LaDouceBrise komentáře u knih

Tak zase jednou půjdu proti proudu. Nalákala mě mnohá doporučení (mimo jiné i to od Tatiany de Rosnay), jež slibovala milostný román z válečných dob jako stvořený pro mou maličkost - o lásce ke knihám, Paříži a francouzštině. Tematicky jsem knihu zvolila jako společníka na cestě po Francii, má příliš velká očekávání však byla ponechána na holičkách.

Náměť mě hodně zaujal, knihovna v hlavní roli slibuje čtenářský zážitek pro všechny skutečné milovníky literatury. Autorka vylíčila její prostředí opravdu do detailů, až jsem skoro cítila vůni starých ohmataných stránek. Láska ke knihám z příběhu přímo čišela, byla tak hmatatelná, až jsem si občas říkala, zda to není už příliš.

Samotný příběh skrýval dle mého názoru velký potenciál, který ale zůstal poněkud nevyužit. Kniha mě nedokázala vtáhnout do děje, ačkoli styl psaní nebyl vůbec špatný, ale zkrátka tomu stále něco scházelo. Možná to bylo tím, že jsem si od čtení dávala i několikadenní pauzy, či proto, že mi častokrát úplně nevyhovoval výběr postav, na které autorka soustředila svou pozornost. Uvítala bych například, kdyby poskytla víc prostoru Lily, jejíž životní překážky a útrapy na můj vkus nadměrně zestručnila - postupem čtení se kapitoly jí věnované objevovaly čím dál méně a tyto dlouhé promlky mě pak nutily listovat zpátky. Škoda také, že jsem nemohla nakouknout pod pokličku mileneckého vztahu Margaret, který byl nahlížen jen zvenčí, jako by se autorka chtěla vyhnout jakýmkoli detailům.

Největším zklamáním však pro mě byly jednoznačně chyby ve francouzštině, což se u mě neodpouští. Nejen špatně přepsaná výslovnost či vynechaná písmena ve slovech, ale také třeba nepřesný překlad do češtiny. Snad se jednalo o chyby překladatelky, ale i tak mě to u románu, který klade takový důraz na cokoli francouzského, nepříjemně překvapilo.

Vnímání a chování hlavních hrdinů mi místy přišlo značně naivní, chvílemi jsem měla pocit, že čtu o náctiletých, u nichž bych ještě pochopila, že některé věci nevidí, ne že jen nechtějí. Ale ačkoli jsem byla svědkem již několika literárních počinů zasazených do válečného období, Pařížská knihovna přece jenom nabídla zase trochu jiný pohled na tehdejší život obyčejných lidí, jichž se válka sice nedotkla přímo, ale i tak je navždy poznamenala.

„Lidé vždy nevědí, co udělat nebo říct. Snažte se jim to nemít za zlé, nikdy nevíte, co nosí v srdci.“

7 20.08.2021

Přiznám se, že knížka do mé knihovny přibyla především kvůli netypické a poutavé obálce, samotná anotace ve mně vyvolala téměř nulová očekávání. Neměla jsem ani tušení, že se mi dostane tak milého a čtivého romantického příběhu!

Už dlouho jsem ve vodách young adult nenarazila na nic, co by mě přimělo přestat je dál vytrvale brázdit s neukojenou touhou po oddechovém čtení. Kudy ke hvězdám si mě našlo v ten pravý čas a já dostala přesně to, co už se mi hezky dlouho nedařilo najít. Ideální letní příběh plný úsměvných dialogů, roztomilého kamarádského popichování, trochu toho zardělého flirtování, prošpikovaný ničím jiným než teenagerskou láskou.

Kempování v divočině a spousta turistiky, na kterou dnes již většina mladých lidí zanevřela, představovaly příjemné zpestření a ozvláštnění celého příběhu. Ilustrace v podobě obrázkových map názorně demonstrujících cesty hlavní dvojice mi dobře posloužily, abych se v jejich putování lépe zorientovala, a navíc mě jejich studování opravdu bavilo. Autorce tak prominu i těch pár neuvěřitelných setkání tváří v tvář s divokou přírodou - přece jenom, na sedmnáctiletý pár to bylo až příliš nebezpečí, které by jejich rodiče určitě nepřešli s takovou lehkostí.

Mám také několik výhrad ke konci, konkrétně k vyústění rodinné situace Zorie - osobně si nemyslím, že by nevěra v dnešní době byla zas tak výjimečným jevem, sice chápu Zoriino pobouření, ale její sobecká reakce mi přece jenom přišla hodně přemrštěná. Z pozice dcery byla její slova až příliš silná.

TO PRAVÉ PRÁZDNINOVÉ ČTENÍ PRO MLADŠÍ ROČNÍKY! :)

6 18.07.2021

Román, který pod půvabnou obálkou skrývá spoustu ne už tak líbezných témat...
Ano, opravdu spoustu.
A to je ten problém.

Po vydařených Dopisech se autorka pokusila pokračovat ve stejném duchu, ale přesto, že si volně navazující kniha zachovala původní čtivost, těch ožehavých témat zde bylo už skutečně moc. Týrání dětí, kyberšikana, sexuální násilí, rozvod, narušené rodinné vztahy - a navrch ještě rasismus a znevýhodnění žen. Zejména posledních dvou se autorka dotkla jen velmi povrchně, jakoby náhodou, snad aby i v tom nejrezistentnějším ze čtenářů vyvolala patřičné emoce a pobouření. Každá postava v románu je navíc nějak psychicky poznamenaná, což by nemuselo být nutně špatně, nemohla jsem si však pomoct, abych nezískala dojem, že to vše je děláno jen na efekt.
Zářný příklad ostatně představuje postava Matthewa, jehož život autorka protkala nespočtem tragédií, čímž značně upozadila Revovy traumatické zážitky z dětství a poněkud narušila jeho status hlavní, a tedy i nejzajímavější postavy příběhu.

Co se týče romantické linky, i ta byla poněkud nevydařená a zastíněná přemírou námětů. Mezi Revem a Emmou nejiskřila ona kouzelná energie vzájemné přitažlivosti, jejich vztah se spíš než lásce podobal zoufalému hledání porozumění a vypořádávání se se stíny minulosti. Navíc, jak již zde bylo několikrát zmíněno, Emma zprvu nebyla zrovna tou nejsympatičtější knižní hrdinkou, což možná přispělo k absenci té správné chemie.

Snad jsem měla příliš velká očekávání, snad to bylo tím, že jsem se nedokázala ztotožnit s Emminou láskou k počítačovým hrám. První polovina knihy mě však nedokázala náležitě zaujmout, vadily mi neustálé argumenty hlavních hrdinů, že by je nikdo nepochopil, neboť je jasné, kam tím autorka míří - a už i já to vidím jako moc prvoplánové. Pochopení není něco, co vám všichni naservírují na stříbrném podnose, je třeba pro něj něco udělat, abyste ho získali.

Druhá polovina plná zvratů mě přece jenom do sebe vtáhla více, ale po dočtení místo ukojeného čtenáře zanechala mé já hladové, jako by mi někdo vytrhl lahodné sousto od úst.
Jinými slovy, čekala jsem něco jiného a neubráním se srovnání - Dopisy onen hřejivý pocit na duši přece jenom rozlily.

3 08.06.2021

Čtivá knížka mapující osudy jedné rodiny na pozadí dramatických milníků novodobé české historie. Nenápadný začátek čtenáře vtáhne do víru zdánlivě poklidně se odvíjejícího příběhu, který, ač již na první pohled vykazuje absenci velkých dějových zvratů, plyne překvapivě rychle.

Mám pocit, že styl vyprávění a uspořádání děje se vyznačuje něčím ojedinělým. Snad se mi to jen zdá, mnohokrát jsem se však podivovala nad způsobem, jakým autorka (především v první části) vykresluje životy tří generací žen - jako by se jednalo pouze o velmi detailní popis jednotlivých událostí, jež formovaly jejich charakter, do jisté míry odosobněný, ale přesto nahlížející pod pokličku lidských emocí. Možná se nedokážu správně vyjádřit, pokud však srovnám Slepou mapu s jejími knižními současníky, je to, jako by v sobě skrývala nespočet miniaturních příběhů, které by klidně mohly posloužit jako náměty dalších mnohastránkových románů, jako by na docela malém prostoru bylo shrnuto až příliš mnoho let, příliš mnoho osudových okamžiků. Jako by autorka šetřila slovy, ale přesto řekla vše podstatné...

Líbí se mi, s jakou lehkostí autorka vykresluje spletitost lidských vztahů. Žádná postava vám není zcela sympatická, nic není černobílé, každá z hlavních hrdinek potlačuje své slabé stránky, které se dříve či později promítnou v činech, jejichž důsledky jsou nevratné. Žádná z nich není dobrá či špatná. Můžeme je odsoudit za jejich jednání, ale kdo ví, jak bychom se v takových chvílích zachovali my?

Oceňuji také rychlý průlet moderními dějinami a možnost nazírat je z trochu jiného úhlu pohledu - vidět historii v očích těch, kdo se stali její součástí, i když jenom fiktivní. Kniha tak přináší ucelený obrázek nejen poutavého rodinného příběhu, ale také nás samých.
Doporučuji.

13 31.01.2021

Zaujal mě název i anotace, ale dlouho jsem vzhledem ke zdejšímu nepříliš dobrému hodnocení čtení odkládala. A nyní, když už si můžu odškrtnout Floru ze seznamu knižních restů, jsem značně rozpačitá stejně jako většina zdejších čtenářů.

Nápad byl rozhodně originální, se zpracováním už je to pak horší. Problematickým se ukázal být především začátek. Ach, jestli ještě jednou v životě uslyším větu „Líbala jsem se na pláži s Drakem,“...
Je pochopitelné, co tím autorka zamýšlela, ale už jaksi nedomyslela, jaký efekt to bude mít pro případné čtenáře. Přiznejme si to. Vidět to skoro na každé druhé stránce je opravdu víc než iritující.

Myšlenka kratičkého románu není nijak hluboká, ale s postupujícími stránkami získává Flora a její rodící se dobrodružství jisté kouzlo. Celý příběh je alespoň podle mě v mnohém nereálný, ale čtenář se stejně neubrání obdivným pocitům vůči Flořině odvaze a soběstačnosti jejímu onemocnění navzdory.

Druhá polovina zčásti vynahradí svou akčnější a napínavější atmosférou to nekonečné opakování informací na začátku. Musím přiznat, že konec už mě i bavil, což poněkud zachránilo můj celkový dojem z knihy.
Nedoporučím, ale jako oddechová četba to není vyloženě špatné, pokud překousnete Drakea a jeho magický polibek...

2 28.10.2020

Působivý román z válkou zmítané Francie, který mapuje osudy obyčejných obyvatel, konkrétně žen, onoho křehkého pohlaví, jehož hlavním cílem bylo ochránit své rodiny a nevystavit své děti sebemenšímu nebezpečí. Strhující příběh dvou sester, jež válka navždy poznamenala a přetvořila k obrazu svému.

„V lásce poznáváme, jací bychom chtěli být. Ve válce poznáme, jací jsme.“

Na základě zdejšího vysokého hodnocení a také po přečtení Velké samoty jsem měla opravdu velká očekávání. Dlouho jsem komentování odkládala, protože stále nevím, co vlastně bych knize vytkla. A přesto mi něco brání vychválit ji až do nebes, snad to bude tím, že autorčina druhá kniha mě zasáhla přece jen podstatně více...

Dost už bylo srovnávání. Slavík byl opravdu strhující, čtivý a dobře podaný, styl vyprávění mi zkrátka plně vyhovoval. Jako by se kniha četla sama, tak rychle je čtenář nucen otáčet stránku za stránkou. Tématem je válka, ale v trochu jiném plášti - slavičí píseň vás nezavede přímo na bojovou frontu, nýbrž do okupované francouzské zóny, kde se boj odehrává na pozadí každodenního života obyvatel malé vesničky nedaleko Paříže.

Ráda čtu o tom, jak válečné konflikty ovlivňují obyčejné lidi, jaký zásah do jejich dosavadního života představují, a tato kniha nejenže soustředí většinu svého děje právě do takovéhoto prostředí, ale také dovoluje čtenáři nahlédnout do zákulisí francouzského odboje a přibližuje mu zásadní události francouzské historie, jako například operaci Jarní vánek. Příběh je navíc perfektně vystavěný, udržuje ve čtenáři přiměřenou dávku napětí až do úplného konce a přitom si pohrává s osudy postav tak, aby ve čtenáři probudil potřebnou dávku emocí, nelze však říci, že by autorka cíleně hrála na city (možná až na závěr, který alespoň na mě působil trochu křečovitě a ne úplně reálně).

Slavík si vás podmaní, má vše, co by dobrý román měl mít - zajímavý námět, notnou dávku napětí, moment překvapení, obdivuhodné postavy, přitažlivou historickou atmosféru, vzdělávací funkci a spoustu otázek, jak byste se zachovali vy na místě hlavních hrdinů.
Ačkoli ve mně nevzbudil tolik emocí jako Velká samota, DOPORUČUJI VŠEM MILOVNÍKŮM HISTORIE, FRANCIE A POUTAVÝCH PŘÍBĚHŮ O ROZMANITÝCH PODOBÁCH LÁSKY.

14 28.10.2020

Knížku jsem měla v hledáčku již poměrně dlouho, neustále jsem vyhlížela její dostupnost v knihovně, a když jsem si ji konečně přinesla domů, nemohla jsem se dočkat, až se pustím do čtení. Zapovězená válečná minulost Francouzů, neotřelá zápletka s bratříčkem zamknutým ve skříni, odsouzeným k nekonečnému čekání, minulost prolínající se s přítomností, jedna z mála možností nahlédnout do života obyčejných lidí za německé okupace... Tomu jsem zkrátka nemohla odolat.

Příliš velká očekávání zůstávají častokrát nenaplněna. Zprvu mě zarazil styl vyprávění, použití třetí osoby v popisu událostí roku 1942 navozovalo jakousi neosobní atmosféru, navíc jsem čekala, že autorka čtenáře do příběhu více uvede, ne že hned na první stránce přejde k zatýkání. Ale to je jen drobná výtka.

Děj plynul až příliš rychle, postrádala jsem delší náhledy do minulosti, ale zároveň mě stravovala nedočkavá touha dozvědět se, zda se Sarah podaří uniknout a zachránit bratříčka ze skříně...
Strašlivé rozuzlení v půlce knihy mi vzalo dech, nemohla jsem se zbavit té mučivé představy, již autorka vykreslila s až hrůznou přesností...
Opravdu silný moment, který chtě nechtě zapůsobí na vaše emoce.

Souhlasím s některými komentáři níže - po tomto krutém odhalení působila linka z přítomnosti opravdu poněkud nezáživně, nehledě na to, že mi dělalo potíže pochopit Juliino chování a její honbu za dávno pohřbenou pravdou, za prožitým utrpením naprosto cizího člověka, za jeho osobními vzpomínkami, které měly zůstat navždy pohřbeny. Julia a její životní dilemata pro mě byla cizí, její rozhodnutí mi připadala naivní a lehkovážná, nereálná.
Konec na mě ani zdaleka nezapůsobil tak, jak bylo nejspíš zamýšleno - hrabat se v soukromých záležitostech druhých podle mě nikomu nepřísluší, ať už jsou jeho úmysly jakékoli. Ačkoli některé věci by neměly nikdy být zapomenuty, je na každém z nás, zda si svá tajemství odneseme až do hrobu...

Velmi oceňuji autorčinu odvahu zpracovat tak složité a tabuizované téma, o němž mnozí z nás včetně mé maličkosti měli donedávna jen mizivé povědomí, a v tomto směru jsem ráda, že jsem na knihu (a také stejnojmenný film) narazila, ač jsem čekala o něco lepší zpracování.
Vélodrome d'Hiver, černá skvrna na francouzských dějinách, však mnohé nedostatky naprosto upozadila.

4 28.10.2020

Já nevím. Ke Greenovi jsem vždycky přistupovala poněkud skepticky, všechny ty nálepky světových bestsellerů a rozporuplná chvála, ale zatím mě vždycky dostal. Až doposud...

Z Aljašky jsem mimořádně rozpačitá. Asi je na ní hodně znát, že se jedná o prvotinu. Neoslovila mě, nedotkla se mě, nevyvolala očekávané emoce... Nebyla vyloženě špatná, to rozhodně ne. Předtím plynula líně a nenuceně, potom se neklidně houpala na filozofických vlnách. Ale že by se přese mne převalilo ono zamýšlené tsunami emocí, to opravdu říct nemůžu.

Zpočátku jsem Milese chápala - nevýrazný klučina, který nemá žádné kamarády kromě knížek a zoufale touží po změně. Bavilo mě sledovat jeho nelehké začátky na internátní škole, navazování nových vztahů a postupnou proměnu. Ovšem nakonec jsem začala mít pocit, že z toho starého Milese nic nezbylo, že se z něj stal další klasický teenager, jehož životní náplní je porušování všech pravidel světa.

Mým hnacím motorem byla snaha zjistit, co se stalo mezi předtím a potom, čekala jsem, že v té chvíli Miles objeví své velké Možná, ale ve výsledku jsem byla jenom zklamaná. Zpětným pohledem zjišťuji, že zápletka nebyla nijak originální ani převratná, možná snad i trochu moc násilná. Poněkud detektivní a psychologická část potom se mi líbila mnohem více než předchozí, více se soustředila na pocity hlavních postav a jejich myšlenkové pochody, ale zklamalo mě, že vlastně k ničemu pořádnému nedošly. Konec mi připomněl ten náhlý zvrat, který se udál uprostřed, jako by autor už nechtěl dál pokračovat a vyřešil to podle mě poněkud nešťastně.

Jak říkám, nevím, co si vlastně mám myslet. Nejsem jako očarovaná, ale ani nijak zvlášť zklamaná. Příště se radši uchýlím k opětovnému čtení Hvězd a Želv...

9 30.08.2020

Jako jedna z mála zdejších čtenářek jsem nikdy neviděla seriálové zpracování, dokonce jsem o něm a ani o knize samotné nikdy předtím neslyšela. Do ruky se mi dostala náhodou - zaujal mě poetický název a něžná obálka, jež mě spolu s popisem nalákala na milou romantickou letní četbu. Z toho, co jsem dostala, jsem poněkud rozpačitá, ale možná to bude tím, že se jedná o moji vůbec první rodinnou ságu...

Moje pocity z knihy se nedají shrnout do několika málo vět, neboť se měnily jako na houpačce, v závislosti na jednotlivých etapách života hlavních hrdinů. Začátek soustřeďující se na Meggiino dětství na odlehlé farmě na Novém Zélandu si mě získal nejen popisem složitých vztahů v rodině Clearyových (a vzrůstající touhou dozvědět se něco víc o Feeině minulosti), ale také příležitostí nahlédnout pod pokličku tehdejšího života obyčejných pracujících Australanů a dozvědět se něco více o uspořádání australské společnosti a rodiny. Ani život na Droghedě mi neupřel tu zvláštní radost pozorovat Meggiino dospívání a její vzájemné sbližování s Ralphem.

Co se týče jejich vztahu, byla to nepochybně jedna z nejromantičtějších lásek, jaké lze v knihách nalézt. Ničivá, svazující, balancující na tenké hranici s nenávistí. Přiznám se, že mě trochu zarážel onen osmnáctiletý věkový rozdíl, ale na tehdejší poměry to nejspíš bylo úplně normální. Ralph byl velmi rozporuplná postava, která se jen stěží dokázala vyznat v sobě samém, a jejími vnitřními bitvami autorka zaplnila opravdu mnoho stránek. Sledovat charakterové vývoje Meggie a Ralpha mě neskutečně bavilo, těšila jsem se na každé jejich další setkání po té, co se jejich životy začaly nezadržitelně vzdalovat.

A právě proti onomu vzdalování mám určité výhrady. Autorka jako by postupně upozaďovala příběh jejich mocné lásky a dávala příliš velký prostor vedlejším postavám. Některé pasáže mi navíc připadaly zbytečně moc popisné, ubírající knize na čtivosti. A to říkám jakožto milovnice dlouhých poetických líčení přírody, kterých jsem se však v knize postupem času až přesytila. Výhrady jsem měla taky proti pro mne osobně nezáživným detailům z australského válečného nasazení, které se ani nesnažily soustředit na Jimse a Patsyho, nýbrž na podrobný rozbor bojů v Africe.
Někomu to možná bude připadat jako příjemné zpestření té velké romance, ale já bych naopak upřednostnila, kdyby autorka přenechala více prostoru Ralphovi a Meggie.

Nelituji, že jsem si Ptáky v trní přečetla, ačkoli to není dokonalý román bez jediného nedostatku a koncem knížky děj pomalu upadá (ne že by osudy Megiiných dětí Danea a Justiny nebyly zajímavé, ale svým způsobem mi narušily dojem z milostného příběhu Ralpha a jejich matky), jedná se o kvalitní četbu plnou krásy, lásky, naplněných i nenaplněných tužeb, bolesti a trnů, jež si mnohdy sami zabodáváme do srdce s vědomím, že jednáme špatně. Nejedná se o žádnou pohádku, ale o realistickou kresbu života hrstky lidí, jež trpěli svými nedostatky a své štěstí vykoupili nesnesitelnou bolestí jako ti ptáci v trní...

8 25.08.2020

Na základě zdejšího nízkého hodnocení jsem neměla moc velká očekávání, ale autorčina prvotina s poetickým názvem a něžnou obálkou mě mile překvapila.

Mám ráda příběhy řešící rodinné vztahy a generační propasti, a i když prolínání minulosti s přítomností bylo zpočátku trochu neohrabané, střípky z Joyina života v Hongkongu dotvářely atmosféru knihy, poskytly čtenáři náhled do zrodu jejího vztahu s Edwardem a postupně odhalily kostlivce ve skříni, které ostatně skrývá snad každá rodina.

Líbilo se mi, jak dokázala autorka vykreslit cestu, již si k sobě hledaly vnučka s babičkou, a nakonec i matka s dcerou. Bylo to takové nenucené a uvěřitelné, ozvláštněné láskou ke koním, která kdysi dávno spojila i Edwarda a Joy. Zaujaly mě i osudy vedlejších postav - Thoma, paní H., Annie. Po dějové stránce se nejspíš nejedná o nic převratného, ale mně se to zkrátka opravdu dobře četlo - tak hezky to plynulo, až mi bylo skoro líto, že už je konec...

Chtěla bych být schopná porovnat, zda se autorčin styl psaní během let nějak výrazně změnil, ale i když jsem od ní četla dvě další knížky, přece jenom už je to nějaký ten pátek, což je nakonec možná jenom dobře. Takhle jsem totiž dostala příjemnou odpočinkovou četbu, na jejíchž vlnách jsem se nechala unášet několika letními dny s pocitem naprosté spokojenosti a pohodlí. Co víc si přát!

6 04.08.2020

Panebože. Tato kniha mi právě zlomila srdce v mocné kakofonii tónů a pocitů, roztříštila ho na tisíc malých kousíčků a získala si ho způsobem, jakým to už dlouho žádná jiná nedokázala.
Před chvílí jsem otočila poslední stránku a mám takový pocit, že tento komentář nejspíš nebude dávat smysl, protože právě teď mám chuť vést nekonečný monolog s imaginárním Beckem a bláznivou Augustou, a zároveň cítím neodolatelnou potřebu jen tak ležet v posteli a zasněně koukat do stropu za zvuku mých vlastních myšlenek.

Takže, kniha mě zaujala svým netypickým (netypicky dlouhým) názvem, který napovídal, že v ní bude hudba hrát nemalou roli. A když jsem zjistila, že hlavní hrdina hraje na klavír, trochu jsem očekávala, že bych v téhle knížce mohla najít kousek sebe. Klavír je totiž moje dlouholetá vášeň a shodou okolností mám nyní na programu několik Chopinových skladeb, k nimž mám však naprosto odlišný vztah než Beck. Zpočátku jsem proto byla trochu zklamaná, ačkoli jsem samozřejmě Becka litovala a svým způsobem i chápala (i když nikdy nepochopím, jak je možné, že si matka vybíjí vztek na svých vlastních dětech, které by měla bezmezně milovat).

Co tak razantně změnilo můj názor? Závěr. Posledních zhruba padesát stránek. Už jen kvůli nim stojí za to mít knihu ve své knihovně (a taky kvůli pěkné obálce, samozřejmě). Těch několik listů papíru bylo tak napěchovaných emocemi a výbuchem skrytých vášní, že jsem se nemohla odtrhnout. Byly to chvíle, kdy jsem mezi stránkami našla něco osobního, něco, co se dotklo mé duše.

„Vášeň je mnohem důležitější než dokonalost.“

Nejde tady o děj. Ten není nijak složitý, ačkoli až do onoho bolestného závěru nevíte, jak to dopadne. Jde o pocity, myšlenky, posedlost, manipulaci, sebedůvěru, vášeň, naději, lásku a hudbu. Hudbu, která dokáže ničit i zachraňovat.
Doporučuji.

2 04.08.2020

Spletitý román o složitosti lidského bytí, o touze po dokonalosti, o nesplněných snech, přáních a špatných rozhodnutích, jež formují život člověka. Stejně jako první román Celeste Ng jsou i Ohníčky sžírající psychologickou sondou do života jedné zdánlivě dokonalé rodiny, která vás ohromí svou čtivostí a při jejímž čtení až mrazí. Autorka zde bravurně líčí, jak křehký může být pečlivě vybudovaný život, jenž stojí na chatrných základech - nevyřčených slovech, tajemství a přetvářce, a zaměřuje se na značně kontroverzní otázky mateřství, na něž neexistuje správná odpověď.

„S pravidly je ta potíž, že předurčují, jakým způsobem se věci dělají správně a jakým špatně. Ve skutečnosti se přitom věci dělají zkrátka všelijak, žádná možnost není tak dočista špatná nebo dočista správná a s jistotou nepoznáte, na které straně této hranice se nacházíte.“

Fascinuje mě, jaký mají jednotlivé postavy a jejich charakteristiky přesah, jak se prolínají s reálným životem nás všech a poukazují na naše nedostatky, uhašené ohníčky, stále ještě doutnající, o nichž mnohdy ani sami nevíme.
Myslím, že mnozí z nás si rámují život vytyčenými pravidly, i když samozřejmě ne v takové míře, jako to dělají bezúhonní obyvatelé Shaker Heights, městečka, jež pravidly a jejich dodržováním přímo žije. Celeste Ng ve své knize poukazuje na to, jaké může mít takové stanovování hranic a mezí dopady - ničivé, ne nepřipomínající požáry, stravující naše duše, požáry deroucí se na povrch.
Je to fascinující, alarmující i děsivé zároveň. Komplikovaná pavučina tohoto příběhu vás nenechá spát, ale přesto si budete přát, aby to ještě neskončilo, a šetřit si těch posledních několik stránek na později, navzdory hlodavému nutkání číst a číst, dokud se nedoberete konce.

Miiny fotografie ve mně budou rezonovat ještě dlouho, stejně jako její nelehký osud a ohníčky, jejichž jiskřičky zasela nejen v obyvatelích Shaker Heights, ostrůvka (zdánlivého) klidu a harmonie vprostřed bouře okolního světa, ale také ve mně - a kdo jsem já? Osvobozený ptáček, nebo ta klec, která ho svazuje?

ROZHODNĚ DOPORUČUJI, POKUD OVŠEM NEMÁTE STRACH Z MENŠÍCH POŽÁRŮ...

9 27.07.2020

Jakožto milovnice všeho francouzského jsem se bezhlavě zamilovala do půvabné obálky, a jakkoli je to odsouzeníhodné, přiznám se, že od té chvíle mi pramálo záleželo na tom, jaký příběh se pod ní ukrývá. Po přečtení komentářů zde na Databázi jsem od něj měla téměř nulová očekávání. I kdyby za nic nestál, koupě bych nelitovala. Nakonec jsem však byla docela příjemně překvapená...

Prvních sto stránek jsem byla přesvědčená, že se budu muset spokojit pouze s onou krásnou obálkou, ale jakmile děj dospěl k druhé části, zjistila jsem, že začínám zvědavě přemítat nad tím, co se stane dál. Ne že by se po dějové stránce jednalo o cokoli převratného - zakázaná láska, nemožnost proniknout do vyšší společenské vrstvy, pozlátko dobových konvencí, honosných rób a sálů, pod nimiž se skrývá nemravnost a zkaženost společnosti. Poslední z témat zde nebyla příliš do hloubky rozebraná, tvořila pouze jakousi dobovou kulisu pro něžný milostný příběh Émila a Cait, ale to mi vlastně ani tak nevadilo. Kdybych chtěla nahlédnout pod pokličku Paříže 19. století, sáhla bych po jednom z francouzských klasiků.

Myslím, že poměr pasáží o stavbě Eiffelovy věže a romantických chvilek byl vyvážen tak akorát, i když je pravda, že někdy mohla autorka ubrat od popisu výroby nýtů a jejich proměny ve známou dominantu současné i minulé Paříže. Líbilo se mi znázornění odmítavé atmosféry podnícené nejen stavbou věže, ale také inovacemi v uměleckém světě, jehož zástupce autorka neopomněla zmínit (Seraut, Debussy ❣️).
Vždycky se s radostí přenesu do slavné francouzské éry, která dala vzniknout tolika obdivuhodným uměleckým dílům, a střípky ze vzniku Eiffelovky spolu s milým romantickým příběhem pro mě v těchto letních dnech představovaly příjemné pohlazení mé čtenářské i umělecké duše, ačkoli některé scény možná byly trochu zbytečné.

DOPORUČUJI, PRO MILOVNÍKY PAŘÍŽE A MILOSTNÝCH ROMÁNŮ TO PRAVÉ OŘECHOVÉ :)

11 27.07.2020

Takže. Abych pravdu řekla, nevím, čím dřív začít. Nápad se mi zdál geniální. Parťáci na sebevraždu, z toho jeden se do toho druhého zamiluje, no a co pak? Začala jsem číst s cílem dozvědět se, jak to skončí. To by samo o sobě nevadilo, kdyby se nutkání zjistit, jaký konec si pro Aysel a Romana autorka připravila, postupně nestalo mým jediným poháněcím motorem.
Ani pořádně nevím, v čem byl problém. Možná nesympatické postavy? Ale s tím jsem snad ještě nikdy potíže neměla. Nevyužitý potenciál? To spíš. Mám zkrátka pocit, že při takovémto tématu autorka mohla jít mnohem víc do hloubky.

Než jsem knížku začala číst (mimochodem na doporučení kamarádky, takže jsem možná měla už předem velká očekávání), nevím proč, ale myslela jsem si, že se v ní budou střídat kapitoly z pohledu Aysel a z pohledu Romana, možná bychom pak mohli více nahlédnout také do jeho vnitřního světa. Právě onen vnitřní svět obou hrdinů bych si přála víc pochopit, ne se jenom spokojit s černým slimákem deprese.

Možná i z výše uvedených důvodů jsem měla pocit, že knížce něco chybí, nějak jsem pořád čekala, až se to rozjede. Pravda, sice jsem se dočkala, ale až když jsem se blížila ke konci, který mi připadal trochu nedotažený. Chtěla jsem vědět, jak dopadne setkání Aysel s jejím otcem. Vždyť pro utváření její osobnosti měla právě tato postava naprosto zásadní význam, ale přesto se v současném životě Aysel ani jednou neobjevila a nepromluvila sama za sebe, pouze v jejích vzpomínkách. To je dle mého názoru docela škoda.

Jak už jsem zmínila, vlastně jsem celou dobu četla dál hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla vědět, jak to dopadne. To je asi jediné plus celé knihy, nepředvídatelnost, i když s koncem také nejsem úplně spokojená.

Nakonec hodnotím jako lepší průměrnou knihu, občas se tam vyskytla nějaká ta hezká myšlenka nebo úsměvná situace, ale dlouho si ji pamatovat nejspíš nebudu, což mě docela mrzí, protože nápad měl rozhodně potenciál, který se postupem čtení někam vytratil. Možná příště zkusit delší rozsah a detailnější zaměření na psychologii postav...

2 16.07.2020

Už dávno jsem si zamilovala filmové zpracování z roku 2005, a proto jsem chtěla porovnat své dojmy z filmu se slavnou knižní předlohou, která se pyšní svou stálou oblibou u čtenářů už přes dvě stě let, a musím přiznat, že právem.
Pýcha a předsudek není pouze podmanivý příběh o čisté a upřímné lásce, kterou by každá z nás chtěla jednou zažít (přiznejme si to, kdo by nechtěl mít svého pana Darcyho), ale také realistickým svědectvím tehdejší doby, kdy společenské konvence svazovaly anglické obyvatelstvo a životním cílem každé svobodné dívky bylo nalezení dostatečně bohatého manžela, s nímž by za pomoci jeho majetku a peněz dostála svého štěstí.

Autorka na příkladu rodiny Bennetových ironicky vykresluje tehdejší společnost a mravy, prostřednictvím matky Bennetové a jejích tří nejmladších dcer kritizuje pošetilost, marnivost a pokrytectví, jež kontrastuje s prozíravostí a rozumem hlavní hrdinky Elizabeth, která se svými názory a odvahou je projevovat na veřejnosti vymyká tehdejším zažitým společenským pravidlům.
Klasický román vyznačující se svou aktuálností i v dnešní moderní době - první dojmy a předsudky byly, jsou a i nadále budou určující, bez ohledu na to, jak moc se od nich snažíme oprostit.

Navzdory roku prvního vydání je kniha překvapivě čtivá a poskytuje nám tak jedinečnou příležitost nahlédnout do života vyšších společenských vrstev na počátku 18. století, aniž bychom umírali nudou. Elizabethin důvtip v kombinaci s Darcyho ostýchavostí a rozpaky vás stoprocentně okouzlí!

18 16.07.2020

Velmi oddechová romantická letní četba, která ničím neoslní ani nepřekvapí. Čtenář již od začátku ví, k jakému konci děj spěje, o psychologii postav zde nemůže být ani řeč, a pokud byste nad příběhem trošku přemýšleli, nutně byste dospěli k rozhodnutí označit knihu za odpad. Měla bych spoustu výtek, ale nakonec si říkám, že jsem možná právě tohle potřebovala. Pár slunečných dní, útulný čtecí koutek v přírodě a naprosto nenáročnou, předvídatelnou romanci, u které nemusím myslet na nic jiného kromě toho, který film si po vzoru hlavních hrdinů dnes večer pustím. A musím přiznat, že ačkoli pochybuji, že by příští Steven Spielberg měl v oblibě romantické taneční filmy pro náctileté, pár tipů na líné letní večery jsem přece jen dostala, a to je víc, než bych od této knížky čekala.

5 16.07.2020

Román o nezkrotnosti přírody a lidském odhodlání, o lásce a různorodosti lidských povah, o tom, jak dokáže prostředí, v němž žijeme, ovlivnit naše chování a odhalit nejtemnější zákoutí naší mysli spolu s tajemstvími, jež měla navždy zůstat skryta.

Velká samota je dechberoucí sondou do života jedné zdánlivě obyčejné rodiny, jejíž členy navzájem svazují velmi křehká pouta - touha po spokojeném rodinném životě, ničivá síla až zvrácené lásky a všudypřítomný strach z temných stínů ukrývajících se v mysli Ernta Allbrighta. Spolu s dospívající Leni čtenář opatrně vytahuje na denní světlo jedno znepokojující tajemství za druhým a přitom se nevědomky nechává svazovat s hlavními postavami románu, až s nimi napjatě vyčkává, kdy hladový vlk zaútočí příště. Protože v drsné aljašské divočině číhají nástrahy na každém kroku a největší nebezpečí možná nevězí tam venku, v nevypočitatelné přírodě, nýbrž blíže, než si myslíme - uvnitř nás samotných.

„Úměra mezi bolestí a láskou nebývá vždycky přímá.“

První polovina knihy se nese na vlnách počátečního seznamování s postavami, čtenář se jakožto nic netušící pozorovatel postupně sbližuje s Leni, její rodinou a jejich novým začátkem na Aljašce - obdivuje tamní neučesanou krásu, kterou autorka dokázala vykreslit velmi přesvědčivě. Jak příběh postupuje, Leni dospívá a na scénu pochopitelně přichází láska, ačkoli v divočině má i láska jiná pravidla, zvlášť když má Leni za otce časovanou bombu schopnou výbuchu ničivé síly. U romantických linek v některých knihách mám občas problém uvěřit tomu, že hrdinové k sobě opravdu chovají tak hluboké city, zde jsem však neměla nejmenších pochyb. Autorka na to jde pomalu, nikam nespěchá, čeká na ten správný okamžik, kdy je třeba zaútočit na čtenářovo srdce, a k tomu jí navíc pomáhá pečlivě zdokumentovaný myšlenkový vývoj postav. Je to nenásilné, je to milé, je to však také velmi křehké, že se nelze ubránit zlé předtuše. A opravdu, poslední třetina knihy přímo vybuchuje ohňostrojem zvratů, člověk ani pořádně neví, co se stane na další stránce. V oné poslední části se také do příběhu promítá nejvíc aljašské drsnosti, jako by autorka chtěla demonstrovat, jak moc nás dokáže ovlivnit příroda, jež nezná slitování. A byla to tedy síla.
Konec - dojemný a srdcervoucí. Jenom mě utvrzuje v tom, jak moc si mě Velká samota doopravdy získala.

DOPORUČUJI, nečekejte však žádnou pohádku, přece jenom máte před sebou malou exkurzi na Aljašku, divokou, nevypočitatelnou a zároveň podmanivě krásnou - stejně jako tato kniha.

14 09.07.2020

Nepříliš náročná četba jako ušitá pro líná letní odpoledne. Obálka a anotace mě sice naladily na romantický oddechový příběh pro náctileté, a i když jsem byla zpočátku trochu rozpačitá z poněkud pomalého rozjezdu plného popisu italských památek a detailního zaměření na jídlo, jsem vlastně docela spokojená, ačkoli jsem dostala něco trochu jiného, než jsem chtěla.

Kniha s poněkud všedním názvem pomaličku splétá pavučinu životů dvou lidí, jejichž cesty se během let několikrát namátkově střetnou, aby se o několik okamžiků později opět rozdělily. Čtenář od začátku ví, k jakému konci tohle všechno spěje, ale přesto se nechává pozvolna unášet na vlnách špatných rozhodnutí a osudových okamžiků, jež formují budoucnost hlavních protagonistů a posouvají je k blížícímu se cíli. Ačkoli, jak zde už bylo zmíněno, koncem kniha vlastně vůbec nekončí, nýbrž teprve začíná. Sledovat strastiplnou pouť ústředních hrdinů na cestě k osudnému shledání bylo překvapivě příjemné, ačkoli na osud nevěřím, i když představa spřízněných duší je samozřejmě lákavá. Líbilo se mi, že autorka přimíchala do svého vyprávění i vážnější témata, jako například autismus nebo rakovinu - příběh se tak alespoň pro mne stal mnohem uvěřitelnějším a reálnějším, pomineme-li to množství náhod.

Trochu mě zklamalo, že autorka nevěnovala větší část knihy dlouho očekávanému seznámení Tess a Guse, protože jedna kapitola k zahájení společného života je přece jenom mizerně málo. Uvítala bych, kdyby trochu ubrala zvratů v jejich vlastním osobním životě a raději dala více prostoru jejich vzájemnému oťukávání a překvapenému odhalování všech náhodných setkání, jimiž si nevědomky prošli.
Až na tuto drobnou výtku, která přesto mohla značně ovlivnit můj prožitek z knihy a její celkové vyznění, bych Chybíš mi doporučila, pokud hledáte odpočinkové čtení, nad nímž nemusíte příliš přemýšlet, ale zároveň se vám do ruky nedostane žádná pohádka postrádající špetku reálnosti.

5 26.06.2020

Osvětimská knihovnice - příběh o knihách a lidech, kteří v jejich útrobách hledali poslední zbytky své lidskosti. O lidech, jimž válečný vír sice zlomil křídla, ale nedokázal je připravit o jejich až nadpozemsky nezdolnou vnitřní sílu. O lidech žijících ve světě, kde se veškerá přání a naděje soustředila na jediné - touhu přežít, jež jim dodávala nebývalé odvahy činit věci na hraně našeho chápání. Touze přežít se podřizovalo vše. Vše, až na urputnou snahu hrstky vyvolených, jejichž přáním bylo jediné - zachovat tu špetku lidskosti, která ještě zbyla v popelavém světě plném nestvůr v lidské podobě. Byly poznamenané stejně jako lidské duše. Krvácející, bezbranné, naoko nepoužitelné a ztroskotané. Skrývaly však to největší nebezpečí, nejsilnější lidskou zbraň - vědomosti. Byly to knihy.

Můžete klidně namítat, že v tak bezútěšném prostředí, kde tak ukrutnou mocí vládly katastrofální podmínky a systematicky soustředěné zlo snad až ze samého podsvětí, byly knihy to poslední, co vyhladovělé lidské schránky potřebovaly. Možná ano. Několik stránek popsaného papíru v žádném případě nemohlo nahradit tolik potřebné jídlo. Mohlo však probudit k životu odhodlání, odhodlání dál žít. Ačkoli k přežití člověk potřebuje především ukojit základní biologické potřeby jako je hlad a žízeň, bez vytrvalosti a odhodlání se jeho šance na přežití razantně snižují.

Přežití. Nazýváme lidi, kteří se postavili na odpor nespravedlivému osudu, přeživší, jako by to bylo vše, co tyto lidi utváří. Přežili holocaust. Jak se tolik utrpení, bolesti a degradování na úroveň nejnižších možných tvorů může vlézt do dvou nicotných slov? Jak může ony přeživší charakterizovat to, že zůstali naživu, když mnozí z nich dokázali nemožné - našli v sobě tolik odhodlání a odvahy překlenout mosty minulosti a vybudovat si nový život? Když se jako Dita rozhodli, že svůj příběh vyšlou do světa jako děsivé varování před tím, čeho jsme my lidé vlastně schopni? A je to vůbec možné, vložit tolik nevyčíslitelné hrůzy do několika málo slov? A i kdyby, můžeme my, jakožto lidé, kteří nikdy nepoznali nic jiného než život v přepychu utvářený nekonečnými možnostmi moderního světa, vůbec pochopit, co to znamená, být přeživším?
Ne. Nemůžeme. Nehledě na to, kolik přečteme knih a zhlédneme filmů. Stále nemáme ponětí. Nepřestává nás překvapovat to, co bylo pro mnohé (pokud měli takzvané „štěstí“) po dlouhé roky každodenní realitou. Je však třeba si tuto noční můru přehrávat znova a znova. Osvětimská knihovnice je pouze další knihou, která nám toto umožňuje. A už jen proto je tak výjimečná.

Antonio Iturbe líčí příběh jako z jiného světa - uprostřed pekla samotní ďáblové vytvořili jakousi malou oázu, dá-li se to tak nazvat. Blok 31 s improvizovanou knihovnou pro desítky lidských životů skutečně představoval jejich soukromou oázu normálnosti, s občasnými záblesky štěstí v temných mračnech nekonečného strachu. Popravdě, bála jsem se pustit do čtení a dlouhou dobu jsem kolem knížky netknutě ležící na poličce obcházela jako kolem horké kaše, a to především proto, že autorem je novinář a já měla obavy, že jeho vyprávění bude syrové, věcné a bez příkras. A to opravdu bylo, do jisté míry. Jenže to mělo úplně opačný účinek, než jsem si myslela. Příběhu to dodalo na uvěřitelnosti a významu, a přitom to nijak neovlivnilo jeho čtivost a plynulost. Objektivní pohled bez špetky poetičnosti byl v tomto případě ideální volbou.

Na závěr jen dodám, že jsem notnou chvíli přemýšlela nad tím, zda je správné, že autor osudy skutečných lidí použil jako jakési stíny, jimž plné obrysy vtiskl až za pomoci oné „malty fikce“, a díky své představivosti jim vdechl úplně nový život, vystavěný sice na reálných základech, ale ubírající se vlastní cestou. Ptám se, zda je to fér vůči skutečné Ditě a její rodině, když se jimi autor „jenom“ inspiroval a při utváření jejich charakterů popustil uzdu své fantazii. Možná není v mých silách to posoudit. Chápu však, proč se autor rozhodl, že ne vše musí odpovídat skutečnosti. Chápu i to, že skutečná Dita může mít pocit, že nebylo řečeno vše nebo že něčeho bylo až příliš.
Nic to však nemění na tom, že Osvětimská knihovnice v sobě skrývá výjimečný příběh, jemuž by každý z nás měl věnovat pozornost.

„Kdykoli začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“

9 19.06.2020

Když jsem si Dopisy před několika lety přečetla poprvé, tryskalo ze mne všemi póry ohromené nadšení. Možná to bylo tím, že v té době jsem teprve pozvolna začínala objevovat tajemné hlubiny young adult žánru, a tahle knížka pro mě představovala určitý zlom - první krůček po rozviklané lávce spojující svět dospěláků a dětí. Možná by si lidé neměli kazit hezké vzpomínky snahami o objektivnější náhled. Možná jsem byla až moc zvědavá, zda nyní uvidím knížku v novém světle, když jsem zčásti odhodila své snové brýle.
Je zajímavé porovnat, jak na nás určité věci v průběhu času působí naprosto odlišně.

Nechci tím snad říct, že by se mi Dopisy vyloženě nelíbily - věřím, že pro mnohé dospívající mohou mít své kouzlo, stejně jako ho kdysi měly i pro mne. Jelikož jsem však již zkušenějším plavcem, nějakou tu dobu brázdícím vody young adult, neubráním se srovnání. Stačí se jen podívat na autorčino druhé dílko Kdybych tě našla, jež mě nedávno zcela očarovalo. Už jen proto nelze Dopisy jen tak odsoudit, neboť v nich můžeme nalézt stopy po jejím neotřelém vypravěčském stylu zaměřeném především na pocity, slovy vyjádřené vnímání a prožívání. Řekla bych, že tohle je specifikum young adult literatury, díky němuž je tak vyhledávaná - dokáže otisknout prchavé myšlenky a dojmy do slov, přetvořit pocity do vět a umožnit vidět svět hýřící barvami a nekonečnou kakofonií tónů.

„Zjistila jsem, že člověku někdy v těle uvíznou určité chvíle. Zadrhnou se vám pod kůží jako štěrkovité kamínky údivu nebo smutku nebo strachu a všechno ostatní je obrůstá. A kdybyste nějak nešikovně spadli, jeden z nich by se mohl uvolnit. Mohl by se vám rozpustit v krvi nebo by z něj mohlo něco vyrůst. A někdy, když se ven dostane jeden, uvolní se všechny.“

Samotné téma není nijak originální, přestože je smutné a nelehké - sexuální zneužívání, úmrtí sourozence, hledání své vlastní cesty životem. Spíše než téma oceňuji opravdu styl vyprávění a formu dopisů slavným mrtvým osobnostem, díky nimž jsem se něco dozvěděla také o jejich spletitých osudech. Pokud však váháte, po které autorčině knížce sáhnout, rozhodně bych zvolila spíše Kdybych tě našla, která v sobě nejenže skrývá překvapivě trefné myšlenky, ale navíc může nabídnout i originální zápletku.

2 08.06.2020