kralika komentáře u knih

Roztěkané, nejednoznačné, sžíravé, znepokojivé - prostě to, co od Dicka můžete tak nějak čekat. A proč ho i čtu...

"'Když mi říkají generále, mám výčitky svědomí, že jsem nenapsal knihu, jak vtrhnout do Francie a vyhnout se při tom válce na dvou frontách.'
'Takže jste jen obyčejný pan.'
'Přesně tak.'
'A oni vám to dovolí?'"

5 01.09.2020

Dvakrát jsem byl z Tučkové nadšen (Gerta a Fabrika), ale nyní se nadšení nekonalo. Skvělé téma je dle mého utopené v mnoha zbytečných pokusech šokovat a tak mi paradoxně přišly nejlepší - vskutku poněkud zdlouhavé - pasáže z archívů, které většině čtenářů vadí. Tam se napětí dalo krájet a díky autorčině umu působily předkládané dokumenty velmi autenticky.

9 01.09.2020

Ta záležitost s protomolekulou měla švih, co? To tedy měla! Poctivé, komorní a zároveň výpravné.
Četl jsem po shlédnutí jedné a poloviny druhé řady seriálu - tedy v podstatě děje tohoto knižního dílu. Když poté čtu tak srovnávám. Nejsilnější to mám u postav, kde se mi vkrádá jejich seriálová podoba a dráždí mě rozpory. Tady jsem ale žádné nenašel, vizuálně sedí všechny naprosto skvěle. Trochu jsou posunuté jejich charaktery, ale to je vzhledem k odlišnému stylu vyprávění pochopitelné. Každopádně teď to převrátím: nejdřív knihy.

4 22.06.2020

Je to HPL a přece není. Z uvedených spoluprací evidentně velmi záleží na kvalitách revidovaných děl. A sem tam donutily Lovecrafta k jemu netypickým krokům - světe div se, ale občas tu najdeme i akci nebo dokonce ženskou postavu, která není záporná! Obzvláště drsně působí srovnání mezi povídkami v dodatcích, kde kvalitativní propast mezi originálem a revizí může posoudit sám čtenář. Osobně považuji za nejlepší ty spolupráce, pod kterými byla podepsaná Zealia Bishopová, jejíž podíl však patrně nebyl velký, protože bez tohoto vědomí, bych povídky Yigova kletba a Pahorek považoval za čistě Lovecraftovské.

4 09.06.2020

Je-li někomu dávána naděje, uvěří všemu - všemu...

"...v té chvíli pochopil, proč rasu a příslušnost neurčuje rasa a příslušnost o sobě, nýbrž ti, kteří z obou záležitostí učinili nezbytnost, podmínku; obvinění a zakryli tím sami u sebe to první, totiž rasu, nebo směs ras, a potom svou naprostou nepříslušnost; jinak by to ani nemělo smysl, který to právě takhle mělo.“

„Pro ně je to přirozené a pro nás šílené. Anebo je to obráceně?“

8 28.05.2020

Může být četba vizuálním zážitkem? Ano, může. Vlastně tuto knihu nevnímám jako příběh – ten ani není kdovíjak dobře podaný, ale jako soubor fascinujících výjevů, které ke mně promlouvají… I po dočtení…

„Hned nato se přihrnula hejna přízraků, které jako by vyrůstaly přímo ze země a teď mi balancovaly nad hlavou, strkaly se a vydávaly podivné zvuky připomínající smích. Točil jsem se kolem dokola a hledal mezi těmi rozevlátými bytostmi nějaký známý tvar a chvílemi se mi opravdu podařilo zahlédnout tvář, ruku nebo dlouhý zahnutý prst, lesknoucí se pařát, který se proti mně vymrštil, ale než mohlo dojít ke kontaktu, stáhl se zpátky. Nacházel jsem i ženské tvary, pružné a smyslné. Ale většinou to byly rozšklebené tváře, spíš elfí než lidské, rozevláté vlasy, jiskřící oči, široká ústa roztažená v němých výkřicích. Byla to mytága? Neměl jsem čas hledat odpověď. Přízraky mi sahaly na vlasy, hladily mě. Neviditelné prsty mne dloubaly do zad a lechtaly za ušima. Ticho šedivého soumraku přerušovaly prudké a krátké výbuchy větrem neseného smíchu a zlověstný křik nočních ptáků, kteří nade mnou poletovali, měli široká křídla a lidské tváře.“

4 27.05.2020

Ferguson je skvělý vypravěč, který podává strohá fakta a kupy statistik tak elegantně, že si ani nevšimnete, jak ty stránky jen šustí. V průběhu knihy si klade řadu otázek v šesti okruzích, na které hledá odpovědi použitím řady odboček, které jen umocňují výsledný dojem. Určitá generalizace je tomuto druhu historických prací vlastní, či spíše nezbytná, protože jinak autorovi a čtenáři hrozí utonutí v detailech a podružnostech. Přitom nelze říci, že by autor neměl smysl pro detail. Právě z pohledu drobností jsou často pokládány i základní otázky, které vždy provázejí dané téma: Proč v říši středu vyvolaly takové zděšení evropské hodiny? Proč Sovětský svaz dokázal okopírovat atomovou bombu, ale ne džíny? Proč šly Severní a Jižní Amerika po získání nezávislosti opačnými směry? Přivedl tiskařský lis k pádu Osmanskou říši? Kolonizovali Afriku vojáci, nebo lékaři? Jak to, že je v Číně tolik křesťanů, když ještě nedávno byli potíráni? Tato otázky jsou, myslím, dobrým důkazem na jak pestrou procházku Ferguson čtenáře vezme.

„Civilizace se neobjevují, nerostou, nevládnou, neslábnou a nezanikají v nějakém opakujícím se a předpověditelném životním cyklu. To jen historici retrospektivně líčí rozklad jako pomalý proces a mnoha příčinám přikládají přílišnou váhu. Ale civilizace se chovají spíše jako všechny složité přizpůsobivé systémy. Po jistou neužitelnou dobu fungují ve zjevné rovnováze. A pak se hroutí, a to dosti náhle. Vrátíme-li se k Thomasovi Coleovi a jeho pentaptychu Příběh říše, posun od dosažení vrcholu ke zkáze a pak pustotě není periodický. Je náhlý. Patřičnějším vizuálním znázorněním způsobu, jakým se hroutí složité systémy, by mohl být starý plakát, který kdysi visíval v tisícovkách pokojů studentských kolejí: neovladatelný parní vlak naradil do zdi viktoriánské konečné stanice a po nose vlétl do ulice. K překročení hrany chaosu stačila vadná brzda nebo spící strojvůdce.“

12 19.05.2020

"Ale v každém pluku, brigádě a divizi každé armády se najdou podobní samozvaní stratégové, kteří jsou přesvědčeni, že vrchní velitel je v tomto ohledu a ve srovnání s nimi naprostý blbec."

Takto - pro něj zcela typicky - zakončuje autor jednu ze svých úvah na téma co by kdyby. A pochopitelně se zastává nejen lorda Wellingtona ale i své jednotky, divize, či jiných jednotek, "které si to zaslouží." Pokud chcete epické čtení plné hrdinských skutků, budete zklamáni. Bitvy byly pouhým mrknutím oka v prakticky nepřetržitých bojích lehkých jednotek, které byly vždy buď výrazně vepředu, nebo vzadu, podle toho, zda se postupovalo, nebo ustupovalo. Autor sám tuhle okolnost vystižně komentuje: „Dodejme jen, že četné boje zde popsané, které se jen zřídkakdy dostanou na stránky ‚Gazette‘, snad jen pod titulkem ‚Z našich posádek’, nejsou ve své podstatě tak triviální, jak by si mohli myslet někteří lidé, kteří se o těchto záležitostech dozvěděli jen z doslechu.“
Stále tedy čtete o malých přestřelkách a epizodkách, prokládané dlouhými pasážemi pochodů a autorova odpočinku ve stylu vášnivého nimroda (ve španělských a portugalských lesích střílel prakticky po všem, co se hnulo).
Je také dobré si uvědomit, že si autor zaznamenal to, co mu přišlo vzhledem k situaci zajímavé – proto zde najdete možná více barvitých popisů krajin než detailního popisu jeho práce, tedy boje. Proto tyto paměti považuji za minimálně stejně hodnotné jako níže zmíněné paměti Marbotovy, protože na rozdíl od něj, který je zpracovával spíše jako spisovatel, Leach poctivě předkládá vlastně jen editovaný vlastní deník, který tak působí trochu suše. Za sebe ještě pokládám za výbornou závěrečnou kapitolu, která obsahuje rady pro velitele lehké pěchoty.

6 05.05.2020

Jak to tak u podobných souborů bývá: létá to nahoru - dolů, přičemž je u takto slavné antologie přimícháno nemalé očekávání, které ve výsledku může jen ublížit.
Já se bavil - i když bych tak třetinu povídek nikdy nálepkou kyber netituloval. Kromě skutečně ryzího kyberpunku (Hadí oči, Volná zóna, Stone žije) tu najdeme i něco, co by se dalo označit spíše jako biopunk (Dokud nás lidské hlasy nerozdělí) nebo dokonce weird(punk) (Kluci ze Čtyrstý) - a něco, něco se nedá označit asi vůbec nijak (Petra).
Já si to skutečně užil a vlastně teprve časem uvidím, který, ze zde předvedených kusů ve mě bude rezonovat dostatečně dlouho, aby se usadil v mých oblíbených.

3 26.04.2020

Tu příhoda anekdotická, tu tragická, která se vine okolo stolu ve stínu lípy u dobrého piva...

1 14.04.2020

Spojovací článek mezi pradávnými mýty a moderní fantastikou. Víc asi netřeba dodávat.

4 04.04.2020

„…všeobecný konsenzus ohledně toho, co je realita, je něco jako univerzální konfekční velikost.“

Tento citát podle mého vystihuje téměř vše, co je v této knize obsaženo. A vlastně se vztahuje i na knihu samotnou, kterou prostě do žádné škatulky nevrazíte. Občas je to možná trochu utopené v mysli hlavního hrdiny, ovšem ani v nejmenším mi to nevadilo. Dostal jsem do ruky inspirující knihu, která se navzdory poměrně těžkému tématu ve mně rozplynula snáze, než jsem sám čekal.

„Nejsem si jistý, jestli člověk může změnit to, čím je, ale můžeš změnit to, čím se snažíš být.“

„Víte, se slovama je problém. V poslední době si uvědomuju, že zrovna moc významu nenesou. Jsou skvělý v tom, že mají určitej účinek, a v tom je taky jejich skutečnej smysl, v tom jejich dopadu. Ale jako forma komunikace jsou dost na prd.“

7 27.03.2020

Sociologie (a mnoho jiných disciplinárních přístupů, včetně geografie) středověkého válečnictví, popsaného stylem, jako když Hercule Poirot vysvětluje kdo je vrah, jenž je ale zároveň natolik úsporný a nezatížený balastem, že se z prožívané inspirace tají dech...
A krom toho se autor zabývá neméně zajímavým tématem obrazu této bitvy ve francouzském dějepisectví.

"Ale jako všechny hedvábné kabátce, které halí drátěnou košili, ideologie je zde proto, aby zakryla rušivé prvky, aby vše oděla do příjemných barev a uspokojovala. Ziskuchtivost se převlékne za chrabrost a skryje se za nebojácný zápal bez vypočítavosti, který se líbí ženám a který, jak se celkem nedávno začalo říkat, se již tolik neprotiví Bohu."

L'Echo de Paris, 1914: "Bitva u Lipska vytvořila umělou německou jednotu, kde se jižní země neshodnou se severními. Bouvines zajistila trvalou jednotu Francie, která pokračuje od roku 1214 do roku 1914. V jedné z bitev národů stáli vítězové tři proti jednomu, v jiné jeden proti třem. Která z nich je slavnější? Až vystavíme památník na této slavné pláni, měl by se k nám přidat celý vesmír, protože zde jako u Tolbiaku a u Poitiers zvítězila celá civilizace."

17.03.2020

Stále velmi dobré, ovšem tentokrát si dám asi větší pauzu před dalším dílem, protože mám neodbytný pocit přejedení...

1 04.03.2020

Poměrně neutěšeně laděný román s výrazným apelem na společnost (co také čekat od knihy, kde je celé její poslání shrnuto již v názvu – a s vykřičníkem). Postoj k militarismu je tu proprán snad ve všech polohách, jak hlavní hrdinka mění svůj pohled na věc: od obdivem zastřeného romantického dobrodružství, po destruktivní šílenství zachvacující davy. Je to silná obžaloba války, politiků bezohledně posílajících vojáky vstříc masakru i vojáků, kteří v boji vidí možnost zapsat se do seznamu národních hrdinů a ke strašné bídě umírajících jsou hluší. Proto za sebe mohu říci, že jsem nejvíce podnětných názorů, které by mě více oslovilo, našel v prostřední části, kde není ještě válka vnímána tak extrémně, respektive není nic s ní spojené tolik černě. Důvodem je konečný autorčin skluz k oblíbenému oxymóronu „Boj za mír“, se kterým se prostě nejsem schopen se ztotožnit. Vše se láme na bojišti u Hradce Králové, které je vylíčeno snad až zbytečně expresivně, avšak nutno dodat, že do konceptu tohoto důležitého díla zapadá. A docela by mě zajímalo, jak by autorka reflektovala vznik Společnosti národů, či vůbec druhou světovou válku – zda by neuhnula k Čapkovskému „Matkovskému“ pacifismu, který je ve své podstatě realistický a v zásadě humánní.
Konečně je nutno ocenit vydání této knihy jako Počin, a mohu překladatelskému týmu jen tleskat a doufat, že podobným stylem spatří světlo světa nejedna kniha, jejíž komerční potenciál se blíží absolutní nule.

"Autorem“ následujících citací je Friedrich von Tilling, voják:
„Jestliže platí, že nasazujete vlastní život před jiným střelcem, pak osobní odpovědnost za zabití pomíjí. Válka je často a přiléhavě nazývána masovým vražděním, ale jednotlivec se necítí jako vrah. Že se mi boj příčí a že je mi z té vřavy těžko a zle, to je pravda. Trpím při tom, velice při tom trpím… ale leckterý námořník také trpí při bouři mořskou nemocí, přesto, je-li aspoň trochu odvážný, zůstane na palubě, a je-li to nutné, na moře zase vyrazí.“

„Jsme zde proto, abychom v případě, že nás ohrožuje nepřítel, chránili svoji zemi. Stejně jako hasiči chrání naše domy, když vypukne požár. Voják tím však nezískává oprávnění toužit po válce, stejně jako si hasič nesmí přát požár. Obojí znamená neštěstí, hluboké neštěstí a žádný člověk se nesmí radovat z neštěstí jiného člověka.“

„To tedy znamená, že kdybychom bývali měli více materiálu, byl by nepříteli ten jeho k ničemu. Ergo, když bude zeměbrana zavedena všude, nebude už pro nikoho představovat výhodu. Bude se hrát s více figurkami, ale partie přeci jen opět záleží na štěstí a zručnosti hráčů. V případě, že všechny evropské země zavedou povinnou vojenskou službu, rozložení moci zůstane stejné s tím rozdílem, že k docílení výsledku padnou miliony namísto statisíců.“

3 17.02.2020

Levin je mistr napětí, které dávkuje tak akorát po kapičkách, pak kapkách a nakonec čtenáře úplně utopí.
Oproti celkem předvídatelné Rosemary (film jsem neviděl), jsou však Paničky majstrštykem, který nedovolí vydechnout a dle mého názoru zamotá čtenáři hlavu právě tak, jak autor zamýšlel. Ty samotné jsou bez debat na pět bodů...

9 16.02.2020

Göaerghüelürr! Teď mám celkem výčitky, že jsem s výjimkou Algoru českou fantastiku trestuhodně zanedbával. Je to tak, jsem chycen - asi nějaká myceliální vlákna, či co...

"Legenda stejně nikdy není důležitá sama o sobě; pokaždé záleží hlavně na tom, jakou váhu jí přikládá společnost."

5 24.01.2020

Zhruba polovina povídek se váže do snového cyklu a poněkud se tak vymykají Lovecraftově tvorbě, jak ji vnímá většina. Za mě však byly nejlepší Prokletý dům a titulní Barva z kosmu, kde ovšem musím dodat, že novější Žáčkův překlad je citlivější i údernější.

3 16.01.2020

Oblíbený blbec, nebo nesnesitelný intelektuál? To je to, oč tu běží!

"Teď chápu, že jedním z důležitých důvodů, proč je třeba chodit na vysokou a získat vzdělání, je, aby se člověk naučil, že všechny věci, kterým věřil celý život, nemusejí být pravdivé - a že nic není takové jaké se to zdá."

"...výjimečný - to je demokratický termín, jehož se užívá, když se chceme vyhnout ocejchování slovy nadaní a nenadaní (což zase znamenávalo chytří a opoždění), a jakmile výjimečný začne komukoli dávat jakýkoli význam, bude vyměněno i tohle slovo. Jak se zdá, panuje zásada: výraz je možné používat, jen dokud nezačne pro kohokoli cokoli znamenat."

"Příliš často hledání pravdy vytlačí hledání lásky."

9 14.01.2020

Brutálně přímočaný, trochu předvídatelný děj bez jakýchkoli kudrlinek, prost popisu a plný řečí. To vše s westernovým nádechem, plný (anti)hrdinů, od kterých tak nějak víte co čekat.
Je to ale po čertech zábavné!

6 14.01.2020