Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Známé a oblíbené dílo z pera renomovaného autora a osvědčeného vypravěče Miloslava Švandrlíka vychází poprvé ve své historii se všemi původními ilustracemi – kolorovanými pro nové vydání Mistrem Nepraktou – kreslenými knize na míru. Dnes již klasický titul připomínající doby nedávno minulé, v němž autor, který vojenskou prezenční službu vykonával v letech 1953–55 na pracovištích Technických praporů v západních a jižních Čechách, barvitým a osobitým způsobem popisuje všední absurdity nevšední doby Československo-sovětského poválečného přátelství a její odraz nejenom v životě vojenských branců – pétépáků. Dodejme, že kniha, respektive jejích 17 kapitol „prvního dílu“ vyšla poprvé v nakladatelství Vysočina v roce 1969 a dalších dvacet let se příběhy „druhého dílu“ mohly šířit jen ústním podáním nebo opisováním. Kompletního vydání se text dočkal až po změně politických poměrů v roce 1990. Román Černí baroni byl rovněž úspěšně zfilmován v roce 1992 (režie: Zdeněk Sirový; scénář: M. Švandrlík, Z. Sirový) a v roce 2002 byl v brněnském studiu České televize byl natočen jedenáctidílný seriál, doplněný o příběhy z dalších románů: Říkali mu Terazky a Pět sekyr poručíka Hamáčka....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/5130/cerni-baroni-aneb-va-5130.jpg 4.5951
Nahrávám...

Komentáře (134)

Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky

Meda77
04. března

Hodně známý a skvělý kousek od skvělého autora netřeba komentovat. Plný počet.

jerisno
02. března

Klasika tuzemského (vojenského i společenského) humoru. Poprvé jsem četl ještě na střední škole, ve vybledlém cyklostylu. Ale až vlastní zkušenosti z vojenské služby dodaly některým popisovaným situacím další rozměr. I když jsem sloužil téměř 25 let po éře Černých baronů i já jsem "stíny" a "dozvuky" některých tragických postaviček z románu, bezpečně rozpoznával (a nemusel jsem sloužit za Čepičky, stačilo za Dzúra).
Po sametu jsem si koupil klasické knižní vydání a s chutí shlédl i natočený film. V něm jsem ocenil nejenom nabušené herecké obsazení, ale velmi se mi líbil i způsob podání vojína Kefalína panem Vetchým, stejně tak i pojetí majora Terazkyho Pavlem Landovským (ale ostatní za nimi nijak nezaostávali). Naopak způsob uchopení postavy Kefalína panem Holubem, v pozdějším televizním seriálu, byl dle mého skromného názoru na ránu pěstí (za neustálé přehrávání, švejkování a pitvoření).
Předpokládal jsem, že tyto romány oslovují zejména pánské osazenstvo, ale mnohé příspěvky potěšených čtenářek mě vyvedly z omylu.
Spolu s "Tankovým praporem" velmi pěkné popisy společenské a zejména vojenské absurdity té doby.


bazyk21
12. ledna

Poslouchal jsem jako audioknihu namluvenou Pavlem Landovským a stálo to za to, zavzpomínal jsem tím i na 90.léta, kdy jsem si knížku poprvé s chutí a smíchem přečetl

jadran
05.12.2021

Černí baroni od Švandrlíka jsou asi jeho nejlepším a nejuznávanějším dílkem, i když kupodivu, v dětství jsem miloval jeho Příhody žáků Kopyta a Mňouka, které mě oslovily i po mnoha letech. V té době jsem ani netušil, že napsal „cosi“, co se rozhodně tehdejšímu režimu nemohlo líbit. Přitom kultovní hlášky z Černých baronů poletovaly mezi lidmi se stejnou samozřejmostí, jako ptáci na nebi. Pak jsem musel v polovině 80. let narukovat jako absolvent k silničně stavebnímu praporu a tam nám oni „terazkyové“ vykládali, že nejsme žádné „černí baroni“, ale řádná součást lidové armády a hrdí vojáci – obránci socialistické vlasti, kteří mají svoje bojové zástavy i zbraně. Když vyšli Baroni po roce ´89 se zájmem jsem si je přečetl a společně s řadou přátel a známých jsme konstatovali, že ony příhody a charaktery, které Miroslav Švandrlík tak famózně popisuje a skládá do knihy jsou vlastně zcela realistickým obrazem lidově demokratické armády a je jedno, jestli v padesátých, šedesátých letech, nebo na sklonku vlády jedné strany, jak jsem to poznal na vlastní kůži i já. Jenže i přes dokonalou humoristickou stránku věci mě i s ohledem na osobní zkušenosti začaly zajímat i širší souvislosti a skutečnost, zejména, když se po roce 1989 ozvaly rozhořčené hlasy, že Švandrlík zesměšňuje utrpení obětí komunistického režimu a ozvali se „černí baroni“, kteří se začali domáhat – náhrad za utrpěná příkoří. Jednoho takového člověka, navíc navrátivšího se emigranta, znám osobně a velmi dobře. I on se "rozhořčoval" a „dožadoval“, až mu bylo sděleno, že u žádných Pomocných technických praporů nesloužil, protože na vojnu nastoupil na normální dva roky k silničně stavebnímu vojsku v roce 1958. Jak to tedy bylo? Pro pobavení a potěšení z Černých baronů sice moje následující řádky nemají sice příliš velký význam, ale možná je i někdo další, koho věci zajímají i z jiných stran. Takže, na zámku Zelená Hora u Nepomuku nesídlila žádná jednotka Pomocných technických praporů (PTP), ale Technický prapor (TP), shodou okolností jednotka, která byla v rámci stavebního vojska výběrová a měla sloužit k realizaci vybraných staveb, které armáda nechtěla svěřit civilnímu sektoru z důvodu utajení. Vlastní jednotky PTP vzaly svůj počátek v roce 1949, (báňské dokonce po skončení války za tzv. demokratického režimu) a PTP i rukováním k nim na oněch až šest let skončilo v září 1954. Vlastní Pomocné technické prapory, kam byli v rozporu s platným právním řádem i tehdejšího režimu odváděni politicky nespolehliví branci, klasifikovaní jako „E“ a dokonce i nevojáci tedy trvaly šest let. Pak byly rozpuštěny, včetně těch lidí, kteří v nich strávili čas od samého počátku jejich existence. A dál už to bylo normální vojsko, se vším, co s tím souvisí. Sám Švandrlík, kterého si všichni představují jako onoho Kefalína u PTP nestrávil ani den, ani nemohl. Lidé, kteří u těchto jednotek sloužili do onoho čtyřiapadesátého byli skutečně oběťmi režimu, jejich strádání ale není možné dát na úroveň „muklů“ z uranových dolů, nebo lidí přímo zavřených v nesčetných věznicích. Jednalo se tedy o jistou formu „soft“ gulagů na tehdejší československý způsob. Zásadní rozdíl mezi Švandrlíkovými Černými barony a třeba Haškovým Švejkem je tedy vlastně hlavně ve vylíčení onoho historického backgroundu, ten je u Haška až cynicky reálný a realistický, u Švandrlíka jen tak klouže po povrchu. Přesto mu to na zábavnosti neubírá, a co nedokázal Švandrlík knihou, dotáhl svým filmem Zdenek Sirový. Tady přes zachování většiny humorných situací a nesmrtelných hlášek teprve pochopíme bez drastických scén, že snad s výjimkou onoho generála byli všichni ti antihrdinové ve své podstatě – chudáci, hodní politování, i když z rozdílných důvodů.

miša63
29.11.2021

Humorné čtení o nelehkém, ale veselém životě vojínů, kteří sloužili u PTP. Člověk si i připomene natočený film.

Netopyr07
24.09.2021

Když teď již "něco málo" vím o PTP a 50. létech 20. století, běhá mi z knihy mráz po zádech, i když to má být humoristická literatura - některé hlášky JSOU vtipné, o to nic. Koneckonců - hoši v PTP jistě hýřili humorem sobě vlastním, ale když člověk narazí na odstavec, v němž se velebí socialismus, má kopřivku...

Nymfadora.T.
07.09.2021

Knihu jsem vytáhla po dlouhé době, díky Výzvě. Mám ráda knihy pana Švandrlíka, a tahle je dokonalá. Těším se , že opráším další, můj táta měl snad všechny...

olívoil
27.08.2021

Pobavilo. Než jsem otevřela knihu, viděla jsem filmové zpracování v kině..........no, viděla.........ano viděla, ale vtipné repliky neslyšela. Můj muž před filmovým zpracováním knihu četl, takže se všem vtipům smál dopředu, a protože má velmi, ale velmi nakažlivý smích, smálo se celé kino...........a já? nic neslyšela.
Později jsem film viděla několikrát v televizi a moc jsem se u toho bavila.
Kniha je naprosto luxusní, často jsem se s chutí smála nahlas. Doporučuji.

1 ...