Knišíl komentáře u knih

První polovina sbírka mi úplně neseděla, přeci jenom je pro mě avantgardní poetismus asi až příliš vzdálen. Mám snad nejraději romantické básně Huga, Poea či Puškina. Ale od Edisona dál už si mě Nezval získal. No alespoň se jedná o předválečnou Nezvalovu tvorbu, jeho poválečnou tvorbu silně ovlivněnou politikou už nemusím (hymnus na masového vraha Stalina snad nemusím připomínat). Na celé sbírce si tedy nejvíce cením Edisona, báseň krásná, oslavující individualitu a kreativitu, která má i jakýs takýs děj a především pravidelný rytmus.
"Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlou zámořím
a jen Nero doved zapáliti Řím
tisíc vynálezců jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův"

Silvestrovská noc mi zase připomněla Poeova Havrana, snad ona mramorová ručka těžítka mi evokovala chladnou Lenoru, no celkově jsou ty básně celkem smutné, ale krásně smutné.

11 01.02.2021

Chtěl-li bych někoho, kdo nezná Philipa, odradit od čtení jeho knih, strčil bych mu do ruky Valis. Valis je hodně nevšední literární zážitek na hraně mezi autobiografií a náboženskou sci-fi. Četl jsem po dočtení i nějaké studie od Dickovi a jeho tvorbě, a je to v současnosti možná jeden z největších oříšků pro literární vědu, jak vůbec k Dickovi přistupovat. Jak ukazuje jeden z citátů níže, je hranice mezi příčetností a šílenstvím velmi kluzká, a u Valise jsem měl chvíli pocit, že byl Dick pomatený blázen, chvíli pocit, že možná byl prorok, ale pak bych se asi s velkou pravděpodobností dopouštěl hereze. Valis je protknut gnosticismem, ale zároveň ho lze číst jako příběh o šílenství. Je to skutečný oříšek, jehož rozlousknutí není vůbec jednoduché. Samotnému se mi nechce pročítat 8000 stran Dickovy exegeze, kde myšlenky nakousnuté ve Valisu i v jiných svých knihách rozváděl. Jsou to zápisky šílence? To opravdu nevím, velká část v pasáží ukazuje, že Dick si byl vědom svého šílenství. Je si blázen vědom toho, že blázní? Dick po svém zážitku "2-3-74", byl asi už někdo trochu jiný, každopádně ona ontologická nestabilita, podvrácené světy a falešní bohové byli Dickovým tématem vždy. Valis lze chápat různě, ale nelze se vyhnout tvrzení, že je jakýmsi vyznáním Dicka k tomu, co se mu stalo v březnu 1974. Přes všechny nejasnosti a i přesto, že po dočtení vlastně spoustu věcí nechápu, musím říci, že Dick umí psát, měl talent jako hrom, přesto však myslím, že Valis by neměla být pro případné zájemce první Dickovinou, protože přece jenom je dosti náročný i pro ostřílené veterány Dickových próz.
Níže uvádím citáty, které mě při čtení nejvíce zaujaly:
"Hranice mezi příčetností a šílenstvím je tenčí než žiletka, ostřejší než psí tesák, a kličkuje rychleji než zajíc. Je nezachytitelná jako přelud. A snad ani neexistuje, snad je přelud." (s. 55)
"Lidé vědí sami od sebe, jak najít smrtonosná slova, ale na ta hojivá musíte mít školy." (s. 68)
"Realita je to, co nezmizí, když tomu přestanete věřit." (s. 78)

PS: Nechybí ani Dickův typický cynický/černý humor viz případ Kevinovy kočky jakožto symbolu nesmyslnosti lidského utrpení. Představa mrtvé ztuhlé kočky, kterou Kevin vytáhne před Bohem a drží ji jako pochodeň za ocas, aby mu vrazil do očí pozemské utrpení, je – promiňte – prostě komická.

14 28.01.2021

Bible je nesmírně bohatý informační zdroj, který každého, opakuji – naprosto každého, může obohatit. Jako každé velké dílo plné bohatých myšlenek, je i Bible zneužitelná různými lžiproroky atd. O tom však psát nechci. Co říct ke knize, jež stojí pevně (i když by ji někteří rádi viděli stát na vratkých nohách) v základu naší evropské společnosti? Nemusíte být věřící, abyste znali alespoň část příběhů, což dokazuje, že biblické příběhy jsou kulturní determinací naší společnosti. Judeo-křesťanská tradice je naší kulturou a chápáním světa vůbec prostoupena. Hodnota lásky k bližnímu svému a z toho vyplývající svoboda je něco, co si musíme zachovat. Pokud bych měl vybrat jedinou jednu knihu, která je nezpochybnitelnou součástí evropského literárního kánonu, je jím právě Bible. Kniha psána skrze stovky let, desítkami autorů spojených jediným Jedním mocným autorem, je také knihou, kterou bych si vzal já osobně na pustý ostrov, protože vím, že i když jsem ji včera dočetl, otevírat a číst ji budu po zbytek svého života.
1 K 10, 13
"Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát."

Kytici jsem kdysi čet k maturitě
bude to již dlouhých osm let
tenkráte byl to pro mě nový chmurný svět
kdy balady jsem čet, když šel jsem na kutě

Dnes vrátil jsem se k nim rád
v komiksové podobě, v nově ušitém kabátku
já přirovnal bych ono čtení ke svátku
znovu jsem si připomněl, že hřích následuje pád

Zločin je následován vinou a pak trestem
jedinou záchranou je vážné pokání
když z okna koukám na lednové tání
vím, že znovu čtením prošel jsem opět testem

Jehož výsledek radostně oznamuje
že Erben je stejně dobrý básník jak světový Poe
a kdo říká opak, tomu řeknu vole
běž si přečíst Kytici, to je četba moje

25 21.01.2021

"Člověk je tvor, který zvykne všemu – tohle je tuším jeho nejlepší definice." (s. 15)
Zápisky z Mrtvého domu jsou asi nejvíce autobiografickým počinem Dostojevského. Jeho potrestání jako člena Petraševského spolku a následné prohlédnutí, že ten módní socialismus asi napáchá více zla než carský režim, a že tedy to jeho uvěznění asi mělo smysl, protože z něho vyšel jako uvědomělejší, to je myslím, hlavní, co si ze Zápisků odnést, ještě kromě toho, že i zlí lidé jsou někdy dobří, a že ne všichni trestanci jsou zrůdy.
Jelikož jsem četl vydání z padesátých let, nechybí asi nutné proleninovský doslov, který zdůrazňoval Dostojevského "socialistické cítění", a umenšoval klíčový Dostojevského duševní přerod. No beru to jako nutné zlo, a myslím, že román Běsi skutečně ukázal, že Dostojevský moc dobře věděl, kam povede manipulace prostého sedláka, ale pochopitelně o tom v doslovu není ani čárka.
Samotnému románu není co vytknout, je autentickou výpovědí o životě v káznici, ale nadto také se vyznačuje hlubokým pochopením lidské duše, a málokterý autor viděl tak hluboko a pravdivě do duše jako Dostojevský.

18 10.01.2021

"Z řečeného je patrno i to, že úkolem básníka není podávat, co se skutečně stalo, nýbrž to, co by se stát mohlo a co je možné podle pravděpodobnosti nebo nutnosti. Dějepisec a básník se totiž neliší tím, že píše veršem nebo prózou; vždyť i dílo Hérodotovo by se dalo převést do veršů a v té veršované formě by zůstalo jakýmisi dějinami stejně dobře jako bez veršů. Oba se však liší tím, že jeden vypráví, co se stalo, kdežto druhý, jaké věci by se stát mohly. Proto je poezie věc filosofičtější a vážnější než historie; báseň totiž liší spíše věci obecně platné, kdežto dějepisectví jednotlivosti. Obecně platné je to, co asi člověk za určitých vlastností pravděpodobně nebo nutně hovoří či dělá; na to se zaměřuje poezie a dává postavám jména. Jednotlivosti myslím, co činil např. Alkibiades nebo co se mu stalo." (s. 44-45)
Aristotelés podává zhuštěně pravidla umělecké tvorby, která jsou platná dodnes. Koncept mimésis nemáme chápat jako jakési pasivní napodobování života (tak spíše u Platóna), u Aristotela je mimésis tvůrčí aktivitou básníka, který nemá zobrazovat reflexivně, dokonce je dovoleno se odpoutat od skutečnosti, pokud je tím lépe dosaženo básnického cíle, totiž představení určitých věcí, které mají způsobit soucit či strach, a konečně vyvolat očištění, totiž katarzi.
Aristotelovu mimésis osobně považuji za kritickou mimésis, která kouká na to, jak je skutečnost reprezentována, básník pak není plně vázán na věci skutečné, věci jak se staly, nýbrž může zobrazovat věci, jak by se stát mohly, a ukazovat to tak, aby dodržoval vnitřní logiku díla, tedy podle nutnosti či pravděpodobnosti. Avšak i logika někdy může být porušena, protože je pravděpodobné, že se někdy věci dějí jinak i na úkor pravděpodobnosti.
Poetika je sice kratší Aristotelův spisek, ale o to je bohatší. Je však potřeba kritického pohledu a neodmítnout mimésis jako zastaralý literární koncept, ona totiž teorie fikčních světů má více společného právě s Aristotelovou literární teorií, než s postmoderním dekonstruktivismem. Stejně jako v teorii fikčních světů je vymezena jasně oblast mezi fikčním a nefikčním, stejně tak odděluje Aristoteles diskurz vědecký a básnický viz ukázka výše.
Základ pro kohokoliv, kdo se hlouběji zajímá o teorii literatury, povinnost pro literární vědce.

10 31.12.2020

Coetzeeho mám velmi rád, většinu jeho knih jsem četl a líbili se mi. Čekání na barbary, i když zřejmě patří mezi jeho nejznámější díla, mě bohužel úplně nezaujalo. Myslím, že se dalo lépe pracovat s dějem a postavami, plukovník Joll byl jenom míhající se figurka, jejíž charakter byl spíše plošší (i když možná to bylo autorským záměrem). Vyprávění mi přišlo někdy dosti monotónní (opět asi šlo o záměr), každopádně celá fabule tak nějak vyšumí do ztracena. Ač se rozhodně nejedná o špatný text, přijde mi, že Coetzee mě již v jiných svých dílech okouzlil mnohem více.

11 19.12.2020

"Teorie fikce tudíž stojí před třemi úzce provázanými oblastmi zkoumání: aspekty sémantickými, které vedle metafyzických otázek zahrnují demarkační problémy typu hranic fikce, vzdálenosti mezi fikčními a nonfikčními univerzy, velikosti a struktury fikčního univerza; pragmatikou fikce, od níž lze očekávat zkoumání fikce coby instituce a jejího místa v kultuře; a stylistickými a textovými omezeními týkajícími se fikčních žánrů a konvencí." (s. 104)
Pavel ve svém úhlavním díle věnujícím se fikčním světům literatury nastavuje výzkumnou agendu, která trvá dodnes. Zajímavé dílo, které přebírá koncept možných světů z oblasti modální logiky, a snaží se jako jedno z mála prvních děl nastavit autonomní zkoumání literárních světů. Podnětné čtení.

Krásná a poučná četba. Ezopovy bajky jsou zářným příkladem morálního nikoliv moralistního umění. Nejsem si toliko jist, na kolik jsou tyto bajky v tomto provedení vhodné pro opatrností zhýčkaného dětského čtenáře, když hlupáka jelena sežere lev, avšak spočítá si orgány, mozek jelena chybí, ten sežrala liška, jež jelena lvovi do pasti nadvakrát nahnala, a mozek jeho pak sama sežrala. Lvovi liška odpoví, že jelen mozek neměl, ať ho nehledá, vždyť hlupák to byl, když nadvakráte do pasti lvové skočil. Nekorektní a surové, přesně tak, jak by to mělo být, a dítě se aspoň naučí, že je lepší nebýt hlupákem, jenom se nebát svazujících konvencí dnešní rádoby ochranářské společnosti té naší Cancel kultury, páč pak by hlupák nebyl potrestán, přece za to nemůže, že je hloupý, a vyhřezlé vnitřnosti v dětské knize? To už vůbec ne.

17 13.12.2020

"Je strašně podivné zjistit a uvěřit, že vás někdo miluje, když víte, že na vás není nic, co by se komukoli, kromě rodičů nebo Boha, mohlo zdát hodno lásky." (s. 105)
Graham je pro mě Dostojevský 20. století, nelze asi jinak o něm smýšlet. I on staví své dílo na polyfoničnosti, tedy dialogu různých přesvědčení, přesto všechno nakonec stejně brání víru, ale není to samozřejmě jednoznačný vztah, vztah neproblematický, ale vysoce kritické uvažování, které je komplexní a je radost takové vyznání v próze číst. Někdy je dobré si poslechnout i extrémní názory ateistů s jahodou na bradě, protože nakonec právě a priori daná uzavřenost před jakýmkoliv jiným pohledem, než svým vlastním, brání člověku uvěřit.

15 12.12.2020

Jak jinak u Dostojevského než za pět hvězd. Fjodor byl geniální myslitel, o věcech musel hodně přemýšlet a pak je teprve vrhnout na papír. Je mi jasné, že si toho hodně vytrpěl, a je to znát na jeho textech, ač nejsou stoprocentně stylisticky perfektní, opravdovost z nich sálá. Umělecká autenticita je Dostojevského největší zbraní. Byli tu lepší stylisti, ale málokdo mě dokáže tak připoutat k textu, vybičovat moji imaginaci a zapojit myšlení jako právě texty tohoto ruského velikána. Jen nevím či se mi snad jen zdá, že dnes ho zase tolik lidí nečte. Nemám pro to data, ale adorace slyšíš spíše na škrábaly laciných zápletek rádoby psychothrillerů, které ve skutečnosti nesahají takovému Zločinu a trestu ani po paty.

24 08.12.2020

Démon
V těch dnech, kdy všechny dojmy bytí
novostí zářily mi vstříc –
slavičí zpěv i v lukách kvítí
i jiskry dívčích zřítelnic,
kdy čest a svoboda a sláva,
umění, krása, hudba, zpěv
a sladká láska přelétavá
tak silně bouřívaly krev –
začal se za mnou tajně ploužit
jakýsi temný génius
a tam, kde chtěl jsem radost prožít,
zaséval tesknotu a hnus.
Pochmurná setkání to byla –
smál se, byl divný na pohled
a jeho slova potměšilá
do duše lila chladný jed.
Pokoušel prozřetelnost samu,
rouhal se jí a pomlouval;
svoboda ničím nebyla mu
a všemu nadšení se smál.
Lásce a kráse říkal zdání,
pohrdal životem a dnem –
a odpíral své přitakání
i vesmíru i všemu v něm.

Puškin byl realistický romantik a pravděpodobně znal život ze všech jeho stránek lépe a dokázal vidět "pod pokličku" více, než kdokoliv jiný v dané době. Jak zmíněná báseň Ďábel poukazuje, zlo je v nás a musíme s ním bojovat, ježto se nejeví hned, ale pomaloučku se lísá, a říká že vždy zlo vykonat chce, dobro vykoná. Nakonec se z něho poučíme, změníme sebe a tak své okolí, jenom se nebát pohledět tygrovi do očí, a to se Puškin zřejmě nebál. Nakonec umřel jako romantik s velkým R. Škoda mohl toho napsat mnohem více, více Oněginů. Převeliká to škoda pro celou světovou literaturu.

A dlouho milovat mne bude lid, pln vděku,
jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým.
Vždyť volnost volal jsem v tom našem krutém
věku
a milost psancům ubohým.

Jak předvídavě předpověděl svoji slávu Puškin. Slávu toť oprávněnou.

15 08.12.2020

Burnsův Magnus Opus nabízí body horor s netriviální zápletkou a imaginativní silou, jež mě osobně velmi bavil, a ač komiksy nejsou zrovna moje silná čtenářská stránka, musím se přiznat, že právě Black Hole (čteno v originále) je opravdovým Masterpiece mezi komiksy, a budeme-li je řadit mezi literaturu, tak i v rámci literárních děl. Černá díra není jenom příběhem teenagerů, ale universální výpovědí o oné mlžné hranici mezi dospíváním a dospělostí, která se s člověkem táhne již po celý život. Skutečně nikdy úplně nedospějeme. Jizvy mládí přetrvávají a vplouvají do vrásek výrazů našich stařeckých kukučů.

6 07.12.2020

Arts est celare artem neboli hrubě přeloženo Skutečné umění je skrýt umění.
O'Brien je poměrně k jiným irským velikánům (Joyce či Beckett) v našich luzích a hájích málo znám. Myslím, že je to škoda, neboť jeho psaní je zábavné a ve svým premisách postmoderní záležitostí. Právě U ptáků plavavých je vlastně knihou o spisovateli jež píše knihu o spisovateli jež píše o svých postavách, které se tak trochu vzbouří a píší o svém autorovi, který se musí chtě nechtě podrobit mukám. Samozřejmě je to vše okořeněno O'Brienovým humorem, avšak docenit ho myslím může jen ten čtenář, jež si přece jenom hoví ve více intelektuální literatuře o literatuře. Připomnělo mi to též jeden Belmondův snímek, též vynikající komedie. Jednu hvězdičku ubírám, a to jen proto, že Třetí strážník se mi přece jen líbil o něco více. Nicméně to nijak neubírá na čtivosti a intelektuální hodnotě tohoto vskutku originálně neoriginálního díla.

6 01.12.2020

Filosof byl všestranným badatelem, jež dnes již je možná jen představitelné, aby se někdo věnoval tolika oborům. Mistr Filosof se zaobíral jak přírodovědou, etikou, politikou, filosofií, básnictvím, metafyzikou, logikou, tak právě i psychologií.
Jeho vhled do duše jako principu života je myslím i dnes aktuální, a přece jenom jsme více než jen hmota, a proto ty pokusy vytvořit umělého člověka pořád selhávají.
Filosof rozlišuje tři duše a to vegetativní, smyslovou a rozumovou. Nižší je vždy nutno zahrnout do vyšší. Rozdíl mezi smyslovým vnímáním a rozumovým poznáním budiž v těchto řádcích vyjádřena:
"Důvedem jest, že činnost vnímání vztahuje se na jednotliviny, vědomost na povšechniny; tyto pak jsou jaksi v duši samé." (s. 35)
Za zajímavé též považuji pasáž, kdy Filosof uvažuje nad rozdílností obrazivosti (imaginace) od prostého smyslového vnímání a naopak rozdílnosti též od rozumového chápání.
Rozhodně se jedná o vcelku čtivý spisek, který sic krátký plný vznětných podnětů k přemýšlení.

8 29.11.2020

"Je pak bytost, ať v příkladu dím, jako: člověk, kůň; a koliké, jako: dvouloketný, tříloketný; a jakové, jako: bílé, mluvovědné; a vztažné, jako: dvojnásobné, polovice, větší; a kde, jako: na trhu, v Lykeii; a kdy, jako: včera, vloni; a ležeti, jako: leží, sedí; a míti, jako: je obut, je ozbrojen; a činiti: řeže, pálí; a trpěti, jako: řeže se, pálí se."
Znovu Filosof ukázal, že filosofické spisy mohou být krátké a přesto výstižné a vysvětlující.
A těm, kdo relativizují pravdu, prosím přečtěte si něco od Aristotela, neboť:
"A pravdivá řeč ta není ovšem nijak příčinou, že věc v skutku je, věc ale jeví se arci jaksi příčinou býti, že řeč je pravdiva. Neboť že věc je neb není, tím řeč pravdiva nebo křivá slove." (s. 39-40)

6 25.11.2020

Krásné verše velkého francouzského romantického básníka a romanopisce Victora Huga, troufám si říci, známějšího právě jako autora románů, než veršů, jsou dokladem, že velký spisovatel musí býti i velkým básníkem, a že románová tvorba je často tvorbou prozaické básně.
Už když jsem začal číst první báseň sbírky Neronův slavnostní zpěv, věděl jsem, že mi Hugovy verše k srdci přirostou, nutno říci, že je to mé první seznámení s tímto velkým básníkem. Další úžasná báseň je Mazeppa, kde Hugo zpracovává podobně jako dříve Byron, příběh ukrajinského revolucionáře připoutaného ke koni.
Báseň Kde konec všeho je...? zase pokládá důležitou otázku svobody lidského jednání. Báseň Protože se mé rty... je o lásce a jejím trvání, protože "Láska je mocnější než zapomenutí! – "
Huga mohu jedině doporučit, jeho básně jsou krásné a co se témat týká i variabilní, některé obsahují nějakou formu přemítání v naraci Olympiův smutek, jiné jsou spíše kratičkou scénou, obrazem jako např. Za jednou z barikád...
Romantismus je směr mi blízký, ale stejně jako realismus má své pro a proti, a buď je akceptujeme a přijmeme, že vše není dokonalé, nebo zanevřeme na celou literaturu. U romantismu to může být někdy až hraničící sentimentalita, u realismus zase přílišná popisnost, ale stejně mám oba tyto literární směry rád.

9 21.11.2020

Jedná se o základní publikaci zpracovávající teorii fikčních světů, a jako Češi můžeme být pyšní, že právě tato teorie je z velké části českým objevem. Její počátky se však dají datovat až k možným světům Leibnizovy teorie nejlepšího z možných světů a dalším rozvinutí možných světů bylo a je součástí praxe logiků. Teorie fikčních světů se však od možných světů liší, že pojímá možné světy v rámci omezené textury, což s sebou nese určité změny, co do úplnosti/neúplnosti světa atd. Doležal podává hutný text, jež ze své podstaty nemůže být vyčerpávající, avšak myslím, že Doležal řekl vše co mohl v dané chvíli, a je také na jeho pokračovatelích, rozvíjet nadále tuto slibnou teorii. Sám se přidávám k podpůrcům této teorie a to z několika důvodů. Za prvé, teorie fikčních světů vyděluje fikci od aktuálního světa, což umožňuje literární fikci určitý stupeň autonomie (neznamená to, že by fikční literatura nebyla v kontaktu s realitou, souhlasím s Ecem, že literární fikční svět je nutně parazitem aktuálního/reálného světa, ale vztah mezi těmito světy není 1:1, což by mohli tvrdit někteří naivní mimetikové, kritická mimese je již však jiná story). Za druhé, teorie fikčních světů je dílocentrická, přičemž ponechává aktivní roli čtenáře při rekonstrukci fikčního světa, čtenář však dílo/fikční svět netvoří. Za třetí, teorie fikčního světa je sémantikou dvou úrovní, extensionálního (makrostruktury světa) a intensionálního významu (významy přenášené samotnou texturou), oba významy jsou nezbytné a jejich zkoumání je přínosné.
Publikaci určitě doporučuji všem, kdo si chtějí počíst o tom, jak vlastně číst literaturu. Vnímám, že teorie možných světů v literatuře tedy teorie fikčních světů, může leckomu otevřít nová zákoutí mysli, a přemýšlet o literární fikci úplně jinak než doposud.

4 15.11.2020

Jsem asi jeden z mála, který četl Osamělost prvočísel až po knihách Čerň a Stříbro a Tělo. Právě druhý jmenovaný román z vojenského prostředí pro mě prozatím zůstává nepřekonán, a to i tímto bestsellerem. A je to vlastně dobře, že se Paolo posouvá a jeho psaní zraje. Osamělost prvočísel je román zkoumající důvody samoty, každá z postav je svým způsobem sama, a tak na rozdíl od románu Tělo, kde je individualita a samota částečně zrušena kolektivem vojáků, je v Osamělosti přítomna značná skepse jeho postav týkající se schopnosti navázat blízký kontakt s jinou osobou. Úspěch Prvočísel chápu, protože málokterý současný román lépe zobrazuje osamělost, i když máme nespočetné způsoby, jak navzájem komunikovat, které tu před 50 lety vůbec nebyly. Ono toto téma je přítomno i v Tělu, určitá pesimistická nálada, jenže on Paolo je autor navýsost realistický, a snaží se ukázat, jak to na světě chodí, přičemž nedbá na konvence romantický románů, ale ukazuje své postavy v jejich holé přirozenosti. Za tuto odvahu mu patří velké díky a těším se na Dobývání nebe.

23 09.11.2020

Málokterý autor dokáže tak dobře psát o psaní a literatuře samotné. Ecovy zamyšlení jsou četbou nejen poutavou, ale též obohacující. Kdo z nás někdy nepřistupoval k četbě jako jenom empirický čtenář, a nevysvětloval si děj dle své vlastní zkušenosti? Interpretace si však žádá, aby jste se stali čtenáři modelovými, a své zkušenosti ne popřeli, ale odpovídajícím alespoň odpovídajícím způsobem zkrotili.
"Je tu však ještě další důvod, proč se ve fikci cítíme z metafyzického hlediska lépe než v realitě. Existuje zlaté pravidlo, na něž spoléhají dekódovači a dešifrátoři – a to, že každou tajnou zprávu lze rozšifrovat za podmínky, že víme, že se jedná o zprávu. Problém s reálným světem tkví v tom, že se lidstvo od nepaměti ptá, je-li tu nějaké poselství, pokud ano, má-li smysl. Pokud jde o literární světy, nepochybujeme o tom, že je v nich poselství skryto a že autor jako stvořitel stojí za nimi a v nich jako množina instrukcí pro čtenáře." (s. 154)

7 03.11.2020