Poslední tajemství Jana T.

Nejlepší fanfikce, co jsem kdy četla. Velinskému se podařilo velice dobře navázat na Foglarův styl, i Jestřáb by ho jistě pochválil (ostatně, jak se píše v doslovu, tak se to v podstatě i stalo). Velmi oceňuju zapojení holek, hurá, sláva, konečně. Potěšily mě Amazonky (protože ransomovky jsem měla vždycky o maličko raději než foglarovky), nepotěšilo množství vykřičníků a některé vedlejší linky, které se vytratily bez uspokojivého závěru. Závěr samotné knihy byl na můj vkus pojatý trochu moc zhurta. Celkově to ale byl moc milý návrat do dětských let.

Nápodoba Foglara, i když ne tak umělecké, nerealistický trochu odfláknutý závěr. Pohodové čtivo.

Tak k této knize jsem se dostal až jak dospělý, a protože jsem chvíli před tím pročetl knihy předchozí, byl jsem dost namlsaný. Tohle je pro mne paskvil, který mohl být o mnoho lepší, kdyby tam pan Velínský nenacpal ty holky a některé nudné pasáže. Kdybych nebyl zvědavý, tak bych to ani nedočetl. Ale musím knize poctivě dát alespoň těch dvacet procent.

Krásné. Konečně jsem si nemusela jen představovat, jaké by to bylo, kdyby v příběhu vystupovaly i nějaké holky. :-D (Teda omlouvám se Haha bimbi...ale ta vlastně nebyla v trilogii....pokud se nepletu.) Vlastně jsem si, pokaždé při čtení (tehdy před více jak 20 lety), vymýšlela svůj příběh, ve kterém se Rychlým Šípům připlete pod nohy holka ze Stínadel. Takže je kniha defacto můj splněný sen... Děkuji za ni.

Z mého pohledu dobré podařené navázání na ,,stínadelskou" trilogii.
Velinský nijak divoce neexperimentuje, drží se Jaroslava Foglara a to co přidává není vůbec špatné ( třeba ústrojně zabudované dívčí hrdinky).
Začátek se mi zdál trochu pomalejší, ale vše se postupně rozjelo a celý příběh graduje do závěru, který by třeba mohl být i lepší, ale určitě není špatný. Je to zkrátka závěr a zároveň i jakýsi epilog báječných dobrodružství hochů a dívek prožitých na území tajemných Stínadel.
Mě kniha dokázala vtáhnout na nostalgickou vlnu chlapeckých dobrodružství a já rád strávil zase pár hodin s Rychlými Šípy a s jejich přáteli i nepřáteli.
Jen jsem litoval, že se neuskutečnilo atletické klání mezi Stínadly a Druhou Stranou a Dlouhé Bidlo tak nemohlo slavně zvítězit v zajímavé disciplíně Desetiskoku.

Pohodové pokračování oblíbené trilogie. Kapitán Kid navázal na svou oblíbenou četbu a dojmy ze svého čtení dokázal použít i ve své tvorbě. Není to styl pana Foglara, ale vlastní styl autora Jaroslava Velinského a čte se to dobře.

Kidovi se povedlo vystihnout Foglarův styl a parádně navázat na stínadelskou trilogii. Některé záležitosti byly sice uzavřeny trochu na křeč, ale jako detektivka to fungovalo parádně. Navíc výborné ilustrace Jiřího Gruse.

Povedlo se.
Není zapotřebí srovnávat s Foglarem, je to prostě Velinský, který má svůj styl, a ten vůbec není špatný. Konečně líbilo se to i Foglarovi.
Titul se mi líbil víc, než série o poněkud samožerském rádobydetektivovi Finkovi, do něhož autor projektoval sebe sama.
Tohle si naopak na nic nehraje, je to prostý, dobře vyprávěný příběh, a ty Velinskému sluší mnohem více. Tak za čtyři.

Velinského pokračování slavné "Stínadelské trilogie" Jaroslava Foglara je celkem zdařilé, i když je cítit, že pravý Foglar to už samozřejmě není. Jde prostě o možné pokračování stínadelských dobrodružství s poněkud více zdůrazněným "dívčím elementem". Přesto lze knížku milovníkům odkazu Foglara doporučit.

V době, kdy jsem byl hochem, mě Foglar zasáhl jen částečně. Jeho knihy nevycházely a doma jsem měl k dispozici jen Dobrodružství v zemi nikoho a komiks Rychlé šípy. Stínadelskou trilogii jsem tedy četl až v dospělém věku, což samozřejmě u knih pro děti není to pravé. Ale zřejmě ten zásah komiksem byl natoliik silný, že se k těmto příběhům stále vracím. Velinského pokračování je skutečně zdařilé, byť se mi způsob vyprávění zdál místy trochu línější a nejsem si úplně jist tím vpádem dívčího elementu. To už prostě není Foglar. Ale pokud čtenář netrvá na tom, že to musí být napsáno stoprocentně foglarovsky a je ochoten připustit i nějaký vlastní vklad nového autora, bude myslím spokojen. Zda to bylo skutečně poslední tajemství, to se ale ještě ukáže. Vynalézavost Foglarových pokračovatelů nezná mezí.

Velice slušné pokračování původní trilogie. :)

Už je to dávno co jsem knihu četl a tehdy jsem z ní byl nadšený. dnes? Inu, lehké rozpaky. Rozhodně oceňuji fan servis, i když těch odkazů na různá dobrodružství R.Š. bylo na mě trochu moc. Zařazení děvčat? Díky bohu za to. Kniha má silné momenty, celá cesta po řece, první a druhé setkání s Netopýry. Naopak celá zápletka s demýtizací Ježka v kleci mi přišla jako hereze, stejně jako to jak beztrestně se Stínadla otvírají Druhé straně. Některé dílčí zápletky vyzněly do ztracena a některé postavy nebyly moc prokleslené. Ano, dívám se na tebe Martino Hamouzová. Najednou ten kult ghetta a nebezpečné čtvrti mizí a to je mi sakra líto. Ale Hanča knihu zhltla a děsně si ji užila. Takže za mě cajk i když je to trochu hořký konec jedné éry mého života. "Žlutá je barva naše!"
Poslední tajemství Jana Tleskače podle Hanči.
Hanču bavily Amazonky a holky všeobecně. Kvitovala s nadšením odmaskování Široka a otevření se Stínadel světu považuje za fajn věc. Náznaky milostné aférky jí přišly taky fajn. Celá záležitost s titulním tajemstvím ji neoslovila a vyla jí dost ukradená.
Inu, jiná doba, jiné děti.

Musím na úvod říct, že mi spadla brada z toho, jak opravdu skvělá může být (vpodstatě) fanfikce z Jestřábova Universa. Takhle by to mělo vypadat. Jasně, je vám dvanáct a hltáte každé slovo Stínadelské trilogie, ani nedýcháte, když se Mažňák starší plácá ve smrduté hnilobné vodě, shledáváte, že Širokko dělal parkůr dřív než to bylo cool... Jenže pak vyrostete, začnete lovit bobříky trochu jinak a najednou je vám čtyřicet a když to čtete svým dětem, je to najednou dobrý už jen s výhradama. Vzbuzuje to otázky.
A pak si tak jednou posloucháte podcast Rudá žeň a pánové Pavlovský a Kopřiva vám řeknou o existenci Kapitána Kida a jeho dokončení Foglarova díla. Tak to se prostě muselo přečíst!
Když bych porovnal Foglara a Velinského, musím konstatovat, že Velinský je mnohem dospělejší v tom, jak je knížka psaná. Oproti trilogii je výrazně akčnější. Zaujalo mě, že se tu Šípy občas drobí na skupinky, občas je s nimi pracováno jako s jednou postavou. Jinak se víceméně nic nemění, Rychlonožka hláškuje, Červenáček je ten hezkej (a pravděpodobně měl jako první holku a hned jí zařídil kariéru ve Stínadlech, ale nebudu spoilerovat), Mirek se moc nesměje a Jindra má toho přísného tatínka co to jeho klubaření nevidí rád a vpodstatě čeká na záminku jak mu to zatrhnout.
Oproti nadčasovosti se tu pracuje s reálnými daty, dozvíme se Tleskačovo origin story a taky zde proběhne několik Saturninovských uvádění románových nesmyslů na pravou míru (každý, kdo se snažil "hedvábný papír o velikosti běžné automapy poskládat do kuličky, aby se dala vsunout nejširším jejím otvorem do Ježka v kleci teď nejspíš přikyvuje..).
Takže tak. Dlouho jsem nezažil, abych si u knížky před spaním dávkoval "Tak ale fakt jen jednu kapitolu, zítra vstávám a navíc chci, aby mi to dlouho vydrželo". Vlastně jedinou výtku mám asi k Amazonkám, ty holky mi tam přišly otravné, asi jako taková ta blonďatá přicmrndávačka z Xeny.

Dočteno. Už je to dávno co jsem knihu četl a tehdy jsem z ní byl nadšený. Dnes? Inu, lehké rozpaky. Rozhodně oceňuji fan servis, i když těch odkazů na různá dobrodružství R.Š. bylo na mě trochu moc. Zařazení děvčat? Díky bohu za to. Kniha má silné momenty, celá cesta po řece, první a druhé setkání s Netopýry. Naopak celá zápletka s demýtizací Ježka v kleci mi přišla jako hereze, stejně jako to jak beztrestně se Stínadla otvírají Druhé straně. Některé dílčí zápletky vyzněly do ztracena a některé postavy nebyly moc prokleslené. Ano, dívám se na tebe Martino Hamouzová. Najednou ten kult ghetta a nebezpečné čtvrti mizí a to je mi sakra líto. Ale Hanča knihu zhltla a děsně si ji užila. Takže za mě cajk i když je to trochu hořký konec jedné éry mého života. "Žlutá je barva naše!" Poslední tajemství Jana Tleskače podle Hanči.
Hanču bavily Amazonky a holky všeobecně. Kvitovala s nadšením odmaskování Široka a otevření se Stínadel světu považuje za fajn věc. Náznaky milostné aférky jí přišly taky fajn. Celá záležitost s titulním tajemstvím ji neoslovila a vyla jí dost ukradená.
Inu, jiná doba, jiné děti.

Poslední tajemství Jana T. spočívá v tom, že Jaroslav F. měl tak skvělého nástupce, který dokázal napsat Stínadla, která naprosto přesahují Jaroslava F. Ano je to kacířské leč pravdivé... historie nebyla ke Kapitánu Kidovi moc milá, ale... měl zlaté ručičky a tak nejenže je nejlepším českým detektivkářem (jak často tvrdím klientům v knihkupectví, když jdeme vybírat knížku), ale bez problémů by obsadil přední příčku románopisce knih pro mládež... Stínadla byla, jsou a budou vždycky hlavně detektivkou s obrovským citem pro atmosféru místa (Stínadel), čímž se až díky mytologii blíží k urban fantasy... a Velinský tohle uměl fakt dobře. Rychlé šípy jsou v jeho podání potomci Oty Finka (schválně si čtěte nahlas ty Rychlonožkovy hlody, všímjte si Jarkovy dedukce, Červenáčkova smyslu pro umění) a to nemluvím o tom, že se tu objevuje cosi jako "romantická" linka, do hry vstupují a zasahují ženy/slečny/. Velinský měl Foglara načteného a dokázal vyplnit bílá místa, která mu vrtala hlavou a na tu trilogii navázat s bravurou... a podobně jako nedávno Pavel Horna celý příběh zasadil do historického rámce, čímž naboural ono posvátné Foglarovo Bylo nebylo... tahle knížka je skvělá, obsahuje celou řadu bonusů a je to prostě takový malý artefakt... a je škoda, že Foglar už nenapsal tu pátou část.

Ke knihám pana Foglara mám trochu rozporuplný vztah. Záhadu hlavolamu jsem nadšeně hltala, když se tu tyhle knihy prvně objevily, pro mou generaci měly ještě trochu příchuť tajné literatury. Vzpomínka na Jana Třísku ve vlajícím černém plášti děsivého Široka mi ještě teď způsobuje lehkou závrať…
Ale v dospělém věku už jsem měla výhrady, i když jsem si je samozřejmě nechávala pro sebe; Hochy od Bobří řeky jsem nahlas předčítala asi devítiletému synovi a on byl prostě hodně nadšený, zatímco ten o pět let starší, který taky tak trochu poslouchal, měl už k četbě neuctivé poznámky… Nakonec je to dobře, není nic horšího, než udělat z autora nedotknutelnou modlu.
Ale přiznávám, teď už věkem zase zmoudřelejší, že Foglar je prostě fenomén, proto jsem vyhledala tohle Velinského pokračování a musím říct, že jsem byla hodně překvapená, a to pozitivně. Ano, má to ten foglarovský šmrnc, který mi dříve vadil i nevadil, těšil i rozčiloval, a skláním se před autorem, stínadelskou trilogii dokončil ve Foglarově duchu výtečně. A potěšilo, že i ty Foglarem opomíjené dívky tu mají nakonec svou roli.
A vlastně nevím, zda při čtení o tom, jak patnáctiletí „hoši“ nosí okolo pasu omotaná švihadla, se tomu mám smát, anebo cítit nostalgii po světě, který je už pryč…

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Knihu jsem četla už v době vydání, od kdy je hrdou součástí mé knihovny v těsném sousedství Foglarovy trilogie. Na VŠ jsem půjčovala známému, který řekl, že až na závěrečnou volbu Velkého Vonta (pro něj coby skalního Foglarovce naprosto nepřípustnou) to bylo, jako kdyby četl Foglara. Na podzim jsem ji půjčovala kamarádce, která ihned po přečtení, plna dojmů, měla potřebu shrnout to zásadní. Dovoluji si zkopírovat:

Ahoj, tak jsem knížku zhltla a jsem plná dojmů:
- moc jsem si to užila, neb jsem vůbec netušila, že taková FF existuje, a je zřejmé, že autor má Foglara velmi dobře načteného a dokázal ho vytěžit,
- zápletka, styl vyprávění, výrazové prostředky opravdu velmi připomínají kánon - zezačátku mě ty věty končící vykřičníkem přišly trochu na sílu, ale časem jsem si zvykla,
- oceňuji i sugestivní popisy počasí - miluju!
- co mi chybělo, byla možnost více se identifikovat s nějakou postavou a prožít skrze ni niternější pocity (ve většině knih Foglar s tímto pracuje, přiznám se, hanba mi - u Stínadelské trilogie si nejsem jistá!) Myslela jsem si, že to bude třeba ta Martina, ale o té se dozvídáme žalostně málo. Jako by se autor bál pustit se na tenký led ženské psýchy - je to budoucí Velká Vontka, ale v knížce se sotva mihne.
- co se mi naopak moc líbilo, byly slovní přestřelky mezi Červenáčkem a Rychlonožkou - ty byly vtipnější než v kánonu, bylo jich tam více a jsou silnou stránkou knihy,
- Losna je prostě looser forever, jemu to Velké Vontství prostě není souzeno,
- Tleskač: uvěřitelně zdůvodněný jeho původ, ale že by Tleskač dobrovolně půjčil Ramouzovi ježka, ještě rozšroubovaného, na celých 24 hodin?! NIKDY!!! Celá zápletka s dvěma ježky se mě vlastně trochu osobně dotkla - JEŽEK V KLECI JE JEN JEDEN!!!
- celá aféra kolem těch plánů a "zdůvodňování" původních zápisů v deníku mi přišlo trochu na sílu, i když ten závěr - plány jsou ztraceny, ale nevadí, protože kolo stejně nejspíš nelétalo - se mi vlastně docela líbil,
- sblížení Stínadelských s Druhostraníky v závěru je pěkný nápad (a konečně je důvod věřit, že je série fakt ukončená - už se tam nic zajímavého nestane) ale proč se proboha nekonal na závěr ten závod, kde by se mohl konečně atleticky zaskvět Štětináč?!?
- a jako jak, že na konci Rychlé Šípy DOSPĚLY??? Tady se musel Foglar obracet v hrobě!!!
- Shrnutí: Podařená FF. Miluju, když má někdo takhle načteného Foglara a dokáže smysluplně navázat. (Ostatně, to platí nejen u Foglara! ;-) Děkuji za půjčení, knížku si určitě pořídíme, manžel ji taky nezná!!

Kdykoli na knihu v minulosti přišla řeč, vyzdvihovala jsem Velinského, že ze všech Foglarových pokračovatelů on napsal nejvěrohodnější foglarovku; za mě to byl de facto rovnocenný 4. díl. Co se týče kamarádčiných výroků, v zásadě se se všemi ztotožňuji. Poté, co jsem loni přečetla nejen trilogii, ale i různé další autory zabývající se stínadelskou tématikou, nechala jsem si Poslední tajemství Jana T. na konec. Po přečtení, s časovým odstupem od časů, kdy jsem knihu četla prve, a v porovnání s předlohou, Hrnčířem, Grifinem či Hoganem, stále tvrdím, že je to Foglarovu stylu nejpodobnější, současně mám ale jako dospělý čtenář několik výhrad a výtek k věcem, co jsem dříve tolik nevnímala:

- Jarku Metelku miluju. Pokud jsem Grifinovi vyčítala neustálé omílání Jarkových detektivních schopností a nadužívání slovního spojení "detektiv Jarka", Velinský by si s ním mohl podat ruce. V zásadě je to vždy Jarka Metelka kdo přichází s racionálním vysvětlením, vývody, ke kterým dospěl jako první na základě faktů, ale i s poučováním a "kritikou" ostatních, když si něco nemyslí správně. Já Jarku fakt miluju, ale místy mi byl tou "přechytralostí" trochu protivný :-).
- Jak psala výše kamarádka, o postavě Martiny toho skoro nic nevíme. I Tonča Sedlářová, přestože vlastně také není nijak detailněji vylíčena, působí plnokrevněji než bledá a mlčenlivá Martina, jejíž upřený pohled nemůže nikdo vydržet.
- Coby stoupenec Otakara Losny (a jako hrdá obyvatelka Modrých ulic) nemohu se smířit s tím, že by Ota nakonec zaslouženě nebyl legendárním Velkým Vontem s velkým V. Na konci Tajemství Velkého Vonta se ježek dostane do rukou jemu, který ho už jednou vybojoval, a už by zase měl selhat?
- Mažňák působí jako hlavní antagonista, ale jeho linie vlastně taky není moc propracovaná a na dospěláka působí černobíle, včetně ohavného chování po záchraně z vody.
- Amazonky by si zasloužily rozpracovat, Ransomeho vliv na mě už kdysi působil spíše rušivě, ale ve srovnání s Grifinem jsou mi tyhle holky výrazně sympatičtější.
- Taky nerozumím tomu, proč se atletický závod nakonec nekonal?
- I když křestní jméno v trilogii zmíněno nebylo, Nekola za mě rozhodně nebyl Karel!
- Ale to hlavní: V knize je rozehráno několik dějových linií: zlověstní Netopýři (opravdu by jim RŠ dali deník jen tak a nechtěli ho získat zpátky??), poslední tajemství ježka v kleci, dění ve Stínadlech končící volbou Velkého Vonta. Autor se v průběhu děje zaměřuje tu na jednu linii, tu na druhou, ale ne každé se věnuje spravedlivým dílem. Volba Velkého Vonta v závěru knihy je neskutečně zrychlená, utnutá a ošizená, i když to Velinský zdůvodňuje Losnovým kvapným stěhováním. Každopádně po pozorném čtení trilogie vím, že by to s volbou nebylo tak snadné, jako v knize - vždyť i Vláďa Dratuš Losnu navrhl za svého nástupce a nerozhodoval dav ani většina, ale hezky se sčítaly hlasy od náčelníků ulic. Useknutý závěr téhle linky mě mrzel ze všeho nejvíc, a to jsem už svého času skousla, že VV se nakonec stala dívka.
- Nu a to usmíření mezi Stínadly a Druhou stranou? Pro mě jako skálopevnou nositelku žlutého špendlíku nemyslitelné!! :-)

Jedno poslední dobrodružství. Ale jaké dobrodružství a v jakém stylu! Velinský zde oslavuje celou stínadelskou trilogii a v jejím duchu předkládá možné pokračování. Foglar sám chtěl taky napsat další díl, ale už to nestihnul.
Atmosféra knihy je věrohodná, navazání na předchozí díly funguje včetně psaného projevu, který kopíruje a zároveň přidává něco navíc.
Přišlo mi, že je zde méně takového toho patosu a vychvalování charakteru a vzhledu chlapců (což mi u Foglara nevadí, ale někdy toho bylo moc), spíše se šlo po ději. Ten je ucelený, všechny linky uzavřeny, dokonce se autor pokusil o jakési napravení některých mírně nelogických pasáží nebo nedodělků, které jsem u stínadelské trilogie pociťoval už kdysi jako malej. Další záhady jsou skvělé, je tu prostě vše. Dokonce se do popředí dostávají i děvčata a působí to v kontextu knihy dobře, přesto jsou stále hlavními postavami Rychlé šípy.
U těch doufám, že se nezapletli nějak do války (autor vymezil i časovou linii - máme rok 1938, Tleskač umřel v roce 1913 - nad tím jsem vždy uvažoval, v jakých letech se pohybujeme!) a že žili dlouhé, plodné životy a byli přáteli i v důchodovém věku :)
Je až s podivem, jak důstojnou knihu Velinský napsal. Líbila se mi určitě víc než Tajemství Velkého Vonta. Paráda!

Famózní navázání na Foglarovu sérii, které se konečně nezdráhá implementace silných ženských postav. Čirá radost!