Knišíl komentáře u knih

Coetzeeho prvotina V srdci země byla jasná postmoderní záležitost. U Hanebnosti si však myslím, že se jedná o postmoderní realismus, i když nic takového snad oficiálně neexistuje. Příběh o vykoupení jednoho stárnoucího profesora se vám dostane pod kůží pokud máte citlivou náturu a rádi psy. Coetzeeho literatura na mě vždy zapůsobí svou rozjímavou tóninou. Tóninou banja na zadním dvorku činžáku.

7 21.08.2020

Grahama Greena znám především jako spisovatele románů, ale, jak se říká, mistr se pozná podle toho, jak zvládne kratší útvary. Greene ukázal své kvality, především se mi líbily povídky Suterén, Příležitost pro pana Levera, Náznak vysvětlení a Divadlo za Edgwareskou třídou. Celá sbírka je ale až obdivuhodně vyrovnaná a pokrývá Greenovu tvorbu od konce 20. let do poloviny let 50. Greenova tvorba je prodchnuta tématy Boha, víry a morálních dilemat. Myslím, že právem patří mezi největší britské autory 20. století.

5 21.08.2020

"V první části Robinsona Crusoe, na straně sto dvacet devět, padnou vám do oka tyhle řádky: "Poznal jsem, třebaže příliš pozdě, jaké je to bláznovství, pouštět se do díla dřív, než víme, za jakou to bude cenu, a než člověk správně odhadne, bude-li mít sílu je dokončit."" (s. 15)
Myslím, že tento citát z knihy přesně vystihuje můj pocit z jejího čtení. Příběh se vine pomalu, často v odbočkách, a čtenář může mít v polovině knihy pocit, že ji snad nedočte, ale stojí to za to vytrvat. Román, který zasel mnoho pro příští generace detektivek, svým způsobem iniciovaný žánr i překročil. Čtení tohoto viktoriánského monstra považuji nejen za výpravu do historie vývoje literární detektivky, ale též za neobyčejně dobrou výpravu do viktoriánské společnosti, jejíž různé vrstvy zde jsou přesvědčivě popsány, a tak Collinsův román je román typicky viktoriánským, to znamená, že si bere klady (jako např. jazykovou vytříbenost, ironii a humor atp.), ale i zápory (seriálové vydávání v časopisech klade důraz na délku románu, a tedy může být pro někoho délka překážkou). Collinsovi však nelze upřít jeho inovátorská role ať již v použití téměř postmoderního skládání příběhu pomocí výpovědi různých postav nebo právě zavedení některých schémat detektivní prózy. Doporučuji si též přečíst vynikající doslov překladatelky Jarmily Emmerové.

13 13.08.2020

Myslím, že existuje málo lepších esejů o literatuře, než které obsahuje právě Sabatova knížka. Co je literární fikce? Proč ji čteme? Je v ní obsažena pravda? Jen malá ukázka:
Jeden z paradoxů fikce
"Pro dobrý román je příznačné, že nás strhne do svého světa, že se do něho ponoříme a izolujeme se od skutečnosti do té míry, že na ni zapomeneme. A přitom nám odhaluje právě skutečnost, jež nás obklopuje!" (s. 156)

6 07.08.2020

Krátké útvary ukazují, kdo je velkým spisovatelem, a kdo umí jen skládat umně slova za sebe, a tedy je literátem. Ač nedávám na obálky knih, musím říci, že u této je obálka asi to nejlepší, co si z této novely-delší povídky odnáším. Příběh je vyprávěn velmi banálně, ono je to mistrovství zachytit na pár stranách to, co by se jindy dalo roztáhnout na celý román, ale u velkých autorů jako je Faulkner, Poe či Borges je schopnost stlačit hodně do mála jistotou. Barceló mě o této schopnosti bohužel nepřesvědčila.

2 01.08.2020

Javier Marías je jeden ze současných spisovatelů, jímž jde o umění a ne zisky z prodeje. Aspoň tak usuzuji, protože jeho literatura je složitá, souvětí nejsou jednoduchá a celkově musí mít člověk, jenž ho chce číst správně (existuje-li něco jako správné čtení) filosofickou náturu. Děje se tam toho hodně, jenže není to filmově vypravované (což znamená víceméně důraz na vnějškové a možná až povrchní zachycení situací), je to psané jaksi z vnitřku, psychologické drobnokresby střídají dialogy, které se samotné též táhnou, ale jakým stylem. Jak píše puml, u Maríase bych se Nobelově ceně za literaturu vůbec nedivil. Akademické psaní to vskutku částečně je, na druhou stranu kniha obsahuje až detektivní zápletku, jenže se táže na to proč, tedy nespokojuje se s pouhým popisem událostí tedy co a jak, nýbrž jde na dřeň, odhaluje motivace, a tedy příčiny, což je rolí velké literatury, vždy se spíše tázat proč. Aneb abych to nějak ukončil, Marías patří mezi ty autory, kteří dle mě nepropadli tendenci psát se zřetelem na pozdější filmové zpracování, ne on píše, tak, aby stěží umění filmu mohlo nahradit umění románu.

7 29.07.2020

Na zmiňovaného Dostojevského to má ještě hodně daleko. Ale to asi většina současných i minulých autorů. Vrbova kniha je svěží vítr v moderní české literatuře, a jsem rád, že mě ovanul. Rozhodně se nejedná o špatnou knihu, právě naopak. To že autor nevystoupal na literární Olymp, ještě neznamená, že jeho kniha není hodna čtení. Pro mé osobní předsevzetí, číst více českou literaturu, se jedná o další splněný rest.

13 19.07.2020

Knihu jsem četl ve složité životní situaci, a teď se dlouhou dobu po dočtení konečně odhodlávám napsat můj názor na toto dílo. Zaprvé, se jedná o brilantní morální drama. Málokterý autor dokáže stejně jako Graham Greene popisovat rozepře, ať již ty vnitřní, či mezi vztahové, vnější. Za druhé, mi určitým zvráceným způsobem kniha pomohla projít si jakýmsi uvědoměním, že existují horší věci, než jsem sám zažíval, a tak jsem si skrze utrpení Scobieho prošel katarzí. Kniha není sluníčková, má pochmurnou až dusivou atmosféru (co čekat od autora, který si jako teenager chodil "hrát" s pistolí do parku), ale myslím, že závěr všemu nasazuje jinou tvář. Co je důležitější? Vztah k člověku nebo Bohu? Silné téma, dobře vyprávěné, až bych řekl, že Greene kráčí ve šlépějích Dostojevského. U mě se Greene již nesmazatelně zapsal mezi mé oblíbené autory.

11 19.07.2020

Coetzee opět zaskóroval rovnou do šibenice. První část knihy je možná monotónnější, ale druhá část vyprávěná z pohledu doktora v nápravném táboře je vynikající. Závěr stvrzuje Coetzeeho pochopení složitosti s názvem člověk.

7 16.07.2020

Zajímavé fejetony, které psal během devadesátých let, o fotbale od vnímavého autora a velkého fanouška Realu Madrid. Radši mám Maríasovy romány, ale jeho krásný sloh i zde zůstává. Jen musíte počítat s tím, že sbírka fejetonů nejsou román a ani se nedají číst stejným způsobem (alespoň já jsem během čtení této sbírky fejetonů četl i jiné knihy, protože by mě asi nebavilo číst padesát stran najednou, což je asi 15 fejetonů).

2 10.07.2020

Moje první kniha od Styrona a autor si mě svým faulknerovsky lyrickým stylem získal. Novela se dá sice přečíst během dvou tří hodin, ale kolik se toho do ní vešlo, se tráví ještě několik dní. Život někdy prostě bolí, a přiznat si to, není slabost. Jen jít dál, nezastavit, nepolevit, protože bolesti se vyhnout nedá, dá se jenom přejít.

8 09.07.2020

Dodnes si pamatuji první knížku, kterou jsem od PKD četl. Byla jím Ubik. Dodnes si pamatuji, že jsem si po dvaceti stranách říkal, co jsem si to zase usmyslel číst. Dodnes si pamatuji, že po dočtení mi "spadla brada" a chvíli jsem vstřebával to, co jsem právě dočetl. A i dnes vím, že ať vezmu do rukou jakoukoli knihu od PKD čeká mě jízda, která se možná pomaleji rozjíždí, ale o to více je těžší na konci zabrzdit. I Muže z vysokého zámku jen s nechutí odkládám po dočtení a je mi líto, že si PKD udržuje kondenzovanou délku svých příběhů. Je až s podivem, jak stejně dlouhé jsou jeho knihy. Dickovo univerzum je šleha do alternativních univerz, které až tak alternativní nakonec nejsou. PKD totiž je na prvním místě pozorovatelem lidského nitra a jednání, a jeho postavy jsou především chybující lidé, ale někteří z nich se nakonec projeví být správnými osobami na správném místě a ve správném čase.

14 09.07.2020

Tak rád bych Draculu měl mezi svými nejoblíbenějšími knihami, avšak jedná se o jednu z mála knih, které jsem nebyl schopen dočíst. První cca padesát stran v Transylvánii vynikajících, poté však neustále se opakující večery s Lucy mě přiměly knihu odložit. Četl jsem například Frankensteina a dle mě se jedná o mnohem lepší četbu než Dracula. I když je Stokerova kniha zakládajícím kamenem žánru a lze říci, že kniha uceleně podává výcuc všeho, co později bude v hororu napodobováno a využíváno, také že se jedná o kulturní symbol, který všichni znají, musím se přiznat, že samotný styl mě nebavil, postavy mi přišly povrchně napsané a asi mám spoustu dalších knih, s kterými strávím lepší čas. Hodnocení se vyvaruji, protože jsem knihu nedočetl, třeba by se druhá polovina knihy vyjevila lépe. Toť můj názor na tuto klasiku, ať je zřejmě nepopulární stojím si za ním.

Italo Calvino je vypravěčem, jehož příběhy obsahují špetku fantazie smíchanou s historickými kulisy. Neexistující rytíř je má neoblíbenější novela v této kompilaci, ostatní dvě novely (Rozpůlený vikomt spíše delší povídka, Baron na stromě něco mezi novelou a kratším románem) mě již tolik nezaujaly, ne že by neměly originální zpracování a že by Calvino nebyl vynikajícím stylistou, jenom mě niterně nezasáhly, což u knihy, kterou na pět hvězd hodnotím, očekávám. Zde se ten pocit ztotožnění s postavou či postavami a plná zaujatost vývojem událostí neobjevila.

4 04.06.2020

Borges ve svých pozdějších povídkových sbírkách patří k tomu nejlepšímu, co si lze přečíst na poli povídkové tvorby. V Obecných dějinách hanebnosti sice Borgesův rukopis je znát, a jsou zde motivy, které se v pozdější tvorbě vyskytují (zrcadla, labyrint, arabská pohádka, zhuštěnost existence, metavyprávění atd.), ale jedná se spíše o črty, v porovnání s pozdějším Borgesem lze snad mluvit o nedozrálosti.

3 31.05.2020

Cortázar je zcela jistě vynikající autor, jehož tvorba inspirovala další mnohé autory a pořád inspiruje. Osobně mi však tyto jeho povídky nepřišly až natolik zajímavé, abych je mohl postavit na piedestal vedle povídek Poeových či Borgesových.

2 26.05.2020

Opět Coetzee dokázal, že je nadobyčejně dobrý vypravěč. Složitější a možná až experimentální struktura textu mi nevadila, akorát teda já četl tři vypravování postupně a ne najednou, možná jsem se tak ochudil o chaotický zážitek, možná bych děj vnímal souvisleji. Každopádně doporučuji. Coetzee je postmoderna jako vyšitá (možná taktéž postkolonialismus), píše hodně o politice, taktéž o spisovatelství a mě to baví, protože v jeho podání se jedná o krásný požitek z jazyka (slov a jejich strukturování do harmonizujících celků), a i když jsou tedy témata jeho próz těžká a někdy až deprimující, stojí za to je číst, dostane se nejen estetického požitku, ale jeho tvorba též stimuluje intelekt čtenáře.

4 18.05.2020

Českou literaturu příliš nečtu, kromě povinné četby jako např. Erbenova Kytice, Nerudovy povídky, Čapkovo drama či Máchův Máj, jsem toho moc nepřečetl. Možná každá 20 kniha, kterou přečtu, patří do české literární tvorby. Z těch řekněme modernějších autorů jsem četl např. Škvoreckého, Kunderu či Loukotkovou a ani v jednom případě jsem nebyl zklamaný. Měl jsem čest poznat i jednu knihu od Martina Goffa a Emila Hakla. Takže ve výsledku jsem toho zas tak málo nepřečetl. Němcovy Možnosti milostného románu mi nejvíce připomínají styl Kunderův. Přiznám se, že právě tento román jsem měl delší dobu v hledáčku. Byla to jediná česká kniha, kterou jsem hodlal jistojistě v budoucnu číst. A teď se tedy podařilo. Němcův hravý styl mě balil od začátku po konec, a ano je to román, auto-fikce, nechci bádat, co se skutečně stalo. Každopádně zde Němec ukázal sílu románu, ta síla spočívá v hravosti a zkoumání jazyka a vypravování, tedy v těch rovinách, které mám na postmoderně vůbec nejraději. Oceňuji popis lokací (jak Brno, v kterém již dlouho dobu vedu studentský život, tak Poličku, v níž jsem před rokem byl na výletě) a založení kavárny v Poličce mě také pobavilo. Asi to není poslední kniha, kterou si od Jana Němce přečtu. Román o Drtikolovi zařazuji do své čtenářské fronty. A upřímně se těším, s čím Němec přijde dále. Ať žije český román.

10 12.05.2020

Realistický román v nejlepší formě. Balzakův literární svět je živý, a proto spletitý, intrikářský, ctižádostivý, milovaný i nenáviděný, zcela prost ohledu na mravy politické korektnosti odkrývají Balzakovi postavy tajemství přetvářky či naopak napomáhají, ať přímo či skrytě k moci tajemství, manipulování jinými lidmi. Balzaka budete nenávidět pokud nemáte rádi román s detaily, protože těch u Balzaca naleznete nespočet, ať již popisuje technologii soudobého tisku, peněžní transakce či oděvy svých postav. Chcete-li se však ponořit do Francie první poloviny 19. století, stěží naleznete lepší literaturu. Balzac je sociolog dané doby. Jeho příběhy jsou provrtány sociálními vazbami a vlivy, kde i nejnepatrnější a okrajová postava může mít ve výsledku nemalou roli, což mi připomíná šachovnici, kde i pěšák může sebrat královnu. Tedy jinými slovy, Balzac patří mezi nejlepší autory 19. století, pokud prózu oné doby nemáte rádi, těžko vám Balzac přiroste k srdci, naopak toužíte-li si přečíst nějakou klasiku 19. století, není příliš lepších románů než Balzakovi Ztracené iluze.

10 05.05.2020

Nejedná se o erotickou nýbrž o pornografickou novelu. Erotický žánr by dle mě měl obsahovat vyváženost explicitních popisů fyzické a psychické stránky sexu, navíc by větší část erotické novely měla sestávat popisováním toho, co se děje před a po sexu, aby dotyčné postavy mohly být hlubinně prokresleny a z knihy čišela komplexita vztahových záležitostí. Lady Fuckingham je pornem v literatuře, které avšak bylo asi psáno za nějakým účelem odkrytí pokrytectví společnosti konce 19. století k sexuálním tématům. Navíc oceňuje novotvary či neobvyklé výrazy, které jsou ve knize užity. Nejedná se dle mě o kvalitní literaturu srovnatelnou s nejlepšími romány, avšak jako odpočinková četbu u níž se možná pousmějete či začervenáte poslouží dobře. Jen od ní člověk nemůže čekat rozvinutý děj s propracovanými charaktery.

13 06.04.2020