Dáma s kaméliemi

včera

Asi bych se nehrnula soudit chování hlavních hrdinů, zvláštně když nahlédneme jejich příběh perspektivou doby a soudobé literatury. Myslím si, že dílo muselo být poměrně šokující, překračující určitá tabu, ale dovedu si představit, že právě tímto zapadalo do dobových tendencí a snahou literaturou překračovat.
Přemýšlím nad tím, jak nespravedlivý byl život kurtizány, podléhala mužským rozmarům a musela se v tom naučit chodit. Nejedná se o nějaké striktně realistické a kritické vyprávění, ale ve své podstatě bych mu nic nevytýkala.

Četla jsem před mnoha lety na střední škole. Na začátku mě šokovala exhumace hrdinky s popisem jejího aktuálního stavu. A taky mi přišlo zajímavé, proč si brala hlavní hrdinka do divadla někdy bílé a někdy rudé kamélie. Samotný příběh lásky mi nepřišel nijak silný, on na mě působil jako neužitečný sobec a ona jako ... no prostě jako kurtizána, co se na konci kvůli své smrtelné diagnóze stébla chytá.

Poslouchala jsem na ČRo. Příběh mě ze začátku nějakým způsobem dost dráždil, emoce spojené s láskou mně připadaly přehnané, vydržování kurtizán nepřijatelné. Jak se děj rozvíjel, připadala jsem si zmatená. Miluje ji nebo jen využívá? Když jsem v sobě pátrala, co to se mnou dělá, vlastně mi nešlo o příběh dvou zamilovaných lidí, ale o legální existenci kurtizán, toleranci společností, hraní si na morální pravidla.

Několikrát jsem viděla operu La Traviata a její literární předloha se v základní dějové linii příliš neliší. Zajímavý je pohled na nic užitečného nedělající mladé muže z vyšší společnosti, kteří žijí z rent a utrácejí nepředstavitelné částky za kurtizány, a na životní styl těchto luxusních prostitutek (peníze, o které se jedná, jsou na tehdejší poměry vskutku závratné!). Rovněž mě zaujal způsob vyprávění příběhu retrospektivně (začíná dražbou Margueritina majetku po její smrti) v první osobě, s nímž začíná autor stylizovaný do role svědka událostí, pokračuje Armand (mimochodem nijak zvlášť sympatická osoba) a dokončuje v dopisech či deníkových záznamech sama umírající Marguerite a její přítelkyně Julie. Kniha, i tak krátká, by klidně mohla být ještě kratší, protože děje je pomálu, ale styl vyprávění mi přišel příjemný, prostředí zajímavé a celkově se to dobře četlo.

Doba kurtizán, lesku Paříže, peněz a moci. Období, kdy žena neměla moc možností si sama vydělávat jinak, než prodejem svého těla. Kdy patřilo k dobrému tónu bohatších mužů si nějakou tu krásku vydržovat. Nebyla to chyba žen, ale mužů, kterým to tak vyhovovalo a kteří ženám vlastně nedali jinou možnost. Mladíček z dobré rodiny se zamiloval ne do ženy, ale do její krásy. A takhle to bylo v románech té doby vždy. Krása rozhodovala a když krása odešla, odešla láska. Tohle není láska, tohle je povrchní okouzlení. Kniha byla zbytečně dlouhá a repetativní (na to jak krátké období obsáhla).

Posloucháno na ČRo: Příběh mě nějak extra nenadchl. Přišlo mi to celé zvláštní. Asi se nedokážu vžít do té doby. Musela to být zvláštní a těžká doba.

Chce "čistou", ale miluje "hříšnou" ... a tohle snést je pro romantického hrdinu prostě příliš, a tak se střídají teatrální výstupy, kdy ON klečí na kolenou s výstupy, kdy JÍ veřejně ponižuje ...
Moje středoškolská mysl se kdysi dávno setkala s Dámou s kaméliemi a knížku jsem tehdy nedočetla. Když jsem letos procházela novou ČV, Dáma se ke mně opět obloukem vrátila. A tak jsem konečně zjistila, proč tento příběh nemůže mít šťastný konec.
Tenkrát jsem nedočetla, k Armandovi a Markétě si nedokázala vytvořit takové pouto jako u jiných romantických příběhů jako třeba od pana Stendhala a pod. Markéta mi přišla afektovaná a Armando mi pil krev svou ublížeností, nedokázala jsem se tak vcítit do jejich trápení.
Viděno dnešní optikou mění se přecitlivělá kurtizána konečně na tragickou hrdinku uvízlou v pasti společenského systému.
Najednou vidíš ty opravdové emoce, takové, co si opravdová metresa dovolit nemůže ... vidíš totiž odkrytou krutou realitu...
Armando je sice stále otravným žárlivcem, ale najednou máš pro něj víc pochopení :-), protože vidíš tu "slušnou morálku", co mrknutím oka ničí lidské štěstí, no a pak už vidíš i tu nadčasovost... a pak už to není tolik patetické (i když trochu pořád je), ale spíš smutné.
Dát druhou šanci se vyplatilo, byl to nečekaně příjemný zážitek, romanticky rozervaný a kupodivu, zdá se, pravdivý střet mezi tím, co chceš a co musíš!
Chceš milovat?
Budeš i nenávidět.
Cítíš sobeckou touhu?
Budeš i nesobecky jednat ...

"Díval jsem se za ní a cítil jsem jak ji nekonečně zbožňuji a zároveň jak hluboce jí pohrdám ... chtěl jsem ji vyvést z toho bahna, a přitom jsem ji každým slovem připomínal, čím je."

Vlastně nevím... četla jsem v mládí a byla omráčena atmosférou, záviděla jsem Markétě tu Paříš i tu vesnici...
Teď mě to nějak celé nějak nenadchlo... mládí, nemoc, láska... Na vykreslení doby asi dobré, ale jinak mě to už míjí.

To je krásná nesmrtelná klasika .
Osud Markéty je bohužel osudem mnohých dívek jejího typu v té době.

Kniha, ke které jsem se dostala díky ČV, měla obálku s mladou krásnou ženou, která, i když byla chudá, "vydělàvala si svou krásou", ale až se setkala s chudším mužem, získal si ji svým soucitem, který projevil v její nemoci, které pak nakonec mladá podlehla. I když se s ním rozešla, nedokázala zapomenout.
Citát autora v závěru:
"Z tohoto příběhu nevyvozuji, že všechny dívky Markétina druhu jsou schopny učinit to, co učinila ona. To rozhodně nemyslím; zjistil jsem však, že jedna z nich poznala opravdovou lásku, že jí trpěla a že pro ni zemřela. Vyprávěl jsem čtenářům to, co jsem se dozvěděl.
Nejsem apoštolem nerovnosti, ale vždycky uslyším, bude-li ušlechtilost srdce volat v neštěstí o pomoc.
Opakuji, že Markétin život je výjimečný, neboť kdyby byl obvyklý, nestálo by o něm psát..

ČV 11/26. Keď som mala 17 rokov, šli sme v celou triedou gymnazistov na prvú operu v živote - La Traviata. Zo Starej Ľubovne do Košíc - pre mnohých z nás to bola prvá návšteva tak veľkého mesta, obchodných domov, bagetérie (v tej dobe sme nemali ani zďaleka všetci mobil, žiadne McDonaldy atď. sa nekonali). Opera uchvátila všetkých, aj tých spolužiakov, u ktorých by som to naozaj nečakala, zanechala aj po rokoch hlboký dojem a boli sme radi, že nás triedna na ten žáner prehovorila (potom sme s ňou navštívili ešte mnoho muzikálov, balet, bolo to prima). Keď som objavila v poličke zapadnutú túto útlu knižočku, spomienky ožili a musela som si ju prečítať. Rozhodne nesklamala, aj keď sentimentom je poplatná dobe jej vzniku. Malá perlička na záver: v kaviarni ma vďaka nej oslovil prívetivý okolo-kávu-vychutnávajúci muž, ktorý priznal, že ju čítal v 18-tich a páčila sa mu, prekvapilo ma, že zaujala mladého mužského čitateľa a spolu sme sa pousmiali nad nostalgiou, že od doby, kedy sme sa obaja stretli prvý raz s týmto dielom, ubehlo viac ako 20 rokov... Týmto ho pozdravujem, ak je náhodou členom miestnej milej komunity (kaviareň Cup, pri Karlínskom viadukte, Praha, 4.11.2025) ;)

Paříž 19. století. Krásná kurtizána Markéta se seznámí s Armandem, který se do ní zamiluje. Postupem času i ona začíná cítit lásku. Klišé, dalo by se říci. Jenže tento vztah je pro tehdejší společnost nepřípustný. A tak se začíná psát jiná strana jejich milostného příběhu.
Příběh má retrospektivní formu vyprávění, volí neotřelý a originální způsob. Vypravěč totiž na začátku netuší, co se stalo a i on se dozvídá vše s námi.
Co je na celém příběhu stěžejní je doba, ve které se vše dobré i špatné odehrává. Dnes by tento vztah asi ani nezaznamenal míru zájmu veřejnosti, doba minulá mu však dopřála velkou vlnu zájmu.
A jak to tak v životě bývá, ne vše končí happy endem. Tato kniha je toho důkazem. Nicméně i přesto, nebo možná právě proto, zůstává stálicí v mé knihovně.

Četla jsem kvůli výzvě. Taková klasika .. četla se celkem dobře, zajímavý příběh

Dielo Dáma s kaméliami od Alexandra Dumasa mladšieho je román, ktorý bol napísaný už v roku 1848, ale stále má čo ponúknuť. Hoci ma príbeh lásky mladého muža z vyššej spoločnosti, Armanda, a kurtizány Marguerite zaujal, celkovo mi v knihe niečo chýbalo, a preto by som ju ohodnotila 3,5 hviezdičkami z 5.

Najväčšou silou tohto románu je bezpochyby autorov opis vtedajšej francúzskej, a hlavne parížskej, spoločnosti. Dumas dokázal majstrovsky vykresliť dobové pomery, spoločenské postavenie a predsudky, s ktorými sa postavy museli potýkať. Práve tento historický a spoločenský kontext ma na knihe bavil najviac a prinútil ma pri nej zostať až do konca.

Samotný romantický príbeh mi však pripadal trochu plochý. Zatiaľ čo som čakala na iskru, ktorá by ma do deja naplno vtiahla, tá sa, bohužiaľ, nedostavila. Kniha ma ani nenadchla, ani neurazila. Postava Armanda mi pripadala príliš naivná a jeho prehnaná emotívnosť, bola skôr úsmevná než dojemná.

Napriek tomu, že mi v príbehu chýbali silnejšie emócie, Dáma s kaméliami je pre mňa stále cenným čitateľským zážitkom. Oceňujem, ako autor dokázal vytvoriť plastický obraz doby, v ktorej sa román odohráva. Kniha je preto ideálna pre tých, ktorí hľadajú nielen romantický príbeh, ale aj pohľad do života v Paríži v 19. storočí.

Prečítané kvôli výzve. Klasika, celkom sa mi páčila.

Krásná dojemná knížka, od příběhu jsem se nechtěla odpoutat. Hltala jsem každé slovo, větu. Nemohla jsem se dočkat závěru, ale zároveň jsem si konec chtěla užít a prožit s postavami. Nečekané, nádherné i když moc smutné.

Užívala jsem si každou větu. Nádherná čeština plná přechodníků. Jasně, moc slz, dopisů plných citů a teatrálních výstupů, ale taková byla doba.

Zajímavá kniha. První jsem se do ní nemohla začíst, ale pak se příběh stal napínavějším a čekala jsem vysvětleni a konec příběhu. Líbí se mě velikost knihy a rozdělení na kapitoly.

Nikdy bych nevěřila, že mě takový příběh dostane. Začala jsem číst a když jsem musela přestat, těšila jsem se na chvíli kdy budu zase pokračovat. Mě otřelou čtením krimi, mě dostal tento příběh ne jenom obsahem, ale i způsobem, jakým je napsaný. Díky za Čtenářskou výzvu, protože jinak bych o knihu ani nezavadila. Díky a z celého srdce Doporučuji.