Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká

08.01.2024

Tak to byla jízda na horské dráze - pěkně sešupem dolů. Sbírka povídek, kde člověk nenajde žádnou špatnou, jen je těžko vybrat tu nejlepší. Na začátku Knihy mi trošku dalo zabrat zvyknout si na autorův způsob psaní, pak už to frčí.

29.06.2023

Za knihu ďakujem @nakladatelstvi_gnom #spolupraca

Chcela som vystúpiť zo svojej komfortnej zóny a pustiť sa do žánru, s ktorým som sa ešte nestretla. Preto som sa aj veľmi potešila, že som si mohla práve z nakladateľstva vybrať knihu, ktorá ma zaujala.
Celá kniha sa nesie v ponurej atmosfére a mnohokrát som pri čítaní mala zimomriavky. Autorov svojský štýl písania mi vyložene neprekážal ale nesadol mi až tak veľmi ako som čakala.
Zo žiadnej poviedky som nebola vyložene odrovnaná a čakala som asi viac. Pocit strachu tu bol budovaný cez charaktery postáv ale vlastne celým opisom a aj atmosférou.
Autor sa výživa v detailných opisoch smrti jednotlivých postáv a celkom skoro mi došlo, že nie je práve najvhodnejšie jesť pri knihe, kde sa rozoberá krvácanie, strieľanie ale aj odlupovanie mäsa od kostí a plno ďalšieho a horšieho. Nie ďakujem.

Verím, že táto kniha si svojích cieľových čitateľov nájde, no u mňa to bola skôr ochutnávka, či sa chcem púšťať aj do ďalších kníh tohto typu alebo ostanem verná svojej romantike a fantasy.

30.04.2023

Tahle sbírka nočních můr je vážně dobrá, chytila mě víc než Okultace. Jsou tu opravdové (černé) perly, vypíchnu třeba Redfieldská děvčata, Mrchožravá božstva na výšinách svých, Magickou ruku nebo třeba Jizvu. Vyloženě slabší kousek, takovou tu výplň, jak to v povídkových sbírkách často bývá, tu nenajdete. Celá tahle sbírka má tu správnou atmosféru kosmické hrůzy a že bych si něco neužil, to si opravdu nevybavuju. Takže doporučuji každému, kdo se nebojí podívat se, co se odedávna schovává v temných koutech časoprostoru.

20.03.2023

9 hororových povídek, některé lepší, některé méně lepší. Jenže Laird Barron se dá číst, i když není v top strop formě. Je to mág, se slovy to umí, dokáže skvěle vykreslit atmosféru. U čtení některých textů budete mít stažený půlky, to teda jo.

21.02.2023

V knize najdeme 9 hororových povídek, které mě zaujaly každá po svém.
Máme tady pěknou různorodost, kde se nám servíruje démonařina, folkhoror, westernhoror, kosmický horor, setkáme se s čarodějnicemi ale i prastarými.
Barron nás vtáhne do děsivých lesů nebo zvláštních končin.
Moc se mi líbil autorův styl vyprávění, v některých povídkách až psychedelický. Je skvělé, jak umí pracovat s atmosférou, žádné rychlé karty na stůl ale podá si čtenáře pomalým, plíživým děsem, kdy začnete mít nejdříve pěkně nepříjemný tísnivý pocit, jen nevíte z čeho. Dokáže tak vtáhnout do děje, že prožíváte strach a bezmoc přímo s hlavními hrdiny.

Ráda bych zmínila, které povídky se mi líbily nejvíce.
Hned první, Blackwoodův synek je kvalitním folkhororem, který si mě získal.
Pěkná duchařina Redfieldská děvčata s melancholickým závojem.
Pěkně atmosférická Mrchožravá božstva na výšinách svých.
Skvělá Jizva.
Muži z Porlocku, získali si mě opět napínavou atmosférou, svými temnými lesy a podobností s Blackwoodovým synkem, kdy se parta chlapů, kterou by jste nechtěli potkat snad ani v poledne vydává na lov a tak nějak se situace změní a z lovců se stává kořist. Líbí se mi v příbězích různé pověry. Tohle byla skvělá povídka.

Ráda bych zmínila krásnou práci nakladatelství Gnóm, kniha je překrásně vytvořená, má příjemný font a grafická stránka je vymazlená - mrkněte na totálně skvělý čárový kód.

Další povídková kniha, která mne nadchla!

Sice v porovnání s knihou Doupě/Zhroucení koně od Briana Evensona byla slabší, ale stále stojí za pozornost!

Skrývá se zde 9 originálních hororových příběhů, které vás nenechají si odpočinout a budete chtít knihu přečíst naráz. Minimálně v mém případě tomu tak bylo.

Vůbec mi nevadilo, že některé povídky obsahově měly okolo 60 stran. Stránky ubíhaly pod rukama samy.

Prostředí umí autor vykreslit tak,že se čtenář ocitne na místech společně s hlavními hrdiny.

Nejvíce se mi líbila povídka Redfieldská děvčata společně s povídkou Mrchožravá božstva na výšinách svých.

Hodnotím 4/5⭐️

Velká očekávání se změnila v nepříjemné zklamání. Na Barrona jsem četl jen chválu, vím, že jeho jméno je v současném hororu významné, pročež jsem se na jeho tvorbu těšil. Ale první zkušenost dopadla prachbídně.
Tam, kde pro mě velcí mistři hrůzy vytvářejí konkrétní osobité obrazy a dojmy (u Lovecrafta vidím hrozivá tajemství skrytá ve vesnicích a městečkách obklopených temnou přírodou, u "Clarkashe" cizí nezemské krajiny a kosmické dálavy naplněné nevýslovnou hrůzou, u Ligottiho mrtvolná města plná odcizených bytostí), u Barrona se žádný srovnatelný dojem nevynořil. Nebudu této antologii dávat žádné hvězdy, jelikož jsem přečetl jen část (mám ve frontě tolik knih, že nechci ztrácet čas něčím, co mě nebaví), ale co se týče Blackwoodova synka a Mužů z Porlocku, vyjádřit se mohu: jejich protagonisté i prostředí se podobají, drsní muži v drsné nezkrocené krajině. V první jmenované povídce mě dost odrazovaly dialogy mezi lovci, snaha vykreslit jejich povahu, byť na to není dost prostoru, a hlavně zmatené scény ke konci, jež u mne nedokázaly vyvolat jinou reakci než apatii. Atmosféra u druhé jmenované je mnohem lepší, byl jsem od začátku zaujat a pohlcen postupným prohlubováním děsu a nebezpečí. Jenže... dlouhá akční část mi připadala jako promarněný potenciál, a závěr vyzněl úplně do prázdna. Ve výsledku jsem usoudil, že mi autorův styl natolik nesedí, že jsem dalším povídkám příležitost nedal a pokud si od Barrona ještě někdy něco přečtu, bude to asi muset být součást antologie vícero písmáků.

01.03.2022

Perfektní čtenářský zážitek, pro mě v rámci žánru rozhodně objev. Když si procházím hodnocení ostatních uživatelů, zdá se, že každý si najde svoji oblíbenou povídku. Celkově je standard nastaven hodně vysoko. Moji favorité jsou „Blackwoodův synek“ a „Mrchožravá božstva“ – nádherně vykreslený hrůzostrašný les. A také „Saturnův chřtán“, miluju historky o upírech. Naopak „Muži z Porlocku“ mi přišli až moc brutální (příliš mnoho krutých scén týkajících se výrostků, ještě nedospělých mužů, což jako matka dvou puberťáků prostě špatně snáším).

14.02.2021

Strašně divná knížka. Něco se tváří jako podivno, které se stalo obyčejným lidem, něco JE sakra podivné...

06.12.2020

Velmi slušný soubor hororových povídek od Lairda Barrona mi udělal radost. Kvalita byla jen mírně kolísavá a to je neobvyklé a potěšitelné.
Blackwoodův synek je klasický horor s pěkně vykresleným prostředím, nevěřícími Tomáši, ďáblovými posluhovači a krvežíznivými monstry. Řekla bych, že tahle úvodní povídka nasazuje laťku průměru.
Redfieldská děvčata byla pro mě poměrně nudnou povídkou o strašidle z jezera, připomněla mi Kinga, za mě podprůměr.
Magická ruka je za mě nejlepší povídkou, výtečně popsaná atmosféra, postavy (dvě čarodějnice byly znamenité), okultní téma podané s nadsázkou, vtipem a lehkostí. Výborný kousek.
Mrchožravá božstva na výšinách svých mi opět v mnohém evokovala dílo Stephena Kinga. Lykantropický námět je zajímavý, nicméně zasloužil by si asi hlubšího propracování.
Jizva je parádní a hrůzný obraz lidí jako pouhých jednohubek, se kterými si pohrává krutá a potměšilá prastará mocnost.
Saturnův chřtán je psán v podobném duchu, naprostá bezmocnost a bezvýznamnost lidí je převládajícím pocitem téhle děsivé vize.
Povídku Vastace jsem nedočetla, nedokázala jsem se zorientovat a vyvinout dostatečné úsilí k pochopení.
Muži z Perlocku mi připomněli Irvingovu Poslední noc na Klikaté řece, zápletka s pijavicemi, démonem v podzemí a dětskými oběťmi mě popravdě nudila, žravých nestvůr je je konci knihy už nějak nadbytek. Ale popis reálií - krajiny a dřevorubců, byl skvělý.
Poslední povídka Více tmy s autobiografickými prvky je zakončena silně melancholicky a působí na mě jako autorovo terapeutické psaní.
Sbírka jako celek mě bavila a doporučuju ji k přečtení.

05.11.2020

Druhá a zatím nejlepší povídková sbírka nejtalentovanějšího horrorového autora současnosti.
Tři (pro mě) nejlepší povídky:
1. Muži z Porlocku
Horrorová verze Peckinpahovy Divoké bandy a asi nejlepší makabrózní povídka, jaká se u nás objevila za posledních hodně let. Dostat to do ruky schopný režisér (třeba takový Carpenter nebo Friedkin, když byli ještě ve formě), panečku, to by byl film!
2. Redfieldská děvčata
Osobně u mě tenhle strašidelný kousek silně konkuruje Mužům z Porlocku. Taková je to kvalita. Tahle děvčata a jejich sraz u tajemného jezera, to je teprve něco.
3. Magická ruka
Drsná gangsterka kombinovaná s okultním horrorem. Takových zajímavých (a zde navíc dobře podaných) crossoverů zas tak moc není. Proto jednoznačně palec nahoru. A určitě bych si dal pokračování.
Celkově je u mě tahle kniha za poctivé čtyři hvězdičky, ale vzhledem k jejímu zdejšímu podhodnocení klidně přihodím jednu navíc. A těším se na další sbírku, Lairde.

20.10.2020

„Koruny stromů naproti přes ulici se rozšuměly ve větru a pole se zatřpytila ložisky světla, jež se rozplynula v hluboké temnotě jako hřebeny vln na moři zalitém září měsíce. Nad Lancasterem se vzpínala nesmírná a mrazivá hvězdná noc a on si představoval, jak bytosti ukryté v jejích hlubinách hladově zírají na světla velkoměsta, na teplo jeho obyvatel.“

Přesně tuhle polohu kosmického hororu mám rád. Třeba i trochu ukecanější, Lovecraftovější. Barron to sází poměrně nekompromisně, proto také nejvíc oceňuji ty povídky, které jsou laděné tak jako Blackwoodův synek, Jizva nebo Muži z Porlocku - daleko spíše než ty noirové. Přirovnávání autora k Londonovi je vskutku na místě, jeho popisy krajiny státu Washington, kde se odehrává drtivá většina dějů, a kde si autor buduje vlastní „mythos“ jsou jednoduše dechberoucí…

„Miller se křenil a poklepával nohou, ale ta část jeho mozku, která v ničem nenacházela potěšení, si říkala, jak daleko do temného lesa asi pronikne jejich světlo a hudba, jak daleko ve stržích a roklinách se ozývají ozvěnou jejich výkřiky a halekání. A úsměv mu pohasl na rtech.“

Je zvláštní, že mě podobné čtení před spaním uklidňuje. Zakutat se do teplé peřiny nebo v lese do spacáku a s rozsvícenou lampičkou dát pár stránek v černočerné tmě před spaním, nádhera!

Moje první kniha od Barrona, čte se to velmi dobře, i když pravda, asi žádná z povídek mě doopravdy nevystrašila. A to jsem se po dočtení musel ještě jít ze spacáku vyčůrat pod mohutné dubové větve nad stezkou vyšlapanou divočáky a vysokou. Ale dospělí se spíš bojí úplně jiných věcí, tohle je jenom taková hra.

Proto mě možná oslovila asi nejvíc povídka o autorovi, který se zúčastní podivné černé mše, a z ní odejde do osamělosti a beznaděje vlastního života. Lebky houpající se na věčnosti ve větru jsou proti tomu romantická pohádka..

08.06.2020

Upřímně řečeno, knihu jsem se rozhodl přečíst pouze kvůli tomu geniálnímu názvu. Nevěděl jsem o ní nic víc než že to mají být hororové povídky ověnčené cenami. Můj zážitek z jejich četby byl docela překvapením, neboť s takovým spisovatelem jako je Laird Barron jsem se snad ještě nesetkal. Nicméně překvapení to bylo příjemné, a plánuji zkusit toho z Gnómu ještě víc.
Laird Barron nepíše čistokrevné horory. Účelové pouštění hrůzi odsouvá do pozadí, v jeho povídkách je místo toho znát odvážné prolínání literárních směrů a experimenty s vyprávěcími způsoby. Povídky jako Redfieldská děvčata nebo Muži z Porlocku se více drží tradiční hororové šablony, ale velmi se spustřeďují na naturalistické popisy prostředí a postav, jejich vztahy a chování, a tímto zdánlivým úvodem se táhne předtucha děsů, kterým budou postavy později vystaveny.
Dále jsou tu povídky jako Jizva nebo Saturnův chřtán, které jsou žánrově hůře definovatelné a pohybují se nahranici halucinigenních výjevů, které překonávají hranice dimenzí a nejsou spoutány ničím pozemským. Ubohé postavy tu čelí čemusi temnému, co se prokousává do jejich světa a je to neuchopitelné a děsivé. Tyto povídky patří dle mého názoru k těm nejlepším.
Pak je tu povídka s názvem Vastace, která je naprostý úlet. A je naprosto skvělá.
Z velké části je to díky stylu vyprávění: schizofrenní proud myšlenek, které popisují na několika málo stranách neuvěřitelné výjevy, které ani v nejmenším nejsou vysvětleny. Samotný vypravěč, který hovoří o těchto výjevech se zaujetím hospodského tlachala a nijak nekomentuje svou zjevou nemorálnost a bezohlednost, je jediná velká záhada. Díky vypravěčovy nekonečnosti a schopnosti intergalaktického a časového cestování je porušen chronologický řetězec událostí, všechen děj se prolíná v jednom víru, aby na konci pohltil sebe sama jako mrtvá hvězda, když dosáhne singularity.

Na závěr bych chtěl ocenit práci, kterou si nakladatel s knihou dal, a která je vidět. Jak po obsahové, tak i po grafické stránce (ten nádherný čárový kód).
Přeji Gnómu hodně zdaru.

18.04.2020

Píše dobre, je tam cítiť strach, hrôzu, tmu, pavučiny, depresie,pach hliny, mokré a studené náhrobné kamene, beznádej a používa tie správne slová, vety a súvetia. Dokonale navodí atmosféru a poviedku dlho predlho pripravuje už od začiatku aby dlho a predlho nás viedol do finále k pointe. Píše zrozumiteľne ale aj komplikovane a je problém pochopiť niekedy myšlienku. Určite mu dávam šancu a predvídam autorovi temnú a skvelú budúcnosť. Knihe veľké plus dáva spracovanie a priam dokonalý preklad. Vďaka Ti kamarát,že si ma na túto knihu upozornil...však Ty dobre vieš koho myslím.

01.10.2019

Řeknu to takhle. Už jsem si zvykla na autora, takže jsem se začetla rychleji. Všechny povídky byly dobré. Prostě ve stylu Barrona, do kterého jsem se zbláznila. A taky jsem si tak nějak oblíbila povídky tohohle pojetí.

Nevím, zda to je překladem, spíš ale původním textem. Moc mě baví slovíčka, která jinde většinou nenacházím.

Takže...hodnocení jednotlivých povídek logicky u jednotlivých povídek. Tam vždy i pár těch keců a emocí po dočtení.

Opět ale musím vyzdvihnout, co mě na autorovi baví. Není to ten horor a děs, ale pocit hororu a děsu, způsobené textem, což mám mnohem raději. Žádná krev, aby to bolelo. Prostě vás načnou slova textu a dodělá vás to "potom", po dočtení. Navíc tady je zastoupeno víc žánrů, kam dal "sám sebe" a "jak to má on", přesto základ zůstává. Je to prostě jiný.

Při čtení jsem si vzpomněla na film, který jsem teď viděla v kině. Má dost špatné hodnocení, protože přestože sci-fi není v něm v podstatě žádná akce a k dost věcem se divák musí dodrat sám, nedostane to na zlatém podnose. A Laird Barron mi přijde stejný. Musíte přistoupit na jeho hru a systém, jakým chce psát své povídky (já už mu to v druhé knize prokoukla a rozhodla jsem se, že mě to baví) a potom se vám zalíbí. Ale asi se nepoštěští každému.

A taky každému nemusí sednout fakt, že se sice povídky odehrávají ve stejném v okolí, ale pokaždé jiném čase, který ne pokaždé není specifikovaný a čtenář si jej může domyslet ostaním popisem nebo popkulturními odkazy. Čili zase zapnout mozek.

Dovolila jsem si též pokus o sepsání anotací povídkam, protože to neudělal nikdo přede mnou. Jistě, nejsem Barron a můj jazyk je trochu prostější, ale ono to půjde.

Z knihy jsem byla celkově nadšená. Což jde snad poznat na hodnocení...

12.09.2019

V skutočnosti čakal som od tejto knižky trochu niečo iné. Tvrdiť o Barronovi, že je budúcnosťou hororu, sa mi zdá byť prehnané. V poviedkach, ktorých úroveň neklesá pod priemer a naopak, kvalitou oscilujú v intervale dobrá až výborná, neprichádza s ničím originálnym. Áno, prostredie, v ktorom sú jednotlivé príbehy ukotvené, ako aj časové parametre, odkazy na HPL, mytológiu a pod. nemajú chybu. Ale pri každom texte som mal pocit, akoby som už niečo podobné čítal. Akoby autor povyberal z diel iných autorov to najlepšie, rozdrvil to a z čriepkov poskladal svoje príbehy.

Napriek mojim výhradám to prepojenie gangsterskej tvrdej školy (Dashiel Hammett?), prostredia (Jack London?) a hororových prvkov (H.P.Lovecraft?) vo svojej výslednici vyprodukovalo veľmi zaujímavý mix. U mňa najviac zabodovali poviedky Magická ruka, Blackwoodův synek a Muži z Porlocku . S veľmi malými výhradami, ktoré sú viac subjektívneho charakteru, by som ti knižku s kľudom odporučil, aj keď nie si práve fanúšikom hororu, a možno aj práve preto. Fanúšikovi hororu totiž neprinesie asi nič nové.

Poznámka pod čiarou: Na to že je knižka takého malého formátu, mal som strach, že sa mi pri čítaní zlomí jej chrbát, keďže je pomerne hrubá. Nestalo sa tak aj napriek tomu, že som ju nečítal ako prvý. Väzba vydržala. Obálku si však šetrím ;)

09.07.2019

Laird Barron má velmi specifický styl, který ne každému sedne – mě osobně třeba méně. Na druhou stranu jeho schopnosti pracovat s děsem, psychedelickými představami, halucinacemi i pudovými strachy člověka a ještě je vykreslit, jsou obdivuhodné.

08.07.2019

A teď shrnutí k samotné sbírce. Kniha „Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká“ nám ukazuje jiný horor – někdy skoro až okrajově – což je jen dobře. Horor není jen Stephen King a tohle je krásný důkaz. Horor má jiné podoby a jsem rád, že se tohle dostává i k nám, pozvolna, pomalu, ale dostává. Laird Barron každému nesedne. Možná i proto, že všichni budou očekávat horor ve stylu Kinga. Barron je jiný, je svůj, je originální, a to i přesto, že v něm najdete mnoho vlivů. Ale dokázal si vytvořit vlastní styl, vlastní přístup. A to je moc dobře. Nemusí vám sednout, určitě vám nesedne každá povídka, možná budete i trochu zklamáni, ale pokud se s Barronovým psaním smíříte, pokud přijmete, že to jde i jinak, budete se bavit, necháte se děsit, bude vás mrazit do morku kostí a možná ani nebudete vědět proč.