Lodja komentáře u knih

Normálně bych si asi řekla "tady se chce někdo přiživit na cizím nápadu, to nechám plavat", ale Dnem trifidů jsem byla tak unesená, že jsem si prostě musela přečíst pokračování. Je tu vidět, že autor má rád takové ty akčnější filmy či knížka, s krutým diktátorem (ze kterého se ale vlastně vyklube starý známý) a ghettem plným otroků jeho režimu. Je to o dost křečovitější než první díl a pan Clark se očividně nechává unášet tím svým úžasným mega super huper New Yorkem, ale co naplat, je to sakra zábavné a čtivé a já jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak to s Williamem a Josellou dopadlo, byť od někoho jiného.

3 03.03.2014

Pro mě Hobit určitě převyšuje Pána prstenů. Sice se v něm zase "jenom" jde tam a potom zpátky, ale přijde mi, že zatímco Pán prstenů už má být takový dospělý a vážný, Hobit je prostě hobití - pohádkový, veselý a hravý.

3 03.03.2014

Víc než jen příjemné překvapení. Skvělé, svěží, ohromně vtipné a nedostatečně krátké.

3 03.03.2014

Nevím, co mě to popadlo, přečíst si ve třinácti letech Annu Kareninovou. Ze začátku jsem se sice trošku obávala, přece jenom dvě tlusté bichle s nezáživnou obálkou nejsou zrovna největším lákadlem, ale i tak jsem se do toho pustila a byla jsem nadšená. V prvním díle totiž děj odsýpá skvěle, že se ani nenadějete a Anna už je těhotná. Druhý díl zase tak úžasný nebyl - byla v něm cítit o dost temnější atmosféra, Anna začínala mít takové ty svoje šílené nálady a navíc děj jako kdyby byl už takový nějaký "těžkopádnější" - volby do družstva zemědělců na dvacet stránek, popis domu na deset stránek, no asi nic pro mě. Samozřejmě že příběh má velkou hodnotu co se týká té psychologické stránky a vší té atmosféry, ale kdyby v druhém díle bylo více příběhu a méně přemýšlení, ocenila bych to spíš.

Na co ale budu hrozně ráda vzpomínat, bude ta pozitivnější linie a tou je Levin+Kitty. Oba dva jsou tak úžasné a navíc uvěřitelné postavy, vyvíjející se a uvědomující si, že láska není jenom nějaké počáteční okouzlení hezkou tvářičkou, ale něco mnohem hlubšího. Z tohoto příběhu se dá skvěle inspirovat i v dnešní době. (Konkrétně mě přinesl něco jako, že ne každý dobrý člověk musí být vidět a slyšet na míle daleko a že dobré skutky jsou velmi často neviditelné.) Z linky Anny bych si asi moc dobrý příklad nebrala, z toho se dá jenom krásně poučit.

Asi jsem hloupá, že jsem si to dopředu nezjistila, ale kniha složená z jednotlivých časopiseckých studií a článků je prostě neucelená, nepřiblíží člověku žádnou problematiku pořádně. Trošku mě její zařazení do edice Historické myšlení mrzí.
Kdybych od ní neměla zase taková očekávání a brala ji jako žánrově neomezenou sbírku zajímavostí a informací o středověku, obstojí ale docela dobře, Františku Šmahelovi se samozřejmě úroveň upírat nedá.

2 16.09.2019

Budu se opakovat, ale pro mě mnohem čtivější, poučnější a zajímavější než třeba ten notoricky známý, kanonizovaný a češtinářkami adorovaný Nikola Šuhaj. Je to skvěle popsané, jako kdyby se vám před očima přímo honily krásné, leč syrové výjevy z prvorepublikové Podkarpatské Rusi. Sice mě tu trošku mrzela docela neoprávněná kritika českých úředníků - respektive řečení polopravd, ale zase chápu Olbrachtovo levicové vidění světa a docela se s ním ztotožňuji - ne však úplně na úkor objektivy...

Ráda bych se ale vyhnula sentimentálním komentářům, že v Zakarpatí se zastavil čas a život je tam téměř jako za první republiky. Není, globalizace udělala své všude na světě - ať už se jedná o přírodu, migraci, technologie... Ráda bych tedy, aby k Horám a staletím bylo přistupováno jako k turistickému průvodci a k místním lidem jako k exemplářům ze zoo.

"Náboženství karpatských pastevů a dřevorubců je směsice pohanství a křesťanství, táž, proti které bojoval na sklonku prvního tisíciletí v Čechách svatý Vojtěch. Žijí-li karpatští horalé celým svým vnějším životem v jedenáctém století, proč by mělo být jejich náboženství jiné? Nevkročili ještě ani oběma nohama do historického stadia zemědělského. Jsou namnoze posud ve stadiu pasteveckém. K čemu jim je tedy křesťanský bůh? Bůh feudální společnosti, bůh dokonale organizované nebeské i světské hierarchie, bůh cechů a městských středisek? Toho k nim přinesli různí pánové, bohatší, a tedy i kulturně vyspělejší než oni. Nepotřebují ho. Jim stačí prastarý bůh pastevců, stád a země.“

2 10.01.2019

Mezi, na první pohled, bezduchými historkami o chlastání prostředku na erekci a nonstop kalení prosvítají dost dobré myšlenky o národní identitě obecně, o Ukrajincích, Polácích, Slovanech, Západu, Sajůzu a jeho odkazu. Tyhle části mě fakt bavily. Jenom s tím chlastáním je to dost na jedno brdo.

"Já ti řeknu, proč sem jezdíte," ignorovala moji otázku. "Jezdíte sem, protože v jiných zemích se vám smějou. A maj vás za to, za co máte vy nás - za zaostalou díru, ze který si můžou dělat prdel. A vůči který se můžou cejtit povýšeně. Páč všichni vás maj za zavšivenou východní chátru - nejenom Němci, ale i Češi a dokonce Slováci a Maďaři. To jenom vám se zdá, že Maďaři jsou takový hustý kámoši. A to už ani nemluvím i Srbech nebo Chorvatech. Dokonce, kamaráde, Litevci. Všichni vás považujou za trochu jinou verzi Ruska. Za třetí svět. Jenom vůči nám si můžete léčit ty svoje mindráky. Vykmpenzovat si to, že všud jinde si s váma vytírají prdel."

2 22.04.2018

Dobře se čte a hlavně rozumím autorově motivaci tyto povídky psát. Přestože se odehrává v dobách naprosto šílených, Ota Pavel je podává s nebývalou lehkostí a neskrývaným obdivem ke svému tatínkovi, který dokáže přechytračit vesničany, co nemají elektřinu a přesto si koupí vysavač, anebo německé vojáky. Přestože se tu dost věnuje činnosti (rybaření) a krajině (Křivoklátsko), k nimž já žádný vztah nemám a Jak jsem potkal ryby jsem tudíž nedočetla, Smrt krásných srnců je hezká a milá knížka. Akorát se bojím, že nic, kromě toho hezká a milá, mi za chvíli v hlavě nezůstane.

2 29.03.2018

Rozhodně není tak nudná, jak vypadá. Rozhodně bych ji neoznačila za učebnici, ale spíše za takový souhrn zajímavostí o jazcích. Zda je to dobře nebo špatně, to posuďte sami.

2 27.03.2018

Poezie převlečená za román, ale převlek je to věru chabý. A jak to tak občas u poezie bývá, pořádně ani nevíte, o čem je řeč. O dospělosti nebo dětství? Lásce nebo jenom nahodilém sexu? Lásce ke svému nebo jeho proklínání? A není tam od všeho trošku?
Oksana Zabužko na vás zapůsobí a předá vám něco ze své poetiky a vnímání světa. A jestli se vám to bude líbit? Další neznámá...

-co se s nimi všemi stalo, umřeli v třiatřicátém? zahynuli v táborech, v celách věznic NKVD, nebo se prostě ztrhali při pracích v kolchozech? doprčic, byli jse krásným národem, dámy a pánové, s otevřenýma očima, zdravým a urostlým, silně zakořeněným v zemi, ze která nás dlouho i s masem vyrvávali, až nakonec také vyrvali, a my jsme se rozletěli, roztrousili do všech končin jak zanesené peří z polštářů, které se měly stát věnem a které rozpáraly bodláky,-


A ještě si dovolím, podle mě, velmi trefnou poznámku I. Pospíšila v doslovu. Udělat si názor je u tohoto výtvoru dost náročné, přesto mu musím sklonit poklonu v tom, že mě donutil se zamyslet. O lecčem.

Gogol, jenž jako Ukrajinec prostě psát rusky musel, (...) Lesní píseň Lesji Ukrajinky, kterou její američtí žáci staví výš než Shakespeara, sladce omamné literární sebevraždy Paula Celana nebo Sylvie Plathové, a za vším to chudé pionýrské dětství, smrti bližních a všudypřítomný strach - to všecko vyznělo v próze O. Zabužko v jednotném, poněkud amorfním a křečovitém gestu: co vy víte, holoubci, o východní Evropě? A možná v tomto sadomasochistickém autorčině narcisismu je již obsažena odpověď: stěží by takové pichlavé dítko vzniklo v dostatku a přežranosti globalizovaných velmocí.

2 07.01.2018

Hodně motivů se tam opakuje. Takže Robinin nářek na to, jak Matthew neoceňuje její práci uslyšíte osmsetkrát, Strikovo přemítání o tom, že všichni tři podezřelí jsou opravdu, opravdu, ale opravdu nebezpeční psychopati minimálně dvakrát tolik. Opět jsem z toho měla trošku pocit, že celou knížku se točili kolem pár nedůležitých stop a potom to Strike ex machina vyřešil úplně z plezíru.
Ocenit musím pár dost dobrých motivů - jako krytí hlavního padoucha a jeho vlastní psychopatické vsuvky (i když masturbaci nad uříznutými ženskými ňadry bych možná do příště oželela) nebo zmínky o nemoci BIID (člověk se aspoň dozví něco nového).
Takže za Kukačkou, ale před Hedvábníkem. Asi tím, jak je to nenáročné, se to čte dost samo.

2 08.09.2017

Víceméně všechno při starém, ale ve srovnání s Kukačkou jsem měla pocit, že to trošku ztrácelo tempo a člověk se nic nového nedozvídal. Ideální detektivku si představuju tak, že se to postupně bude rozplétat (a na konci to sice možná dopadne úplně podle očekávání), člověk nicméně může nějak sledovat kontinuitu. U Hedvábníka jsem měla pocit, že Strike 400 stran tápe a pak najednou bum! Hurá, máme vraha!
Jsem ale příliš velký rejpal, jak člověk od detektivky nečeká nic moc hlubokého, v "strikovkách" mně hrozně baví to prostředí (ať už módy nebo teď literární) a občas je i nucen se nad něčím zamyslet. A čte se to hlavně úplně samo, jak už je tak u JK zvykem.

2 18.04.2017

70 % obsahu knížky odtušíte z názvu. Člověk, který propadl moci a analýza jeho života od bývalého přítele. Děj jako by nebyl ani tak důležitý, nějaké ženské, to ano, ale hlavní je postupný přerod z nadšeného regionálního revolucionáře na alkoholickou trosku.
Ladislav Mňačko se jakožto žurnalista nezapřel a celé je to věcné, rázné, stručné. Otázkou je, jestli je to dobře, či nikoli.

2 18.01.2017

Pokud bych o jedné knížce měla použít ono klišovité "má svoji vlastní osobitou poetiku", byla by to Betonová zahrada.

(Jo a taky nevím, jestli byl dobrý nápad to poprvé číst ve čtrnácti...)

2 19.06.2016

Klaním se. Přestože mě k Vojně a míru přihrála náhoda v podobě referátu do školy a děj jsem si zhruba pamatovala ze seriálu, který kdysi jel v televizi a my jsme se na něj s mamkou dívaly, ohromně mě zasáhl i přiučil. Když převypravujete děj samotný, velmi pravděpodobně to bude znít jako scénář k telenovele (vemte si už samotnou Natašu a jejích pět nápadníků na každém prstě). ALE! Narozdíl od telenovele zde postavy ožívají, mají duši, nejsou křečovité a co si myslím, že je opravdu jedinečné - Tolstoj bez výčitek svědomí vytahuje na světlo jejich nejskrytější touhy, takové ty věci, o nichž se prostě nemluví. A to mě v tom nejlepším slova smyslu opravdu šokovalo.

"Zdá se mi, že mě nemůžeš mít rád, že jsem tak ošklivá...vždycky...ale teď...v tomto sta..."
"Ty jsi ale směšná! Člověk není milý, protože je krásný, ale je krásný, protože je milý. To jen Malvíny a jiné miluje někdo proto, že jsou krásné, ale cožpak svou ženu miluji? Nemiluji, ale tak...nevím, jak bych ti to řekl. Když tu nejsi, nebo když se takhle rozkmotříme, nestojím za nic a nejsem s to nic udělat. Copak miluji třeba svůj prst? Nemiluji, ale zkus mi ho uříznout..."

2 07.04.2016

Na jednu stranu, děj ani hlavní postava nedokážou nabídnout nic nového. Takže jak jsem byla například nadšená z Marianny a hlavně Emmy u stejné autorky, Catherine je prostě jenom hodný, milý a laskavý stroj. Od příběhu jsem sice chvíli očekávala takovou trochu PaP zápletku, kdy se z Thorpa vyklube hlavní hrdina, ale tím (bohužel) po celou dobu zůstal Tinley.

Na druhou stranu, těch narážek, co tam Jane nadělala, to je opravdu potěšení číst a to silně pochybuju, že jsem našla sotva polovinu. Jistě jsem se u většiny nechala naivně tahat za nos. Tak například:

Chci ohledně něho dodat pouze to - u vědomí, že pravidla románové kompozice zapovídají uvádět postavy, které nemají s příběhem nic společného - že to byl právě onen pán, jehož nedbalý komorník zapomněl v hostinském pokoji svitek účtů za prádlo, když jednou pobývali delší část na Northangeru, čímž mou hrdinku vehnal do jednoho z jejich nejodvážnějších dobrodužství.

2 04.03.2015

Pro mě mnohem větší zážitek než Stalo se prvního září. Ne kvůli tomu popisu životu v Artěku, i když ten ve mně vypěstoval zase o něco větší respekt k lidem, kteří si tím museli nespravedlivě projít, ale hlavně kvůli závěrečným myšlenkám, protože jak se zdá, život je všechno možné, jen ne veselý a jednoduchý. Zabít psa, protože on by jinak zabil mě? Pokoušet se vůbec získávat nějaký respekt mezi lidmi, když za sebou máte tohle? Učit syna náboženství, i když by to mohlo znamenat odloučení? Přiznat se, že jsem synova matka? Zradit vlastní matku, nebo už nikdy nevidět svého syna?

Co to bylo za lidi, kteří posrali životy několika generacím lidem z půlky světa? Kdo jen tohle mohl chtít?

2 26.12.2014

"Buďme svorni."
"Žlutá je barva naše."
"Nevyzraďme nic, co víme."
"Mlčenlivost chrání nás!"

Tady bych dala pět hvězdiček jenom za systém Vontů. Paráda!

2 19.10.2014

Asi jsem divná, ale z celé knížky mě bavil jenom začátek (Jonathan v Transylvánii). Potom jsem se nejenom nebála, ale spíš nudila a nutila se k tomu to dočítat s tím, že přece konec musí být u tak slavného románu strhující! Ten konec mě pak upřímně řečeno nudil nejvíc - čekala jsem nějakou epickou bitku po tom dlouhém putování a ono ne. Ale je to lepší než Stmívání, to zase jo :)

2 23.08.2014

Upřímně jsem naprosto nadšená! Sice mám zlomenou nohu a celý den sedím doma, ale už hodně dlouho se mi nestalo, abych pětisetstránkovou knížku přečetla za dva dny. Ještě k tomu musím dodat, že jsem předtím byla slídit tady na databázi, a když jsem si kdesi přečetla, že "knížka vlastně nemá žádný děj", byla jsem docela zaskočená a nevěděla jsem, co mám očekávat.

Dostalo se mi ale tak skvělého vykreslení postav, o jakém jsem snad ani nemohla doufat - když to srovnám třeba s Pánem prstenů (vím, že je to fantasy, ale postav i problémů je tam přece dost) - tam si každá postava hledí té jediné motivace, kterou dostala do vínku a o zbytek se nestará. V Prázdném místě se příběhy prolínají (takže jsem vlastně nebyla schopná odpovědět na otázku, jestli je tam jedna nebo víc dějových linií), každý má nějaké skryté přání a tužby a v průběhu knihy se mění.

Pravda, žádnou zásadní zápletku to nemá, takže fanoušci epických bitek a zvratů, nad kterými zůstává rozum stát, si na své asi nepřijdou, ale já za sebe můžu s klidným svědomím prohlásit, že takhle nadšená už jsem dlouho z žádné knížky nebyla. Hlavně teda z příběhů Kay, Andrewa a Sukhwinder.

2 30.07.2014