krevetinka komentáře u knih

Nedočteno na 47%. Nudné, zdlouhavé, chaotické.

Jsem poměrně zklamaná.
První polovina knihy byla skvělá. Velmi rychle jsem se adaptovala na prostředí a tamější společensko-politické problémy. Hlavní hrdinka, poháněná touhou po pomstě, mi byla zpočátku sympatická. Potřeba sounáležitosti muže a ženy, která však v závěru nekompromisně vyžaduje smrt konkubínky byla opravdu velice zajímavá. Ale za půlkou už mi příběh přišel jako hrozná chaotická slátanina. Chyběly mi tam mapy, nebo případně ilustrace kokpitu, strojů. Z jednoduchého popisu se nic z toho nedalo úplně představit. Vadilo mi, že se spíš než na společenské problémy Zhao zaměřili na detailní popis bitev, které jsem ke konci už jednoduše přeskakovala. Nastolit tak zásadní problematiku, jako je nerovnost žen a mužů, která sahá až na hranici smrti, a nijak s tím hlouběji nepracovat je obrovské zahození potenciálu. Hlavní hrdinka se chová nelogicky, ale přesto jí všechno vychází až moc snadno, prakticky nikdy nenarazí na slepou uličku. Miluju nezdolné, odhodlané a silné ženy, ale zde to bylo až nedůvěryhodné. Velký plot twist v podobě předem plánované smrti konkubínek za pomocí sestrojení sedadla v kokpitu je zarážející, ale opět nijak dál nerozváděno, proč k tomu tak je.
Milostný trojuhelník / polyamorie / polygamie nesmyslná a nedůvěryhodná. Jediný pár, kterému jsem fandila a kterému jsem city věřila, byla Ce-Tchien a I-č'. Zbylé spojení naprosto zbytečné.
Druhý díl číst nebudu.

2 25.07.2023

"Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechem, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl."

Jedna z nejsmutnějších knih, které jsem kdy četla. Příběh o efektu motýlích křídel, o tom, jak je život občas nemilosrdně krutý, a do jaké míry to všechno můžeme ovlivnit.

7 21.07.2023

(SPOILER) Tak tady mě Slaughter velice zklamala.

Na začátku to vypadalo jako skutečně zajímavý případ, který má spojitost s místními rasisty a feťáky, což upoutalo moji pozornost. Nicméně čím hlouběji jsme se nořili do příběhu, tím více nedořešených věcí zde přibývalo a už se k nim autorka později nevracela.

Co se týká Leny, jen stěží bych našla jinou knižní postavu, která by mě srala víc než ona. Tato kniha je třetí v sérii, takže si myslím, že všichni už dávno pochopili její trauma, a proto nevidím důvod, proč bychom o něm měli v každé knize číst minimálně pětkrát. Co mě ale skutečně vytočilo byly její myšlenkové pochody ohledně toho, že gayové milují drby, protože jsou gayové. Homosexuální chlapi jsou pořád chlapi, kapišto? Není potřeba vznášet takto nesmyslné soudy, Leno. Ale celkově, tahle ženská si očividně nevidí dál než na špičku svého nosu.

Red Herring mi obvykle nevadí, pokud je vložen smysluplně. Zde to ale nebyl tento případ. Byla zde spousta vaty, která sice čtenářovu pozornost jaksi odvedla, ale pak se k ní už Slaughter nevrátila. Mluvím zde hlavně o Leně, a například o jejích kalhotkách, nalezené u Andyho. Zrovna toto mi přijde jako velice nevhodně zvolená vata, protože právě kalhotky nalezené u oběti vraždy přece musí být nějak vysvětlené, ne? Nejdříve mě napadlo, že za všemi vraždami stojí právě Ethan, který se všechno snaží hodit na Lenu, a ono by to i dávalo smysl.

Ale ne. Velké finále v tomto díle byl obrovský, ale obrovský propadák, který do příběhu vůbec nezapadal, nehodil se sem, a nedával žádný smysl. Rozuzlení bylo skutečně velice hloupé.

Největší nedostatek Slaughter je, že je schopná rozpitvávat průběh vyšetřování, x-krát zmínit Lenino znásilnění, a celé vyústění, velké finále, nechá na posledních pár stránek, kdy už nezbyde prostor na hlubší vysvětlení motivu pachatele, což je obrovská škoda.

Abych to shrnula: Slaughter píše senzačně. Její postavy se mi, až na Lenu, líbí, mají skvělé, různorodé povahy a osobní příběhy. Vývoj postav od prvního dílu je bezva. Bohužel mi vadí jakási nedotaženost a nesmyslnost v závěrech jejich knih.

1 07.07.2023

"Mými největšími nepřáteli jsou Ženy a Moře. Ty nenávidím."

Před pár dny se u nás stavila tchyně a požádala mě, zda bych jí nedoporučila nějaké dobré knihy. V tu chvíli jsem celá ztuhla, protože to, jaké knihy čtu a jaké knihy mě přirozeně zajímají, nemůžu prozradit jen tak někomu, a rozhodně ne konzervativnějším lidem. Ten důvod je prostý. Miluju gore, nechutnost, zvrácenosti, odpornosti. Abych to zkrátila, tchyni jsem do ruky strčila nějaký thriller, který byl za svého času bestsellerem, a nechala si svá tajemství pro sebe.

Na tuhle knihu jsem se už dlouho těšila. Nalezla jsem ji v seznamech nejodpornějších knih, a taky ji docela hojně doporučovaly podobně zvrácené dušičky, jako jsem já, na Tiktoku. Do čtení jsem šla s velkou nadějí, která ale nebyla naplněna. Knihu jsem si ve výsledku užila opravdu značně méně, než jak jsem původně předpokládala.

Nejde ale o to, že by snad kniha byla špatná, jako například knihy Colleen Hoover. To vůbec. Jen zkrátka nesplnila má očekávání vzhledem k tomu, že je jak tady, tak na Goodreads pod štítky jako jsou sadismus, horor, gore, týrání, znepokojivé.

A to ani nemluvím o tom, jak zdlouhavé to bylo, a to je co říct, když tohle řeknete o 200 stránkové knize. Opravdu mě nebavilo v každé kapitole číst 7 stránkový výplod o tom, jak si to hlavní hrdina vandruje po ostrově, a pak jde domů spát. A to jsem četla IT od Kinga, takže si myslím, že by mi takové malé pívo, jako je Vosí Továrna, nemělo dělat problém. Ale dělalo.

Moc nechápu, co tímto dílem chtěl autor říct. Stejné pocity jsem měla před nedávnem vůči knize Betonová zahrada od McEwana. Cílem bylo asi jedině šokovat, ale prostě mi nepřijde jako dobrý nápad vybrat si opravdu zajímavé, neotřelé téma, a pak to zkazit nudnými, nepotřebnými popisy, bez nějakého logického vysvětlení, kontextu, emocí. Jediné, nad čím hlavní hrdina přemýšlel bylo, že má malé genitálie, že se mu blbě čůrá, a další podivné harakyry, které jsem ani mnohdy nechápala, proč by zrovna tohle mělo být relevantní, a co nám to vlastně má předat.

To rozuzlení snad nemá ani šanci nějak komentovat. Přijde mi opravdu ujeté, že bych snad měla věřit tomu, že 16 letý člověk, který se jakožto samouk musel v knihovně naučit spoustu věcí o fungování světa by nerozeznal penis a klitoris, už jenom proto, že mu z toho jeho "penisu" jaksi neteče moč.

Správně ujeté a "náročný čtenář- friendly" by to bylo v momentě, kdy by tohle celé autor postavil na uvěřitelných psychologických základech. Z tohoto jsem akorát měla pocit, že si autor myslel, že napíše šokující slátaninu a čtenáři to budou milovat jen proto, že je to hnus. Mně to jako hnus nepřišlo. Spíš bych to označila za nudu, zdlouhavost, ztrátu času, a taky pěknou pitomost.

4 29.06.2023

2*
Nejvíce znepokojující na tomto příběhu je pravděpodobně to, že ho za znepokojivý považují hlavně ti, kteří jedí maso.

Námět mě zaujal, ale myslím, že autorka nedokázala dostatečně naplnit jeho potenciál.
Takový příběh musí být postaven na logických základech, což se zde nestalo. Věci se tu prostě dějí, aniž by čtenář věděl proč.
Líbil se mi způsob, jakým Bazterrica píše. Nelíbil se mi konec, který je většinou recenzí, zejména na Goodreads, považován za nejvíce šokující část. Vždyť jeho žena snad mohla mít děti, ne? Tak proč se tak hlavní hrdina rozhodl? A ta reakce jeho ženy na to všechno? Mhm, JASNĚ.

Nevím, co na této knize spousta lidí má, ale já bych fakt chtěla vědět pointu a smysl téhle knihy. Co se nám Agustina Bazrerrica snažila říct? Že jsme všichni pokrytci? Protože to už tak nějak tušíme všichni dávno.

Ale co je na tom všem zhola nejvtipnější? Všichni ti komentující, kteří v souvislosti s knihou tvrdí, jak je tato kniha neskutečně disturbing a šokující, ale pak si k večeři dají třeba kuře.

No mám dost.

8 27.06.2023

(SPOILER) 4,5*
Dead River. Místo, kde snad kromě racků a šumění moře slyšíte jen vlastní myšlenky. Ideální místo na dovolenou... dokud se z vás někdo nepokusí udělat večeři.
Po Sezoně je typický oldschool horor. Žádné nadpřirozeno, prokletý dům, "Haló? Je tam někdo?", žádný týpek hulící dvě brka denně, který si ze situace dělá prdel. Jen skupinka šesti lidí, z nichž byste jeden z nich mohli být klidně vy... Prostě takový takový ten příběh, který vám vyprávěla sestra přítele vaší sestřenice z dvanáctého kolene. Ale jo, proč ne.
Nejděsivější na příběhu je to, že se jedná o skutečně uvěřitelnou situaci, protože ač si můžeme myslet, že se něco takového (kanibalismus) v moderní civilizaci již dávno neděje, nesmíme zapomínat na to, že je na světě spousta komunit, které mají do civilizovanosti hodně daleko a pravděpodobně tímto způsobem života žijí.
Po doslovu autora mě vlastně docela mrzí, že mu nakladatelství původní verzi zamítlo. Tuto knihu jsem totiž objevila v nějakém seznamu nejnechutnějších knih a je sice pravda, že to místy bylo docela nepříjemné, ale za vyloženě nechutné a zvrácené bych to neoznačila (možná, že teď někdo za nechutnou a zvrácenou označí mě :D).
Kniha přináší spoustu zajímavých podnětů k zamyšlení:
- To, co nám přijde normální je pouze to, co nám bylo sociokulturně předáno
- Co je vlastně na tomto příběhu děsivého? To, že skutečně někdo žije jinak, než jak jsme zvyklí my, moderní lidé?
- Je skutečně morálně rozdílné zabíjet a jíst lidi a zabíjet a jíst zvířata?
- Kdo je tedy na vrcholu potravního řetězce?
- Moderní lidé vnímají kanibalismus jako něco nechutného, zvráceného, nepřirozeného. Ale i naši předci v době pravěku tímto způsobem života žili. Dá se tedy předpokládat, že všichni jsme někde v hloubi pudů také uzpůsobení žít tímto stylem života, tedy pojídat svůj druh?
-

6 25.06.2023

Karin Slaughter píše zkrátka famózně. Dokáže jednoduše, ale zároveň efektivně popsat prostředí a atmosféru. Jen stěží byste narazili na hluchá místa - ne, každá scéna zde má svůj opodstatněný prostor, což je fajn. Dialogy jsou výstižné a věcné, takže se nestane, že se ztratíte v tom, kdo zrovna mluví, nebo co je předmětem diskuze. Líbí se mi vztahy a dynamika postav hlavně proto, že každý charakter má své slabé a silné stránky, takže se zde nesetkáme s nepřemožitelnými policisty, kteří přijdou na kloub každému problému skoro jako mávnutím kouzelného proutku, ale taky čas od času narazí na slepou uličku. Oceňuji také to, že traumata a vnitřní démoni postav se ve výrazné míře podílejí na tom, jak postavy přemýšlí a prožívají, takže se nejedná jen o srdceryvnou backstory, která však nemá v příběhu žádný důvod.
Kniha je však dnes již přes 20 let stará, a proto se mé výhrady týkají hlavně neaktuálnosti a zastaralosti příběhu. V současnosti je tématika spíše klišé a nepřináší nic nového. Opět, stejně jako v předchozím díle, zde nedochází k pořádnému vysvětlení motivu, což je škoda. Záporák nebyl dopaden, což se dá považovat za pozitivum i negativum, protože se jedná o poměrně uvěřitelnou situaci. Jsem zvědavá, zda se k tomuto případu autorka vrátí v dalších dílech.
Příběh byl chytlavý a čtivý, ale pořád se nedokáže vyrovnat s mým prozatímním oblíbencem "Krásný holky", který byl o něco čtivější a napínavější než knihy ze série Grand County. Dobrá zpráva je, že Krásný holky jsou z roku 2015, takže předpokládám, že psaní autorky mělo spíš vzestupnou než sestupnou tendenci kvality.

Líbí se mi vztah Sáry a Jeffa, jsem ráda, jak se situace mezi nimi vyvinula od prvního dílu. Hltám každou jejich společnou scénu, konverzace, lásku, něhu... VŠECHNO.
I přesto, že mě nehorázně štve Lena, chápu, proč se chová, jak se chová. Tím se dostávám k předchozímu bodu, že traumata a vnitřní démoni mají v příběhu svá opodstatnění a nejsou tam jen na výplň. V souvislosti s Lenou nesmím opomenout naprostého hrdinu celé této situace, a tím je HANK! Za mě je to možná úplně nejlepší postava v celé sérii, je úžasný a já ho naprosto zbožňuju.

1 23.06.2023

(SPOILER) Karin Slaughter to opět dokázala. Podařilo se jí napsat dechberoucí, mrazivý příběh o malém městečku kdesi na jihu, kde nemůžete nikomu věřit, protože se tam dějí šílené věci. Moc se mi líbila historie a celkový popis městečka. Slaughter to fakt umí.
Nicméně děj mi přišel tak trochu "meh". Teda nápad se mi opravdu líbil, zaujal mě psychopatický maniak poháněný vírou. Většinou mě tyhle věci baví. Ale celkově mi tam chybělo nějaké vysvětlení celého případu. Záporáka jsem uhodla už v první polovině knihy, protože... říkejme tomu šestý smysl nebo tak něco Ale to mi nevadilo. Upřímně jsem jen čekala na celé rozuzlení, které se bohužel nekonalo.
Těším se, až si přečtu zbytek série. Sáru a Jeffa jsem si zamilovala a doufám, že je v dalších dílech znovu uvidím spolu.

21.06.2023

(SPOILER) Betonová zahrada je příběh o čtyřech sourozencích, kteří po smrti jejich rodičů zůstanou úplně sami. Matku zalijí betonem ve sklepě a zbytek knihy se točí kolem tohoto. Julie se začne scházet s bohatým hráčem kulečníku, zatímco si hraje na matku Toma, který se vžije do role batolete a občas si obléká šaty po své zesnulé matce, Susan tak nějak prostě existuje, a Jack má obličej plný uhrů. Na konci se Jack vyspí s Julií.

To je vše. Žádnou přidanou hodnotu v tom nevidím a čtení mi nic nedalo. Jediný smysl knihy bylo očividně čtenáře pouze šokovat. Mě to teda nešokovalo, ale nudilo mě to hrozně.

3 19.06.2023

Nedočteno, skončila jsem někde za půlkou. Hrozná nuda, nechápu ten hype.

(SPOILER) Děj románu Tampa od Alissy Nutting nás zavede do Floridy. Hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou je šestadvacetiletá středoškolská učitelka Celeste, která se netají svými sexuálními a delikventními choutkami mířenými na své nezletilé studenty.
Zní to jako bizár? No, on to bizár fakt je. Ale i přesto splňuje vše, co očekávám od kvalitní literatury.

Tampa je kontroverzní. Nechutná. Velice detailní. Ale zároveň tak neskutečně ujetá, že jsem se u některých pasáží neubránila smíchu. Předkládá však také důležité podněty, které čtenáře nutí nad problematikou přemýšlet o něco hlouběji: Jaký je rozdíl mezi pohlavním stykem dospělého muže s nezletilou dívkou a dospělé ženy s nezletilým chlapcem? Jakou roli zde hraje konsenzus a kde má své hranice, jestli vůbec? Je v pořádku vznášet v případě zneužití nezletilých ze strany mladé ženy poznámky o jejím atraktivním vzhledu a sexappealu?

Alissa Nutting nám poskytuje pohled do duše zhýralé a nymfomanické úchylačky, aniž by však k problematice přistupovala jakkoliv úzkoprse - po celou dobu si udržuje skrze vyprávění učitelky Celeste příchuť nechutnosti, neponaučitelnosti a hořkosladkosti, která dodává knize skoro až pocit důvěrné a autentické zpovědi. Za žádnou cenu nevybočuje z role, což velmi oceňuji i na vzdory občasné potřebě knihu zavřít a chvíli to rozdýchávat. Kniha rozhodně není pro každého; i já jsem ji otevírala s mírnou skepsí. Pokud se ale dokážete na takováto témata dívat kriticky, a zároveň však s jistou dávkou cynismu a nadhledu, pak si ji dokážete zajisté užít. Na to, že se jedná prvotinu, jde rozhodně o velmi zdařilý literární počin.

Nejoblíbenější pasáže z knihy:

Jeho tvář se vmžiku proměnila z bezvýrazné nonšalance v drobounký, jasný úšklebek, a oči upřel do mých. Bylo to nenadálé, ale naprosto jasné: jeho pohled sděloval, že přesně ví kdo jsem a co chci, a také, že sám skrývá podobné tajemství. Spojili jsme pohledy jen na pár vteřin, ale stačilo to: dva devianti se právě poznali při telepatické hře.

"Pokud by to tak bylo, svědčilo by to pro skutečnost, že má klientka je mladá žena s těžkými mentálními problémy, zoufale hledající lásku - a že tedy nevykazuje onu nenasytnou pedofilii, kterou ji prokurátor přisuzoval v rozhovorech do médií."
Druhý kriminalista si znovu odplivl do kelímku, tentokrát hlasitěji. "Anebo je taky možný, že je pedofil a ještě k tomu kurva."

V hlavě jsem si místo toho přehrávala fantazie, jimž jsem se ve vězeňském prostření nevyhýbala, ale naopak si je živě evokovala. Vše se odehrávalo v té nové vazební cele, do které mne měli večeř přemístit: ze spánku mne probudila horda vyhládlých a pohublých mladíků, snad sirotků v otrhaném oblečení s jazykem z postav Olivera Twista, která přiběhla k mřížím mé cely a začala mezi ně strkat veškerou svou sexuální výbavu, takže jsem v duchu viděla uspořádanou řadu ztopořených pyjů v různých fázích vzpřimování.

6 16.06.2023

(SPOILER) Colleen Hoover je v současné době považována za velice kontroverzní autorku a já zcela rozumím tomu proč. Způsob, jakým popisuje hlavní hrdinky je nechutný, stejně jako protlačování své pro-life politiky, kterou velmi nelogicky a citově podmíněně cpe do každé své knihy. Konec knihy má čtenáře podnítit k tomu, aby si sami vybrali, čemu budou věřit - zda Verity, jakožto necitelné a zlomyslné ženě, nebo hlavní hrdince Lowen. Já bych nejraději zvolila alternativní možnost, že knihu někdo vydal omylem a že se původně jednalo o něco, co nemělo spatřit světlo světa. Tuhle možnost jsme však bohužel nedostali (fňuk), takže snad uspokojím Colleen alespoň tím, že řeknu, že je mi úplně jedno, kde je pravda, protože všechny postavy v knize byly úplně debilní, a proto je mi jejich osud úplně u rektálu.
Čert vem děj knihy, který je to nejméně hrozné na celém tomto výplodu, zřejmě inspirovaným autorčinými sexuálními fantaziemi. Mnohem alarmující však jsou informace, které nám autorka skrze toto dílo předala:
1. Jakmile žena necítí mateřské pudy a nechce děti, je krutá, zlá, odporná a zaslouží si potrestat, nejlépe svým manželem, který se ji pokusí opakovaně zavraždit.
2. Poporodní deprese je mýtus, čili se vracíme k bodu předchozímu. Jestliže má žena touhu pracovat, nebo jen odpočívat a tyto činnosti by ráda upřednostnila před péčí o děti, je krutá, zlá a zasloužila by si potrestat... a jo, to už jsem říkala. Jdeme dál.
3. Žena (pod. jm. č. jed.) = bytost seslána na tento svět výhradně proto, aby zkrášlila život osobám mužského pohlaví, čehož může docílit jednoduše tím, že se podvolí muži, na uvítanou po pracovní cestě mu pocumlají klobásu hned u dveří (snad aspoň zavřeli...) a hlavně - HLAVNĚ (!) volí takový způsob oblékání, který nebrání muži kdykoliv a kdekoliv zasunout onu předem pocumlanou klobásu (zapamatovat, dámy!) do ženského klína.

Autorka Collen Hoover je v současném mediálním prostoru opravdu na špičce a každý, kdo se aspoň občas nachomýtne na platformách jako jsou Youtube, Tiktok a Instagram jí nemůže být nepolíben. Zastává opravdu enormní prostor v booktuberovém prostředí, a proto si myslím, že by svůj spisovatelský um a svoji slávu mohla využít k lepším věcem a zabývat se lepší problematikou, než k tomu dělat z žen naivní kravky, které jsou hotové jen z toho, že jim chlap místo chlastu raději koupí vodu, nebo jim půjčí čistou košili, protože ta jejich je špinavá a démonizovat skutečné současné problémy, jako je postpartum, pro-choice politika, feminismus, domácí násilí, toxické vztahy a podobné, které se opakovaně v jejich knihách ve velké míře vyskytují.
Hoover místo toho, aby problematiku rozvedla, předložila skutečná fakta a zabývala se tím, co tyto problémy znamenají ve skutečnosti a jak mohou významně zhoršit nebo naopak zlepšit kvalitu jedince, kterého se dotýkají, využívá problém jen k takovým účelům, aby protlačovala vlastní kontroverzní přesvědčení a na základě toho rozlišovala hrdiny/ky na dobré a špatné. Jistě, její knihy se protlačují, prodávají a čtou jako divé, takže není důvod, proč by měla něco měnit, ale i přesto si myslím, že má na víc.

Skvost.

4 13.06.2023

Už dlouho jsem se u něčeho hlasitě nesmála tak jako u Transmetropolitanu. Výborné!

07.06.2023

(SPOILER) Krásné popisy přírody a nastolení komorní, pochmurné a znuděné atmosféry horkého léta. Úplně jsem se na moment ocitla někde na chatě u lesa, kde jsou dny až moc dlouhé, není zde vyžití a jediným útočištěm před spalujícím sluncem se stává nedaleký les.
Líbila se mi autorova práce s traumatem, kdy bravurně zpracoval, jak se lidské nešťastné vzpomínky časem formují. Konkrétně jsem zůstala v němém údivu, kdy vyšlo napovrch, že Molly není fenka.
Bohužel si myslím, že si takové téma vyžaduje mnohem větší hloubku, cit a rozsah. Toto zpracování mi přišlo až moc strohé, a přitom tak zdlouhavé. Líbilo by se mi, kdyby zde víc byla popsána laxní výchova rodičů, dopady jejich alkoholismu a zanedbávání; tyto aspekty zde byly řečeny více či méně mezi řádky, ale myslím, že kdyby je autor rozpracoval o něco víc, nacházel vzájemné vztahy a dopady těchto faktorů na kvalitu života tří bratrů v dospělosti, jednalo by se skutečně o výborné a dechberoucí dílo. Takto to bohužel vidím jen na dvě hvězdy.

2 07.06.2023

(SPOILER) Oceňuju krátké kapitoly, díky nimž jsem knihu přečetla na dva zátahy. Nápad byl sice trochu klišé, ale u thrillerů se dost často opakuje několik motivů dokola, takže to zase taková tragédie nebyla. S knihou mám však jiné problémy:
1. Opravdu by člověk, schopný někoho "přinutit" k vraždě, mohl dělat psychoterapeuta? Nedělají se tam snad nějaké psychotesty? A vůbec, Theovo smýšlení bylo celé dost alarmující, co se týká jeho přítelkyně. To, jak několikrát opakoval a rozváděl, že by jejího milence zabil.
2. Deník Alicie byl až na posledních pár zápisků úplně zbytečný
3. Rozvádění Theova a Aliciina dětství postrádalo smysl, nijak nezadapalo do děje, bylo tam očividně jen jako výplň, ačkoliv se tvářilo, že ne
4. Co myslela Alicia ve svých prvních zápiscích tím: "O tomto psát nebudu, nemůžu"? Ona snad měla myšlenky na vraždu už dřív?
5. Pokud je odpověď na otázku 4 "ano" - Proč? Jakto? Za jakých podmínek? Vůči komu?
6. Také souvisí s předchozími body - Opravdu by se Alicia nechala tak snadno nalákat k zabití svého manžela, kterého tolik milovala? A to jen kvůli tomu, že zjistila jeho nevěru od naprosto cizího muže, který se jí vkradl do domů, který zároveň neměl žádné důkazy a ještě jí vyhrožoval / děsil?
7. Zbytečné rozvádění snad úplně všeho - Maxovy city k Alicii, Jean-Paul, Aliciiny obrazy a hledání v nich nějakou symboliku
8. Proč Alicia mlčela jsme se stejně nedozvěděli. Teda omyl, dozvěděli, ale nedávalo to absolutně žádný smysl


Jak sem řekla, námět to nebyl špatný, ale tuším, že by to chtělo tak nějak rozepsat, dotáhnout. Spousta věcí zde byla zmíněná a rozváděná naprosto zbytečně, odvedlo to sice čtenářovu pozornost, ale při rozuzlení jsme narazili na to, že to vlastně k ničemu nebylo. A tohle není v thrillerech a detektivkách nikdy dobrý nápad, protože zde naopak náročný čtenář potřebuje, aby věci zapadly jako puzzle; ne aby se motal v labyrintu s mnoha slepými uličkami.

3 06.06.2023

(SPOILER) Popravdě jsem od knihy čekala něco úplně jiného. A to, co jsem dostala, mi doslova vyrazilo dech.
Tak skvělý, sugestivní příběh, ze kterého mrazí v zádech jsem nečetla už sakra dlouho.
Nemyslím si, že se jedná o thriller, ani o horor, za který je tato kniha často považována. Ne - tohle je niterná zpověď člověka, který na sebe vzal vinu za někoho druhého. Můžeme samozřejmě polemizovat nad tím, do jaké míry je to pravda, ale kdo četl, pochopí, co tím myslím.
A to bylo přesně to, co mi na hlavní hrdince, vypravěčce, bylo sympatické - že byla jako matka schopna poohlédnout do minulosti a přiznat si, že své dítě nemilovala tak, jak měla, a že nebyla dobrou matkou. Která žena si tohle dokáže přiznat? Osobně jsem se setkala jen s matkami, které zarputile tvrdí, že své dítě milují od první chvíle, nadevše, a že jsou nejlepšími matkami, jakými být mohou, i když to mnohdy není pravda. A to mi bylo sympatické.
Vlastně jsem dokázala mít pochopení pro všechny - pro Evu, pro Franklina, i pro Kevina (do jisté míry). Líbí se mi, že v příběhu zkrátka nenalezneme jednoznačnou odpověď na otázku: "Proč?", nebo "Kdo je viníkem?" - záleží na tom, z jakého úhlu pohledu nazíráme.
Jinak, nenechte se zmást - ačkoliv k tomu název nabádá, takhle kniha není o Kevinovi, jako spíš o hluboce nepochopené matce Evě, která se svého syna naučila milovat až poté, co na sebe vzala veškeré jeho hříchy.
Kniha se četla sama, vyprávěcí styl mi sedl, nedokázala jsem se od příběhu odtrhnout. Nevšední zážitek!

Opravdu silný příběh a jeden z nejlepších, který jsem kdy četla. Dnes si pustím film, kterým jsem také doposud nepolíbená.

7 05.06.2023

Grafické zpracování nádherné, ale to k dobrému příběhu nestačí.

02.06.2023

(SPOILER) No, ani nevím, co k tomu říct. Nic pozitivního mě nenapadá. Sama jsem se při čtení cítila jak sjetá. Chápu, že záměr autorek bylo vykreslit tu atmosféru co nejlíp a využily k tomu způsob vypravování, ale...
Kniha je prázdná. To je jediné, co mě napadá k hodnocení. "Filozofické" myšlenky tam sice jsou, ale nepřináší nic nového, protože jsou to jen parafrázovaná slova a věty, které předtím už řekl někdo jiný. Žádný nový pohled na svět, myšlenku, podnět nepředkládá. A je to škoda, protože zrovna tohle v knihách mám hodně ráda. Kvůli tomu mi to přišlo jen jako prázdné tlachání dvou sjetých mozků.
A láska? Posedlost? Byla tam zmíněná, ale nešla vidět. Knihu bych možná pojmenovala neexistence (lásky), protože já jsem tam opravdu nenašla ani mezi řádky cokoliv, z čeho by šla cítit nějaká láska, možná tak to, že Elias nakonec opustil město a dal tím pádem Kennymu prostor na to se z něj zbrchat. Tím pádem přecházím k myšlence, že absolutně netuším, z čeho nějaká ta láska vůbec vznikla. Elias je sebestředný hňup, kterému je všechno jedno, Kennetha prakticky zneužil a pak z toho vznikla láska jako trám. Hm, no já nevím. A vůbec, všechno tam bylo tak nějak divný. Jako upřímně se divím, že Eliasovi rodiče mu nedali rovnou pár facek a že se s ním ještě snažili nějak domlouvat. To by mě zajímalo, co jsou to za rodiče. Myslím si, že takového fakana by rovnou vykopli z baráku a neztráceli s ním žádnou trpělivost, a Elias by jim možná ještě poděkoval, když tam byla nenávist očividně na obou stranách.
A jestli jsem správně pochopila konec, tak se teda sebrali, jeli za lepší budoucností, a pak je srazilo auto? No teda, tleskám. To byla jedna s největších cypovin, které jsem kdy četla, a je mi to líto, protože autorky jinak fakt miluju...

1 26.05.2023