Příběh Biafry
Frederick Forsyth
Reportážní příběh z válečného konfliktu v africké Biafře nigerijské provincii, na jejímž území se nacházejí bohaté zásoby ropy a která se na sklonku šedesátých let minulého století pokusila získat nezávislost je Forsythovým debutem, avšak ani po čtyřiceti letech od prvního vydání neztratilo toto poutavé, podrobné vylíčení místní složité politické i sociální situace, okolností, které předcházely konfliktu, a především průběhu následující krvavé občanské války na zajímavosti, aktuálnosti a poučnosti. Příběh Biafry, nesoucí všechny rysy Forsythova věcného, precizního stylu, tak zřetelně předznamenal autorův pozdější fenomenální úspěch na poli politického a špionážního thrilleru.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2012 , Knižní klubOriginální název:
The Biafra Story , 1969
více info...
Přidat komentář
Jedna ze tří knih literatury faktu kterou Forsyth napsal. Republika Biafra měla smůlu ve třech ohledech. Válka ve Vietnamu probíhající od roku 1955-1975 a zvláště ofenzíva Tet v roce 1968 byla novinářsky zajímavější než válka v Rovníkové Africe a Američany zajímají vždy jen Američané. V roce 1968 došlo ke vstupu "bratrských" vojsk do ČSSR a západní novináři předpokládanému druhému Maďarsku věnovali víc pozornosti než tisícům hladem umírajícím Afričanům, v neposlední řadě se v bipolárním světě pokoušel Sovětský svaz po Egyptu a Libyi uchytit i v rovníkové a komunistická Angola ještě neexistovala.
Kniha čtenáři rozkryje pozadí konfliktu a to od kolonizace Afriky Evropany ve stylu rozděl a panuj, neschopnost poučit se z masakrů spojených s dekolonizací Indie a Pakistánu. Autor se snaží o objektivní zhodnocení průběhu krátkého působení Republiky Biafra, nedokáže se odpoutat od náklonnosti k ní. Proto i druhá kniha faktu je věnována Chukwuemeka "Emeka" Odumegwu Ojukwu, s příznačným názvem Emeka.
Pokud si čtenář bude chtít ověřit údaje z knihy, nechť se vyhne hlavně české wikipedii. Existují přímo webové stránky s názvem Biafra a velice zajímavé informace lze nalézt pod jménem Jan Zumbach( John Kamikadze Brown).
Při čtení knihy se nelze oprostit od srovnání s událostmi spojenými s rozpadem Federativní Republiky Jugoslávie a terorem proti Srbskému obyvatelstvu Srbské Krajiny a Kosova. Jen Velkou Británii nahradila Deutsches Reich. Je s podivem, že země která vyhnala část obyvatel, jejich majetek zabavila a rozdala politicky spolehlivým nacionalistům, je součástí spolku, který halasně prosazuje občanská práva. V Kosovu pak tento spolek je přímou represivní složkou proti Srbské menšině. Autorovi tohoto příspěvku nezbývá než doufat, že se najde v budoucnu nějaký další Forsyth, který se nebude bát zhodnotit konflikt alespoň tak, jak se to podařilo autorovi The Biafra Story: The Making of an African Legend.
Autor Forsyth tuto svou první knihu napsal jako reportážní příspěvek k válečnému konfliktu nově vzniklé Biafry proti nigerijským okupantům. Je zde podrobně vylíčeno a popsáno mnoho postav, většinou skutečných. Do konfliktu se zapojila většina světových mocností, jelikož na území Biafry se nacházela ropa a další nerostné bohatství.
Kniha plná zajímavých informací, leč jedna z nejhůře napsaných autorových knih. Jako by člověk četl novinové články popisující událost v západní Africe, pouze poslední kapitoly mne zaujaly více, protože přidávají hodnocení postoje různých společenských vrstev a zemí, které se k tomuto konfliktu mohly vyjádřit, či jej podporovat nebo odsoudit.
Občanská etnická/kmenová válka v Nigérii, na jejímž počátku stál vojenský převrat, je vedle občanských válek ve Rwandě (Hutu & Tutsi), Kongu (separatistická hnutí), Somálsku a Súdánu (náboženské, kmenové a národnostní konflikty) aj. tou snad nejméně známou. Přesto v ní zahynulo více než milion lidí, konflikt si však získal pozornost světové veřejnosti, stejně jako humanitární pomoc až téměř ve svém závěru. Vlastně nešlo jen o spor etnický, ale také, či hlavně ropný. Nově ustavená separatistická republika Biafra na jihovýchodě Nigérie byla přesvědčena o své životaschopnosti a oprávněnosti svého osamostatnění, protože na svém území měla 3/4 ropných zdrojů, o jejichž správu měla přijít. Neměla však dostatečnou vojenskou sílu ani politickou podporu ostatních zemí. Ani stávající nigérijský prezident Buhari nechce o jakékoliv autonomii (neřkuli vlastní republice) bývalé Biafry slyšet, což současně napovídá o přetrvávající nespokojenosti jihovýchodních nigerijských kmenů s vládou a politickým uspořádáním. Mimochodem, vítězný nigérijský generál Gowon ve věku 87 let žije v Británii. Do Británie se průběžně uchyloval i biaferský vůdce Ojukwu, ten však umřel již před 10 lety.
Forsyth v ryze reportážním stylu, který si ve významné míře zachoval i v pozdější tvorbě, popisuje podrobně průběh celého konfliktu z let 1967-70 a věnuje se i hlavním postavám na jeho obou stranách. Vystupuje tady jako rozhněvaný mladý muž, jehož srdce bije za separatistickou menšinu, její okleštěná práva a útrapy pod vykutálenou britskou správou, jejíž preference jsou však politicky, vojensky i humánně zcela odlišné. Forsythovi náleží dík za přiblížení jednoho opomíjeného afrického konfliktu, čímž mě přiměl dohledat si další informace. Jeho styl je však bohužel až příliš nezáživný, což nelze jednoduše odůvodnit jeho reportážní povahou. Přes zjevnou Forsythovu afinitu biaferské straně a kritiku britského impéria příběh postrádá takřka potřebný emoční náboj, který konflikt nese sám o sobě, je plný těžko vyslovitelných afrických jmen a často se uchyluje k sáhodlouhému, prostému popisu vnějších parametrů probíhajících události. Naštěstí pro nás si budoucí Forsyth uchoval svou faktickou preciznost, a přitom našel způsob zajistit svým dalším příběhům zajímavost, napětí i emoce.
Podrobné historické dílo a jako k takovému se k němu musí přistupovat. Není to beletrie.
Popravdě jsem se trochu ztrácel v ději a osobách. Ta jména bylo často velmi složité zařadit na tu správnou stranu barikády a díky tomu, že skoro každá kapitola brala časově trochu jiné odvětví, tak měl občas člověk problém umístit vše do kontextu ostatního.
Odhaduji, že zájemců o africkou historii zde v Čechách není asi mnoho a tak si asi tuto knihu o Nigerii mnoho lidí nepřečte a tak pro mnoho z nás bohatě postačí WIKI. Velmi podrobné rozpitvání vzniku Nigerie a důvody vzniku a zániku Biafry zde nejsou nijak fabulovány, obsahem jsou drsné popisy genocidy obyvatelstva a jiné tragédie v prostředí bezpráví. Přiznávám, že některé kapitoly, např. licoměrné zapojení Británie, Ruska, USA, úloha tisku, mírové konference apod. jsem neprostudoval ani dostatečně, prostě jsem tolik detailů neunesl. Kdo si tedy tuto knihu podrobně prostuduje, má můj neskonalý obdiv.
Chvíli jsem rozvažoval mezi čtyřmi a pěti a nakonec jsem se rozhodl pro pět. Biafra si to zaslouží. Hlavně tedy díky své dokumentární hodnotě, protože i dnes mnozí o oněch událostech nevědí (u nás se tomu není zase tolik co divit) a nebo převládá názor, který jako by kopíroval postoj vlády Harolda Wilsona. Ano, toho Wilsona, který byl svého času miláčkem západní levice, a který je přinejmenším spoluodpovědný za to, co se tehdy v letech 1966-1970 v Biafře stalo. Ostatně, celá kniha se notně zabývá právě Britskou rolí v oněch událostech. Osobně bych třeba rád více do hloubky poznal plukovníka Ojukwu.
Faktografická hodnota diela je nepopierateľná, ale umelecká je na úrovni kuchárskej knihy, ešte že sa dá zohnať ako audio. Určite to nie je jeho typické dielo. Obsah v podstate potvrdil, že všetky mocnosti bez rozdielu majú pravdu u prdele, hája iba svoje záujmy.
Příběh Biafry je angažovaný, nesmírně nasraný text, ve kterém se Forsyth s nikým nepáře. Vzhledem, k tomu, co tam zažil, se není co divit. Je z něj cítit nesmírná frustrace z toho, že strana, se kterou se během své mise ztotožnil, tahá za kratší a kratší konec. Svou knihu napsal jako příspěvek k válečnému úsilí Biafry proti nigerijským federalistům. Tak je třeba s odstupen tuto knihu brát. Jedná se však o skvělé vylíčení toho, jak probíhala "politika" světových mocností v regionu, na který nebylo přes vietnamskou džungli vidět...
Vlastně ani sám nevím, proč takové knihy ještě stále sem tam čtu. V minulosti jsem se v nich pokoušel nalézt svědectví, jednoznačné závěry a poučení. Avšak málokdy nacházel.
Kromě událostí obou světových válek, kdy se na hodnocení všechny strany v zásadě shodnou, téměř žádný další konflikt nemá jednoznačné vyznění, neboť je pokaždé relativizován a neexistuje jednotné stanovisko.
Příběh Biafry je jednou z knih, kde se dozvíme jen další názor. Frederick Forsyth nemá dilema ohledně výběru strany. Jeho postoje jsou jasné a neochvějné - ve prospěch Biafřanů.
Je schopen svobodně přehlížet podíl důstojníků Igbo na vojenském převratu a následném pozastavení federativního uspořádání země vojenskou vládou v čele s dalším příslušníkem Igbo, což vyvolalo obavy seveřanů z možného utlačování a podpořilo jejich vlastní separatistické nálady. Zanedbává myšlenkové pochody vůdců kmene Igbo ohledně toho, co se asi stane, když Nigérii odříznou od největšího zdroje příjmů, ohledně toho, že ve světě nemají takovou politickou podporu a neuznává je dokonce ani OSN. Vynechává myšlenkové pochody, jakých cílů chtěl plukovník Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu ve vojenském konfliktu dosáhnout - porazit Nigérii a ponechat si samostatnost, nebo si zároveň rozšířit stávající území (tzv. vítězný pochod na hlavní město Lagos na vrcholu vojenských úspěchů Biafřanů), nemstili by se pak Igbo včerejším nepřátelům? Nikterak se nerozebírá skutečnost, že po vítězství Nigerijců byl vydán dekret zakazující pronásledování Igbo, vojáci byli zařazeni zpátky do federativní armády a pouze biaferští úředníci byli těchto úřadů zbaveni. Samotný Ojukwu byl v roce 1982 amnestován a mohl se vrátit zpět do Nigérie, kde se dokonce po nějakou dobu politicky angažoval.
V knize je zcela zřejmé, kdo je agresor a kdo oběť. Po vyhledání událostí o konfliktu na internetu, zjišťujeme, že chybovaly obě strany a obě se v některých fázích konfliktu řídily logikou "kdo má větší mačetu". Jedna však musela zákonitě prohrát.
Vlastně jeden závěr mě napadá. U takových konfliktů se bohužel opakuje až příliš často - nic moc se nevyřešilo, všichni zůstali nespokojení, akorát to jako vždy odnesli obyčejní civilisté, po nichž zbyla jen čísla ve statistice, která nás beztak přestane časem zajímat.
Každopádně jako další díl do skládačky jednoho z četných a nepřehledných konfliktů na území afrického kontinentů je Příběh Biafry vítaným zdrojem informací.
Autor dlouhou část knihy popisuje historii Nigérie. Vysvětluje, proč došlo k odtržení Biafry. V té době pracoval jako novinář a kniha vznikla jako zápisník války o nezávislost. Je psaná v té době, pouze dvě kapitoly jsou dopsané déle.
Válku o nezávislost bohužel Biafřané nevyhráli, autor smutek prožívá s nimi, vadí mu postoje Anglie ke konfliktu.
Kniha není tak čtivá jako jeho ostatní, je hodně popisující, čtení neutíká.
Jak napsal Boboking, nejvíce mě zarazil antibritský tón, který Forsyth nijak neskrývá, přestože je poddaným jeho veličenstva. Kniha je skvěle napsaná, opravdu spíše literatura faktu. Popis vzniku státu Nigérie a hlavně složení jeho obyvatel: Hausové (muslimové, převážně manuálně pracující a nevzdělaná vrstva) na severu, Igbové (křesťané, vzdělanější a pracovitější) na jihovýchodě, a spousta dalších, početně slabších etnik. Porovnání nabídky středních škol - zatímco na severu, kde žila zhruba polovina obyvatel, jich byly stěží desítky (41), na jihu stovky (842).
Forsyth dokumentuje a kritizuje přístup velmocí, nejen GB; nepravdivé informace africké "větve" BBC, bezmocnost červeného kříže a naprosto neuvěřitelný závěrečný verdikt: nebyla to genocida, jelikož nigerijské vládě nelze prokázat úmysl.
Co mě ovšem šokovalo ještě více, byla informace na wikipedii, kterou jsem si následně otevřela - téma Biafry a občanské války v Nigérii je tam popsáno způsobem, kterým referovalo právě zprofanované BBC před více než 40 lety! Generál Ojukwu, kterého Forsyth uvádí jako příklad snad jediného známého nezkorumpovaného afrického politika, který nejenže se ve státní službě neobohatil, ale naopak do ní investoval i veškerý svůj majetek, je tam vylíčen jako padouch, jemuž nebylo rovno. Papír, stejně jako internet, unese zřejmě opravdu vše . . .
V knize je několikrát zmíněno i Československo, např. jako jedna ze zemí, které po vypuknutí války odmítly do Nigérie dodávat zbraně a které své odmítnutí - na rozdíl třeba právě od Velké Británie - skutečně dodržely.
Při čtení knihy se mi vybavovalo téma jiné, ale v zásadě velmi podobné knihy: Exodus Leona Urise. Britský mandát v Palestině se chýlí ke konci; obyvatelstvo tvoří pracovití a odhodlaní přeživší Židé a apatičtí, nábožensky manipulovaní Arabové. Britové odcházejí a přestože by měli být nestranní, zcela evidentně nahrávají Arabům. Britská koloniální politika rozhodně nebyla bez kazu.
Kniha dokumentující zapomenutou válku v srdci afriky (z pohledu přímého účastníka událostí) s důrazem na cynický přístup britského labouristického premiéra H. Wilsona, který kvůli uhájení vlastní kariéry manipuloval dva roky s informacemi a nechal zemřít 1,5 milionu lidí.
Biafra - jedna z mnoha afrických válek, na které Evropa zapomněla. Frederick Forsyth svoji první knihu napsal jako reportáž přímo z místa konfliktu. Díky velkému počtu detailů a jmen je skutečný příběh Biafry pro neinformovaného Evropana nepřehledný a zdlouhavý. Odchod generála Ojukwu do exilu po pádu Biafry použil Forsyth později jako výchozí scénu ve fiktivním příběhu Žoldáci, kde skupina evropských žoldnéřů nakonec pro generála získá novou zemi.
...'kniha rozhodně stojí za přečtení a vžití se jak do situace v Nigérii v letech 1967 až 1969 tak do autorovi kůže, 'která se tehdy ocitla, 'dá se říct, 'v pekle na zemi... 'kniha je skutečná a šokující reportáž z afrických dějin, 'kdy se obyvatelstvo východní oblasti Nigérie snaží odtrhnout od zbytku země... 'důvodem je Nigerijci stupňující se rasová diskriminace a následně rozpoutaná zvěrstva - vyvražďování příslušníků desítek národů a menšinových kmenů právě z východní oblasti, 'po celém Nigerijském území... 'útěk zbylých přeživších příslušníků zpět do jihovýchodní oblasti a zvěstování obrovských nesmyslných masakrů má za následek sjednocení této části Nigérie a prohlášením za nezávislý stát Biafra... 'krátce poté začíná 18 měsíců kruté a brutální války, 'kde neexistují žádná pravidla a spravedlnost... 'to vše se děje za vydatné podpory Britské vlády, 'která tajně zásobuje Nigerijské vojsko zbraněmi a technikou... 'možná by se vše odehrálo jinak, 'kdyby se pod Biaferským územím nenacházely bohaté zásoby ropy, 'jenž jsou ve finále vykoupeny miliony lidských obětí a válkou zničenou zemí... 'neodmyslitelnou roli zde také hraje osoba generála Ojukwua, 'jenž vedl Biafru v těžkých dlouhých bojích a nekonečném hladomoru... 'pravdivý příběh neuvěřitelné bojovnosti za své životy a místo na zemi se právem může nazývat, 'jak autor sám uvedl: Zrození africké legendy...'
Dobrá kniha ve které mi ovšem chybí trochu individuálních lidských osudů a příběhů. Jinak bych dal 4 hvězdy.
55%
Zajímavé i když docela znepokujující čtení, když uznáte fakt, že autor píše o skutečných událostech.... Nejvíc to asi vystihuje citát:
K vítězství zla postačí, když dobří lidé nedělají nic....
Autorovy další knížky
| 1975 |  Den pro Šakala |
| 2004 | Boží pěst |
| 2005 | Ikona |
| 2008 | Vyjednavač |
| 2014 | Seznam smrti |
K Forsythově prvotině jsem se dostal jako poslední, ale jde rozhodně o poučný náhled do jeho tvorby, a to z hned několika důvodů:
1) O Biafře jsem nevěděl naprosto nic, ani to, kde se měla nacházet. Jde rozhodně o zajímavé poučení o nikoli tak dávných událostech (ačkoli v době, kdy k nim docházelo, jsme tady u nás měli trochu jiné starosti).
2) Přestože jde o literaturu faktu namísto jeho typických románů, dají se zde bez potíží najít právě ty prvky, na kterých své pozdější romány staví. Forsyth jde do hloubky a zjišťuje si pozadí toho, o čem píše, aby to pak předestřel svým metodickým popisem sem tam okořeněným občasným suchým humorem.
3) Poskytuje to rozhodně zajímavý kontext pro Forsythův africký román Žoldáci. Rázem není vůbec pochyb o tom, odkud hrdinové v úvodní části knihy prchají, kdo je oním bezejmenným generálem, se kterým Shannon kuje pikle, případně proč hrdinové v závěru ukážou Londýnu prostředníček.
4) Konflikt vyvolaný velkou a sebejistou zemí, která nemilosrdně útočí bez rozdílu na vojenské i civilní cíle té slabší sousední v rámci "krátké, chirurgické policejní akce" nese zajímavé paralely s událostmi posledních let.
Nečte se to tak dobře jako běžná Forsythova díla. Nejsou tady centrální postavy, na které by se člověk mohl zaměřit. Reálný konflikt je složitý a účastní se ho spousta postav ze spousty etnik na spoustě míst, které si laický čtenář nemá šanci zapamatovat. I přesto se to četlo mnohem lépe, než jsem očekával, a kniha zanechá dojem.