LaDouceBrise komentáře u knih

Velmi znepokojivý román. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký přívlastek by se v souvislosti s touto knihou dal použít - srdcervoucí, dojemný, zdrcující, emocionálně nabitý, to je asi to, co by očekával každý čtenář, který by se odhodlal číst román s tematikou dárcovství orgánů. I já jsem předpokládala, že se bude jednat o drásající příběh plný emocí, na jehož konci budu nejspíš minimálně šokovaná. A ano, trochu šokovaná jsem byla, ale spíš tím, že jsem ani jedno z výše uvedeného nedostala. Jediné, co mi po dočtení zbylo, je jakási podivná prázdnota a znepokojení, jež ji skrz naskrz prostupuje.

Autor skvěle pracuje s lidskou psychikou, pamětí i myslí. Atmosféra románu je přinejmenším hodně tajemná, internátní škola na hony vzdálená od jakékoli civilizace, nic netušící děti s temným údělem, jejich umělecká aktivita a vlastně i jejich jména vytváří dojem, že tady něco nehraje. Kathy H., Tommy D., jaká jsou jejich příjmení? Proč tyto děti používají pouze iniciály svých příjmení, co to znamená? Nemají snad příjmení? A co jejich rodiče? Kde se ty děti vlastně vzaly? Nekonečné moře otázek, které si žádá okamžitou odpověď. Ta si ale dává hezky načas. A i když se v průběhu čtení vlastně všechno dozvíte, nejspíš to ve vás vyvolá jen ještě větší množství otázek jako ve mně. Ráda bych žila v domnění, že něco takového je naprosto nemožné, že se jedná o dokonalé sci-fi. Ale pořád je tu onen pocit znepokojení, který mi tiše našeptává něco, co nikdo z nás nechce slyšet...

Tento pocit znepokojení se táhne celou knihou jako stříbrná nit, která spojuje osudy všech postav. Čtenář ho cítí téměř neustále, už jen to, jak zpočátku vypadá vše naprosto nevinně a normálně, v něm vyvolává narůstající vlnu pochybností. Nedůvěřuje autorovi, a ačkoli tak nějak vlastně ví, k jakému konci kniha spěje, stejně ho i po dočtení pronásleduje sžíravý pocit, který se mu usadil v nitru, pocit, že mu autor nesdělil celou pravdu, že stále ještě něco nebylo vyřčeno, že tohle přece nemůže být všechno. Možná to zní děsivě, když vezmeme v potaz, na jaké téma se kniha soustředí. Už jen ta představa je sama o sobě dost děsivá, ale přesto jsem byla na konci stále jenom znepokojená. Možná za to může ona absence jakýchkoli emocí, které by donutily čtenáře litovat postavy románu, soucítit s nimi, jenže není s kým soucítit, protože postavy berou svůj osud jako životní úděl, jako něco, co se nedá nijak změnit, ani na to vlastně nepomýšlí, že by se mohli nějak oprostit od „poslání“, kterým je obdařila společnost. A možná právě v tom tkví síla knihy. V tom pocitu silného znepokojení, které ve čtenáři setrvá spoustu dní po jejím odložení a má možná mnohem hlubší účinky než jakýkoli útok na čtenářovy city. Znepokojení vám nedá spát. A zajistí tak, že na knihu jen tak nezapomenete.

PS: Film má mnohem odlišný dopad. Probudí ve vás nepřeberné množství emocí, ale nikdy se do vás tak hluboce neotiskne jako kniha. Nikdy nebudete na pochybách, zda se ještě jedná o fikci či ne. A ano, neznepokojí vás, nebo alespoň ne do takové míry, jako to zvládne autorovo pero.

9 06.05.2020

Zlodějka knih - netypický příběh o slovech, barvách, obloze a několika lidských osudech vepsaných do mraků a tváře smrti. Příběh o lidech ve všech podobách, se všemi jejich chybami i dokonalostmi, o jejich každodenních strastech a radostech. Nejedná se o válečný román, i když válka zde hraje nepostradatelnou roli, neboť rozhýbává osudy všech postav žijících na Nebeské ulici, uprostřed vlastního kousku nebe, v malém vesmíru s Liesel v jeho středu jako nejjasnější hvězdou. A pak je tu taky smrt, či Smrt, chcete-li.

Díky neotřelému stylu vyprávění se pro mnoho čtenářů stala kniha srdcovou záležitostí, a opravdu, něco jí nemohu upřít ani já, jakožto ne tak úplný nadšenec - originalitu. Je to něco naprosto nového a tudíž i nezvyklého, a záleží na každém čtenáři, jak se s tímto velkým neznámým vypořádá. Mě osobně na samém začátku Smrt v podání vypravěčky odradila a pouze potvrdila moje obavy z knihy, které jsem se už pár let úspěšně vyhýbala. Ale protože knížky jen velmi nerada odkládám rozečtené, odolala jsem pokušení a pokračovala, a jako už mnohokrát jsem za to teď, po závěrečných slovech vševědoucí vypravěčky, vskutku ráda. A to i přesto, že jsem měla a stále mám proti jejímu vyprávění určité výhrady. Ale získal si mě příběh, neuvěřitelně uvěřitelné charaktery postav a barvitost i jistá poetičnost knihy.

Je až neuvěřitelné, jakou shodou okolností se vše může obrátit o tři sta šedesát stupňů, ale je to život. A je to i Zlodějka knih, která do sebe čtenáře vtáhne svým líčením každodennosti a nevypočitatelnosti lidského života. Kniha je plná milých a úsměvných příběhů z Lieselina života, protkaná stovkami všedních úkonů a drobných, nepatrných zvratů, kvůli nimž jsem byla nucena neustávat a číst dál. Nejenže je kniha nesmírně čtivá, ale také jednotlivé postavy jsou neskutečně lidské a plastické, jejich charaktery hýří všemi barvami, jsou vykreslené do detailů se všemi svými chybičkami, takže nic není černobílé.

Největším strašákem knihy pro mě byl především styl vyprávění, a nakonec je to vlastně to jediné, s čím nejsem spokojená. Vadilo mi, že Smrt občas něco jakoby jen tak neúmyslně plácla, sdělila čtenáři nějakou podstatnou informaci o více než sto stránek dříve, než na ni došlo, a zničila tak veškeré případné zvraty, které v knize mohly nastat. Protože potom už to čtenář zkrátka čekal, neustále se ptal sám sebe, kdy už to přijde, kdy nastane ten čas a jedné z postav odbije osudná hodina. Tohle, tato vědomost budoucího mě neustále sžírala a ani po dočtení, kdy všechny dílky skládačky zapadly do sebe, nejsem schopná odpustit a říct si, že bez toho by to nebylo ono. Ano, to je nejspíš pravda, protože by to alespoň pro mě mělo mnohem větší efekt, výsledný moment překvapení, na něž bych nebyla připravená, ani kdybych se část dozvěděla již na samém začátku.

Nakonec už jen dodám, že závěr mi ukradl srdce a rozdrtil ho na malé kousíčky, ale nelituji toho. Ten neobyčejný čtenářský zážitek za to stál. Doporučení je rozhodně na místě. Nechte se unášet na vlnách nezvykle kouzelných přirovnání a metafor zlodějky knih. Ukradněte spolu s ní kousek nebe plného nevyslovitelných slov. Zabalte se do nich a vychutnejte si jejich hřejivé objetí. Do toho.

16 21.04.2020

Tak trochu jiná romantika. Již po přečtení první kapitoly pochopíte, proč je anotace tak nicneříkající a zdánlivě tuctová. Skoro celá zápletka je totiž odhalena na úplném začátku příběhu, a s přibývajícími kapitolami se postupně rozvíjí jako růžové poupátko. Jak čtenář stále více a více zabředává do historie rodiny Rushových a životních rozhodnutí hlavní hrdinky Annie, proniká mu do nosu opojná vůně javorového sirupu a nepřestává doufat v nalezení té jediné a správné klíčové ingredience jejího a vlastně i svého vlastního života. Ostatně myšlenka klíčových okamžiků a ingrediencí byla na celé knížce asi to nejkouzelnější a nejoriginálnější. Protože každé jídlo má svou klíčovou ingredienci, která mu dodává tu správnou chuť. Každý lidský příběh potřebuje klíčovou ingredienci a někdy člověk zkrátka pozná, když nastane jeden z mnoha klíčových okamžiků jeho života, jenž dovede hýbat světem a přetvořit dějiny.

„Začínat znovu má obrovskou cenu symbolizovanou tím, jak se něco dává dohromady z pečlivě vybraných ingrediencí.“

Příjemně plynoucí příběh prodchnutý dobrým jídlem a jemně vtíravou romantikou, která je dávkována v té správně vyvážené míře. O tom, že lidské vztahy mají tolik stránek jako sama lidská existence, o životních rozhodnutích, druhých šancích a nových začátcích. Protože i ty občas každý z nás bytostně potřebuje.

„Proč přináší radost stejné slzy jako smutek? Proč bolí srdce jako spálené ohněm, ať je to jedno, či druhé? Je to snad proto, že v hloubi duše každý ví, jak je obojí křehké a pomíjivé? Je zdrojem slz vědomí, že vše se může během jediné chvíle změnit?“

OPRAVDOVÝ PŘÍBĚH, KTERÝ DOPORUČUJI VŠEMI SVÝMI SMYSLY :)

9 13.04.2020

Vlastně ani nevím, proč jsem po takovéhle knize vůbec sáhla, a nepřestává mi to vrtat hlavou. Nevšimla jsem si snad toho sedmi písmenného slova fantasy v žánru? Protože tohle nikdy nebyl můj styl, ale z nějakého důvodu jsem v těch několika sekundách v knihkupectví měla pocit, že anotace zní hrozně zajímavě a reálně. Hmm, možná to byla nějaká zdánlivá náhoda, kterou pro mě připravil někdo jako Emily a Guy, a třeba nikdy nezjistím, jak velké dopady skutečně měla...

Vraťme se tedy zpátky do reality. Pokud nám to ovšem Tvůrci náhody dovolí, protože jejich autor tak bravurně míchá realitu s představami a tím, co by mohlo být, že je někdy těžké to od sebe odlišit a neuchýlit se za Guyem a Emily do imaginárního světa, kde nic není nemožné. Dobrá tedy. Pokusím se odolat pokušení a vyplodit ze sebe něco, co se alespoň zčásti bude podobat konstruktivní kritice.

Přiznám se, že v první třetině mnou zmítaly pochyby o tom, zda mám knihu odložit nedočtenou, přestože to zásadně nikdy nedělám. Ale vzhledem k nedostatku četby souvisejícím se zavřením knihoven jsem vytrvala. A až do druhé třetiny si říkala, zda to nebylo zbytečné. Kniha byla tak... já vlastně ani nevím. Připadalo mi to všechno jako z jiného světa a říkala jsem si, že autor musí mít šílenou představivost. A ačkoli to nebylo nic, od čeho bych nebyla schopná se odtrhnout, s vytrvalostí závodního koně jsem četla dál. A pak... pak se to stalo. Nevím přesně, co to zapříčinilo, ale něco ve mně se nadobro zlomilo a já najednou zoufale potřebovala vědět, jak to celé dopadne. Začala jsem přemýšlet a říkat si, co kdyby to tak bylo doopravdy, co kdyby každý z nás měl za zády nějakého tvůrce náhod, který nás v ten pravý moment donutí upustit šálek čaje na zem, nestihnout autobus, pustit si v televizi zrovna tenhle konkrétní film nebo třeba vybrat si v knihkupectví jakoby náhodou určitou knížku... Bylo to děsivé a zároveň příšerně návykové. Nemohla jsem se odtrhnout.

Konečné rozuzlení mi do hlavy zasadilo více otázek než odpovědí, ale nebylo to nic na škodu. Poslední věta, ba slovo, perfektně zapadlo do skoro dokonalé skládačky Joava Bluma. Byla to jízda. Jízda plná zamotaných událostí, které na konci zase začaly dávat smysl. Jízda protkaná zajímavými myšlenkami hodnými zamyšlení. Jízda, která vlastně měla jen jediný cíl - odhalit to tajemství, ta dvě kouzelná slůvka, ten dlouho hledaný smysl života. A přesto to vlastně nebyl její cíl, čtenář samozřejmě nedostal žádnou konkrétní odpověď. Místo toho se však zase jen posunul o kousek dál na cestě k poznání nepoznatelného...

„Hledání smyslu je cenou, kterou platíme za to, že si uvědomujeme sami sebe, a je odsouzené k nezdaru.“

Díky této knize vím, že občas neuškodí udělat změnu, vybočit ze zažitého stereotypu a zkusit něco nového, dosud nepoznaného. Tohle neprobádané území vás totiž často příjemně překvapí jako mě Tvůrci náhody, a to snad ani nemůže být větší náhoda...

2 13.04.2020

Již podle názvu, který sice zní nesmírně poeticky, se dá očekávat, že Čas vlčích máků bude protkaný tou nejsladší romantikou, jakou kdy lidská duše dokázala strávit, ostatně i ta záplava červené na obalu tomu přímo nasvědčuje. Přesto jsem knize dala šanci, a i když se mé předtuchy naplnily, bylo příjemné si na moment odpočinout u ryze oddechové četby, která nevyžaduje nijak zvláštní zapojení mozkových buněk.

Postavy nebyly zpracovány příliš do hloubky, jejich charaktery byly vesměs až černobíle idealistické, láska až za hrob zde figurovala jako nejkrásnější ideál a jediný smysl života. Ani linka poválečné nesnášenlivosti mezi Němci a Francouzy zdaleka nedostála svého potenciálu, autorka se jí jen tak letmo dotkla na povrchu a rozhodla se, že pomocí ní vytvoří hlavní hrdince spoustu situací, při nichž bude moct prokázat čistotu a naivitu své mladistvé duše. Při takovém tématu, okolo nějž se tvoří spousta polemik a kontroverzí, bych čekala hlubší záběr a detailnější zpracování, ale místo toho ho autorka použila jen pro okořenění vší té romantiky.

Abych však jen nekritizovala (přece jen jsem knihu ohodnotila jako průměrnou a výše zmíněné poznámky se hlásí spíše k odpadu), musím ocenit i několik světlých míst. Jakožto milovnici všeho francouzského se mi velmi líbilo prostředí francouzského venkova, malebných kamenných domků obklopených kvetoucí zahradou a makovými poli, která symbolizují mír, smíření, odpuštění, ale i válečné krveprolití, a která vytvářela idylický obraz poklidně plynoucího života v pohraničním městečku. Zaujala mě i linka z minulosti, zasazená právě do této malebné krajiny.

Soudě podle myšlenkových pochodů hlavní hrdinka neoplývala příliš velkou inteligencí a zřejmě do ní autorka trochu promítla svou lásku ke Kevinu Costnerovi, ale možná je chyba na mé straně a už mám příliš velké nároky...
Takže pokud se chcete na chvíli poddat opojnému nepřemýšlení a nevadí vám romantika v barvě vlčích máků, je tohle přesně knížka pro vás!

3 13.04.2020

Čtivý román ideální k oddechu po náročné četbě, který, ač by se podle anotace mohlo zdát, není ani o autismu (ačkoli tato choroba podstatně ovlivňuje život hlavní hrdinky), ani o umírání, přestože konec, jak lze vytušit z doporučení na obálce, není příliš pohádkový.

První třetina knihy mě naprosto nadchla. Říkala jsem si, jo, konečně jsem narazila na inteligentní a vtipnou romanci bez zbytečných klišé a optimistických rad do života. Rozhovory Maddy a Al-béra sršely nenuceným humorem, dokázaly mi vykouzlit upřímný úsměv na tváři a mnohdy jsem se musela zasmát nahlas, což se mi u čtení stává málokdy. Dobrý dojem na mě udělalo také to, že se autorka rozhodla zvolit za hlavní hrdiny již dospělé jedince se stálým zaměstnáním a ne obvyklé studenty středních škol.
Mé nadšení trochu povolilo v druhé třetině, kdy na stránkách pomalu a jistě začalo převládat romantické ladění, které ovšem v podání Maddy a Al-béra hýřilo roztomilou zamilovaností.

To, co mě poněkud uvedlo do rozpaků, byl trochu nečekaný a dle mého názoru i nemístný konec, ze kterého se vyklubalo docela otřepané klišé. Měla jsem pocit, jako by autorka začala postrádat inspiraci, a tak se rozhodla doposud neotřelý příběh dvou mladých lidí utnout neoriginálním, rádoby poučným rozuzlením. Udělala tak z knížky další dílko, které se už nikdy nezbaví nálepky „pro fanoušky Hvězd a Než jsem tě poznala“. Myslím, že je to škoda, protože kniha měla opravdu potenciál, který ztratila tím, že se ocitla ve stínu výše zmíněných. To ovšem neznamená, že by mě konec nedojal, musím dokonce přiznat, že ze mě vyloudil i nějakou tu zbloudilou slzu. Především mě donutil zamyslet se nad tím, jak to, že k tomu, abychom začali doopravdy žít, většinou potřebujeme, aby život někoho nám velmi blízkého nadobro skončil...

DOPORUČUJI, ne fanouškům výše zmíněných titulů, ale VŠEM, KTEŘÍ SI TOUŽÍ ODPOČINOUT U MILÉHO, ÚSMĚVNÉHO A DOJEMNÉHO ROMÁNU ZE ŽIVOTA.

5 15.03.2020

Nikdy mě nepřestane ohromovat to, jak důkladně se Jodi Picoultová věnuje každé své knize, jak velkou práci si musí dát už jen se samotnou rešerší informací, na jejichž základě pak stvoří vždy pravdivý a citlivý příběh. A ne, že by si to snad chtěla nějak ulehčovat, právě naopak. Témata, která si pro své knihy volí, jsou čím dál tím kontroverznější a po dočtení dostáváte místo odpovědí spíše více otázek, které vám nedají spát.

„Zákony jsou černé a bílé. Životy žen mají tisíc odstínů šedi.“

Ačkoli se to může někomu zdát z mé strany naivní a pokrytecké, nikdy by mě nenapadlo, že je v dnešním světě ve vyspělých zemích to, co Jodi popisuje ve své nejnovější knize, vůbec možné. Vždycky jsem považovala potraty za naprosto normální věc, o které každá svobodná žena může podle svého vlastního úsudku rozhodovat. Že existují nějací ochránci práva na život, no ano, pár takových by se asi našlo, ale že jich je tolik a jejich aktivita hraničí až s terorismem? Že dokonce zákony některých amerických států zasahují do toho, co je neoddělitelnou součástí života žen na celém světě? Ne, neměla jsem tušení.

„To, kudy vedeme hranici, se s životem mění - nejen mezi těmi, kdo zastávají právo na život a právo na volbu, ale u každé jednotlivé ženy v závislosti na tom, jak zrovna vypadá její život.“

Abych se vyjádřila k samotné knize - kromě tématu mě dějová linka příběhu nedokázala zasáhnout tak, jako u jiných knih z pera mé oblíbené spisovatelky. Možná to bylo retrospektivním vyprávěním, které mě neustále nutilo přemýšlet nad tím, co se už stalo a co ještě ne, a stejně jako většina komentujících si myslím, že by se kniha bez tohoto experimentu s radostí obešla. Nebo možná formou jednotlivých kapitol, kde se velmi často střídaly pohledy jednotlivých postav, kterých nebylo zrovna málo, takže mi dalo velkou práci se do jejich osudů dostatečně vžít a nezůstat pouze nezúčastněným pozorovatelem.
Takže ano, z Jodiiných knih je to její nejslabší dílo, co jsem zatím četla, ale přesto může spolehlivě konkurovat mnohým autorům současnosti.

„Co jestli nakonec nezjistíme, čemu doopravdy věříme, až tehdy, když si uvědomíme, proti čemu se bráníme?“

7 14.02.2020

Slovy Jennifer Nivenové, kterých si můžeme všimnout na překrásné a výstižné obálce s kolibříky, je Kdybych tě našla mimořádně výjimečná kniha. A mně nezbývá než s ní tiše souhlasit.

O TOM, ŽE K POCHOPENÍ TOHO, CO JE PRÁVĚ TADY A TEĎ, JE TŘEBA ZNÁT TO, ODKUD POCHÁZÍME A KAM SMĚŘUJEME.

Citlivý příběh o hledání své vlastní identity a místa v životě, který jako by mi mnohdy promlouval do duše. Možná právě proto jsem z knihy tak nadšená, neboť i já stejně jako Angie procházím určitým stádiem své existence, kdy mám pocit, že vzhledem k těm sedmi miliardám živých a o sto miliardám více mrtvých tvořím naprosto nepodstatnou součást lidského společenství. S hlavními hrdinkami sdílím i onen krizový sedmnáctý rok života, což je nejspíš další důvod, proč se mne jejich příběhy natolik dotkly a zasáhly to něco v mé duši, co už nikdy nebude jako dřív.

„Je skvělý, že dokážeš nahlížet na věci z takového nadhledu, jenže se nesmíš zapomínat dívat i zblízka. Protože z detailů se dozvíš spousty důležitých informací. Jde o to, aby člověk koukal na věci z vícero stran, aby zjistil, že jsou naše životy nepatrné, ale i obrovské zároveň.“

Příběh Marilyn a Jamese nejprve začínal jako naivní dívčí zalíbení, ale když jste se nechali unášet na vlnách romantických procházek podél pobřeží a pravidelných schůzek v knihovně, zjistili jste, že jejich lásku prožíváte, jako by byla vaše, a modlíte se za šťastný konec, který si však osud nebo náhoda, říkejte si tomu, jak chcete, prostě nepřeje. Ve skutečnosti je to příběh plný zármutku protkaný slzami žalu, ovšem děj plyne tak rychle, že si nic z toho neuvědomíte, dokud nedospějete k samému konci. Protože navzdory negativním událostem, které ovlivní i další generace, si z tak poutavého a až kouzelného vyprávění odnesete především spoustu krásných a mimořádných prožitků a myšlenek, které ve vás snad také tak hluboce zakoření jako ve mně.
Jen škoda, že u nás kolibříci ke krmítku nikdy nezavítají...

„Na kráse je zvláštní to, že nepopírá utrpení, nespravedlnost ani bolest a zůstává oddaná svému právu na existenci, své vlastní pravdě.“

KNIHU BYCH DOPORUČILA VŠEM, PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE JEN MÁLOKDO Z NÁS SKUTEČNĚ VÍ, KÝM JE A KÝM BY CHTĚL BÝT. A už mi zbývá se jen pozastavit nad tím, jak nízké hodnocení zde i přes výše zmíněné kniha zatím získala...

3 05.01.2020

Příběhy z války dojímají čtenáře po celém světě, už jen díky prostředí, v němž se odehrávají, prostředí, které nutí lidi během zlomku sekundy rozhodnout o jejich budoucím životě, prostředí, v němž rozum předchází svědomí a naopak, v němž srdce vítězí nad racionalitou. Ani tento příběh nebyl výjimkou, dojal mne k slzám statečností hlavních hrdinů, jejich odvahou a vírou v to dobré v nás, ochotou obětovat vše v ten potřebný okamžik a bezhlavě chránit své milované. Je důkazem toho, že i za tak těžkých časů může vzniknout přátelství na život a na smrt a láska, která hory přenáší. Přináší svědectví o tom, že ve všech dobách existence lidstva lidé žili své životy, jak nejlépe uměli, báli se, nesnášeli, milovali a zkrátka byli.
A ačkoli mám ke knize určité výhrady (možná až příliš hrála na city, konec mohl být trochu méně ukončený, více otevřený, aby nechal čtenáře přemýšlet o tom, co se stalo s postavami, jejichž osud dočista objasnil epilog,...), DOPORUČUJU JI Z CELÉHO SVÉHO SRDCE, protože nikdo z nás si nedokáže představit, co by v takové situaci udělal on sám, a nikdo neví, zda se jednou také nebude muset takhle zčistajasna proti své vůli rozhodnout. Zkrátka, neměli bychom spoléhat na to, že náš život bude přesně takový, jaký si ho chceme udělat.

„Nemůžeme změnit, kdo jsme. Dříve nebo později budeme muset všichni čelit sami sobě.“

5 01.01.2020

Dojemně poetický příběh o hledání vlastní identity, který splétá pavučinu dávno zapomenutých tajemství a křivd. Zpočátku nezáživné zápisky strážce majáku popisující každodenní rutinu v chladných oblastí kanadských jezer se plynule rozvíjí v poutavém vyprávění staré ženy. Děj vás vtáhne do svých sítí a nepustí až do poněkud neuvěřitelného pohádkového konce, který se však k snově laděnému příběhu skvěle hodí. Kniha rozhodně stojí za přečtení, akorát v ní nehledejte žádné velké poselství, pouze si vychutnejte plynulou gradaci děje, kouzelné popisy nezkrotné přírody a jejího nelehkého soužití s člověkem a v neposlední řadě postupné odkrývání dávných záhad jedné netypické rodiny, které vyústí do (alespoň pro mne) překvapivého závěru.

„V určitém bodě se sami sebe ptáme, kdo jsem? Hlavní je, že nejde o to, kdo jsi, ale o to, kým můžeš být.“

5 30.10.2019

Ačkoli mám ráda všechny knihy od Rowan, tuhle považuji za její nejpovedenější a obecně za jednu z mých nejoblíbenějších. Je plná krásných myšlenek zabývajících se vážnými tématy, a přesto tak zábavná, milá, nesmírně čtivá a zkrátka naprosto okouzlující. Učarovala mi svým názvem, obálkou, propracovanými postavami, rychle plynoucím dějem a konečně pozitivně vyznívajícím koncem, po němž mám chuť lehnout si pod hvězdnou oblohu a cítit se nesmrtelně, ačkoli by se mohlo zdát, že nám kniha připomene spíš naši smrtelnost.

„Vždycky, když budeš mít strach, vyjdi v noci ven a podívej se nahoru ke hvězdám, protože když uděláš tohle a budeš myslet na všechny hvězdy, které tam někde jsou, nic na Zemi už ti nebude připadat tak děsivé. Vůbec nic.“

Obdivuji autorku, s jakou bravurností dokáže vytvořit několik rozličných příběhů, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí, a přece se postupem času začnou vzájemně prolínat, až do sebe zapadnou jako dílky skládačky a oslní čtenáře v podobě dechberoucího konce.
Konce, který navzdory těžkému tématu umírání vnáší do čtenářovy mysli naději, protože každý z nás může mít svůj happy end, pokud o něj bude ze všech sil bojovat.

„Je snadné přiznat porážku a nechat odejít lidi, které milujeme, nebo se vzdát snů, které jsme měli, protože naplnit je se zdá složité. Bojovat za ně chce dost odvahy. Ale taky to je to jediné, na čem ve skutečnosti záleží.“

Kniha je proložena dopisy, které umírající pacienti adresují příbuzným, ale i osobám, které potkali třeba jen jednou jedinkrát, ale přesto jim nenávratně změnily život. Každý z nás by si přál mít možnost naposledy říct to, co se kdysi bál sdělit či udělat, dát svým milovaným poslední sbohem a zanechat jim zde po sobě alespoň nějakou hmatatelnou vzpomínku v podobě dopisu, jenž si budou moci číst pořád dokola. Těmito dopisy je kniha protkána jako noční obloha hvězdami a nejen kvůli tomu do ní skvěle zapadají a vůbec nepůsobí nepatřičně.

„Pokud se slova ocitnou na papíře, stávají se nesmrtelnými. Jako by byla krásnější, osobnější a zvláštnější. Jsou to slova, která tady navždy zůstanou, aby byla čtena znovu a znovu a znovu.“

DOPORUČUJI VŠEM, protože my všichni jsme utkáni z hvězd...

8 28.08.2019

Když jsem se před rokem a půl pustila do čtení Knihy snů, byla jsem velmi zklamaná její neschopností mě pohltit jejím příběhem a po dlouhém přemáhání jsem knihu odložila po necelých osmdesáti stránkách. Nedávno jsem se k ní opět vrátila, především kvůli čtenářské výzvě, a jsem za to opravdu ráda. Kniha je tak poetická a snová, že jsem se tentokrát nemusela moc namáhat, abych mohla v její společnosti příjemně snít a přemítat nad tím, zda skutečně může existovat něco mezi životem a smrtí.

Postavy tohoto románu mě zaujaly svou neobvyklostí - vysoce inteligentní Sam, který slyší melodii lidských myšlenek a vidí barvy v každém slově, záhadná Mariefrance, jež chlapci odmítá říct cokoli dobrého o jeho skutečném otci, nešťastně zamilovaná nakladatelka Eddie a konečně hlavní hrdina Henri, jemuž se v kómatu promítají všechny jeho životy - ty opravdové i rozličné alternativy. Občas jsem se ztrácela v Henriho snech a stejně jako on se snažila najít správnou cestu mezi jeho myšlenkami, ale kapitoly o Samovi a Eddie mě vždy opět vtáhly do děje.

Kniha je založena spíše na pocitech a myšlenkách než na akci a napětí - příběh se zčásti odvíjí v Henriho snech, kde ho kupředu pohání pouze jeho představy. Myslím, že je třeba se k její četbě nějakou dobu jen odhodlávat, protože ne vždy má člověk tu správnou náladu na přemýšlení o životních co by, kdyby...

SNOVÁ KNIHA PRO VŠECHNY, KDO SE RÁDI NA CHVÍLI ZASTAVÍ A JEN TAK PŘEMÝŠLÍ O ŽIVOTĚ, SMRTI A VŠEM MEZI

„To je magie literatury. Přečteme příběh a něco se změní, Nevíme co, proč, ani jakou větou. Přesto se svět změnil a my už nikdy nebudeme stejní jako dřív.“

6 26.08.2019

Velmi osobní zpověď autora slavného románu Hvězdy nám nepřály, která se spíš než teenagerských problémů s láskou dotýká tématu nepříliš známé psychické poruchy. Autor lidsky popisuje, jak naše myšlenky, které si zdánlivě sami vybíráme a rozvíjíme, dokážou neovladatelně měnit náš život.

Příběh s lehce detektivní zápletkou vlastně vůbec nesměřuje k nalezení ztraceného miliardáře Rusella Picketta, ani k velkému, šťastnému happyendu v podobě velké a nezničitelné lásky hlavních hrdinů Azy a Davise, nýbrž k objevení sama sebe, své podstaty a smyslu, k vytvoření jakéhosi respektu k vlastnímu já, které mnohdy sami nenávidíme a opovrhujeme jím.

„První lásku si pamatujete, protože vám předvede, že můžete milovat a být milováni, že nic na světě si člověk nemůže zasloužit, až na lásku, že láska dělá z člověka osobu a že je v ní jeho jak i proč.“

Aza je značně netypická hlavní hrdinka, která nemusí být každému sympatická, zato je ale až neuvěřitelně skutečná a plastická, že by to klidně mohla být vaše kamarádka ze sousedství, která má občas divné stavy, jimž vůbec nerozumíte, a točí se v nekonečných spirálách nutkavých myšlenek. Nahlédnout do jejího světa bylo jako otevřít krabičku, která roky ležela zaprášená na půdě, a její obsah může být zároveň děsivý, zajímavý i krásný. Pro mě to byla neocenitelná zkušenost a velký přínos v oblasti mého myšlení a vnímání světa.

„Spirály se donekonečna zmenšují, když jimi člověk míří dolů, ale také donekonečna zvětšují, když se vydá vzhůru.“

Davis byl zase netypický klučičí hrdina, ale i tak jsem si ho zamilovala, hlavně kvůli jeho lásce ke hvězdám, poezii a svému bratrovi. A taky kvůli tomu, že tak nějak chápal Azu a spirálu jejího složitého života.

„Podívat se na tebe může každý, ale je dost vzácnost najít někoho, kdo vidí stejný svět jako ty.“

Myslím, že si kniha zaslouží větší hodnocení, už kvůli tomu, že se autor odhodlal psát o něčem, co je mu tak známé a vlastní, což nepochybně dělá jeho knihu realističtější a uvěřitelnější. A jeho originální a neotřelé myšlenky snad nikdy neomrzí - nakonec hledání pravého já stejně skončí jako nekončící snaha vytáhnout želvu ze spodku hromady. A kdo ví, třeba tam opravdu je jedna želva za druhou...

„Bledule ví o slunci víc než celé pole slunečnic.“

7 10.08.2019

Měla jsem chuť začít slovy „výjimečná kniha“, jenže ta zdaleka nevystihují to, jak úchvatná a okouzlující tahle kniha vlastně je. Jak je přímo nabitá pocity a myšlenkami a jak z ní tryskají barvy a tóny, které se slévají do o(c)hromující symfonie života. Během čtení jsem měla pocit, jako by pravidelně co pár stránek vybuchovalo celé nebe a po kousíčkách se mi snášelo k nohám...

Možná mé nadšení pramení z toho, kolik věcí mám s Lennie společných (tedy snad až na to, že já se ze svého spánku Šípkové Růženky ještě stále neprobrala).
Možná mě s ní spojuje láska k hudbě a až příliš romantická a poetická duše.
Možná jsem se zkrátka zamilovala do toho nudného, ošklivého, netalentovaného, ale vášnivého kytaristy, který skládá líbezné duety a sbírá střípky duše zlomené holky, již miluje.
Možná jsem prostě tak trochu blázen jako Lennie a její podivná rodina, a proto tu knihu tak zbožňuji.

Ať už to má jakýkoli důvod, nejspíš už jste přišli na to, že tady se kritiky nedočkáte. A co se týče Lennie a Tobyho, myslím, že tohle jen tak někdo nepochopí. Nejlépe to snad vystihla bábinka - když je člověk naprosto zničený a zoufalý žalem, dějí se různé nesmyslné věci, které není ani schopen sám vysvětlit. Přece jen, každý z nás truchlí jinak. Neexistuje nějaká šablona na správné truchlení.

Přestože v porovnání s Dám ti slunce se vám Nebe je všude možná bude zdát trochu povrchní a naivní, já jsem téhle knize naprosto propadla - patřím jí celým svým srdcem i duší jako Lennie Joeovi. A věřte nevěřte, být do ní takhle zblblá je opravdu nebesky krásný pocit. Jako by najednou nebe pohltilo vše kolem... Hmm, jak dildonické.

„Pamatuješ, jak to bylo, když jsme se políbili? Náruče a náruče světla padaly přímo na nás. Jako provaz spuštěný z oblohy. Jak se může slovo láska, slovo život vůbec vejít do úst?“

7 09.08.2019

Výjimečná kniha, neskutečný příběh, odzbrojující film a můj neskonalý obdiv k Josephovi a jeho bratrovi, že tak malí zvládli překonat tolik překážek a příkoří nespravedlivého života. Putování dvou bratrů po Paříži za účelem najít bezpečí kvůli svému původu, jehož význam jim stále uniká, je kouzelné, obdivuhodné a zároveň i trochu děsivé. Jo je skvělý vypravěč, jeho příběh je poutavý od začátku až do konce a ve čtenáři zanechá jakési pozitivní, až možná melancholické pocity, a to navzdory těžkému tématu války, jímž je kniha protkaná. Při čtení jsem měla dojem, jako by válka v příběhu sice tvořila samotnou základnu, ovšem častěji se terén děje od této základny svažoval, vzdaloval a vrstvil na sebe zážitky dvou malých chlapců, jejichž dětství jim umožňovalo vnímat i svět ve válce jako svět krásný a plný nadějí.
Na knihu budu ještě dlouho vzpomínat.

DOPORUČUJI VŠEM. Protože tenhle příběh je moc neuvěřitelný na to, aby se na něj zapomnělo.

11 01.08.2019

Asi jsem od toho očekávala něco trochu jiného a musím přiznat, že jsem nebyla zrovna příjemně překvapena. Anotace toho o ději moc neprozradila a na takové téma jsem nebyla připravená. Nejspíš na to nejsem dostatečně zralá, ale první polovina knihy mě moc nechytla, postavy mi byly nesympatické (zvláště pak Anna, které ani totožné jméno nepomohlo k tomu, abych si ji oblíbila) a přestože nechci být necitelná, nějak jsem se nemohla vcítit do dané situace, jako bych vše jen sledovala zpovzdálí. Ale druhá polovina mě vtáhla do děje a moc se mi líbil povedený konec, který vše vysvětlil a vcelku realisticky uzavřel.

Vyzdvihla bych především to, jak autor bravurně popisuje vyrovnávání se rodičů s tak těžkou ranou osudu. Způsob, jakým se člověk snaží bránit smutku, jak se cítí a jak přemýšlí, je pokaždé odlišný, ale vždy má svůj důvod. V tomto ohledu mi toho knížka dala opravdu hodně.

Myslím, že bych musela mít své vlastní děti, aby se mě kniha nějak víc dotkla či mě dokonce zasáhla. Každopádně cítím, že mě do jisté míry dost ovlivnila a zanechala ve mně svou stopu - a to je pro mě známkou toho, že stála za přečtení.

Mimochodem, naprosto jsem se zamilovala do názvu. A teď, když konečně vím, proč zrovna Nebe je naše, mám pocit, že mi ta slova budou ještě pár dní znít v hlavě...

6 02.07.2019

Obdivuhodný příběh, který si nepochybně zaslouží mnohem více pozornosti. Při čtení mnou cloumaly emoce a běhal mráz po zádech tak jako už dlouho ne. Ačkoliv jsem věděla, že to bude čtení nanejvýš dojemné a drásající, neboť jsem již četla Chlapce v pruhovaném pyžamu, stejně mě opět překvapilo, jak bravurně dokáže autor zapůsobit na čtenářovy city, přestože jen zdánlivě suše popisuje skutečnost. A právě ona syrovost a prostota příběhu, jenž je nahlížen z pohledu malého chlapce Pierrota, dojímá, zaráží a vzbuzuje u čtenáře nespočet rozličných emocí. Na rozdíl od jiných současných děl se v Chlapci na vrcholu hory autor nesnaží čtenáře rozbrečet a citově zdeptat, avšak věci a témata, o nichž píše, si to žádají samy o sobě.
Sledovat proměnu malého chlapce bez náhledu na to, co se kolem něj děje, který je ve svém věku neschopný utvořit si vlastní názor, pro mě bylo opravdu obtížné, ale zároveň také přínosné. Jak snadno se dá zmanipulovat nevinná důvěřivá lidská bytost, v jádru dobrá a čestná, z vůle jiných zkažená a špatná...

DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ SE NEBOJÍ PRAVDY
(A rozhodně ne dětem, ty by z toho krom špatného spaní vůbec nic neměly.)

7 15.05.2019

Věděla jsem, že knihy Jodi Picoultové mě nikdy nepřestanou překvapovat a bavit. Ani Čas odejít mě nepřesvědčil o opaku, děj s detektivním podtónem a napínavou zápletkou udržel mou pozornost někdy i celé dny a já neustále prahla po tom dozvědět se, co se vlastně s Alicí stalo. Oslovil mě způsob, jakým si autorka vybírá témata - vždy jsou aktuální, diskutabilní, nelehká a vyžadují spoustu času na to, abychom do dané problematiky mohli proniknout. Střípky ze života slonů pro mě představovaly něco naprosto nového, o čem jsem ještě nikdy nečetla, a mnohé mi to také přineslo a pomohlo si uvědomit. Sloní paměť a schopnost truchlit mě ohromila a vzbudila ve mně ještě větší respekt k těmto obrům.

Mám ve zvyku vyjadřovat se k postavám, bohužel u této knihy je to velmi těžké, aniž bych prozradila ono velkolepé rozuzlení, které na konci překvapí nebo alespoň trochu zarazí každého čtenáře. Stále nevím, co na to říct. Na jednu stranu chápu, že záměrem bylo šokovat, ale opět nevím, zda by nebylo lepší to prostě ponechat bez toho velkého obratu o téměř 360 stupňů.

Téma věštění je mi naprosto cizí a ani po přečtení knihy údajným schopnostem věštců nemůžu uvěřit, nicméně do knihy se to hodilo a ani mi to moc nevadilo. Celý příběh je fikce a já ho také jako fikci chápu, i když mnohdy působil značně realisticky, především tedy kapitoly Alice, které se týkaly jejího života v rezervaci, její lásky, špatných rozhodnutí a následků, které musela snášet sama, když o vše přišla.

V konečném důsledku mi toho příběh poskytl opravdu hodně, od příjemného odpočinku u četby přes prožívání důležitých životních okamžiků s hlavními hrdiny až po spoustu obohacujících otázek týkajících se obyčejného života, jeho smyslu, duševních chorob, manželské nevěry a v neposlední řadě především závažných problémů dnešního světa, jakými jsou například pytláctví nebo černý obchod se slonovinou. A také nekonečno nevyřčených odpovědí ohledně posmrtného života a věšteckých schopností...

KNIHU DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ RÁDI PŘEMÝŠLÍ, HLTAJÍ DETEKTIVKY, PSYCHOLOGICKÉ ROMÁNY A NEBOJÍ SE NEČEKANÝCH ZVRATŮ V PŘÍBĚZÍCH :)

,,Negativní okamžiky si lze zapamatovat. Ty traumatické se zapomenou."

,,Na paměti je jedna zvláštní věc. Není to jako videozáznam. Je to subjektivní. Je to kulturně podmíněné vylíčení toho, co se stalo. Nezáleží na tom, jestli je to přesné, záleží jen na tom, jestli je to nějak důležité pro nás. Jestli nás to učí něco, co se potřebujeme naučit."

6 27.03.2019

Krátká knížka, která mě docela překvapila pojetím děje. A nevím, zda v dobrém či špatném slova smyslu. Popravdě jsem se do čtení pustila jen proto, že se jedná o knihu s hudební tematikou. Přestože jsem ji přečetla za velmi krátkou dobu, osud Mii se mě příliš nedotkl a myslím, že na ni zanedlouho zapomenu úplně. I co se týče hlavních hrdinek, jež milují hudbu, kniha nepřináší nic nového, co by nějakým způsobem mohlo zaujmout. Líbila se mi ovšem myšlenka možnosti vlastního rozhodnutí, zda odejít či zůstat, to bylo opravdu nápadité, bohužel zpracování mě zanechalo poněkud rozpačitou.
Nakonec myslím, že fakt, že se mi film zamlouval více než kniha, vypovídá sám o sobě až až.

5 27.03.2019

Než se budu věnovat samotné knize, chtěla bych podotknout, že Jodi Picoultová se obecně zaměřuje na závažná témata a ačkoli nelze říci, že jsou její knihy dokonalé, neboť dokonalosti jako takové zkrátka nelze dosáhnout, díky její odvaze psát o velmi diskutabilních problémech, odhodlání věnovat se jim, jak nejvíc to jde, a vždy skvělým výsledkům ji řadím k mým nejoblíbenějším spisovatelům a je možné, že se tento fakt promítne do mého hodnocení...
***
Další výjimečná kniha se skvěle propracovanou psychologií postav. Začátek byl zdlouhavý a informačně značně obsáhlý, nicméně vytrvalí čtenáři mají štěstí, jelikož to nejlepší z knihy se nachází na konci, respektive v její druhé polovině.

Zpočátku pro mě představovaly velké utrpení kapitoly vyprávěné z pohledu Turka Bauera, jeho svět mi připadal naprosto cizí a nijak zvlášť jsem nestála o to ho pochopit. Ale jeho příběh má pro knihu skutečně nějaký význam a rozhodně nepovažuji jeho čtení za ztrátu času.

Konec mě překvapil. Nevěřila jsem závěrečnému epilogu, ale po přečtení autorčina doslovu a zjištění, že takoví jako Turk skutečně existují, jsem se přinutila nad tím více uvažovat. A nemyslím si, že by to bylo nereálné, jen možná výjimečné a... krásné. I když jsem toho názoru, že nikdo z nás se nemůže od základů změnit. Myšlenky v nás zkrátka přetrvávají.

Postavy Ruth, Edisona a Kennedy jsem si zamilovala a bude těžké je teď po dočtení nechat jít. Ruthin životní příběh mě zasáhl a častokrát jsem se sama sebe ptala, jak bych se na jejím místě zachovala já. Byla bych tak odvážná, nenechala bych se unést vztekem a jednala bych? Nebo bych pod náporem emocí vyslyšela pokyny nadřízeného? Čí život bych stavěla na první místo? Budoucnost mě a mých dětí, nebo malého dítěte, z něhož by s největší pravděpodobností vyrostl někdo, kdo by mě po zbytek svého života nenáviděl?

Chtěla jsem napsat víc, ale slova nedokážou obsáhnout všechno to, co mi kniha dala. Mám pocit, jako bych procitla ze spánku, ale přitom vím, že stále napůl dřímám.
Svět je pln pasivního i aktivního rasismu. Myslím, že můžeme jen doufat a usilovat o to, aby se veškerý aktivní rasismus přeměnil v pasivní, který je přece jenom nevědomý. I když, těžko říct, zda nevědomý rasismus nepředstavuje mnohem větší hrozbu pro lidstvo. Slovo nevědomý nemusí přece nutně znamenat lepší, ne? Jak to, že část nás je tvořena nenávistí, pasivním rasismem zakořeněným v našem podvědomí už od počátku našeho žití? A jak je možné, že si to sami nejsme schopni uvědomit?

„Co když skládačka tohoto světa nabízí tvary, do kterých se prostě nevejdete? A vy můžete přežít jedině tak, že se zmrzačíte, odřežete si všechny rohy, vypilujete se, upravíte se tak, abyste zapadli? Jak je možné, že jsme nedokázali místo toho změnit tvary té skládačky?“

8 06.02.2019