Spravedlivá pistole

Moje první kniha od Jaroslava Velínského a určitě ne poslední. Dobře se četla, mělo to spád. Místy humorné. Od začátku do konce napínavé.

15.05.2026

Vtipné?- ano trochu. Rozháraná, urychlená detektivka se spoustou postav grotesktního charakteru.
Konec bych naopak natáhla a lépe osvětlila.
No mě kniha nesedla.

(SPOILER) Knihu jsem si koupila na základě upoutávky. Ta tvrdila, že se jedná o intelektuálskou, humornou a neotřelou detektivku. To vše se potvrdilo. Autor umí napsat charismatické a barvité postavičky, protagonisté si bez problémů získají čtenářovy sympatie. A vtipné to bylo opravdu hodně, takový „japonský drvoštěp Mihálič“ nebo „moskevské cockney“ mě spolehlivě rozesmálo.
Jenže na plný počet to není ani omylem. Text je svižný až příliš. Spoustu věcí by bylo potřeba popsat důkladněji nebo lépe vysvětlit. Popisy prostředí scházely úplně, v ději se skákalo, chyběly souvislosti, postavy se chovaly křečovitě a nepřirozeně. Zřejmě tohle mělo fungovat jako nějaký umělecký či intelektuálský prvek, ale ve skutečnosti to akorát snižovalo čtivost.
Kromě toho autor stránky zalidnil strašnou spoustou postav bez pořádné charakteristiky. Příběh začal líčením jakési trampské rodinky, jméno mi již pohříchu vypadlo, ale vlastně nebylo vůbec důležité, protože týpek akorát odevzdal na policii nalezenou palnou zbraň a zmizel v propadlišti dějin. Krom bizarní trojice (či čtveřice) vyšetřovatelů byli všichni zaměnitelní, jména z toho důvodu nezapamatovatelná. V důsledku jsem tápala i v okolnostech samotného případu, kdo byl kde a s kým. Podezřelí? Oběti? Kdo je vlastně kdo? Navíc Augustinovo setrvalé popíjení laciného vermutu sice vtipným a neotřelým způsobem ozvláštnilo postavu, na druhou stranu se jedná o tak výjimečně ohavné pití, že to nepůsobilo přitažlivě (aspoň pro mne).
Pátrání představuje kapitolu samu pro sebe – je chaotické, opět s utajenými souvislostmi. Rozuzlení je samozřejmě překvapivé, ovšem obludně překombinované včetně několika kýčovitých náhod a bohů na stroji (viz třeba podobu dvou žen nebo čirou náhodou shodného převlečníku). Logické nesrovnalosti? Asi ano, ale protože nebylo možné si celou záležitost přehledně mentálně srovnat, je to vlastně jedno.
Takže tak – chytré to je, legrační taky, ale opravdu dobrou detektivku si představuju jinak.

Mé první setkání s panem Velínským a určitě ne poslední. Autor píše s lehkostí, umí velmi dobře pracovat se slovem. Děj mne chytl od začátku, hluchá místa, sáhodlouhé popisy zde zaplaťpánbu chybí. Tupost a arogance policejního náčelníka a špičkování se navzájem u hlavních postav děj skvěle oživuje. Hvězdičku dolů dávám za příliš překombinovanou zápletku a závěr.

Byla to první kniha s Augustinem Velikým, a já jsem čekala detektiva Finka. Chvíli jsem si musela zvykat na surreální styl a neustálé špičkování hlavních postav. Zpočátku mi to vadilo, ale postupně mě to tak chytilo, že mi bylo líto, že už to končí. K popsanému stylu asi patří i překombinovaná zápletka, nikam nevedoucí odbočky a neustálé a nelogické počínání většiny postav ... Přesto to nakonec nějak drží pohromadě a je vážně zábava to číst.

04.01.2025

Před čtyřmi lety jsem si slíbila opáčko, přišla skvostná audiokniha, silvestrovská pohoda a všechno do sebe zapadlo jak má.
Miluju na Mistru Velinském tu lehkost až klauniádu, se kterou podá téma v závěru mrazivé.
Je to vlastně trochu klukovina s báječnýma postavama, což přesně sedí k věku autora, ve kterém dílko poslal do světa.
Augustin Veliký (nevím proč) mi nepatrně evokoval komisaře Adamsberga Fred Vargas a zamilovala jsem se do sochařky Gréty Hornové i Jozífka ...
Děkuji vřele!

Velinský píše s lehkostí sobě vlastní a jemně ironický humor, jímž jsou nabité dialogy ústřední trojice, vyloudí mnohdy úsměv na rtech. Děj pak plyne pozvolna. Nicméně místy se otře až o lehce hororovou atmosféru. Samozřejmě že dnešního čtenáře můžou zaskočit takové termíny jako Závodní výbor, nebo domovní důvěrník, či snad dnes již neznámá značka cigaret Partizánky. Na druhou stranu lehkost s jakou Velinský celý příběh vypráví je v dnešní době temných případů velice osvěžující.

Zajímalo by mě, jak bych knížku hodnotila, pokud by Spravedlivá pistole byla mým prvním setkáním s milovaným Jaroslavem Velinským. Možná bych byla trochu zahlcená postavami i místy samoúčelným bobtnáním děje, asi by mi příliš nesedl sám veliký Augustin, ani přemnožené a trochu těžkopádné bonmoty. Jako teď.
Ale přesto by mi, doufám, neunikla místa, kde zajiskří Velinského naprosto nenapodobitelný humor a vůbec celá jeho rozmařile využívaná invence, vetknutá zejména do pozdějších majstrštyků série s Otou Finkem.
Poslouchala jsem. Libor Hruška četl ale pěkně, v tom to nebylo.
Třeba jsem se nějak nesoustředila nebo co... :) Pokračuju.

Tohle je nejstarší Velinského detektivka a je vidět, že se autor teprve rozjíždí. Děj je poněkud překombinovaný a těch slovních vtípků tu taky není tolik, jako ve finkovkách. Stejně je to ale pořád zábavný nadprůměr.
Autorův syn před pár lety pořádal v liberecké knihovně přednášku, v níž identifikoval různé objekty, které se v sérii s Augustinem Velikým objevují. Své předobrazy tak nemá jen restaurace V sadech (dodnes v provozu), ale také les hned vedle, kde proběhlo předání bot, nebo domy, ve kterých žijí hlavní hrdinové. S trochou nadsázky se dá říct, že je to takový cestopis po Liberci šedesátých let.

Hodnotím zpětně až po přečtení celé série. Byla jsem totiž na rozpacích z tohoto prvního dílu a nechala jsem to uležet. A pořád trochu váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Je to sympatické, hlavní postavy mě nadchly, malinko šroubované vtípky také, ale trvalo mi prodrat se dějem do bodu, kdy mě to začalo bavit. Zdá se mi to být něco na pomezí detektivky a dobrodružného románu, který se nestal a stát nemohl. I když, kdoví... A tak si to asi brzo přečtu znova.

Kapitána Kida mám velmi rád. Jeho detektivky s Otou Finkem patří k tomu nejlepšímu u nás. Ale první díl s Augustinem Velikým mi až tak nevoněl. Je vidět, že autor měl rád češtinu a jen tak si pohrával, řekl bych geniálně, se slůvky. Ale k této detektivce mi to tak nesedělo. Proto taky se mi četla ze všech detektivek pana Velinského nejhůř. Ovšem byla by to přece nuda, kdyby se nám všem všechno líbilo. Nu, ne ? Neboli, jak prosté milý Watsone, že ?

První moje kniha ze série s Augustinem Velikým. Nebylo to vyloženě špatné, přesto jsem trochu zklamaná. Knihy s Otou Finkem mě rozhodně bavily víc.

Tak tato kniha mě hodně zklamala. Celé to bylo takové rozhárané a bláznivé. Prostě tato série není nic pro mně.

Způsob psaní, ten specifický humor, to je to, co mě na knihách tohoto autora baví a v čem si s Otou Finkem, nebo jako zde, s Augustinem Velikým a jeho přáteli, velice rozumím. Dávám pět hvězd, ale popravdě, slabší mi připadal závěr. Ono, pro každou detektivku, velké finále, kdy se dozvíme proč, jak a kým byl zločin spáchán. Zdálo se mi to prostě drobet přitažené za vlasy a překombinované, a to i z pohledu deduktivního pátrání tohoto velikého detektiva Velikého. Přesto pět hvězd.

Podepisuji oba prvé komentáře - marlowe i southpaw.
Kdybych mistra Velinského neznala asi budu chvílemi na rozpacích. Ale protože jsme kus cesty společně ušlapali.....

Exkluzivní gejzír češtiny, humoru a fantazie. Skvěle hravá prvotina, ale ani zápletka nakonec není marná.
V polovině jsem se trochu ztrácela, ale po dočtení mám velkou chuť začít znovu od začátku a užít si tu hodně groteskní jízdu ještě jednou. Ani moc nevadí, že to je malinko překombinované. Ale pěkně :o)
Často mi před očima běžel parádní černobílý film.
Báječná svobodomyslnost, která je neskutečně tvořivá a hlavně lidská.
Jooo, je to jiskřivé a opojné jako mladé víno - dobré přirovnání!

„Spravedlnost není slepá; například je schopná předstírat, že si vyvrkla nohu, aby se mohla podívat, kam potřebuje."

Ta fantastická práce s češtinou! Těch citátů, narážek a přirovnání! Moje dušička si velice lebedila...

klasika, která pohladí, rozuzlení až v na poslední stránce a brilantní vtipná čeština

Pana Velinského mám už docela načteného, ale z tohoto dílka jsem měl občas v podvědomí hampejz. Místy to bylo docela vtipné, ale množství přímé řeči, často až nadbytečné, sráží moje hodnocení. To ovšem nemění nic na tom, že je to jeden z mých nejoblíbenějších českých spisovatelů.

Trochu spletitý příběh, v němž jsem si poněkud pletla blondýny. Ale osobitý humor autora je nepřekonatelný. Trochu mi to připomínalo Fikerovy prvorepublikové detektivky. Příjemná oddechovka po drsných příbězích M. Goffa. (Ota Fink je ale lepší! :-)