Knišíl komentáře u knih

"Co bůh? Člověk?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest.
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch"

Tuhle báseň nelze chápat dnešním "pohledem na svět". Bohužel si někteří čtenáři neuvědomují, že báseň byla psána v 17. století, kdy mor a války odhalovaly hnus a hnilobu lidství. Konečnost těla. Taková báseň je pak hledáním naděje ve vztahu k Bohu, je plna pokory, a naprosto chápu, že toto:

"Tak, tak, jak nejvíc mohu,
červíček na zemi vzdychám
o všeckomocném Bohu,
k němužto rychle pospíchám.
Já ten nejmenší cvrček
k nohám trůnu jeho padám,
zeměplazí červíček
cosi v temnostech předkládám!"

Spousta lidí to dnes nedokáže pochopit, protože žijeme pohodlný život, smrt je tabuizována a mluvit o konečnosti a nízkosti člověka oproti dokonalému Bohu (koule tříhranná), je kontraproduktivní pro dnešní nietzscheánskou společnost, pro níž pokora k větší a mocnější skutečnosti je zbytečným snižováním nadčlověka, ale myslím, že ono na té pokoře k něčemu vyššímu, člověka přesahujícímu, přece jenom něco je.
Odsoudit tuto báseň jako dílo opiátů je spíše znakem ignorantství, je důkazem nepochopení myšlenek, jež bez schopnosti se vžít do doby vzniku básně, je téměř nemožné docenit a pochopit. Navíc, co se týče jazykové stránky, je to opravdu to nejlepší z českého básnictví.

16 31.10.2020

Komiks jsem dostal jako dárek, sám bych si ho asi nekoupil, přesto musím ocenit nádherné Crepaxovy kresby, protože ty na rozdíl od příběhu za něco stojí. Času stráveného s tímto komiksem nelituji, ale jedná se pro mě spíše o takovou kratochvíli, než že bych si jí cenil více pro její myšlenky, ale na to tu jsou asi jiné knihy nebo komiksy.

7 28.10.2020

„Poezie ani beletrie prý nevysvětlily ani jediný jev! Ale copak blesk tím, že blýská, něco vysvětluje? On přece nemusí nic vysvětlovat, to my si musíme vysvětlovat jeho.“
Považuje-li někdo uměleckou literaturu jen za zábavu, je to spíše znakem jeho nízkosti a neschopnosti investovat čas do přemýšlení. Mluvím-li o umělecké literatuře jako zdroji poznání, ano vskutku souhlasím s Čechovem, že poznání je na straně čtenáře, ale informace o světě na straně knihy. Jen je potřeba chtít ty informace získat, vydolovat a přeměnit na znalosti. To je neodbytně spjato s určitým stupněm nepohody. Literatura je hierarchizovaná, na spodku jsou balasty, skutečně nic neříkající díla, nevypovídající o životě, zpracovávající banálně banality. Ale čtete-li Čechova, Dostojevského, Faulknera či Eca, musíte dojít buď k tomu, že je zahodíte, protože nemáte čas si lámat hlavu s jejich texty, problémů už tak máte dost sami, abyste se zaobírali cizími problémy, protože velká literatura nutně vychází z otázky Proč? A odpovědi nebývají rychlé a jednoduché. Nebo se do takové literatury zamilujete, a pak vám nutně vezme část života. Rozhodnutí, stojí-li vám to za to, je už na vás. Není nic špatného číst jen pro zábavu. Já se taky občas koukám na blbé seriály, a rozhodně bych si popel na hlavu nesypal.

10 25.10.2020

Autor Jiří Stodola se kouká na informační vědu z hlediska kritického realismu. Toto východisko není převládající u dnešních vědců vycházejících spíše ze sociálního konstruktivismu, a myslím, že je to škoda. Kniha je určena spíše studentům a odborné komunitě informačních vědců a knihovníků, avšak myslím, že je dobře čitelná a může zaujmout laika. Je pak však potřeba, alespoň základního filosofického minima. Autor vychází z pozice aristotelsko-tomistické filosofie, která dbá na korespondenční teorii pravdy. Takováto pozice má nesmírně důležitý dopad na to, jak je vnímána informace, a požadavek pravdivosti zakládá imperativ o němž lze říci, že povede k autentičtější společnosti, protože trvání na pravdivém poznání je odpovědí na postmoderní přístupy, jež bohužel dle i mého názoru postrádají opodstatnění pro skutečný život. Autor se tedy ze své pozice, jež je možná i celosvětově dosti originální v této vědní oblasti, věnuje pojmu informace, klasifikaci informace a její hodnotě. Poté rozebírá komunikaci a informační systém, zde se zabývá komunikací, jak ji představuje Roman Jakobson a informačním systémem Jiřího Cejpka. V závěrečné části se pouští do kritiky mcluhanismu, a zcela jasně se vymezuje proti tvrzení, že médium je sdělení viz. "Médium je zkrátka médium a poselství je poselství" (s. 112). Celá kniha je uzavřena vynikající interpretací Orwellova románu 1984 s poukazem, jak může postmoderní filosofie být nebezpečná, protože není-li pravdy, kterou je možné poznat, každý si může určovat svůj svět, je-li však svět nezávislý na subjektech, tak i pravda je nezávislá a nezmanipulovatelná.

2 25.10.2020

„Lidé však, jak se zdá, nechtějí připustit existenci takových náhod. Nejsou totiž duševně dost silní na to, aby snesli představu života jako sledu náhod, to jest vlastně představu nekonečna. V životě, který je u každého člověka sevřen mezi náhodu zrodu a náhodu smrti, počítáme všichni jen s několika málo událostmi, které připisujeme své vůli. A to, co v nás soustavně v důsledku takových událostí vzniká, označujeme pak pro vlastní uspokojení za svůj charakter nebo za svou kariéru. Snad proto, že jinak ani myslet nedovedeme.“
Vynikající poválečný román z 50. let s protiválečnou tematikou je dílem japonského odborníka na Stendhala a francouzskou literaturu obecně Šóhei Óoka. Na díle je znát inspirace francouzským naturalismem (především v syrových scénách utrpení japonských vojáků) a symbolistickou poezií (při popisu filipínské přírody). Děj románu je podán strohým jazykem, který svou lakoničností podtrhuje bezvýchodnost a přímost blížící se smrti. Rozhodně se jedná o velmi zajímavý pohled na válku ze strany agresorů, přestože právě jednotliví vojáci císařství se bojů museli účastnit, a tak byly nevyhnutelně vrženi do jatek, kde lidskost je slabost a sobeckost pomáhá přežít. Někdy však i víra v něco, co člověka přesahuje a brání mu činit zvrhlosti, ale nám se to káže o morálce, když sami máme ohromné pohodlí, a představa účasti ve válce pro mě je nepředstavitelná. Musel to být ohromný nápor nejen na fyzickou část, ale především psychickou část osobnosti vojáka. Snad nás již nic takového nepotká. Myslím, že právě četba takového válečné literatur k tomu může napomoci.

10 08.10.2020

Zajímavá starší publikace, která pokrývá zhuštěně (rozuměj ve formě skript) dějiny českého knihovnictví od jeho počátků v knihovnách především klášterních po knihovny soukromé a zámecké až k rozkvětu veřejných knihoven během první republiky. Nejvíce oceňuji úvodní kapitolu, kde se Jiří Cejpek věnuje obecným dějinám knihovnictví, a poté poslední část opět od Cejpka, která pokrývá prvorepublikové knihovnictví a jsou zde i představeni osobnosti československého knihovnictví. Zaujaly mě i dvě prostřední části, jen škoda, že často byly spíše výčtem různých knihoven a počtu jejich svazků, ale to lze u tohoto typu odborné publikace očekávat, že se jde spíše do šíře než hloubi. Určitě mě pobavila zmínka o svůdci Casanovi a jeho dožití na zámku Duchcov, kde strávil své poslední dny jako knihovník tamější zámecké knihovny.

11 05.10.2020

Myslel jsem si, že po Zločinu a trestu snad již nic lepšího nepřijde, ale musím se přiznat, že Běsi mě dostaly ještě o něco více. Dostojevského tvorba mě zasahuje tam někde hluboko uvnitř, kde snad je duše či co. Běsi jsou nejen prorockým politickým románem, ale též v nich Dostojevskij vyslovuje ústy Šatova a nakonec i Štepána Trofimoviče své filosofické zásady Bohočlověka. Oproti tezi oponenta Kirillova, tezi Člověkoboha, je mi Dostojevského víra v Boha a zásadní morální poselství, jež z toho plyne mnohem bližší. No a Stavrogin je ukázkový příklad typického zbytečného člověka, jak se máme možnost přesvědčit i u jiných vynikajících autorů, že pane Onegině? Ruský realismus je mi stále bližší a bližší, a ač bych volil Dostojevského před Tolstým, je naprostá hloupost se jednoho z nich na úkor druhého vzdát. A ještě k Dostojevského melodramatičnosti, často totiž mu kritikou vytýkané, myslím, že ona přehnaná gesta Dostojevského postav jsou odpovídající situacím, jež vybičovávají k extrémnímu jednání pod vlivem emocí, což je krajina záhadnosti, a pak se člověk melodramaticky prostě chová, protože jinak nemůže. Ono totiž osvícenské lpění na čistém rozumu bude vždy trochu pozadu za těmi emočními vlivy, které tělo vyburcují a rozum může jít do háje. Dostojevskij byl borec, velký člověk, trochu psycholog, trochu filosof, především ale nedostižný umělec, k jehož výšinám se málokdo málokdy vůbec přiblíží.

30 03.10.2020

Co ještě napsat k tomuto i dnes svěžímu krátkému kousku, který je ostrý jak břitva, politicky nekorektní (ne nutně ale neslušný). Jízda do vyhnanství, loučení s rodným krajem, má v sobě cosi velmi smutného, ale Borovský se s tím dokázal vypořádat po svém. Obdivuji Borovského jazykovou úsečnost, se kterou dokázal popsat svět kolem sebe. I to, že to musel být sakra machr, který si z pánu nahoře nic moc nedělal, otrocké myšlení mu bylo hodně vzdálené, protože kdo se do lesa nebojí? No přece Karel Havlíček Borovský.

41 19.09.2020

Opravdu, ale opravdu, musím dohánět resty v české literatuře, které jsem si nadělal v posledních letech. Jaká to ostuda, opomíjet naše největší básníky, a přitom se považovat za sečtělého mudrce. Vím, nedá se přečíst vše. Avšak v případě Borovského, snad se nelze vymlouvat na nedostatek času, Král Lávra je ukázkou geniální úspornosti a přesto hutného obsahu. Lakonický jazyk, který přesto dokáže podat mnohé. Kéž by dnešní grafomani dokázali psát jako Borovský, pak by snad bylo méně knih a labyrint čtení by se omezil jen na opravdu ty kvalitní literáty, jež stojí za naši čtenářskou pozornost a čas, protože skutečně je mnoho výborných knih a ty často zůstávají skryty za pestrými obálky knih nových razících heslo, co je nové je i lepší, jak troufalé. Borovský předčí většinu dnešní produkce, protože psal nadčasově. V jeho Králi Lávrovi se potkává minulost se současností i budoucností, a proto ono tvrzení, že jeho tvorba neumírá, ale zraje a dá se číst kdykoliv.

38 19.09.2020

S odstupem let jsem se pokusil znovu přečíst tuhle příručku, ale znovu jsem to vzdal po necelých sto stranách. Tyhle knihy pro mě prostě nejsou, radši si přečtu nějakou krásnou literaturu a věřím tomu, že se z ní víc poučím o lidském jednání než z takovéhoto polopatického návodu. Však přečtěte si Balzacovy Ztracené iluze a z jednání Luciena Chardona, paní de Bargeton či Davida Secharda se naučíte mnohem více o tom, co je dobré a co špatné.

Komiksy moc nečtu-neprohlížím, přesto myslím, že ocenit kresbu dokáži. Moje kniha Vinnetou má krásné kresby a ani příběh není přímo laciný. Problém v mém případě vězí spíše v názorovém střetu, kdy jsem více konzervativní, abych dokázal ocenit význam svobody squatterů. Anarchistické smýšlení je mi cizí, a úplně nevím, zda je na místě srovnávat squattery se severoamerickými indiány. Něco jiného je dle mě svoboda nucená přírodními podmínky, a svoboda uměle roubována na civilizaci, kde je přirozené být omezen společenskými konvencemi, proto je squatting často nelegálně posuzován i v České republice. Samozřejmě se jedná o otázku přesahující tento komentář i mé znalosti, přesto jsem cítil potřebu zdůraznit, že nemám problém s formou komiksu, ale spíše s myšlenkami, obsahem.

10 14.09.2020

"Když čteme, myslí za nás někdo jiný: my jen opakujeme jeho mentální proces. Je to, jako když se žák učí psát a obtahuje perem čáry, které učitel napsal tužkou. Proto jsme při čtení myšlenkové práce z větší části ušetřeni. Odtud ta citelná úleva, když se přestaneme zabývat vlastními myšlenkami a přecházíme ke čtení. Avšak během čtení je naše hlava pouze rejdištěm cizích myšlenek. A když ty konečně odtáhnou, co zbývá? Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet – jako ten, kdo neustále jezdí na koni, se nakonec odnaučí chodit." (s. 51)
Kvintesence moudrosti je zachycena v těchto myšlenkách Schopenhauerových. S jeho pojmem vůle k životu, jsem se již měl možnost setkat v Metafyzice lásky. V tomto spisku jde především o literaturu, co je dobrá a co špatná literatury, že myšlenka by měla předcházet stylu, recenzenti by neměli být anonymní atd. Je toho hodně, o čem by se v souvislosti s touto sbírkou postřehů, dalo napsat. Myslím, že se jedná o čtivou formu filosofie, Schopenhauer píše srozumitelně a jasně, a podle mě jedno z nejlepších filosofických děl o literatuře, kterou si můžete přečíst. Sám jsem zastánce jakéhosi "elitářství", co se literatury týče, a kolikrát dokážu naštvat nad zkaženým překladem či braky, které dnes a denně vychází, no radši je už nečtu. Radikálním liberálům, kteří popírají jakoukoli hierarchii, tedy i tu literární, knihu nedoporučuji, leda by chtěli nahlédnout do hlavy opozice, což by vzhledem k liberálním hodnotám měli udělat, ale nedělají. Tečka.

12 13.09.2020

Čteno podruhé s odstupem asi dvou let, a myslím, že tentokráte jsem již byl více schopen Schopenhauerovy myšlenky vstřebat. Jedná se nejen a duchaplné čtení, které jako každé navýsost intelektuální dílo, má své obdivovatele i odpůrce, ale též je i stylisticky zvládnuté. Jak píše sám Schopenhauer ve své jiné knížce zaměřené na spisovatelství, myšlenka je před stylem, ale styl bez myšlenky je tupé psavectví. Schopenhauer je autor s celkem originálním myšlením, jak to jen jde po Platónovi a Aristotelovi, a rozhodně doporučuji toto kratší esejistické dílko, i když někomu mohou autorovy názory leckde připadat zpátečnické. Pro mě se jedná o vytříbené dílo génia, s nímž ač plně souhlasit nemusíme, jeho oddanost filosofii a schopnost předkládat složité myšlenky jednoduše se prostě musí ocenit.

10 12.09.2020

„Žijící umělec, který nemá na cigarety, který své ženě nemůže koupit střevíce, je pro lidi od filmu nezajímavý, protože jim ještě tří generace žvanilů před nimi nepotvrdily, že je to génius.“

Antiklerikalistický román jehož hlavní postava, klaun Hans Schnier, se zamýšlí na svojí minulostí, rozchodem se svojí přítelkyní katoličkou Marií a vůbec nad osudem svým především ve vztahu k církvi a Bohu. A tak se mikroskopický osud Schnierův dostává do univerzálnější výpovědi o životě vedle katolíků a o osobním vyznání svobody, která vždy musí být nad autoritativním řádem. Nutno podotknout, že fundamentální antiklerikalismus může být stejně nebezpečný, jak extrémní věřící. Hans je však poklidným revolucionářem, s jehož názory můžete polemizovat, ale svobodu projevu mu upřít nelze. V knize je zachycena poválečná generace Němcu a to takovým způsobem, že autor musel nutně vyvolat kontroverzi, protože si s nikým nebere servítky.
I když se mi román nečetl nejlépe, musím říct, že to bylo hlavně z důvodu mé neznalosti a počátečního zmatení, kdy je příběh Hansův vyprávěn na přeskáčku, a chvíli trvá, než se čtenář zorientuje v ději a tím, kdo je kdo. Knihu mohu určitě doporučit, minimálně si budete moci odškrtnout dalšího nositele Nobelovy ceny za literaturu.

12 11.09.2020

“Svatá pravda, samota je nebezpečná tvůrčím duchům. Musíme být obklopeni lidmi, kteří myslí a mluví. Jsme-li delší dobu sami, oživujeme si samotu fantómy.” Guy de Maupassant, Horla

Sbírka kvalitativně vyrovnaných povídek, které jsou rozprostřeny od antiky do 19. století. Některé povídky jsou skvosty mezi hororovými povídky a povídky vůbec (Maska Červené smrti, Horla, Vij či Hlídač), další spíše satirou a v hororu standard (Pomsta popraveného) a jiné spíše črtami (antický Strašidelný dům) či suchopárnější kvůli vědecky pozitivistickému přístupu (viktoriánský Strašidelný dům). Gogolův Vij je skvělá povídka z Ukrajiny, využívající místního folklóru. Dickensův Hlídač je mistrně zvládnutá viktoriánská duchařina. Maupassantova Horla poukazuje na to, že nejvíce se bojíme toho, co se vymyká kontrole našeho pozorování a Poeova Maska Červené smrti je symbolistickou perlou, a dá se číst několikrát a vždy uhrane. Balzac v Pomstě popraveného využívá nadpřirozeno pro kritiku právních mravů. Pchu Sung-Ling nám v Soudci zemřelých nabízí pohled do čínské mentality. Plinius nám představí možná první strašidelný dům v historii a Lytton zase vědeckost a snahu vše vysvětlit ve svém viktoriánském Strašidelném domě.

12 04.09.2020

„Nic nezískáno, všecko utraceno,
když bez poklidu přání dosaženo;
jest lépe tím, co zničili jsme, být,
než zničením ve vratkém blahu žít.“
Překlad J. V. Sládka (vydání z roku 1946)

Můj třetí Shakespeare (po Romeo a Julii a Jindřichu V.) a zatím pro mě nejlepší. Macbeth je látka vskutku současná. O touze mít stále víc, i za cenu ztráty vlastního svědomí. Krásné drama, které sic může být komplikované svým jazykem, avšak ona estetika je právě v dobovém vyjádření, a v dobu překračujících myšlenkách.

19 01.09.2020

Novela, která je napsána jako milostný dopis vášnivému čtenáři. Vyprávění o biblifilech a bibliomanech zajímavou literární formou. Zajímavé myšlenky, které pokud najdou vnímavého čtenáře rozbouří vody jeho myšlení.
Jeden citát za všechny:
“Já s každou knihou šoustám, a když do ní neudělám poznámku, tak se neudělám.”

6 31.08.2020

Goetheho magnum opus. Čteno vydání z roku 1955. Krásný překlad Otokara Fischera a litografie Eugena Delacroixe pozdvihují Goetheho dílo do sfér literárních nebes. Škoda jen Fürnbergova ideologicky zabarveného doslovu. Vydání obsahuje sice pouze první díl Fausta, ale druhému dílu se již nedostalo takové pozornosti, takže to ve výsledku vůbec nevadí a první díl Fausta je sám o sobě úctyhodným dílem. Jedno z největších děl německé, evropské i světové literární kultury.

14 28.08.2020

“Prosím, zapamatujte si, že ne každý, kdo nese pečeť trosečníka, je trosečníkem i ve svém srdci.”
Už jen kvůli téhle jediné dokonalé větě to stojí za to přečíst.

8 24.08.2020

„V tom je spása i kletba člověka, že žije-li nesprávně, může se zaslepovat, aby neviděl ubohost své situace.“
Tolstého vynikající dílo o manželství, emancipaci, smilstvu a dalších závažných tématech. Naprosto bravurně napsané a musím dodat, že ač se jedná o mé první setkání s tvorbou Tolstého, rozhodně nesmím v časech příštích dopustit, aby bylo poslední. Tolstého každý zná, ale číst ho, Vám potvrdí, že jeho sláva je mu přičítána právem.

18 24.08.2020