kralika komentáře u knih
Zajímavé - na raný gotický román 19. století je to opravdu mnohovrstevnaté, nikoli ploché, jak tomu začasto bývá. Skutečně je to klenot - ovšem na mém hodnocení se promítá asi z poloviny až poslední dopis kapitána Waltona. Bez něj by se skutečně jednalo o dost najivní dílko.
Klostermann je mistr krajinář. A o tom vlastně také jeho knihy jsou. Krajina - v tomto případě Šumava, je i hlavní postavou, která rozhoduje de facto i o ději - Podhamerský nepodhamerský...
Standardně kvalitní práce pana Opatrného. Dobrodružství Lewise a Clarka je tu zasazeno do patřičného - dost širokého - rámce. Od osobnosti Thomase Jeffersona, přes americkou koupi Louisiany a slavné trapery na pomezí indiánských území...
Pečlivě vymyšlený příběh postavený především na preciznosti vyprávění. Pasáže se slovními přestřelkami doplněné těmi paralelními telepatickými byly opravdu požitkem.
Podobně nesourodá směsice čehokoli se štítkem Skotsko nebo Česko jako první díl. Tu zajímavější, tu nudnější, tu pozoruhodné, tu mystifikující - přičemž těžko říci zda záměrně nebo nechtěně. Pro milovníky britského severu však téměř povinností.
Další skvělá Lemova etuda k jednomu z věčných témat sci-fi, setkání lidstva s nepředstavitelným, neuchopitelným životem ve vesmíru.
"Ne všechno a ne všude je pro nás..."
Příběh Biafry je angažovaný, nesmírně nasraný text, ve kterém se Forsyth s nikým nepáře. Vzhledem, k tomu, co tam zažil, se není co divit. Je z něj cítit nesmírná frustrace z toho, že strana, se kterou se během své mise ztotožnil, tahá za kratší a kratší konec. Svou knihu napsal jako příspěvek k válečnému úsilí Biafry proti nigerijským federalistům. Tak je třeba s odstupen tuto knihu brát. Jedná se však o skvělé vylíčení toho, jak probíhala "politika" světových mocností v regionu, na který nebylo přes vietnamskou džungli vidět...
Krásné čtení, třebaže místy velmi hutné a těžké. Dokonce natolik, že jsem si během četby odskakoval k zaklínačovi pro odlehčení. Za mě byly nejlepší první dvě části – ty nejméně rozhovorové, ale ani poslední část nezůstává pochopitelně pozadu a je nabita krásnými i závažnými myšlenkami.
„Otrok má vždy metody otrokáře a mstí se, kde může.“
„Já mám s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud.“
„Já nemám rád prázdné mluvení o slovanství, jako nemám rád vlastenčení. Prosím vás, kolikpak našich slavjanofilů dovede aspoň číst rusky, polsky srbsky? Stejně jako ti lidé, co mají plná ústa, že jsme národ Husův: kdo z nich pročetl aspoň kousek Husa, aspoň jednu knihu bratrské reformace? A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa, že miluje své rodiče, svou ženu, své děti; to se rozumí samo sebou. Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného; o nic jiného nejde.“
„V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoli vykořisťování člověka člověkem“
„Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou. Nepřijímám třídního boje; jsou stavy a třídy, jsou stupně mezi lidmi; ale to neznamená boj, to znamená organizaci přirozené a historicky vyvinuté nerovnosti, vyrovnávání, vzestup, vývoj.“
„Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti.“
„Ale nezapomínat, že ani demokracie se neobejde bez diktátu, že i diktatura se dovolává demokracie.“
Je mi líto, anglický absurdní humor Monty Pythonovského střihu miluji, ale tady si to užívám jen tu a tam. Pravda, když, tak to stojí za to, a budu si to pamatovat ještě dlouho...
"Největší problém, nebo spíš jeden z největších problémů - je jich totiž víc - zkrátka jeden z mnoha největších problémů, pokud jde o vládnutí, je, koho se na to podaří sehnat. Přesně řečeno komu se podaří donutit lidi, aby si to od něho nechali líbit.
Abychom to shrnuli: je známo, že lidé, kteří nejvíc chtějí vládnout se na to ipso facto nejmíň hodí. Abychom shrnuli předchozí shrnutí: tomu, kdo si dokáže zařídit, aby se stal prezidentem, by se v žádném případě nemělo dovolit, aby se jím stal. Abychom shrnuli shrnutí předchozího shrnutí: s lidma je to holt těžký."
Milý návrat do světa zaklínače, který ocení zejména Ti, kteří mají za sebou ságu. Ta Sapkowského pomrknutí byla pro mě o to příjemnější, že zjemňovala místy zbytečně obhroublý děj...
Avšak jestli bych měl něco vypíchnout, tak to bude střední část věnující se Geraltovu hlídkování po Vysočině, cesta do Novigradu a děje na Rissbergu. Ta je za plný počet. Ne náhodou to bude tím, že nejvíce připomínala děje budoucí...
Neveselé čtení, ovšem v dnešní době obzvláště důležité. Nejen proto, že se nyní nacházíme na té "druhé" straně...
Umná mixáž osvědčeného, kde každá dějová linka má své osobité kouzlo. Algor? To je military sci-fi jako když vyšije. Na Menabaranu vládne kyberpunk. Viridianská linie je silně špionážní a příběh Darrena a jeho posádky není nepodobný dobrodružnému sci-fi typu Firefly (na Newellu obzvlášť). Dohromady to funguje výborně a jak to tak u podobně obsažných knih často bývá, čtenáři na konci jen hořekují, že dostali málo...
Obsahem vlastně komorní, což se o rozsahu narážejícím na technické limity paperbacku říct nedá. Přesto strhující...
"Lidé vždy touží být na místě někoho jiného, protože věří, že je na tom lépe."
Kniha o nádherném letadle v neúpěšné službě u domácích. O letadle skoro zapomenutém, ačkoli na sobě neslo v prvních letech války skutečně podstatnou tíhu bojů v Pacifiku. A celou jeho kariéru výstižně charakterizuje věta shrnující jeho nasazení na Guadalcanalu:
"Jako každé vojenské tažení měla šestiměsíční bitva o Guadalcanal své téměř vždy uváděné hrdiny a také vojáky, na které se zapomnělo. Piloti usedající do kabin Airacober USAAF rozhodně náleží do skupiny druhé."
Nejsem tolik nadšen, jak jsem očekával, přičemž na vině je jednoznačně má znalost filmu, který mi většinu nápadů z této knihy už prozrazdil. A co si budeme... už stylem je to kniha psaná na efekt při prvním čtení a proto mnoho věcí nevyznělo. To ovšem neznamená, že se jedná o povrchní zábavu, to rozhodně ne.
"Čas je iluze. A poledne teprv."
Magický realismus? Ne, to je v tomto případě slabý výraz. Spíše bych tuto knihu definoval jako občasný střípek reality v kolotoči magie, kterou kolem sebe Wolandova suita rozhazuje jako Večerníček.
"Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."
Četl jsem již naočkován poněkud "akčnějším" Duškovým podáním. Koncepce dohod je skvělá, ale samy o sobě stačí vyjádřit několika větami, ne celou knihou. Ovšem právě kapitoly o dohodách (asi 50 % knížky), patří k tomu co by se mělo tesat...
"Mistr odpověděl: Nejsi zde proto, sbys obětoval svou radost nebo život. Jsi zde proto, abys žil, abys byl šťastný a miloval. Dokážeš-li udělat to nejlepší, čeho jsi schopen, v dvou hodinách, ale ve skutečnosti tím strávíš osm hodin, jen se unavíš, mineš vyvrcholení a nebudeš mít radost ze života."
Je dost znát, že se jedná o autorčinu první knihu na téma porozumění mezi civilizacemi - těch nápadů je tam tolik, že je škoda, že zůstaly většinou tak na půli cesty, tedy nedotáhnuté. Co je ovšem ohromnou devízou je ten poetický styl, kterým Rocannonův příběh vypráví...
Plastické vzpomínky vojáka Napoleonovy armády, které jsou unikátní v několika ohledech. V plamenné obhajobě maršála Neye, který tažení u Waterloo neprohrál, navzdory tvrzení malého kaprála, ze kterého se Levavasseur nikdy na zadek neposadil - narozdíl od většiny svých souputníků.
Mimochodem, dvojici Kovařík-Křížek za překlady dobových memoárů nepřestávám tleskat. O bitvách toho bylo již napsáno mnoho, ale opravdovou představu o tom jak se ve vojenském fraku žilo získáme jen z těchto pramenů.
Ve všem tom marasmu mě zaujala jistá filmovost (jak příznačné) Dne kobylek, kdy autor plynulými přechody těká z Toda na Homera a naopak. Daleko známější Přítelkyně mě z nějakého důvodu minula...
"Přijede Grouchy, nebo Blücher? Grotenstein, producent filmu, mohl sled výjevů pozměnit."
"Upravil si šaty, přešel k parkovišti a posadil se na nízkou obvodovou zídku. Odsud pozoroval nově příchozí, celé rodiny. Jakmile je dav pohltil, stala se s nimi zvláštní změna. Až do té chvíle vypadali ostýchavě, téměř bojácně, sotva se však přiřadili k ostatním, začali se tvářit zpupně a bojovně. Byl omyl domnívat se, že to jsou neškodní zvědavci. Čišela z nich zavilost a zatrpklost, obzvlášť z lidí ve středním věku a starců. Způsobila to nuda a zklamání." (Den kobylek)