Metafyzika lásky

"Manželství z lásky se uzavírají v zájmu druhů, nikoliv v zájmu jedince. I když se účastníci domnívají, že jdou za vlastním štěstím, jejich vlastní účel je jim cizí, neboť tkví ve zplození nového individua, možného jen jimi. Svedeni tímto účelem, ať se potom snaží, jak mohou, jak by spolu vycházeli. Ale často bude mít tato dvojice, svedená dohromady tímto instinktivním klamem, nejrozdílnější vlastnosti. To se projeví, jakmile klam zmizí. Proto bývají manželství uzavřená z lásky nešťastná: " Kdo se žení z lásky, bude žít v bolesti - praví španělské přísloví. "
Ve zkratce jsme druh co si vybírá protiklady a jde jen o jedno, rozmnožování. Tak to pojal Arthur já dodám každý strůjcem vlastního výběru/štěstí

Based. Osobně se musím smát, stejně jako naposledy u Schopenhaureovy eseje 'O ženách', kdy jsem si jen představil ty obličeje dnešních hlasitých (a ČÍM HLASITĚJŠÍCH, TÍM VÍC PRAVDIVÝCH, že jooo?)... v kontextu dneška, kdy nikdo nesmí podobné názory ani říct nahlas, ať jste na té nebo oné straně, ať jsou vaše prohlášení sebepravdivější, ať jim věříte z celého svého (ignorantského) srdce. Dnes je to vše jako 'Tropic Thunder', kde Downey hrál geniálně dnes zcela nepředstavitelnou roli (dokonce nominován na Oscara, jeho postava byla parodií na všechny přední áčkové herce, kterým jde o to dosáhnout nejvyšší mety a tím pádem vlivu v oboru), i přestože jde o komedii, malost a omezenost dnešních lidí se dokazuje právě v tom, jak snadno urazitelní jsou, všechno je serious matter a humor je silný a důležitý indikátor. Za sebe jsem našel jen velmi málo, s čím bych zde nesouhlasil, protože to jde do jádra, ne do zidelizovaných dojmů... musel jsem se plácnout, protože jsem právě zabil sršně a teď mě instinktivně napadá, že jsou všude, ale byla to jen moucha (ta už to má taky za sebou - aj em eJPex predator). Dnes jsme i díky tomu úplně jinde a popravdě, vše podporuje právě tuhle omezenost, je jedno, že si lžeš, hlavně když jsi šťastnej a spokojenej a nejsi vystavenej utrpení toho, že ti někdo řekne pravdu - lidi chodí k terapeutům (tohle je jen příklad, klidně si choďte), ale už nepřemýšlí, že ten je taky součástí systému, součástí mocenské indoktrinace, součástí síly, která na vás je vyvíjená za nějakým účelem. Na vaše dobro nikdy nikdo nemyslí, druh se snaží dělat vše v zájmu druhu, je to takový úl. A to není jen v systému, to je v tom, jak náš druh funguje, jaké má nastavení. Schopenhauer, noční můra všech liberálů, idealistů a optimistů, předkládá v 'Metafyzice lásky' svoje centrální téma, vůle k životu, láska je iluzí, trikem, přírody pro přežití našeho druhu, člověka vlastně nějaké jeho individuální snažení jen klame, náš druh vyhraje svým naprogramováním válku, byť si jedinec myslí, že má vše srovnaný, je ovlivňován mocenskou strukturou, je pouhým pěšákem na šachovnici, který se dostane k tomu, že udělá pár tahů dobře a možná přispěje k výhře bitvy, ale tohle je jedna z věcí, která překračuje indivuálno. Jsou věci, co neovlivníte. A tak to prostě je. A někdy je třeba naučit se s tím smířit. Většina lidí sice volí nějakej cope, s těžkou situací, nějaká forma deziluze. Nechci je srovnávat, protože nuance, detaily můžou vše převrátit, stejně jako mi skoro všechny politické systémy připadají téměř totožné, když vezmete jednu věc a řeknete, tady vám to řeknou na rovinu, tady předstírají, že to tak není, i když je... opět "velká hra" nového, jednotného řádu, ale zaujalo mě, že podobně si připadám, když čtu Foucaulta, nicméně ten mě baví mnohem víc.

Schopenhauer promine. Ačkoliv souhlasím s jeho logickými názory, rád se nechávám v tomto směru dobrovolně klamat dál, vždyť by nám tyto analýzy za chvilku všechno, co se týče spirituality a pobláznění, vzaly. Ale je dobře, že tyto myšlenky zaznívají.

Pred ctenim teto knihy jsem byl s vetsinou myslenek vnitrne ztotoznen.
Proto cteni teto knihy pro me byla slast!
Strucne, vecna, jedna excelentni myslenka strida druhou, zadny zbyteceny balast.


Me osobne nejvic zasahla pasaz o vuli individua versus vule druhu.

Prislo mi ze v te pasazi je “skryto proroctvi” a sice, ze vule druhu vzdy zvitezi nad vuli individua.
Individum muze vyhrat boj, druh vyhraje valku.

V minulem stoleti myslenky individuii vyhrali “boj” proti “druhu” ale jak ja chapu Schopenhauera, vsechno se zase vrati ke sve prirozenosti a podstate.
Myslenka individua nemuze a nikdy nebude rovnocenym souperem v boji proti prirode.

Amen

Čteno podruhé s odstupem asi dvou let, a myslím, že tentokráte jsem již byl více schopen Schopenhauerovy myšlenky vstřebat. Jedná se nejen a duchaplné čtení, které jako každé navýsost intelektuální dílo, má své obdivovatele i odpůrce, ale též je i stylisticky zvládnuté. Jak píše sám Schopenhauer ve své jiné knížce zaměřené na spisovatelství, myšlenka je před stylem, ale styl bez myšlenky je tupé psavectví. Schopenhauer je autor s celkem originálním myšlením, jak to jen jde po Platónovi a Aristotelovi, a rozhodně doporučuji toto kratší esejistické dílko, i když někomu mohou autorovy názory leckde připadat zpátečnické. Pro mě se jedná o vytříbené dílo génia, s nímž ač plně souhlasit nemusíme, jeho oddanost filosofii a schopnost předkládat složité myšlenky jednoduše se prostě musí ocenit.

„Ztráta milenky působí vášnivě zamilovanému bolest, která přesahuje každou jinou, právě proto, že je transcendentní a že ho nepostihuje jako jedince, nýbrž že se ho dotýká v jeho esentia aeterna, v životě druhu, z jehož zvláštní vůle a příkazu právě zde byl povolán."

Považuji Schopenhauera za jednoho z největších filosofů, kteří kdy chodili po zemi, a mně osobně je nejspíš také nejbližší. Jeho „Metafysiku pohlavní lásky" jsem si toužila přečíst asi od čtrnácti let, takže když jsem ji v prvním měsíci na universitě zahlédla v knihovně, vykašlala jsem se na všechny povinnosti (a že jich bylo hodně) a pustila jsem se do četby.
Je to dílo, které by měl člověk stihnout přečíst mladý. Schopenhauer tu de-romantizuje lásku; ukazuje, že jejím účelem je vždy reprodukce. V jedinci se hlásí o svá práva druh, kdežto individuum je jen nástrojem „slepého puzení k životu“ a otrokem Vůle.
Nadchlo mě, že dílo (1819) je dokonale kompatibilní s evoluční teorií (cca 1859) a že autor z určitého hlediska přece jen přiznává lásce jistou, byť neobvyklou důstojnost, tedy transcendentní význam z hlediska existence druhu. Nejvíc se mi líbí pasáž, kde se praví, že u dítěte zaujímá většinu místa intelekt, kdežto u dospívajícího pohlavní pud, pročež je dětství nejšťastnějším obdobím v životě. (Jakožto člověk, u kterého se pohlavní pud v dospívání neobjevil, mám o to víc místa pro rozum, a tedy pro štěstí, jupí. :D Řekla bych, že to sedí.)
Schopenhauerovo dílko je velmi cenný interpretační nástroj pro lidské vztahy a chování. Pokud se mýlí (což nepředpokládám), zůstává podmanivé svojí originalitou. Kdyby se jím lidstvo dalo poučit, jak by asi vypadaly milostné dopisy?

Klasický Schopenhauer a spousta myšlenek k zamyšlení. Jeho nahlížení na svět sice vůbec nesdílím, nicméně jako člověka zajímajícího se o filozofii mě knížka neskutečně zaujala a bavila. Vzhledem k tomu, jak je útlá a srozumitelná, dá se v pohodě přečíst naráz, ale myšlenky v ní obsažené mám v hlavě pořád. I když se musím přiznat, že některým Schopíkovým obratům jsem se musela usmát. :)

Ďalší podarený výber kapitol zo Schopenhauerovho životného diela "Svet ako vôľa a predstava". Takouto oveľa prístupnejšou formou je umožnené čitateľovi nahliadnuť do inak riadne nakopenej zmesi Schopenhauerových myšlienok. Človek by ani neveril, čomu sa bude venovať tento starý pán a aký postoj k danej téme zaujme. Odporúčam.

Četla jsem v pubertě a kniha všechny mé dívčí iluze rozcupovala na kousky. Přišlo mi to tehdy objevné a dokonalé. Objevné to muselo být hlavně ve své době. Některé konstrukty jsou trochu vycucané z prstu, např. pravidla ve výběru partnerů. I přes ten drsný rozbor má v sobě kniha i dost poetiky. Rozhodně stojí za přečtení. Možná to zkusím znovu s letitým odstupem.

Oponu začal odkrývať Darwin, pokračoval Schopenhauer a po ňom Freud. Racionalizácia ilúzie, iluminácia romantizmu. Láska na pranieri metafyziky priznala svoje zákonitosti a Schopenhauer z role inkvizítora dosiahol doznanie.

A přesně pro ten smysl pro realitu jsem si Schopenhauera tak oblíbila.

Učebnicové filozofy nečtu moc často, ale když už, vždycky se najde něco, čím mě zaujmou – například takový génius druhu je pro začátek krásně libozvučný pojem. Můj obdiv pro myšlenky na svou dobu úžasně pokrokové se ale dost povozil na horské dráze, protože pan Schopenhauer v nejlepším nepřestal (asi by mu zbylo málo materiálu na knihu) a zajímavé nápady prostě musel bohatě vyvážit nabubřelou snůškou až komických nesmyslů. Než naopak, asi je mi milejší biolog filozofem, protože kromě čtení občas zvedne zadek a vyrazí do terénu za nějakým experimentálním důkazem.

popření romantiky v lásce