Suterén a jiné povídky

Graham Greene je romanopisec. Alespoň já ho tak jednoznačně vnímám – protože moc rád s jeho postavami jdu dlouhou cestu, na které se s nimi mohu sžít, chápat je a litovat. Greenovy povídky mi to logicky nemohou umožnit – proto pro mě zřejmě nikdy nebudou mít takovou literární sílu jako jeho romány, zejména ty, ve kterých místo kratochvilných zápletek prozkoumává hloubky lidské duše ze vším dobrým i zlým, co si člověk sebou nese.
Ale přehlížet jeho povídkovou tvorbu by byla přesto velká škoda. Třeba proto, že obdivovatele jeho díla mohou vidět naskicované mnohé z autorových důležitých motivů. Hned Trevor v první povídce Ničitelé je svým chladnokrevným zlem a programovým přihlášením se k násilí předobrazem Pinkieho z Brightonského špalku. Nebo pan Lever v Poslední šanci – ten asi nejlépe znázorňoval to, čemu se obvykle říká „typicky Greenovská tragická postava“ v povídce, která má k románové tvorbě mistra Greena možná nejblíž.

U povídkových sbírek je kolísavá úroveň jen těžko vyhnutelná, zvlášť u výběru, který zahrnuje tvorbu z širokého časového období. I teď tomu tak bylo, myslím. Pro mě bylo nejmenším potěšením setkání s Greenem jako autorem, který se snaží o anekdotickou nebo nějak bizarní pointu (Erotický film, Chudák Maling, Den k dobru, Zvláštní povinnosti, ale také Bratr nebo Výročí). Ne že by se mě nelíbily, jen jsem neměl pocit, že by mi přinesly nějaký zvláštní důvod hlouběji nad dějem přemýšlet.

Naopak mě mile překvapilo, kolik prostoru zde dostaly děti a jak přesvědčivě v povídkách o nich Graham Greene představuje vizi, že za všelijakými bolestmi a psychologickými deformacemi jsou rány, které dostane lidská psychika ve zranitelné době, kdy je dětské nahlížení ještě zoufale nepřipravené na konfrontaci s komplikovanými motivacemi dospělého světa. Už zmínění Ničitelé do tohoto schématu nezapadají, ale Pokoj v suterénu, Konec večírku nebo miniaturní Já špeh, ty špeh (a Vyjížďka na venkov vlastně také) ukázaly, že Graham Greene dokáže přesvědčivě promýšlet a formulovat svět dětskou perspektivou. Tyhle povídky patřily v mých očích k vrcholům jedenadvacítky.

Většina povídek byla dost dobrá, ne-li výborná. Ke konci ale přišly povídky ranější, krátké a tematicky hodně podobné, a ty se mi tolik nelíbily. Každopádně mě Greene příjemně překvapil. Povídky jsou nejen čtivé, ale i nápadité, často s originální pointou. 75%, 28. 11. 2024.

Hodně z těchto krátkých povídek napsal Greene v 30. letech 20. století. Tedy kolem 30 let svého věku. Je to na nich znát, jsou pěkně archaické, inspirace průkazně sahá až samému Edgaru Allanu Poeovi. Najdeme tu fascinaci zlem, hororem, vyšinutím nebo obskurností (jako námět likvidace Skrblíkova domu). Dva náměty zas naopak sahají po dětské naivitě či čistotě. Jiné jsou z války, z let čtyřicátých. Některé povídky se nedají dost dobře číst, jak jsou nezáživné. Ovšem můžeme tu vidět i předobraz pozdějšího románu Grahama Greena. Ty povídky, které vás nebaví, klidně vynechte, o nic nepřijdete.

Doporučuji alespoň kvůli těmto povídkám: Suterén (nádherný obrázek setkání se dětské nevinnosti s mnohdy pokřiveným světem dospělých; jedna z mých nejoblíbenějších povídek vůbec), Muži při práce, Modrý film...

Grahama Greena znám především jako spisovatele románů, ale, jak se říká, mistr se pozná podle toho, jak zvládne kratší útvary. Greene ukázal své kvality, především se mi líbily povídky Suterén, Příležitost pro pana Levera, Náznak vysvětlení a Divadlo za Edgwareskou třídou. Celá sbírka je ale až obdivuhodně vyrovnaná a pokrývá Greenovu tvorbu od konce 20. let do poloviny let 50. Greenova tvorba je prodchnuta tématy Boha, víry a morálních dilemat. Myslím, že právem patří mezi největší britské autory 20. století.

Zajímavá kniha povídek mého oblíbeného autora. Ten byl výborným pozorovatel okolí a vynikajícím vypravěčem. Domnívám se, že některé své myšlenky nechtěl hlouběji rozpracovávat do románů a tak vznikaly povídky. Některé jsou skvělé, jiné průměr - jak to u souboru povídek bývá.

Zajimave a kvalitne napsana kniha, ale vsechny povidky se tocily kolem negativnich vlastnosti, cinu... a kolem jisteho nadprirozena, coz mi uplne nesedlo.
Autorovi dam urcite dalsi sanci, priste zvolim roman, ne soubor povidek.

Docela zajímavé psychologické povídky.

Jen pro zajímavost, nevztahující se k textu, ale identitě překladatele: A. J. Zima byl alias překladatele Břetislava Hodka.

Normálně Greena miluji, ale ty povídky nějak nebyly ono. Tedy, ne že by to bylo špatné. Naopak. Ale ta tématická rozmanitost mě rušila. Ideální by asi bylo číst jednu povídku za den.