Lískaran
komentáře u knih
Cesta
Cormac McCarthy
Nikdy už neuvidím opuštěný nákupní vozík stejnýma očima jako před Cestou.
Cesta nutí k otázkám. Jak bych dokázal obstát? Jak bych se dokázal postarat? Našel bych takovou sílu? Jak to ten McCarthy udělal, že po pár stránkách cítíte spolu s postavami obavu z každého člověka, pocit ohrožení a úzkosti z každého domu, který může být pastí? A taky lítost nad postavami, jejich skromnost, radost z čehokoli užitečného. Lásku.
Daleká cesta za domovem
Richard Adams
Hrdinský epos plný putování, bojů (a často taky útěků), obětí a překážek. Putování, na jehož konci jste jiní než na začátku a během kterého vznikají přátelství silnější než smrt. A na jehož konci čeká boj, kde nejde jen o život, ale i o budoucí generace a o to, jestli všechny předchozí útrapy měly smysl. Hrdinové si cestou vyprávějí mýty, které jsou pro ně posilou – a sami se stávají součástí mytologie. A všichni jsou to králíci, samozřejmě. Citlivý vypravěč přibližuje králičí zvyky, slovník (pozor hlavně na elil a hrududu) a ústní králičí slovesnost, ale je i botanickým průvodcem - tolik názvů nejrůznějších rostlin jsem v žádné jiné knize neviděl - výseku anglické krajiny. A co je hlavní, umožňuje nám být svědky nezapomenutelných a nečekaně dramatických postav a scén. Chycení do oka. Kousky králičího kulturního hrdiny El-Hrérana. Bouře a útěk z Efrafy. Černý králík z Inlé. Hlavoun. Generál Čistec. A Lískáč. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl.
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Kdybych chtěl Rudišovu knihu zkritizovat, už to napsal za mě (na straně 138):
Příliš mrtvol.
Příliš vlaků.
Příliš baedekru.
Příliš krematoria.
Příliš historie.
Příliš historek.
Příliš Winterberga.
Je to tak repetitivní, že to může někoho otrávit (a otrávenci nejsou hezké mrtvoly), nebo se to člověku dostane pod kůži. Možná by takhle měly být psané učebnice, kde by příběh sloužil jako vehikl pro to, co si v něm člověk přečte tolikrát, až si to zapamatuje, i kdyby nechtěl
Rudišův manifest smíření, smíření s tragičností života a dějin.
Bedekr po ztracených časech plný zajímavých postřehů a se smyslem pro překvapivé i groteskní souvislosti a paralely.
Jen mi přijde, že příběh byl vymyšlen až příliš na druhé koleji a postavy jsou hlavně k tomu, aby mohlo formou románu zaznít všechno to, čím je autor fascinován. Ale poslední scéna je krásná.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
Jaroslav Hašek
Psát o Švejkovi několikařádkový komentář je jako snažit se nasytit Balouna rohlíkem.
Encyklopedie blbosti a směšnosti.
Slavné protiválečné dílo, ve kterém se hlavní postavy do bojů vůbec nedostanou a ve kterém se hrůzy války a vůbec svinstva sdělují jen tak mimochodem, mezi řečí o něčem úplně jiném.
Epos, kde se putuje (stejně jako u Homéra jsme postrkováni osudem, hněvem bohů - a špatnou orientací v jižních Čechách), ale místo dobrodružství se většinou jen žvaní, vykecává, vypráví.
Kniha, kde hlavní hrdina téměř neustále mluví (pokud mu zrovna není doporučeno, aby držel hubu), ale asi jen třikrát se dozvíme, že si něco myslí.
A mnoho dalšího.
Sekáč
Terry Pratchett
Pokud by existovalo mistrovství světa v nejoriginálnějších přirovnáních, vítězem musí být Terry Pratchett (a nehodlám používat minulý čas jen proto, že je Mistr momentálně mrtvý).
Nadpřirozenou je i jeho schopnost měnit perspektivu či měřítko lusknutím prstu. Vnímání času z pohledu jepic a jindy staletých borovic (vypočítavých), špinavé uličky Ankh-Morporku i pláně vesmírného nekonečna…
Kniha o nevyhnutelnosti a Času (a spoustě jiných věcí včetně kompostu). A taky kniha z nějakého lepšího času, ve kterém autor českého překladu (rok 1996 a samozřejmě Jan Kantůrek) ještě musel vysvětlovat slova jako „auditor“ nebo „anorexie“.
Totální rauš – Drogy ve třetí říši
Norman Ohler
„Když ti před Moskvou dojde pervitin,“ zpívají J.A.R. a vědí o čem. Když Bergier a Pauwels v Jitru kouzelníků nazvali kapitolu o nacistickém Německu „Několik let v absolutním jinde“, byli zdá se naprosto trefní, přestože tím mysleli odtržení od okolní reality jejím zahalením do blouznění (?) o nadčlověku a okultních silách či prosazování bizarní nordické vědy a slídění po mocných artefaktech. Ohlerovo „jinde“ je prozaičtější: pervitin. Zatímco v Jitru kouzelníků jsou Hitlerovy změny stavu popisovány tak, jako by se stal médiem, Ohler přesvědčivě dokazuje, že byl prostě v rauši. Sakra! Fascinuje mě, že existuje tolik paralelních a vzájemně izolovaných neučebnicových výkladů Třetí říše. Neposoudím, nakolik je tahle kniha objevná (pro mě ano), ale každopádně autor píše zapáleně, kriticky a neváhá sahat pro příměry ke Goethovi či vedle citování zdrojů fabulovat o tom, jak se Hitler ploužil bunkrem s fleky od polívky na uniformě. Neříká, že běsnění, nelidskost a vymknutí se z normality způsobila chemie v německé krvi - ale řada věcí se tím docela vyjasňuje. Tahle knížka je bystrá a nadupaná jak Heinrich Böll po balíčku od maminky.
Skála
Peter May
Slast z detektivního pátrání a vychutnávání dedukce chladné jak Occamova břitva Skála moc nepřináší, a pokud ano, rozhodně ne na prvním místě. Ani na druhém. To první totiž zabírají skotské Vnější Hebridy (krajina se skalami a bez stromů, s horizontálním deštěm a vzduchem prosyceným rašelinou přikládanou na ohýnek, vichr a vřesoviště, iniciační rituál lovu na tereje) to druhé vzpomínky na formující události dětství a dospívání – osudová láska, tápání, rozhodnutí, která by člověk chtěl vzít zpátky, a tragédie. Zásadní momenty, které si člověk vryje do paměti a které pořád někde jsou, i když už nejsou vidět, a ožívají, když se člověk vrací na TA MÍSTA… Síla v popisu atraktivního prostředí (doporučená četba ke slohovému útvaru líčení) a v retrospektivě, ale těch tragédií a vin schovaných v minulosti je tolik, že by Oidipus spílal bohům, že má jen dvě oči, které si může vypíchnout. Detektivka to moc není, ale silná knížka rozhodně.
Sudetenland
Leoš Kyša
Potká se Čech, Němec a Cikán... Kyšovo obsazení postav vypadá právě jak z vtipů, které se vyprávěly v 90. letech. A podařilo se mu dát dohromady devadesátky, které jsou momentálně v módě, a nácky, kteří jsou v módě pořád. A zatímco alternativních historií, kdy Německo vyhrálo druhou světovou, je celá řada, tak lokální zacílení na to, co kdyby Němci nebyli po válce odsunuti z Československa, je zajímavý nápad.
Autor ho sice nedokázal nějak mistrovsky podat a postavy nejsou bůhvíjak vykreslené (a sarkastické dovětky vypravěče jsou na ose vtipnost/křečovitost tak půl na půl), ale kladné body těží právě už z toho úvodního nápadu a celkem zručného nakládání s očekávanými věcmi, jako jsou zakořeněné křivdy nedovolující smíření, odkrývání svinstev v minulosti postav, tajemství starých fotografií a zapomenutých míst, ve kterých tiká minulost. *** a půl.
Strašidlo minulosti
Jaroslav Velinský
Ota Fink zase musí vytáhnout svůj alias Pavla Vodsloně, když se před ním jednoho červnového dne objeví minulost a praští ho přímo mezi oči. Pátrání ho vede od nejzapadlejších pražských putyk až po kanceláře velkých zvířat a časově zpět do osudového setkání před dvanácti lety, ale i před druhou světovou válku. A odhalovaný příběh, jak žánr vyžaduje, postupně temní.
Ale co je hlavní, je jako obvykle Velinského jazyk - živé dialogy, vtipná přirovnání (i když na konci kapitoly obvykle přijde dějový direkt, po kterém člověka na chvíli humor přejde) a charakteristiky, přirozené zacházení se slangem. A taky barvité postavy - hulkovsky nemluvný ranař Bimbo a jeho hubená ségra House zamilovaná do Oty a mistrovsky ovládající prak jsou skoro jak z komiksu od Franka Millera, ale zároveň jsou ve Velinského světě uvěřitelní.
Jsem rád, že nedostupné finkovky začaly znovu vycházet - a zároveň doufám, že nikoho nenapadne to zfilmovat.
Birlibán
Eduard Petiška
Když na začátku knihy člověk předčítá svému dítěti Birlibánovy obvyklé prohřešky, alespoň jednou nejspíš řekne „To je jak ty!“ A pohádkové místo, kam se Birlibán dostává, je očistec špatně se chovajících dětí, ale maskovaný jako ráj. I když „očistec“ samozřejmě úměrný dětským nectnostem. A tak se dostáváme do Bonbónovic či Neposluch, případně do paralyzující utopie zvané Lenošinda. Je to svět následků zpočátku neuvědomovaných či ignorovaných, které ale náhle před člověkem vyvstanou jako třeba housková hora. Hrdina má při svém putování i pozoruhodné společníky – maňáska Janečka, píchlou mičudu a panenku bez ruky. A aby nedošlo k omylu, Birlibán je nejen kniha docela výchovná, ale v první řadě zábavná a dobře napsaná.
Poslední tajemství Jana T.
Jaroslav Velinský
Foglarovo Dobrodružství v temných uličkách jsem četl už hodně dávno, takže srovnávat to nemůžu. Velinský, který pokorně potlačil svůj obvyklý styl, hned na první stránce zaujme nápadem zapojit do děje víc holky, a je to nápad dobrý. Ne úplně stejně zvládnuté jsou ale dvě příběhové linie – zatímco ta s Tleskačem je napínavá i překvapivá a autor tu nezapře, že těžištěm jeho tvorby jsou detektivky, tak se srdcovou revolucí ve Stínadlech to trochu přehnal. A „odstínování“ Stínadel, to už vypadá na první pohled na nepochopitelnou svatokrádež. Ale svůj důvod asi má a souvisí s poslední kapitolou, která končí přesně tak, jak má. A je to konec skvělý, a dokonce lehce dojemný. A říkám si, že by mě zajímalo, jaké osudy asi ti hoši prožívali po roce 1938, ve kterém se kniha odehrává. Ale to už by byl jiný příběh a asi i jiný žánr…
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
„Za všechny kočky, ježky, kterým zlomil hnát, teď musí se zvířátky účet vyrovnat.“ Jako by tuhle knížku napsal na motivy Fanánkova textu Miloš Urban. „Morální thriller“ (jak se zde píše), kritizující nenažranost moderní společnosti a její bezohlednost k tradicím či přírodě, je i jeho doména. Stejně jako atraktivní nápad, ale i trochu papírové, jednorozměrné postavy. K tomu trocha mystiky – William Blake, astrologie. A ten nápad? Myšlenka, že lhostejně či ze sportu zabitá zvířata by se - stejně jako ve zmíněné písničce Tří sester - mohla mstít. A že by to bylo docela po právu, alespoň v očích paní Dušejkové, když tedy nebudu ztotožňovat pohled vypravěče a autora. Bonusem jsou úvahy vypravěčky o idylickém Česku.
„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zající hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu..."
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
Robert Fulghum
Takhle by měla vypadat kázání. Fulghum začíná od konkrétní obyčejné věci či situace, která pak přerůstá v metaforu, v postřeh o důležitých věcech o životě, vesmíru a tak vůbec. A dělá to pořád, takže po pár kapitolkách sice vytušíte, kam autor míří, jenomže to dělá - v duchu podtitulu knihy - neobyčejně, se smyslem pro humor a se schopností to podat, vypointovat. Manuál pozitivního pohledu na svět. Nijak hluboký, ale sympatický.
Piranesi
Susanna Clarke
Piranesi mi – nejspíš zasazením do gigantického prostoru neznámého účelu a plného soch - jaksi evokoval poetiku Doctora Who, čímž ale nechci říct, že by to byla nějaká odvozenina. Vize Domu je svébytná a úžasná a je požitek nechat se jím Piranesim provádět a takhle podivné místo si představovat. A i když se důvod přítomnosti hlavní postavy v Domě objasní, tápání zůstává. Nejde nakonec o platónskou říši idejí, kde se v podobě soch nacházejí dokonalé předobrazy všech věcí, nesrovnatelné s jejich pouhými stíny, mezi kterými žijeme?
Měsíc mého života
Ondřej Neff
„Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprve myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi.“
Půvabná vize kolonizace Měsíce, ve které Neff boduje jak vtipnými nápady a prognózami („Na Měsíci se makalo, to především. Makalo se tam ostošest už hezkých pár let, od té doby, kdy OSN schválila Zelený balík a zakázala jakýkoli průmyslový provoz“), tak věrohodným slangem havířů a později občanů Arkádie. Všechny ty psychiny, sněhuláci, ploštice, orákly a šutráci působí přirozeně a dodnes živě.
A je to setsakra zábava, ať už jde o natáčení spacernu, nelehkou domluvu s polským muslimem Jerzym Zasadou nebo rozhovor v náborové kanceláři Českopolské (což je mimochodem jediná pasáž, kde je Kuba oslovován „soudruhu“ – na Měsíci evidentně soudruzi nejsou). Anebo pasáže vyloženě dramatické. Ale taky se příběhem line nevyřčené poznání, že ať je pro někoho Měsíc „tam nahoře“, nebo „tam dole“, lidé se nezmění a pořád mezi nimi budou fanatici, bezohlední šmejdi i lidé jimi zmanipulovaní.
Mrtvý z Olivetské hory
Jaroslav Velinský
Velinský zhušťuje detektivku na situaci, ve které se Poiroti většinou předvádějí až na posledních stránkách – všichni podezřelí shromáždění na jednom místě. Jenže Velinský to nasazuje už od začátku a svému velikému detektivovi nastavuje obtížnost na „ultra hard“ – v nohách osmdesátikilometrový pochod, pod nohama mrtvola. Les, noc, tma jako v pytli a déšť a déšť. Což jsou - kromě stovek cigaret - skoro jediné kulisy a rekvizity. Pěkná ukázka jednoty místa, času a děje. Ale ani přes tenhle úsporný časoprostor nehrozí monotónnost nebo nuda a Velinský udržuje rovnováhu mezi tíživou atmosférou příběhu a typickými ostrovtipnými dialogy svých postav – a do toho občas utrousí přirovnání jako „Chřípí se mu dmulo, jako by sledoval stádo netopýrů hledím šestihlavňové brokovnice.“
Mlýn na mumie
Petr Stančík
Adéla ještě nevečeřela (pro komisaře Durmana hrozná představa), zato si něco šňupla.
Bohatý jazyk marnotratně chrlící metafory jako lokomotiva dým, pokleslými žánry ošlehaný příběh, který kromě epických eskapád nabízí v nadsazeně velkorysém množství i to, co braková literatura na rozdíl od líčení mordů cudně naznačuje – gastronomické a sexuální zážitky. Autor hází z uhláku nápadů plnými lopatami, ať už jde o kabinet kuriozit ve vetešnictví starého žida Mandelbluta srkajícího písmenkovou polévku z hebrejské abecedy, myšlenkovou centrifugu či teorii Maxmiliána Habsburského. Ironicko-tajnosnubné názvy kapitol jako Cval dutých hříbat či Bábovka v bordelu jsou už jen třešničkou na všech chodech, co komisař během příběhu sežere (ostatně, když už jsme u názvů, kdo by si nechtěl přečíst knihu, která se jmenuje Mlýn na mumie? Já tedy chtěl), stejně jako postřehy o pohybu dějin a o tom, že časy se mění.
Nebe pod Berlínem
Jaroslav Rudiš
Berlínské metro, ve kterém se dá hrát i ukončit život a které spojuje různé části města a jako jediné drží různorodý Berlín pohromadě, hlavně východní a západní část. Strojvůdci úbánu a jejich historky a postřehy, nádraží a zastávky, kluby a berlínské čtvrti, punkové koncerty, David Bowie a Iggy Pop, sebevrah Bertrám, který žije v „nebi pod Berlínem“ (a hlavní hrdina má schopnost ho vidět). Vzpomínky na východní blok a NDR, (n)ostalgie, Češi jako „potápěči z východu“ , Lennonova mírová mafie.
Knížka se skvělou atmosférou, schopností vystihnout genia loci a s lehkým stylem, objevují se „nebelovské“ motivy. A taky momenty a postřehy docela hrabalovské – berlínští strojvůdci, probodávaní očima sebevrahů, taxikáři a další „lidoví vypravěči“, v podstatě něco jako pábitelé, představují sugestivně vyprávěné příběhy a sociologické úvahy s citem pro krásu všednosti.
Oceán na konci uličky
Neil Gaiman
Název knihy skvěle vystihuje neomezenost dětského světa – tedy kromě toho, že tam ten oceán fakt je. Gaiman je působivý právě v ponoru do dětského prožívání – vypravěčova osamělost, úzkost a bezmoc vůči nedůvěře nebo rovnou zlovůli dospělých postav je opravdová (jen s věkem to trochu přehnal, řekl bych, že hrdinovi by podle všeho mělo být aspoň devět, ne sedm). K tomu to, co člověk od Gaimana očekává – nápady překračující běžnou fantastiku. Akorát se mi zdá, že z toho vznikl příběh, který nedokázal dobře zkrotit, a tak to místo něj udělal „deus ex machina“. Ale i tak to pořád stojí za to.
Kus temnoty
Margaret Atwood
Kriminálníci si nadávají slovy ze Shakespearových dramat a Prospero si obléká plášť ušitý z plyšáků… Atwoodové pocta bardově Bouři je svižná, odvážná i vtipná, a i když se občas něco jeví příliš přitažené za vlasy, je to nejspíš důsledné zrcadlení toho, že Bouře je vlastně svým způsobem pohádka – nebo sen. Právě to zrcadlení či paralely Felixova příběhu s Bouří, které se postupně odkrývají, posouvají Kus temnoty výš. A Atwoodové husarský kousek je to, že čteme zábavnou knihu o tom, čím vším je zajímavé jedno drama ze 17. století a čím vším může být aktuální – a hlavně jak se o něm dá přemýšlet. A zároveň knihu o vykupitelské schopnosti divadla a rolí, o ztrátách a o „zasutinách času“…
„Věděl vůbec vždy, co dělá, nebo jsou jeho verše výplodem náměsíčníka? Tryskaly z něj proudem? Psal je ve vytržení? Dával průchod kouzlu, v jehož moci se sám nacházel?“
„Jsme ze stejné látky, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem“.