uvědomil spoustu věcí - třeba to, jaký má smysl současné vzdělávání a jak málo lidí není schopno samostatně přemýšlet. Jsou líní nebo se jim prostě nechce? Jsou spokojení ve svém světě ovládaném médii? Člověk pak při čtení bojuje i s vnitřními démony jako, že ona tenká linie mezi genialitou a šílenstvím je skutečná, a jak se může snadno ztratit a zase nalézt. Je jeho život pak dvěma různými obdobími jako v případě Faidra? Třeba právě jemu pomohla hospitalizace v léčebně, přátelé či rodina, včetně uvědomnění faktu, že svoboda je někdy draze zaplacena. Tahle kniha mě osobně zasáhla a myslím si, že je tam příliš mnoho věcí na to, aby je člověk pobral už při prvním setkání. Těším se na Lilu a jak se k oběma budu vracet.

12 29.12.2014

A prý že se lidské chování nedá smysluplně studovat. Kahneman je opravdový vizionář a průkopník této neprobádané části lidského myšlení. První tři oddíly věnované rozlišení obou systémů, heuristiky a zkreslení společně s přehnanou sebedůvěrou či ukotvení při rozhodování jsou naprosto super. Dobře se to četlo a autor vybírá zajímavé příklady z experimentální psychologie. V případě dalšího, hlubšího nakouknutí do tématu veliké kapitoly volby je to čtení už docela silně namáhavé, nicméně pořád zajímavé - např. o segregaci k průměru.

12 28.02.2014

Skvělá kniha! Všem introvertně založeným jedincům (poměr 1:3 je však dnes už překonaný, páč je to přibližně půl na půl) jedině doporučuji. Nejen, že je velmi čtivě a přístupně napsána, ale autorka vůbec nic neopomněla a tak v knize je spousta tipů, triků a praktických cviků jak přežít ve světě, kde je otevřenost a rychlost předpoklad k žití. Když jsem si však udělal test, vyšlo, že jsem introvert jen napůl, což bude ale asi také tím, že blížence nejde nikdy jednoznačně zařadit. Autorka rovněž celou publikaci ale pojala i jako text, kde se i extraverti mohou přiučit a být pak více tolerantní ke svému introvertnějšímu okolí, v práci, rodině, prostě kdekoliv. Tím kniha nabývá velmi důležitého rozměru napříč oběma temperamenty.

Edit: V novém vydání (Universum: 2017) test bohužel chybí, což považuji za hodně smutné. Prostě kokotská Euromedia...

12 09.01.2013

Kniha psaná formou dialogu mezi dvěma lidmi. První, proměněný právník Julián poučuje a ukazuje techniky, jak žít lepší život. Do půlky to funguje dobře a kniha je velmi čtivá, ale pak se začíná vše dokola opakovat a poučovaný začíná spíše nabývat podoby "omezence", který se neustále na vše blbě ptá a nic nedokáže pochopit. Samotný příběh o zázračné proměně za jeden měsíc pak nevěřím ani za mák, jelikož mysl se musí trénovat delší dobu, aby se dostavily nějaké přívětivé výsledky. Stejně tak i příběh o hledání štěstí a kláštera v horách je trochu přitažen za vlasy a zní velmi nevěrohodně. V rámci motivačních knih a New Age je to takový nadhodnocený průměr.

12 21.12.2012

Fuuuu, hodně silná kniha. Je neskutečné, že o samotné havárii a teorii jaderných zbraní či elektráren toho bylo napsáno tolika, a o následcích už tak bídně málo. Kniha ukazuje, jak stačilo málo, aby se lidem během chvíle zhroutil celý život. Obvykle u čtení nebrečím, ale při popisu těhotné ženy, co se starala o manžela, kterého nahnali přímo k elektrárně hasit požár, aby pak následně porodila mrtvou holčičku, kterou ji nedovolili ani řádně pohřbít a musela se rozloučit s tělíčkem v krabici, mi už vážně tryskaly slzy skrze koutky...

11 13.02.2017

Moc hezká kniha, a to i přesto, že po chvíli víte o co jde a jak to prakticky dopadne. Je tam onen typický Gaarderův rukopis i stavba děje. Myslím si však, že v dnešním světě je potřeba číst (hlavně dětem) takové příběhy, kde se oslavuje prosté lidství, naděje, láska a život jako takový, protože všichni jsme přeci jen šťastní výherci v existenční loterii.

11 03.07.2016

Ne, tohle se fakt nedalo ani dočíst. Nemám rád ten pocit, když se ke knížce nerad vracím a prakticky jen čekám, co se stane, aby mi to nepřipadalo jako ztráta času na úkor těch dobrých knih, které na mé přečtení ještě čekají. A už vůbec nemám rád, když je hlavní postava černobíle vykreslená. Na každém záporákovi by se dalo najít něco - cokoliv pozitivního, ale na Ignáciovi už ne. Nepamatuji si, že by mě někdy tak moc literární postava srala a přál jsem jí smrt a mučení v plamenech pekelných. Vlastně ano, je to Holden z další přeceňované "klasiky" Kdo chytá v žitě. Nedá se to číst a už vůbec to není nijak geniální. Satira to jistě je, ale už vůbec ne vtipná. Nedivím se, že Toole spáchal kvůli takovému textu sebevraždu...

11 12.05.2016

Mnoho povyku pro nic. To je přesná charakteristika téhle knihy. Houellebecq to uměl prostě dobře načasovat. Je to téma, které dnes lidi zajímá. ale obávám se, že všichni ti, co straší s islámem, nemají ani potuchy, kdo to byl Huysmans. Jeho Naruby jsem četl a je to čirá dekadence v tom pravém slova smyslu. To, jak se projevuje ve svém díle tento spisovatel, tak nějak podobně se snaží tlačit Houellebecq na strunu zajímavosti a nestravitelnosti, protože on přece nepíše pro masy. Chce šokovat, já mu to neberu, ale jeho vize politiky Francie je tak děsně černobílá a průhledná, až je to k smíchu. Mohl by se učit u Vermese třeba.

Hlavní postava je zajímavá a v našem disfunkčním světě docela častá. Jeho milostné pletky mě bavily. Shodou okolností víc šokuje svou otevřeností v rámci mezilidských vztahů bez rodiny, než důsledkem voleb, kdy vyhraje muslimská strana. Závěr, kdy se všichni pak přizpůsobují novému režimu, který je nám předkládán naprosto chladně a iracionálně, je super. Ale opět narážíme na logiku věci, proč by to ve vyspělé ekonomice s tolika závazky a možnostmi vlastně dělali. Kdyby to Houellebecq napsal jako totalitní verzi budoucnosti, dal bych si říct, ale on si myslí, že předkládá reálně možnou vizi dní budoucích. Ale to se dle mě mýlí. Politická mašinérie tolika změn nikdy nebude tak pozvolná, nenásilná a chladná. Lidé chtějí být součástí davu, kde vládnou emoce a na to pan spisovatel v průběhu psaní jaksi zapomněl. Čekal jsem víc od člověka, který islám označil za stupiditu.

11 02.04.2016

Kniha u které jsem ani nedýchal! Jsem rád, že se Demick nedržela jen faktů a strohých popisů, které si vyslechla, ale celé povídání zabalilo do několika příběhů ze kterých se tají dech. Vůbec nejsilnější postavy pro mě byly paní Songová a doktorka Kimová. To, jak se dá z naprosto oddané služebnice, která věří všemu, co režim hlásá stát samostatná bytost a lékařka, která chtěla zachraňovat životy, aby pak zjiístila, že jen o pár kilometrů dál v Číně má lepší jídlo i pes, je naprosto děsivé a strhující. Hladomor, naprostá oddanost a nesvoboda. Naposled jsem byl takto silně zasažen u knihy Oheň pod sněhem.

P.S. Před pár dny jsem viděl rozhovor s mladou koreanistkou (Špitálníkovou), která v KLDR nedávno byla na studijním pobytu a povídala, jak již hladomor vymizel a země se trošku posunuje tím, že třeba režim povoluje ženám podnikání a jak se i staví, ale to nic nemění na tom, jak zločinný klan to tam vede a jaké podmínky tam i přesto stále panují.

11 13.09.2015