kralika komentáře u knih

Brutálně přímočaný, trochu předvídatelný děj bez jakýchkoli kudrlinek, prost popisu a plný řečí. To vše s westernovým nádechem, plný (anti)hrdinů, od kterých tak nějak víte co čekat.
Je to ale po čertech zábavné!

6 14.01.2020

Rë Akkütlix! To byla jízda! Autorka velmi zdařile dávkuje čtenáři informace o svém světě tak, že nikdy není přehlcením zmaten a když něco nechápe, tak se potřebné indicie dozví poměrně rychle - je-li trpělivý. Občas skousnout nějaký ten jazykolam a hurá na další díl, protože tohle byl vlastně jen prolog...

A skutečně na mě zapůsobila učebnice össeistiky:
"Tato dívka je studentka. Jmenuje se Anna. Tento chlapec je tekutý kov ve tmě. Jeho jméno není."

9 02.01.2020

Ano, pohádka o červené Karkulce je prostě laciná protivlčí agitka. Tak.

"Sob a vlk jedno jsou; neboť sob krmí vlka, ale vlk udržuje soba při síle."

7 14.12.2019

Hvězda za první ucelené zpracování válek let 1848-49.
Hvězda za první zevrubnější popis bojů v Uhrách v češtině.
Hvězda za biografie osobností, těchto bojů se zúčastnivších (krom Radeckého to jsou vesměs také novinky).
Hvězda za edici vzpomínek Emanuela Friedberga na tažení 28. pěšího pluku.
Hvězda za přehled všech bitev a šarvátek těchto bojů.
Hvězda za fantastické zpracování, které z knihy činí vizuální požitek. Přiložené přehledové mapky jsou jen dnes nevídaným bonusem, podtrhující poctivost zpracování.
Avšak jednu hvězdu musím ubrat za to, že vzhledem k velikosti a váze knihy to není úplně čtení do vlaku a člověk si na to musí najít čas doma...
Suma sumárum - pět poctivých černožlutých hvězdiček!

2 07.12.2019

„Když se generál strnulým krokem blížil k portiku, všimli si oba muži s neblahým tušením, že místo vycházkové hole drží kriketovou pálku. Generál si uvědomoval, že mu paměť neslouží tak jako kdysi, proto často nosil nějaký předmět místo uzlu na kapesníku; tak například kdyby se chystal mluvit o koních, měl by v ruce jezdecký bičík, a kdyby byla na programu střelba, zřejmě by si v kapse pohrával s několika náboji do muškety.“

Tedy, tohle byl skutečně koncert. První housle hrála neskutečně (anglická) suchá ironie s přečastými sóly bizarního černého humoru. Celkově mimořádně barevný portrét zvláštně pokřivené reality koloniální Indie, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Do paměti se mi vpálil především učený spor doktorů o původ a léčbu cholery, vedoucí doslova až za hrob. A snad nejabsurdnější absurdita (je těžké vybírat) byla patrně teologická disputace mezi Fleurym a Padrem během sipáhíjského útoku a obsluhování děla, jejíž mimóznost vystihl vlastně i sám autor slovy: „Připadalo jim to, jako kdyby se vás někdo neustále dotazoval, kolik je hodin, když vám hoří střecha nad hlavou.“

„Všechny naše činy a úmysly jsou zbytečné, nejsou-li živeny teplem citů. Kde není láska, zbývá jen poušť. To platí i pro Spravedlnost, Vědu a Počestnost.“

„Já říkám, že vyspělá kultura je velice pochybený termín…“

3 27.11.2019

Je až s podivem jaký pozitivní nadhled a kolik naděje se dá vepsat mezi řádky téhle mizérie a opakovaného utrpení...

"Život je ohnivé vlákno, prostupující všechny formy hmoty."

8 13.11.2019

"Do mrtvé tváře pod kápí jsem zřel,
ztrativ naději - neb jsem se upomněl."

Lovecraft básník? Proč ne? Limitován rozsahem zde musel opustit své tradiční rozkošatělé vyjadřování a jít přímo na dřeň. A že to funguje, na to můžete vzít jed. Osobně mě potěšila i forma českého vydání, kde si člověk může přečíst i originál a plně tak ocenit roli překladatele.

6 27.10.2019

Milé, laskavé, pomalu plynoucí - to jsou kapitoly této krásné knížky.

"Muž napsané čte a posuzuje, žena prožívá a přejímá."

"Soudy se mění, svatost bývá tu přidělována, tu odnímána, a lidé občas odstraňují nejen své ukvapené názory na sochy, ale ukvapené sochy vůbec."

11 26.09.2019

Sice asi nejpřístupnější Gibson, se kterým jsem měl tu čest, ale zároveň ten nejméně působivý... Čtení jeho složitého textu však bylo opět požitkem, který Vám jen tak nějaký autor nenabídne.

"Dějiny nejsou nic než momentálně nejvěrohodnější vyprávění o tom, co se stalo a kdy. Kdo komu co provedl. Jak to provedl. Kdo zvítězil. Kdo prohrál. Kdo zmutoval. Kdo vyhynul."

"Vždycky musí zbýt místo pro náhodu."

2 13.09.2019

Člověk versus Osud; malé dějiny člověka versus velké dějiny lidstva; vnitřní svět člověka versus vnitřní svět jiných, respektive vnější svět; touha po pomstě versus prahnutí po vykoupení a odpuštění...

„Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat.“

„…zeptal jsem se ho, jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě ta nechuť.“

„Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž jako žít v pekle.“

„Už dnes jsou dějiny jako tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní naprosto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.“

9 02.09.2019

„‚Ve Francii,‘ řekl jsem, ‚to mají zařízeno líp…‘ ‚Vy jste byl ve Francii?‘ zeptal se můj společník a prudce se na mne obrátil s nejzdvořilejší vítězoslávou na světě. ‚Je to vlastně divné,‘ pomyslel jsem si, když jsem si věc sám rozvážil, ‚že by pouhých jednadvacet mil plavby, dál to z Doveru do Calais rozhodně není, přiznalo muži taková práva. Tomu musím přijít na klub.‘“

Takto elegantně - prostě i hloubavě - začíná cesta poněkud nekonformního duchovního po Francii (na Itálii bohužel nedojde). Jde bezesporu o cestopis, ale o cestopis duše, kdy je velká část ponechána na laskavém čtenáři. Zkrátka, do tohoto inspirujícího dílka jsem se zamiloval nejen pro jeho rozvernost, ale i pro jeho nepopiratelnou hloubku.

„Pětiminutový rozhovor v takovéhle situaci je asi tolik co rozhovor trvající pět století, jste-li tváří k ulici: v tomto případě jej totiž čerpáte z předmětů a událostí tam venku – máte-li však upřeny oči na mrtvé prázdné místo, čerpáte čistě ze sebe.“

„Muž sotva kdy učiní ženě nějakou milou nabídku, drahý pane, aniž to ona vytuší už několik okamžiků napřed…“

„Člověk, který si považuje dobrého nočního spánku, neulehne s nepřátelstvím v srdci, může-li se ho zhostit.“

„Úspěch ve světě míváme spíše tehdy, když služby přijímáme, než když je prokazujeme; vezmete vadnoucí větvičku a zastrčíte ji do země; a pak ji zaléváte už proto, že jste ji zasadili.“

5 22.08.2019

Kříženec moderního seriálu, kde zvrat střídá zvrat a každý díl (kapitolu) ukončuje řádný cliffhanger; antického dramatu, kde postavy tragické, komické i tragikomické jsou vláčeny osudem hlava nehlava a fantastiky, kde si strašidla podávají ruce s jasnovidci a všemocnými talismany.

1 09.08.2019

Autor si zde bere na paškál snad všechny nešvary tehdejší/současné Ameriky a velkýho krajíce světa navíc. Samotná revoluce mi přišla trochu málo zašmodrchaná, než abych tomu měl možnost bez problémů uvěřit. (Rudí a modří vědí.)
A vydání od Arga? Koněčně se Heinlein dočkal nejen důstojného vydání, ale přímo úžasného, rozeznívajícího city každého bibliofila...

"Zdá se, že lidi v sobě mají hluboce zakořeněnou nechuť vidět svět jinak než černobíle - to, co není zakázaný, musí být povinný, a nic mezi tím."

1 25.07.2019

Autor je snílek - a stejně snové je i jeho pojetí cestování... Autor je blázen - a tak jsou i stejně bláznivé jeho příhody...

1 21.07.2019

Výborné - doslova mamutí dílo, docílené evidentně mravenčí prací.

1 17.07.2019

Po přečtení této krásné sbírky esejů, už vím, že autorčiny příběhy jsou vlastně také eseje - jen v nich vypráví příběh.

„Jsem přesvědčená, že dospělost neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst; že dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo. Domnívám se, že všechny nejlepší schopnosti a vlohy dospělé a zralé lidské bytosti existují už v dítěti a že pokud jsou tyto schopnosti a vlohy v mládí podporovány, budou v dospělosti fungovat dobře a rozumně, ale pokud jsou v dítěti potlačovány a popírány, pak vinou toho dospělá osobnost zakrní a stane se z ní duševní mrzák.“

04.07.2019

Věru těžké hodnotit. Péče, kterou překladatel/editor věnoval této knize je vidět. Pohříchu však jen na vizuálu. Editorská činnost je pro něj věcí evidentně ošemetnou. Nejvíce mě iritovala nejednotnost v uvádění topografických názvů (i v rámci českých zemí!), navíc často zatížená omyly (Stockach x Štoky, Genappe x Jemmapes).
Ovšem překlady a edice memoárů z dob dřívějších hodnotím velmi vysoko. To je něco, co má skutečně velký smysl. Jak jinak bychom byli schopni nahlédnout do duše tehdejších aktérů?

21.06.2019

Clarke je skutečně spisovatel-vědec. Nejprve přesně metodicky stvoří prostředí, které v maximální možné míře odpovídá současnému poznání. Poté stvoří entitu, která se mu vymyká - ovšem opět vše podléhá přísné metodě - a pak do těchto kulis umístí děj, který svým rytmem a přesným dávkováním připomíná metronom. Výsledkem nemůže být nic jiného než vybroušený diamant. Samo o sobě by to nestačilo - tohle je ale po čertech čtivé a napínavé.

"'Ráma je kosmické vejce, zahřívané slunečním žárem. Může se každou chvíli proklubat.'
Předseda Výboru pohlédl na velvyslance z Merkura s upřímným údivem. Za jeho diplomatické kariéry ho jen zřídka něco tak překvapilo. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že je Merkuřan schopný tak poetického vyjadřování."

13 11.06.2019

Momumentální memoáry dnes již zapomenutého generála, který začínal jako kadet v rakouské armádě ve válce proti Prusku roku 1866, pokračující ve své kariéře v Rusku, kde to postupně dotáhl na generála. Jakožto ruský Čech (z kariérních důvodů přijal i pravoslaví) pak stál u zrodu čs. legií, o kterých však měl svou vlastní představu, která se neslučovala s názory těch mladších. Proto si vlastně s legionáři nikdy pořádně nerozuměl, a závěr má tak trochu trpkou příchuť. Jako svědectví o ruských poměrech na konci 19. století a ve víru občanské války velmi cenné.

Jsem rád, že jsem si tuto klasiku přečetl a mohl si tak udělat pomyslnou fajfku, ale emočně mě to minulo - a to o dost. Co na tom, že se jedná o koncert zvukomalby, když jsem se do toho nedokázal ponořit.

6 04.06.2019