Kotrlat
komentáře u knih
Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu
Tomáš Forró
Po ruské invazi bylo pro mě přečtení této knihy naprostou povinností, přestože jsem si dával na čas, což byla chyba. Skvělé, skvělé a zase skvělé. Tomáš Forró přináší reportáž o radostech, ale hlavně strastech lidí, kteří se nám ve zpravodajství vinou osudu před očima mění v pouhá čísla zabitých a zraněných, protože se narodili v regionu bez viditelné naděje na lepší budoucnost - na Donbase.
Kniha popisuje řadu tragických až tragikomických lidských příběhů, událostí a každodenností typu absurdního fungování mobilní sítě Fénix, ale jako mrazivý vrchol knihy vidím kapitoly "Evropští stoupenci ruského světa", která pojednává mimo jiné o pochybných proruských figurkách z ČR typu Nely Liskové nebo o těžko uvěřitelném setkání s tehdy ještě komunistickým poslancem Ondráčkem v Doněcku, a "Ženský stát, ve kterém žijí chlapečtí muži".
Zatímco Forró končil svou knihu v roce 2019, tedy v době dlouhodobě zamrzlého konfliktu bez větších obětí, veskrze pozitivně, její vyznění je v kontextu pozdějšího vývoje mnohem depresivnější.
Hledání českého příběhu: Úvahy nad minulostí, současností a především budoucností naší společnosti
Libor Stejskal
Autoři z Deníku N odvádí skvělou novinářskou práci a řadu z nich moc rád čtu, ovšem tato kniha je krok vedle. Obsahuje desítky textů od různých autorů, které se však v mnohém opakují, protože se až příliš týkají koronavirové epidemie a chaotickému řízení země tehdejšího krizového manažera.
Asi to byl záměr, ale přece jen jsem čekal, že bude kniha nadčasovější a bude se do hloubky věnovat tématům, která nás trápí dlouhodobě a koronavirus je jen zvýraznil (třeba ve stylu skvělých Prokopových Slepých skvrn). Snad to bylo i tím, že jsem knihu přečetl až v době, kdy už byly Babišova vláda a z větší části i koronavirus minulostí, ovšem bohužel jsem měl nejednou pocit, že čtu včerejší noviny.
Putinovi trollové
Jessikka Aro
Všechna čest autorce, co musela na vlastní kůži podstoupit, aby mnohým otevřela oči, co se týče ruské hybridní války. Zpočátku mi vyhovovala i netradiční forma, kdy se střídají kapitoly týkající se investigativní práce samotné autorky s příběhy jiných světových osobností upozorňujících na ruské informační operace.
Bohužel, podle mého názoru se kniha až příliš málo věnuje samotnému fungování trollí farmy, na což jsem se speciálně těšil, ale naopak se ke konci nadměrně zaměřuje na vyjmenování počtu dehonestujících článků, které o autorce vyšly, a co bylo jejich součástí. Závěr tak působí trochu rozvlekle a oslabuje celkový dojem.
Africké století
Marek Hrubec
Stručná přehledová kniha, která ale mnohdy vybírá pouze dílčí témata a dostatečně se nevěnuje globálnímu pohledu. A jako laik, zatížený předsudky a negativním mediálním obrazem, jsem z knihy tedy nezískal pocit, že "mnohé africké země mají potenciál hrát v 21. století významnou roli na mezinárodní scéně." Spíše naopak a tak trochu jsem dostal odpověď na otázku, proč je Africe věnována tak malá pozornost v knihách o mezinárodních vztazích a geopolitice.
Deziluze z politického vývoje po Arabském jaře, populační exploze, všudypřítomné etnické a náboženské konflikty, klimatická krize, chronická podfinancovanost všech klíčových oblastí (dopravní a energetická infrastruktura, školství, zdravotnictví, sociální péče, ...), nízká industrializace, vysoká nezaměstnanost, slabá autorita státu, emigrace vzdělaných, korupce, působení teroristických organizací, potravinová nesoběstačnost... Čest některým zmíněným výjimkám, které ale vynikají opět jen ve srovnání s jinými africkými státy.
Dokonce i země jako JAR, Nigérie nebo Egypt jsou na tom dle autorů daleko hůře, než jsem myslel, a dramatický růst životní úrovně lze v blízké době očekávat jedině při šťastné souhře okolností, a tím i v knize zmiňovaná koronavirová epidemie, válka na Ukrajině nebo hrozba velké čínské invaze na Tchaj-wan rozhodně nejsou.
Příštích sto let
George Friedman
(SPOILER) Tato kniha je rarita a když jsem o ní začal v souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu slýchávat stále častěji, rozhodl jsem si ji přečíst.
Stejně jako řada dalších oceňuji kapitoly týkající se blízké budoucnosti okolo roku 2020 a správnost předpovědi zásadního konfliktu Ruska se Západem (byť třeba H. Schmidt předpovídal snahu Ruska ovládnout Bělorusko a Ukrajinu už v roce 2000). Friedmanem očekávaný rozpad Ruska, který už dokonce vypadá i docela realisticky, je jednou z nejinspirativnějších myšlenek knihy. Rozhodně bych ocenil i jeho vizi vojenského vzestupu Polska a východní Evropy, kam počítá země bývalého Východního bloku kromě SSSR, která se v kontextu současné války zdá skutečně prozíravá.
Přesto zcela upřímně nechápu ignorování vlivu celé řady dalších zemí, případně nehodnověrné podložení vzestupu některých na úkor jiných. Afriku v podstatě zmiňuje jen v souvislosti s islámem a sférou vlivu Turecka, ignoruje například Indii a Číně předpovídá brzký rozpad a izolacionismus, zatímco vymírajícímu Japonsku pozici globální mocnosti.
Samostanou kapitolou je pak Evropa. Ano, tento kontinent již zřejmě nebude centrem světového dění, ale ekonomický či v menší míře politický vliv EU (a jednotlivých významných členů) nebo Spojeného království se jistě jen tak nevytratí, jak by mohlo z knihy snadno vyznít. Zatímco se autor ohání demografií a pozitivním vlivem přistěhovalectví na ekonomiku USA, bez zjevného důvodu tak nečiní například u Německa nebo Francie, kterým přitom díky přistěhovalectví počet obyvatel také setrvale roste.
Samozřejmě se stále většina popisovaných událostí může stát, jak je Friedman předpověděl, ovšem je to nepravděpodobné, v případě Evropy s výjimkou Ruska snad dokonce krajně nepravděpodobné. Pochopil bych, kdyby autor pro své scénáře vycházel z nějakých ověřitelných dat (například o jím deklarovaném rozvoji turecké ekonomiky jako základu pro úspěšnou expanzi), což se však většinou neděje. Na druhou stranu, v době vzniku by mi kniha nepochybně přišla hloupější než dnes...
Prométheus
Aischylos
Nevím proč, ale Prométheus je mým nejoblíbenějším mýtickým hrdinou.
Cizinec
Albert Camus
Před zhodnocením je potřeba nechat Mersaulta nějakou (dlouhou) dobu odležet.
Na východ od ráje
John Steinbeck
Přiznám se, že jsem si ji schovával pouze na speciální příležitosti, takže se četba protáhla téměř na čtyři měsíce. To ale nic nemění na tom, že je tato kniha naprosto úžasná...
K majáku
Virginia Woolf
Už ani nevím, o čem kniha byla. Pamatuji si pouze jen, že svítilo slunce a děj byl dokonale roztříštěn na malé kousíčky. A možná právě v tom vidím sílu celého příběhu.
Čas, bratr mého srdce
Josef Hora
Jako by slovo "čas" v Horově podání měnilo svůj význam. Jako by to nebyla jen kapitola " v přestávce mezi životem a tamtím" (Jiří Orten).
Óda na radost
Friedrich Schiller
Nevím, jestli je to tím překladem, ale Schillerovy básně mi vůbec nesedly. Pro mě zůstane spíše filosofem.
Epos o Gilgamešovi
neznámý - neuveden
Dílo významné nejen svou historickou hodnotou, ale i myšlenkou.
Bratrstvo neohrožených
Stephen Edward Ambrose
Četl jsem více takových polorománů z druhé světové války, ale tento je z nich jednoduše řečeno nejlepší. A určitě tuto knihu ocení i ti, kteří viděli pouze seriálové zpracování.
Blues pro bláznivou holku
Václav Hrabě
Ve spojení s recitací pana Kováříka a hudebním podkresem naprosto nezapomenutelná sbírka.
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Miloslav Švandrlík
Škoda, že knížka je oproti filmu zbytečně zdlouhavá. Jinak snad není co vytknout. Především kapitolu o erárních vepřích považuju za naprostý vrchol výsměchu komunistickému systému.
Čemu se báseň říká
Jiří Orten (p)
Básně, které nepotřebují slov. Naprosto úžasná symbolika a magická síla mistrně poskládaných veršů dělají z čtení Ortenových básní fenomenální zážitek.
Komu zvoní hrana
Ernest Hemingway
Aneb hrdinství má smysl jen to do té doby, než se vám do života přimotá žena.