kralika komentáře u knih

„Ze všech odporných věcí na světě není snad hnusnější věc než opuštěné vojenské tábořiště pod širým nebem – zem všude pokrytá napůl uhašenými ohni, rozbité džbány apod., cucky hadrů, cáry uniforem, sláma zadupaná do měkké vlhké hlíny atd.“

Mercer je přesně ten typ důstojníka, jakého si představíte v napoleonské době. Galantní gentleman, intelektuál a také trochu fanfarón. Jeho vzpomínky jsou právě takové – trochu uhlazené, plné zajímavých i méně zajímavých postřehů o životě na válečném tažení, útrapách i drobných slastech, setkání se zajímavými postavami, které známe z dějin, i s těmi na které dějiny zapomněly. Hlavní náplní jsou vlastně jen popisy krajin, měst a místních obyvatel (přičemž výsadní postavení zaujímá Paříž), ale když dojde na věc, jedná se o vzpomínky velice svižné a živé:
„ ‚Pošlete sem vrchního seržanta,‘ byl můj první rozkaz, když jsem si natahoval punčochy. ‚Pošlete pro pana Coatese,‘ mého důstojníka proviantní služby, byl druhý, když jsem dostal jednu nohu do kalhot. ‚Williame, pospěšte si a sežeňte něco k snídani,‘ byl třetí rozkaz, když jsem si kalhoty zapínal.“
A přesto, že vehementně tvrdí:
„Můžete se spolehnout na to, že ten, kdo tvrdí, že na základě svého pozorování podává úplnou zprávu o nějaké bitvě, vás podvádí – nevěřte mu. Nemůže vidět dál (tedy pokud se v ní osobně angažuje) než na špičku svého nosu; a jak vám tedy má říci, co se děje o dvě nebo tři míle dál, když mu v tom brání kopce a stromy a budovy, a navíc je všechno zahaleno dýmem?“
tak mu to nebrání interpretovat bitvu u Waterloo po svém aby svůj podíl náležitě vyzdvihl - takže zachránil brunšvická karé před zničením a útěkem a neváhal vznášet ani závažná obvinění, když tvrdí že jeho baterii nakonec nezdecimovali Francouzi, ale Prusové „přátelskou palbou“. Nic z toho není pravda, což přesvědčivě dokazuje editor, který odvedl důkladnou práci. A to je vlastně poslední důvod, proč se zájemci o toto období vyplatí mít tento titul v knihovně. Editorovi lze přičíst body nejen za „uvádění vzpomínek na pravou míru“, ale i za obsáhlý úvod, kde hlavního protagonistu a jeho setninu skvělým způsobem představí .

3 31.03.2021

V St. Cloud’s čtou Dickense, v ostatních částech světa čtou kromě něho i Irvinga, což je dobře, neb se výborně doplňují.

5 10.02.2021

Příběhy paní Ursuly jsou pohlazením po duši a připojíme-li k tomu úžasnou péči, jaké se jim dostalo u Gnómu, platí to dvojnásob. Osobně mě nejvíce sedly stísněné „Labyrinty“, lemovské „Zorné pole“, rozšafný „První kontakt s Gorgonidy“, přízračný „Obolus“ nebo „vědecký“ článek o problému zkracování času. Oslovil mě i fantastický svět „Těch starších“; a u filozofického prostocviku s názvem" „Ti, kdož odcházejí z Omélasu“ jsem si ověřil, že je to skutečně takový masakr, jak se proslýchá. Ale nejkrásnějším překvapením byla závěrečná třešnička v podobě „Džbánu vody“, který – ačkoli je snad s výjimkou názvů – fantastických prvků zcela prost, je jedním z vrcholů této sbírky, ne-li tím nejvyšším.

„To mi připadá spíš jako zkouška než jako odměna.“
„Záleží na tobě, co z toho uděláš.“

7 23.01.2021

„Měsíčné světlo bylo již plnější a stříbrnější, klid kraje hlubší. Nevelký, pískovcový pomník s křížkem na vrcholu, ač osvětlenější, zdál se přece zvláštnější a neurčitější. Zapadal poněkud svým bokem a vrcholem do stínu nedaleko stojícího smrku, čímž znepravidelněn nabýval zvláštní podoby. Opravdu, brzy podobal se živoucí, němé bytosti, stojící mezi stromovím.“

Lyricky laděné vojenské povídky dnes již zapomenutého autora. Neprávem. Jen bych dodal, že většina je ryzí abstrakcí – popisující sice reálie rakouské, avšak operující mimo jasné souřadnice - proto se zde „domácí armáda“ utkává s „nepřítelem“ ze „sousedního státu“ pravděpodobně u města „D.“ Svobodovi zde nešlo o přesnost, ale o příběhy a nálady lidí i krajiny. Proto tu najdeme téměř čistě básnické prózy (Četa hulánů, Mlha v údolí, Jan Petřík) střídající se s tématem morálních dilemat (Ondřej, Nevděčník), až dobrodružně rozverných rozprávek (Příhoda Jana Košnáře), příhod fatalistických až na půdu (Bubeník Šimek, Přední stráž) a jedna povídka je dokonce jakousi bajkou (Vyznamenání). Konkrétních obrysů v čase a prostoru nabývají povídky spojené s válkou roku 1866 (Veliké setkání a Duše bojiště), které patří spolu s těmi výše zmíněnými mezi nejlepší.

Já jsem spokojen, změny tempa jsem skoro nevnímal. Užívám si prostě detaily ze světa, který mají autoři opravdu promyšlený – změny gravitace (lze vařit v nulovém gé?), politika (jak zapůsobit na vnitřní planety?), vesmírný boj (lze utéct vystřelené raketě v prostředí bez odporu vzduchu?). A navzdory velmi realistickému prostředí mi paradoxně nevadí to, že si protomolekula v podstatě dělá, co chce – vlastně čtenáři, kteří dočetli Expanzi až sem, si tak trochu mohli zvyknout, že? :-)

„K násilí se lidé uchylují, když jim dojdou dobré nápady. Je přitažlivé, protože je prosté, přímé a vždy dostupné. Když nevíte, jak vyvrátit protivníkovy argumenty, vždycky ho můžete udeřit do tváře.“

6 15.01.2021

„Je sice pravda, že jsem vynalezl nové jídlo – chléb se sněhem – ale abych se přiznal, ani mně samotnému to nechutnalo.“

Když jsem v antikvariátu zamířil ke své oblíbené duhové ediční řadě a v jedné z knih nalistoval výše zmíněný úryvek, hned jsem věděl, že si ji odnesu. A opět se ukázalo, že jsem neprohloupil. Nečekejte řízné moderní anekdoty (i když i takové tu najdete), spíše se tu a tam pousmějete a shledáte, že lidé jsou stejní se všemi svými ctnostmi i špatnostmi jako před stovkami let.

2 07.01.2021

Nejdelší a nejtragičtější příběh z prvního věku Středozemě. Jistě, že je už v Silmarillionu, ale dle mého si samostatné vydání zasloužil - proto velké díky panu C. Tolkienovi!

„…člověk, který utíká před něčím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.“

7 31.12.2020

Plytkost obsahu a občasná zmatečnost textu je vyvážena standardně bombastickým Osprey vizuálem.

2 31.12.2020

Pro mě ještě lepší než první díl, především díky širšímu pohledu na svět, který autoři vytvořili. A přestože některé věci by mě měly rozčilovat, protože se v nich člověk ztrácí (poslední třetina) - tak to vlastně nevadí, jelikož jsem čtenář rád přistupující na hru autorů, kteří vše vyprávějí z perspektivy jednotlivých postav, a ty jsou evidentně zmatené též. Tak v tom alespoň díky čtenáři nejsou samy...

4 22.12.2020

„Jednoduše, nalháváme si, že jsme tady, abychom naše ubohé černé bratry povznášeli, a ne je olupovali. Taková lež se asi dá docela dobře pochopit. Ale ničí nás, ničí nás způsobem, jaký si neumíte představit. Žijeme v permanentním pocitu, že jsme zbabělci a lháři, a to nás mučí a nutí k tomu, abychom se dnem i nocí obhajovali. Nebýt toho, nechováme se k místním lidem zdaleka tak příšerně. My všichni Angličani, co tu žijeme, bychom nemuseli být tak nesnesitelní, jen kdybychom si přiznali, že jsme zloději, a pak kradli dál, v klidu a bez řečí.“

Orwell nechodí okolo horké kaše, Floryho ústy narovinu řekne, co si myslí - padni komu padni. Pro mě, jakožto někoho, kdo si libuje v této koloniální poetice a polemice, má i jeho příspěvek k tématu své ohromné kouzlo.

„Člověk má žít v proudu života, ne mimo něj.“

7 22.12.2020

„Královské loďstvo bylo během patnáctiletého období míru systematicky oslabováno a někteří z jeho admirálů byli stejně nevyzrálí jako dříví dodávané na stavbu bitevních lodí.“ (o britském námořnictvu před revolučními válkami)

Třebaže je kniha psána lehkým jazykem, nejedná se o lehké čtení a to v žádném smyslu toho sousloví. Pojednává o nelehkých dilematech vůdců států, které se mohou nazývat velmocemi, a které musí řešit, zda mají investovat spíš do armády, nebo do civilního sektoru. O nekončícím tanci mezi vojenským, lidským a ekonomickým potenciálem, o tom jak ten který využít, a případně kdy. Některé války rozhodnou generálové, některé lepší výzbroj, některé více vojáků, a některé prostě plnější měšec. A co s tímto neměnným základem vlastně nakonec (ne)udělaly atomové zbraně?
Od vydání knihy uběhla pěkná řádka let a s odstupem lze říct, že je až neuvěřitelné jak studená válka vlastně dopadla šťastně. Kennedy přes svou akademickou opatrnost zas tak velký optimista nebyl.

„Není však pochyb o tom, že ve vleklé velmocenské (a obvykle koaliční) válce připadalo vítězství opakovaně straně s lépe prosperující výrobní základnou – nebo, jak říkávali španělští kapitáni, tomu, kdo měl poslední escudo.“

2 01.12.2020

Tak nějak nenadchne ani neurazí. A kdyby neměla souvislost s vojenskou historií, tak si jí nikdy patrně ani nevšimnu...

1 27.11.2020

„Vybalil jsem ty dvě řezané výplně, jakož i jedno italské dílo (Štěstěnu na kole, koupenou kdysi v Mantově), jež jsem, ani nevím proč, já starý hlupák, vydával za své. Opatrnicky je pochválili. Potom (to je motanina!) jsem jim ukázal jedno dílo své (okrouhlý reliéf s hezkou dívenkou), ale vydával je za dílo italské. Vykřikli překvapením a nadšením, volali och! a ach! Rozplývali se obdivem. Maillebois na to hleděl s otevřenou hubou a tvrdil, že je v tom vidět odlesk italského nebe, té země dvakrát bohy požehnané. Pán z Asnois nad tím hýkal obdivem a vyplatil mi za to šestatřicet dukátů – kdežto za to „mé“ jen tři.“

Musím se přiznat, že mě to zkraje nijak zvlášť nechytlo, ale vyplatí se vytrvat! Dobrý (a bodrý) Colas Breugnon je takový mix Švejka, Enšpígla a Epikura, vymáchaných ve víně a posypaných čerstvými, ještě voňavými hoblinami. Zejména druhá polovina knihy je nejen o něco „svižnější“, ale i více protkána na první pohled prostými moudry hlavního hrdiny, které se vyplatí si zapamatovat…

„Není příjemné poslouchat člověka, který chce být pojímán stále jenom vážně.“

„Štěstí, kamaráde, neodkládej nikdy ani o hodinu! Štěstí se pije za čerstva. Ale mrzutost může počkat. Vyvětrá-li ta její láhev, chutná pak tím lépe.“

8 19.11.2020

Jestliže o autorce platí, že je skvělá vypravěčka, já dodávám, že je i skvělá pozorovatelka. Její postřehy týkající se soužití kolonizátorů s domorodci jsou s odstupem doby skutečně pozoruhodné. Ať už se týkají věcí metafyzických, jako je rozdílné vnímání osudu, historie, příběhů, nebo ryze materiálních, které však nutí současného člověka k zamyšlení, že jí vlastně ani nepřišlo divné, že Kikujové robotovali na půdě farmy, kterou ti starší ani nepamatovali… Každopádně se jedná o velmi zajímavé svědectví doby z pohledu někoho, kdo bral Afriku a Afričany z té lepší stránky Kiplingovské mise za civilizaci, než většina kolonizátorů...

3 08.11.2020

Vlastně to celé vnímám jako jednu dlouhou esej, kde se autor zamýšlí nad propojením mýtů, pohádek, rad bab kořenářek a jak se to celé růmuje, přičemž akurátnost stojí trochu stranou. Občas jsem se neubránil pocitu, že to autorovi moc neštymuje, což je částečně vinnou mou, protože v tomhle tématu zběhlý nejsem a poněkud jsem se ztratil, částečně autorovým šroubovitým vyjadřováním, ale myslím, že své udělal i překlad, jehož neohrabanost je patrná už v názvu.

2 08.11.2020

Formátem a pojetím se jedná o takový český Osprey. Vizuál je nádherný, obsah ovšem poněkud unylý. Pan Uhlíř měl však poněkud stíženou práci, jelikož pojednává o událostech notoricky známých, a každé jejich popularizačně-povšechné zpracování, jakkoli fundované, působí plytce. Pro člověka nepolíbeného vojenskou historií, pro kterého je i knížka určena, se však bude jednat o velmi dobrou vstupní literaturu. Já vítám zejména přehledně a zdařile zpracované ordre de bataille, které zabírá úctyhodnou část textu.

03.11.2020

Filozofické úvahy, prošpikované poetickými popisy krajiny – či spíše jejích malých segmentů a přemítáním nad hospodařením svým i ostatních. Rozvleklá kniha, kde se však tu a tam vyskytnou pasáže, kvůli kterým stojí za to po tomto díle sáhnout i v 21. století. Kromě pozorování přírody pak považuji za jednoznačně nejlepší (nejvíce obohacující) až poslední kapitolu – závěr. Zde autor ukazuje, že se umí vyjadřovat i méně obšírně – a to je i důvodem, že pokud po něm někdy opět sáhnu, bude to po některé z jeho kratších úvah.

„…spisovatel mluví k rozumu a srdci lidstva, ke všem v každé době, kteří mu dovedou porozumět.“

„Jestli někdo nedrží krok se svými druhy, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka. Ať kráčí podle té hudby, kterou slyší, i když zní v různém taktu nebo z dálky.“

8 29.10.2020

„Koruny stromů naproti přes ulici se rozšuměly ve větru a pole se zatřpytila ložisky světla, jež se rozplynula v hluboké temnotě jako hřebeny vln na moři zalitém září měsíce. Nad Lancasterem se vzpínala nesmírná a mrazivá hvězdná noc a on si představoval, jak bytosti ukryté v jejích hlubinách hladově zírají na světla velkoměsta, na teplo jeho obyvatel.“

Přesně tuhle polohu kosmického hororu mám rád. Třeba i trochu ukecanější, Lovecraftovější. Barron to sází poměrně nekompromisně, proto také nejvíc oceňuji ty povídky, které jsou laděné tak jako Blackwoodův synek, Jizva nebo Muži z Porlocku - daleko spíše než ty noirové. Přirovnávání autora k Londonovi je vskutku na místě, jeho popisy krajiny státu Washington, kde se odehrává drtivá většina dějů, a kde si autor buduje vlastní „mythos“ jsou jednoduše dechberoucí…

„Miller se křenil a poklepával nohou, ale ta část jeho mozku, která v ničem nenacházela potěšení, si říkala, jak daleko do temného lesa asi pronikne jejich světlo a hudba, jak daleko ve stržích a roklinách se ozývají ozvěnou jejich výkřiky a halekání. A úsměv mu pohasl na rtech.“

6 20.10.2020

Tohle prostě člověka baví! Autoři sice v úvodu trochu podřadili, ale pak už nohu z plynu nedali, a jak je u nich už zvykem, posledních sto stran otáčíte skoro rychleji, než stačíte číst…
A autorům děkuju za seznamy postav k předešlým dílům, které se po těch letech čekání opravdu hodí.

„Pacifismus byla krásná teorie, jenže nepočítala s lidmi jako Avrian Dann nebo s těmi, kteří je byli ochotni poslouchat a volit.“

4 16.10.2020

„Představme si, že bychom se měli pokusit o stanovení jakž takž správné chronologie západních dějin podle nápisů na našich veřejných budovách, z textů církevních otců a na základě pohádek bratří Grimmů! Přibližně před takovým úkolem stáli archeologové, když začali s prvními pokusy o rekonstrukci egyptských dějin a časové zachycení jejich průběhu.“

Je to kniha z poloviny minulého století. Jistě je zastaralá – v úvahách o postupech archeologické práce (dané tehdejšími technickými možnostmi), v popisu chronologie i v interpretaci některých faktů. Jenže, ono nejde ani tak o ten obsah, a vlastně ani o formu, (která však hravě překonává značnou část populárně naučné produkce). Jde o to, co je mezi řádky – o nadšení pro popisovaný obor, který má silný potenciál strhávat. Proto stojí zato tuto neaktuální knihu brát do ruky a nechat se unášet autorovým vypravěčstvím. Ostatně, v pasáži o Champollionovi poznamenává, co se dá zobecnit téměř na cokoli, včetně jeho pohledu zmrazeného v čase:
„Velké objevy ztrácejí na své velikosti, když se zabýváme jejich předhistorií. Je-li jednou princip jasný, zdají se následovníkům bludné cesty pošetilostí, nesprávné představy zaslepeností, problémy prostou záležitostí.“

A v náhledu do knih, které ještě nemohly být napsány, přidává autor ještě poselství, které jsem si také hned poznamenal:
„Chceme-li se jako lidé učit skromnosti, nemusíme upírat svůj zrak na hvězdnaté nebe. Stačí pohled na kultury, které tu byly tisíce let před námi, které byly velké před námi a před námi i zanikly.“

3 26.09.2020