kralika komentáře u knih

Skvělý zástupce daného žánru:
nejde o to, že čtenář o mnohém už slyšel,
nejde o to, že jde vlastně jen o kompilát z jiných kompilátů,
jde o pohled na známé události z netradičního úhlu.
A pokud k tomu přičtete poutavé podání, krásnou grafickou úpravu a nespornou erudici autora, je to kniha, která nikomu se zájmem o geopolitiku nemůže chybět v knihovně.

6 21.05.2023

"Uvidět a pochopit je totéž jako si něco vymyslet." (Les)

Les je totální úlet, přičemž v těch všech šílenostech a absurditách je nejdrsnější v okamžicích, kdy se tamní svět nebezpečně podobá tomu našemu. Čumáka chlupatýho!
Je těžké být bohem je z úplně jiného soudku a musím říci, že závěrečná pointa mě opravdu potěšila.

"Pusinko, miláčku, nesnaž se tomu přijít na kloub, já tomu taky nikdy na kloub nepřišla, a asi je to tak lepší, protože z pochopení se často rodí pochybnost, z pochybnosti přešlapování na místě a přešlapování na místě, to je konec jakékoli administrativní činnosti, tedy taky můj, tvůj a vůbec..." (Les)

1 21.05.2023

Třebaže se autoři snažili vzít příběh za trochu jiný konec (časový skok, laconská perspektiva, zevšednělá protomolekula), je to vlastně zase to samé, třebaže v jiným kulisách a situacích. Samozřejmě, proč bych měl čekat, že mě nějaká postava v sedmém díle série ještě něčím překvapí, že?

"Jestli nás všechny pozabíjejí, tohle bude ten důvod. Ne jejich technologie, jejich strategie, ani neviditelný cyklus dějin. Bude to naše neschopnost cokoli udělat bez pěti schůzí všelijakých komisí, kde se to bude dlouze probírat."

3 17.03.2023

„Byli jsme usazeni v jednom domě v ulici Pabostre. Francouzi byli pány domu sousedního a snažili se postupovat vnitřkem bloku a dojít tak ke Spálené bráně. Nic se nedá přirovnat k pracné výpravě uvnitř domů; žádný druh války, ani nejkrvavější bitvy na otevřeném poli, ani obléhání pevnosti, ani pouliční boj na barikádách se nemohou přirovnávat k onomu sledu srážek mezi vojskem v ložnici a vojskem v pokoji, mezi oddíly, které mají obsazeno jedno patro, a mezi těmi, které se utábořily v poschodí nad nimi.“

Pomalé tempo knihy začíná v první třetině nabírat na obrátkách tak, že nedá Vám ani obráncům Zaragozy vydechnout. Napsáno je to strhujícím stylem s lehce ironizujícím humorem ve druhém plánu. Z dnešního pohledu lze tomuto dílu vytýkat šablonovitost postav, ale o ně vlastně ani nejde. Jedná se o pomník jednomu z největších symbolů boje proti Napoleonovi.

1 18.02.2023

Gibson se s tím nepáře. Ovšem pravda - oproti Neuromancerovi se už trochu páře se čtenářem. U Neuromancera s ním vlastně nepočítá, lépe řečeno: na čtenáře úplně sere. Chceš to pochopit? Tak se snaž, listuj, listuj a vzpomínej kde jsi to jméno, ten výraz nebo tu situaci viděl/četl...
Hrabě tak nemá to neopakovatelné kouzlo autorovy prvotiny, za které ho řada čtenářů proklíná a já zbožňuju. Přesto jsem navýsost spokojen a nezbývá mi než obdivovat autorovu imaginaci, ve které sice také trochu ubral, ale oproti jeho pozdějším románům je to ten "opravdovej" kyberpunk.

2 30.01.2023

Povídkově laděný "román" o Hornblowerovi z dob, kdy ještě nebyl slavným kapitánem jako v dosud u nás ve čtyřicátých letech vydaných knihách. Na Foresterův úsporný styl, kdy jsou často více pitvány pocity, dilemata a obavy vířící hlavě hlavního hrdiny než akce samotná, jsem tak již zvyklý. Poněkud odlišný zážitek to ale byl vzhledem k televiznímu zpracování, na kterém jsem vyrostl. A srovnání naivní scénáristické představy o tom jak to v královském námořnictvu vlastně vypadalo a střízlivé vize autora je mnohdy úsměvné. Nejlépe je to asi vidět na pointách kapitol Vyrovnaná šance a Zkoušky na poručíka.
Za zmínku pak stojí i péče ze strany vydavatele, která z knihy dělá výrazně nadprůměrnou záležitost.

3 09.01.2023

„…naše myšlenky nacházejí vyjádření ve slovech a to, co řekneme nahlas, se také stane.“

Kapesní hrůza vyjádřená romantickým slovníkem a zabalená do epesního vyšehradského hávu. Přesně tato novelka je jedním z hmatatelných důvodů mého připojení k současné vlně obdivu ke století starým hororům.

12 22.12.2022

Výborný příběh ze zlatého věku sci-fi, od autora z generace scifistů, kteří měli tah na bránu, neplýtvali slovy a přes občas naivnější děj se snažili něco sdělit. A mám pocit, že to poslední se v dnešní době poněkud podceňuje…

„Domnívali jsme se, že když vyřešíme větší problémy, ty podružnější se zmenší natolik, že úplně zmizí. Ale teď to začíná být jiné. Teď převládá sklon vytáhnout všechny maličkosti na světlo a ještě je co nejvíc nafouknout, a mezitím ponechat všechny hlavní a důležité otázky osudu.“

4 11.12.2022

Moje první oťuknutí Murakamiho. A nevím. Mám s ním problém obdobný jako u Faberovy Knihy zvláštních nových věcí. Jednotlivosti se mi zamlouvaly, některé scény a myšlenky považuji za nadmíru skvělé. Celek mě ale minul, a cítím, že ne o málo. Čím to je, netuším. Ale asi nemá smysl nad tím bádat. Holt, ani autorův/protagonistův vkus na literaturu, který konvenuje s mým to nezachrání…

Asi zkusím jeho povídkovou tvorbu. Ta by mu (i mě) mohla sedět víc.

„Člověk je totiž nenapravitelný. Možná tak do pětadvaceti je jasné, kdo bude k čemu inklinovat, a pak už se jeho charakter při sebevětším úsilí nezmění. Problém je potom ve způsobu, kterým na takové charakterové sklony reaguje okolní svět.“

2 28.11.2022

„Kdy je konec příběhu? Když ho začneš vyprávět.“

Paní Ursula nepotřebuje nepředstavitelné mimozemské scenérie, nepotřebuje chapadlové rosolovité emzáky, ani jejich jazyk a kulturu, které se absolutně vymykají lidskému chápání. Její příběh ve Vyprávění by se klidně mohl odehrávat v Tibetu, za Hiltonovým Ztraceným obzorem. Přesto je odloučenost Aky a jejích obyvatel zásadní. Mezicivilizační rozdíly a otázky porozumění tak mohou vyniknout a zatřpytit se. Autorčin vzkaz k naší realitě pak není zatížen naší historií, předsudky a očekáváním, protože: „Názor zabíjí schopnost vnímat.“

„Obzvlášť se jí hnusil ten doslovný výklad. Touto doslovností, fundamentalismem, zrazovala náboženství nejlepší úmysly svých zakladatelů. Takoví kazatelé zjednodušovali myšlenku na frázi, možnost volby nahrazovali poslušností a živoucí slovo proměňovali v mrtvý zákon.“

3 23.11.2022

„Prohlásil jsem, že se necítím vinen, a dodal jsem, že muž, kterého jsem zavraždil, byl notoricky známý demokrat. Moje dobrá matinka byla republikánka a již od útlého dětství mě horlivě poučovala o zásadách spravedlivé vlády a o nezbytnosti potlačovat frakční opozici. Na soudce, zvoleného z republikánské urny s posuvným dnem, učinila přesvědčivost mé obhajoby hluboký dojem a nabídl mi cigaretu.“ (Bezedný hrob)

Výborné povídky z občanské války, kde si autor, brilantně se orientující v reáliích, bere na paškál důstojnickou čest (Jeden typ důstojníka - to je asi i vrchol sbírky), otázku subordinace (Syn bohů), hříčky mysli (Případ na mostě přes Soví řeku, Nalezená totožnost), či bezbřehou válečnou brutalitu (Chickamagua) často okořeněnou krutě ironickou pointou (kromě zmíněných se to týká Rány z milosti). Ohledně válečné prózy té doby sotva najdete něco lepšího. Srovnatelně snad psal dnes už zapomenutý František Xaver Svoboda.
V tomto výběru je vše doplněno další autorovou polohou - horory (Zabedněné okno je klenot) a drsně černohumornými hříčkami (Bezedný hrob). Navíc pro českého čtenáře se skvělou Škvoreckého předmluvou.

4 08.11.2022

„Byli jsme bohužel nuceni Ti odoperovat ruce, nohy, záda, lebku, krk, břicho, ledviny, játra, jiné (nehodící se škrtněte). Pokud jde o stav Tvých dočasných tělesných pozůstatků, nemusíš si o ně dělat starosti, postarali jsme se o ně ve shodě s Tvým náboženstvím a podle jeho přikázání jsme je pohřbili, spálili, mumifikovali, popel rozhodili do větru, popel uložili do urny, vysvětili, vysypali do odpadků (nehodící se škrtněte).“ (Futurologický kongres)

Západní fantastika má Arthura Denta, ta východní Ijona Tichého. Lem je génius a vizionář, bohužel těch nápadů má tolik, že často zabije ducha konkrétní povídky a čtenáře téměř umoří. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neskutečně šílenou jízdu: Hry se slovy (časovýsadkář – to je chronošutista, kdybyste nevěděli) a ohromující vědecké intelektuální pozadí Tichého eskapád až bere dech. Douglas Adams vedle toho vypadá jako chudý příbuzný. Jeho fóry většinou nejsou tak hluboké, mají druhý plán, ale u Lema je ten plán třebas celé vědecké odvětví. A nejlepší je bez debat titulní novela. Ta může za to, že tato kniha neopustí mou knihovnu děj se co děj.

„Někteří filozofové sice hlásali, že čím větší pokrok, tím více krizí, a kdyby krize nebyly, že by se musely uměle vytvořit, neboť aktivizují, sjednocují, budí tvůrčí nadšení a bojeschopnost, stmelují obyvatelstvo jak duchovně, tak materiálně, stručně řečeno povzbuzují společnost k práci – kdežto nejsou-li, šíří se stagnace, marasmus a jiné známky rozkladu. Tyto názory razila škola takzvaných optisimistů, tj. filozofů, kteří čerpali optimismus pro budoucnost z pesimistického hodnocení přítomnosti.“ (Dvacátá první cesta)

„…nikdo nepředpokládal, že číslicové počítače, které přerůstají určitou intelektuální úroveň, přestanou být spolehlivé, protože jsou nejen chytré, ale i mazané. Ale říká se tomu daleko učeněji, v učebnici se hovoří o Chapulierově pravidle (zákon nejmenšího odporu). Stroj tupý, neschopný uvažovat, udělá jen to, co se mu uloží. Bystrý stroj však nejprve zkoumá, co se mu líp vyplatí – zda vyřešit uložený úkol, anebo se nějak vymluvit. Zvolí si to, co je jednodušší. Proč by měl jednat jinak, je-li rozumný? Rozum znamená vnitřní svobodu, odtud se právě vzali všichni ti úhybníci a úchylníci, a taky ten zvláštní jev – simkreténství. Simkretén je počítač, který simuluje blbce, jen aby měl svatý pokoj.“ (Futurologický kongres)

5 04.10.2022

„Nuzota je hybnou silou všech revolucí.“

Ač mám na paměti, že apokryfy bych neměl soudit ohledně reálií příliš přísně, a Štětina se k různým slovním aktualizacím středověku, vymýšlení nereálných historických situací hrdě hlásí a úspěšně tento postup obhajuje, mám s výsledkem problém. Abych to vzal od toho nejlepšího, tak za výborné považuji povídky z 20. století (Muzeum, Stěp na stěp krugom), ke kterým má logicky autor blízko. Dost se vymyká ještě chronologicky nejstarší apokryf „Vyvraždění Slavníkovců“, který mi náramně sedl. Jenže mám problém s povídkami mezi tím. Zakrývám oči před rozsáhlými doslovnými citacemi z wikipedie (řádně citované), ale nejsem s to překousnout autorovo žonglování s fakty týkající se Slavkova nebo Hradce Králové. Opět nemám problém s formou, která je ryze hypotetická, ale právě „titulní“ povídka o kanonýru Jabůrkovi působí až dada dojmem. Jako kdyby si autor opsal z té wikipedie několik dobových názvů a jmen, a pak je náhodně tahal z klobouku. Bylo to pro mě natolik rušivé, že jsem prostě poté nepřijmul ani výsledné vyznění.
Uznávám ale, že můžu být v názoru ojedinělý a problém se prostě bude nacházet mezi knihou a židlí…

„Lítost není projevem křesťanství. Ti vražedníci v Libici byli nelítostní. A byli to křesťani.“

04.10.2022

Pamatuji si ten hororový zážitek, když autoři na dvou stranách textu o bitvě u Hradce Králové dokázali nasekat více než deset faktických chyb!
Přesně takhle se tento druh literatury dělat nemá.

„Vůbec celá tato krajina působila značně depresivním dojmem. Každý úsek scenérie, každé pitoreskní uskupení ledových skulptur, každé úbočí bezejmenných hor halil jakýsi mystický opar či zlověstná aura, vyvolávající v člověku až paranoidní úzkost. Nedefinovatelné podprahové varování. Bylo to strhující, avšak nelidské. Mráz panující venku se plíživě usazoval i v srdci.“

Řízné military sci-fi s občasným exkurzem do kosmického hororu. Pro mě velmi příjemné překvapení, třebaže někdy autor ve snaze o překvapivou pointu trochu tlačí na pilu. Jednoznačně nejlepšími kusy byly Bestie (jako by vypadla z Doctora Who), Čau zítra (hlavní hrdina je kříženec Wiliama Cage, Johnyho Rica a Takeshiho Kovacse), Zahrada slepců (navzdory zdejší kritice, jsem přesvědčen, že to tak nelogické není), Archa zrůd (minimalismus jako řemen), Mrtví od Krakenova moře (atmosférická duchařina se syrovým závěrem, ze které jsem výše citoval) a To, co milovalo Artura Brookse (tam jsem pointu fakt nečekal). Avšak, jak se říká, to nejlepší na konec: Novela Kam plují harmy je i díky svému rozsahu patrně vrcholem sbírky. Autor zde nešel cestou zkratek, které občas zařízly logiku kratších prací a vše se mu rýmuje – včetně závěru.
Česká fantastika má budoucnost! A není to jen o Myceliu a Algoru!

8 14.09.2022

„Přes zranění jsem nechal kompanii nastoupit. Čtyřicet sedm mužů z devadesáti bylo zabito, zraněno, nebo zmizelo. Vrchní chirurg mi vytáhl kuli, kterou jsem měl v pravém koleni; naštěstí mi to zranění působilo jen málo bolesti, a když jsem v sedlovém vaku hledal plátno na obvaz, zjistil jsem, že ho prosekly střepiny. Navzdory zranění jsem zůstal u kompanie, neboť se mi zdálo, že tu je moje přítomnost nezbytná. Noc byla k nepřečkání hrozná a studená. Posbíral jsem těla, abych z nich vytvořil útulek, a my je měli jako podušky i polštáře.“
(Auvray, po bitvě u Borodina)

Víte, co je to válka? Tohle.
Tři osudy, tři úplně jiné nátury, tři jiná vyprávění. Já se patrně budu rozcházet s většinovým názorem, protože právě prosté a trochu repetitivní vyprávění dragouna Auvraye na mě zapůsobilo mnohem víc, než Onyonovo fanfarónství a Wolfe Toneho epičnost.

1 14.09.2022

Autoři na to tentokrát šli jinak, doposud byl příběh vždy vyprávěn z pohledu čtyř lidí (nepočítám prolog a epilog), ale teď je vypravěčů sedmnáct! A opět si myslím, že to rozletu příběhu do všech koutů soustavy prospělo. Díky ději se jedná již o výrazně military sci-fi, což mi ale nijak nevadí. Stále to baví a konečně se snad opět dostane ke slovu protomolekula.

„Myslel jsem, že pokud dáme lidem k dispozici fakta, dojdou k vlastním závěrům, a protože fakta jsou pravdivá, budou i jejich úsudky správné. Jenomže my nejedeme na fakta. Držíme se všelijakých historek o událostech. O lidech.“

„Čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné.“

1 23.08.2022

Jak již bylo zmíněno ixkrát níže – ano, je to psané hekticky, v rámci kapitoly (dne) na přeskáčku, hovorově atd… Jenže ono to krásně předává tu mezi řádky zmiňovanou zkušenost nočního vstávání (na sál nebo zabijačku komára), časového presu a nulového výhledu do budoucna. Sedlo mi to. A navíc – úsilí MSF není naivní „zachraňování černoušků“ a autor má dar tuto zprávu nenásilně ale zcela jasně předat.

„Ano, tahle práce je smysluplná. Já osobně to vnímám jako vděk za to, že jsem se narodil, dospěl a vystudoval v klidném prostředí. Cítím prostě odpovědnost vrátit to těm, kteří tuhle kliku neměli. Žijí své nuzné životy ve válečných podmínkách a nedostalo se jim vzdělání. To je jediný rozdíl mezi mnou a ‚jimi‘. Jinak jsme totiž všichni stejní. A tuhle práci dělám pár týdnů právě tam, kde se toho životního komfortu a hlavně vzdělání zoufale nedostává. Nemám primárně za úkol zachraňovat. Mám za úkol předat to, co mi dali moji učitelé. Tedy aby se do budoucna lidé tady uměli o sebe postarat sami.“

8 15.07.2022

Příběhu i postavám velmi prospělo rozatomizování posádky Rosinanty, díky kterému můžeme hlouběji poznat její jednotlivé členy. Příběh, který se v posledních dvou knihách odvíjel podle téměř stejného schématu, působil tentokrát zcela jinak.
Podtrženo - sečteno: svěží, zábavné a chytré, úroveň série je mimořádně vysoká.

„Žádné nové začátky neexistují. Člověk si vždycky přibalí s sebou všechny ty staré krámy. Kdybychom chtěli opravdu začít úplně od začátku, znamenalo by to nebrat s sebou dějiny. Nemám ponětí, jak by to šlo zařídit.“

4 13.07.2022

Velmi hutné čtení - a třebaže to naznačuje provokativní název - autor zas takovým deterministou, jak by se mohlo zdát, není. Připomíná spoustu osob a jejich konkrétních činů, které otáčely kolem dějin více, než domnělý osud přiřčený jejích geografickými podmínkami. A přesně o tom budete v této knize číst: o dějinách velkých říší a jak byly ovlivňovány podnebím, reliéfem a lidmi…
Za sebe považuji za nejlepší první část, která je skvělou a současnou reflexí anglosaské a německé geopolitiky a poslední, která se dívá na budoucnost USA a krásně doplňuje postřehy pánů Huntingtona, Brzezinskiho a Kissingera.


„Pro budoucnost Turecka měla (náhlá smrt prezidenta a premiéra Özala) dalekosáhlé důsledky, což je další příklad toho, jak životy a úmrtí jednotlivců ovlivňují osud geopolitiky stejně jako geografie, která si ale zachovává svou nadřazenost zejména proto, že je nadčasová.“

„Římská říše prosperovala, rozšiřovala se a dobrovolná romanizace barbarských kmenů alespoň na nějakou dobu ‚odstranila poslední zbytky nativistického nepřátelství.‘ Samotná romanizace impéria časem vytvořila jednotu mezi různými kmeny, která jim umožnila spojit se pro společnou věc proti Římu, protože teď se staly součástí kultury, která ale nebyla jejich vlastní. Zamyslete se nad tím, jak globalizace, která v jistém smyslu představuje amerikanizaci světa, současně slouží jako prostředek pro boj s americkou hegemonií.“

3 12.05.2022