Knišíl komentáře u knih

"Ano, jsme-li nešťastní, cítíme neštěstí druhých silněji; cit se netříští, ale soustřeďuje." (s. 66)
Tato Dostojevského přiznaná romantická novela okouzluje nejen citem, ale i vytříbeným slohem. Po Něžné, Krokodýlovi či Věčném manželovi se jedná o další parádní Dostojevského kratší prózu. A musím zdůraznit, že Dostojevský povídkář-novelista není o nic méně zajímavější než Dostojevský romanopisec.
Nutno podotknout, že se jedná o jednu z ranných Dostojevského próz, ještě před okamžikem, kdy čelil ústí pušek popravčí čety, tedy před okamžikem, který Dostojevského radikálně změní. Ale přesto již zde je vidět Dostojevského pravdivé vidění světa.

13 01.08.2021

***Byla to nevydařená noc, a navíc se strašně pohádal s autem, když chtěl jet domů.
„Pane Gardene, v tomto stavu nejste schopen řídit. Použijte prosím automatického řidiče a usaďte se na zadní sedadlo“
Pete Garden seděl za řídicí pákou a odpověděl, jak nejzřetelněji dokázal: „Hele, já řídit můžu. Jeden nebo dva panáky člověka spíše proberou. Tak přestaň blbnout.“ Zmáčkl startovací knoflík, ale nic se nestalo. „Ksakru, nastartuj!“
Auto se ozvalo: „Nezasunul jste klíč.“*** (s. 5)

Hned po úvodních pár odstavcích jsem věděl, že ve světě PKD jsem opět doma. Hráči z Titanu mají vše, co je pro Dickovy prózy typické: psioniky, drogy, mimozemské bytosti, humor a ve výsledku opět psychologickou drobnokresbu jednotlivých postav, které dýchají, nejsou "papírové", ale skutečné, a v tomto se o žádné sci-fi nejedná. Dick psal o nás pod rouškou scifárny, ale nakonec, není každá dobrá sci-fi popřením sci-fi? Je-li o nás, není pouze vědeckou fikcí, ale reálným zobrazením. Proto každý dobrý sci-fi román, je románem též realistickým. Tento paradox, alespoň v Dickově případě, rozhodně platí.

„Znám Peta, nikdy u sebe peníze nenosí. Žádnej vlastník, ti myslí v nemovitostech, ne v hotovosti. Prachy jsou pro nás, co nic nemáme.“ (s. 145)

5 26.07.2021

Možná bych měl dát této sbírce více než tři hvězdičky a možná ne. Takže dám tři hvězdičky, anebo jsem měl dát čtyři? Kdo ví? Třeba když teď přestanu, objeví se zde čtyři hvězdičky, ale já dal pouze tři, takže je to špatná kniha? Nebo jsem jen nedůvěryhodný kritik?
Ano, takto nějak jsou poskládány příběhy v této povídkové sbírce. Vyznačují se nedořečeností a relativizujícími vypravěči. Jenže ono je něco jiného umělecká nedourčenost textu a prostá neschopnost dovést příběh do uspokojujícího závěru. Každý neumí tak skvěle používat mezery v textu jako Kafka.
Ačkoli Evenson úplně nezklamal, zůstává pro mě pořád lepší jiný autor vydaný nakladatelstvím Gnóm, a tím je Fracassi. Avšak i v Evensonově sbírce jsem nalezl velmi dobré povídky, nejvíce se mi líbila povídka Jakoukoliv mrtvolu, Cvak a spíše novela Doupě. Neupírám, že Evenson se v rámci žánru New Weird pohybuje velmi dobře, pro mě však některé povídky byly až hodně divné. Jsem zastáncem Aristotelova pravidla, že logiku básník porušit může, ale pouze za účelem uměleckým. U Evensona jsem však měl často pocit, že chtěl něco napsat, ale vlastně nevěděl, co z toho nakonec vypadne. Čtivost sbírce neupírám, ale v porovnání s jinými povídkáři, se má Evenson ještě co učit. Takový William Wilson od E. A. Poea je pro mě top povídkou v rámci nedořečenosti. K tomu má však Evenson dosti daleko. Bohužel.

4 24.07.2021

Pomalý muž je na jedné úrovni realistickým románem, který popisuje vyrovnávání se jednoho starého Australana-Francouze se ztrátou nohy, ke které dojde po srážce s automobilem. Ztrátu fyzické části svého těla se snaží stárnoucí Paul Rayment nahradit novou láskou ke své chorvatské ošetřovatelce Marijaně Jokićové.
Na straně druhé se jedná o literární dílo postmoderny, a tak můžeme příběh také číst jako příběh vztahu mezi spisovatelkou (Elizabeth Costellovou) a její literární postavou Paulem. Metanarativní rovina, jak typické pro postmoderní literaturu, mě však též zaujala.
Ve výsledku se jedná o velmi kvalitní, stylisticky bravurně zvládnutý román, a Nobelovce se v tomto případě vůbec nedivím. Myslím, že je ve správných rukou. Coetzee je pro mě autor na hraně realismu a postmoderny. Více se mi sice líbí jeho realističtější romány (např. Hanebnost, Doba železná), ale prvky postmoderny v jeho experimentálnějších prózách si také ve finále užívám (např. Ďabiel DeFoe, Deník špatného roku).

„Jeho prarodiče měli šest dětí. Jeho rodiče měli dvě. Šest, dvě, jedno nebo žádné: všude kolem sebe neustále vidí tu bídnou posloupnost. Kdysi si myslel, že to v tomto přelidněném světě dává smysl. Bezdětnost chápal jako ctnost, stejně jako mírumilovnost, jako snášenlivost. Nyní naopak se mu bezdětnost jeví jako šílenství, davové šílenství, přímo hřích. Jaké větší dobro může být než další životy, další duše? Jak bude nebe naplněno, když země přestane posílat své zboží?“ (s. 34)

„Je to možná nepředstavitelné, ale nepředstavitelné věci jsou tu od toho, aby si je člověk představoval.“ (s. 44)

5 14.07.2021

Dostojevskij mi strašně přirostl k srdci. Od první knihy (Zločin a trest) mě Fjodor velice zaujal obsahem i svým stylem vyprávění. Věčný manžel je spíše novela, přesto se na těch pár stranách stačí rozehrát psychologické drama, které svou hloubkou nemá příliš konkurence. Vydání, které jsem měl to čest mít v rukou, obsahovalo též takovou povídku-črtu Cizí žena a muž pod postelí. Připomnělo mi to jinou Dostojevského krátkou povídku Krokodýl, obé obsahuje notnou dávku černého či ironického humoru.
Druhý Dostojevský není. Kdybych se mohl někdy setkat s jedním jediným autorem asi by to byl právě tento ruský velikán. Ale musel bych dlouho přemýšlet, na co bych se ho ptal, bojím se, že bych vedle něj vypadal jako hlupák.

8 06.07.2021

McDowell se snaží o stručnost a přehlednost svých argumentů. Především oceňuji jeho oprávněnou kritiku empiriků. Za důležité považuji McDowellovo zdůraznění, že v případě obhajoby křesťanské víry se musíme opírat o historicko-právní důkazy. Ty mají formu svědectví vnitřního (apoštolové) i vnějšího. McDowellova knížka je spíše úvodem do studia biblického poselství, ale někde se začít musí a tato publikace je dostatečně erudovaná, ale zároveň stručná.

3 05.07.2021

Co je to totalita? Komunismus či fašismus? Ano i ne. Abychom se dobrali definice totality nevystačíme si dle Fuchse s empirickými příklady totalitních režimů, ale musíme se snažit o esenciální definici. Dle Fuchse se totalita vyznačuje snahou ovládat veškeré aspekty lidského života (alespoň v potenci), to je příklad ontologického znaku, dále prosazuje pseudomorálku (tedy jde proti přirozenému mravnímu řádu), toť znak etický a nakonec znak politicko-právní, ten říká, že totalita se snaží prosazovat skrze zavádění opatření, které ruší protitotalitní snahy (tedy totalitní ideologie se realizuje pomocí totalitního režimu).
Fuchs identifikuje zrod současné totality EU v třech filosofických východiscích: materialismu (jsme jen hmota, nic jako individuální duše není), kolektivismu (společnost je více jak jedinec a ten se jí tedy musí pro "větší dobro" podřizovat) a etickém relativismu (mravnost je otázkou úhlu pohledu, je zakotvena v socio-kulturních rámcích, a ty tedy nejsou závazné, protože jsou nahraditelné "lepšími etickými rámci", nic jako obecný mravní zákon neexistuje).
Ve výsledku je tedy dnešní krize hodnot následkem selhání novověké filosofie. A pak, že filosofie je k ničemu. Ne naopak, filosofie je důležitá věda. Ale dá se dělat lépe a hůře. Bohužel v současnosti dle Fuchse převažuje ta horší varianta. Žijeme v intelektuálním ovzduší nasyceném obrovským filosofickým podvrhem. Jenže ona filosofie není zrovna nejlukrativnější obor. Já se ptám, je-li možné tuhle křivdu na skutečné filosofii ještě možné zvrátit. Plíživou totalitu totiž není vůbec jednoduché odhalit, a je tedy jen zdánlivě neviditelná a nesrovnatelná s okatými případy totalit (nacismus a komunismus například), přitom však v esenciálních znacích mezi nimi není rozdílu.

"Protože tedy podle feministů není v rodině nic, co by bylo dáno přirozeně, všechno v nich jsou prý jen nahraditelné socio-konstrukty, mohly vypuknout pravé orgie levičáckého rovnostářství s následnou dekonstrukcí rodiny. Na mušce mají aktivisté
gender feminismu otcovskou autoritu, mateřský instinkt, různost rolí mužů a žen, právo rodičů na přednostní výchovu dětí, pojmy otce a matky, výjimečnost manželství, fyzické trestání dětí. Naproti tomu revolučně prosazují kolektivistickou absurditu, podle níž děti jsou majetkem státu, absurdní sexualizaci malých dětí, zrovnoprávnění
všech partnerských vztahů, údajně lidská práva ženy na potrat či homosexuálů na adopci dětí." (s. 91)

8 02.07.2021

Dočíst Vysvobození bylo pro mě vysvobozením. Přece jenom bych to ale neviděl tak černě. Dickeyho výprava do divočiny je naprosto základním dílem hororového survivalu. Ke knize jsem se dostal přes film, který jsem viděl kdysi dávno a utkvěla mi z něho především scéna s banjem. Od knihy jsem čekal něco víc, ale zde se musím přiznat, že se rád spíše vrátím k filmu než ke knize. Je nesporné, že právě film to byl tenkráte ten, co zastřel svoji knižní předlohu (a že je to většinou naopak). Dickeyho jako básníka nemohu soudit, ale i ve Vysvobození je znát určitá lyrická básnivost.
Na vydání od Arga též oceňuji doslov Marcela Arbeita, který je erudovaný a píše o této problematice velmi záživně. Možná, že mě právě doslov na knize bavil nejvíce. Dickeyho Vysvobození se stalo kultovní právě díky Boormanově snímku, čímž se nesnižuje role předlohy, bez ní by ostatně žádný film nebyl, ale je to právě filmová kamera, co Dickeyho románu zajistila nesmrtelnost.
Všechny horory jako např. Wrong Turn či Záhada Blair Witch tomuto snímku vděčí za mnohé. A také mnohé z daného filmu zůstává navždy nepřekonáno (rozhodně se totiž nejedná o béčkový horor, o čemž svědčí nejen Boormanovy kvality, ale též velmi dobré herecké obsazení).

4 02.07.2021

Tak a další Nobelista za mnou. A opět nemohu být zklamán. Klubko zmijí je vynikající kniha, která má hlubší obsah a zasloužila by si i dnes mnohem více pozornosti, než si myslím, že má. Mauriac je skvělým literátem a po právu nositelem takové literární ceny.
K předmluvě: Opět se jedná o ideologicky zabarvenou interpretaci Mauriaca, která v duchu totalitního režimu nezapomene shodit křesťanskou víru, tedy tu duchovní a klíčovou stránku Mauriacova díla. Škoda, ale člověk si musí zvyknout, že se to tenkrát tak nějak psát muselo.

9 22.06.2021

Jedná se spíše o lehčí oddechovou četbu. Naprosto chápu, že Henryho povídky byly důležité a čtivé v době svého vydání. A pravda je, že mnohé situace z povídek jsou aktuální i dnes. Přesto všechno nemohu dát více než průměrné hodnocení. Ve srovnání například s Faulknerem je Henry druhá liga. Ale na tu se taky člověk občas podívá a není to špatně.
Jinak doporučuji povídky spíše číst po malých dávkách. Je možné, že pokud bych Henryho četl každý den, asi by mě to tolik nebavilo. Ve výsledku tedy doporučuji pro všechny zájemce o humornou literaturu, na druhou stranu znám i lepší povídkové sbírky nad kterými se lépe vyplatí trávit čas.

1 17.06.2021

Moje první kniha z okruhu české Katolické moderny. A ano, Demlova novela je náročná, ale tak krásná, jako málo co, co jsem měl možnost zatím přečíst.
Oceňuji předmluvu Jana Žáčka, která odborně a přesto zábavným přístupem uvede do Demlovy poetické prózy. Jedinou věc bych však vytknul tomuto vydání, a to že latinské texty nejsou přeloženy v poznámce pod čarou či součástí závěrečné přílohy, ale dá se to v dnešní době počítačové snadno dohledat na internetu, neumíte-li latinsky či nemáte po ruce zrovna slovník.
K Demlově próze snad jen mohu dodat určité části, které mě zaujaly viz níže. K obsahu se jako zatím laik nechci příliš vyjadřovat, je v něm však cítit hluboké pochopení člověčího údělu a hloubku duchovní netřeba zmiňovat. K Demlovi se budu vracet.

„Ale za všecko poděkuj Bohu, za to, žes živý přišel mezi živé, za mléko a chléb, za svou mladost a sílu, za oči za ruce, za nohy, za slunce a všechnu krásu země, za své srdce, rybník bravný, do kterého čas od času sestupoval anděl, a hýbala se voda – a teď? Poděkuj i za to, že ztrácíš paměť i rozum: je to velký dar v tomto věku, neboť kdo ze synů lidských najednou unese skutky celého života? Kdo by si troufal je znát, kdo měl tolik ducha, aby je uspořádal a posoudil?“ (s. 34)

„Svědomí se nedává obecně, nýbrž každému zvlášť.“ (s. 35)

„Alkohol, náboženství a trochu také umění smiřuje lidi.“ (s. 51)

„Není neděl, není svátků; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není desatera; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není rodiny; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není národa; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není rozumu; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není srdce; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není člověka; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Zvíře,
Ano, zvíře jest, venite, adoremus, pojďme a klaňme se jemu!“ (s. 58)

„V nebi jsou příbytkové mnozí, v očistci jsou příbytkové mnozí, ale v pekle je to všechno promícháno, je tam jakési družstvo, žádná individuální firma, žádné osobní jméno, pravý opak toho „individualiter sum ego“, nýbrž zmatek, směsice a chaos, všecko bez cíle a bez řádu, jak bylo na počátku, než se řeklo: Budiž světlo! Světlo totiž všecky věci rozlišuje, tma je směšuje, takže nejsou k rozeznání… Kdyby někdo vzal boží duhu, hodil ji do kádě a rahýnkem zamíchal, bude z toho špína, nanejvýš polní šeď…“ (s. 59)

3 08.06.2021

Zlé věci se tolerují, bohužel spíše z neznalosti ve spojení s nekritickým přijímáním společenského úzu dané doby. Jenže člověk je věc nepodléhající plně determinaci, ale jako svobodný se může rozhodnout. Peretti jako křesťanský spisovatel v této kratičké novele ukázal svůj um literární i lidský. Silný důraz na svědomí a odpuštění je jedním z největších důvodů, proč je mi ze všech náboženství právě učení Ježíše nejbližší.

3 07.06.2021

„To, co jsem zrovna žil, ta lítost a zoufalství, v němž jsem vězel, bylo blbé. Ale sotva jsem to prožil, už to bylo krásné. Takové to bylo vždycky. Věděl jsem to. Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti.“ (s. 313)
Výtečný Škvorecký a na prvotinu je to geniální dílo. Ve 24 letech stvořil Škvorecký první pořádný modernistický poválečný román, který je vynikajícím úvodem do příběhů Dannyho Smiřického. Že je Škvorecký jedním z největších českých literátů 20. století jsem věděl už před Zbabělci, četl jsem jeho neméně povedenou novelu Legenda Emöke, ve Zbabělcích mi Škvorecký připomněl, že se k němu budu muset vracet pravidelně, jinak se ochudím o kus té nejlepší české literatury, a co více o kus nejlepší světové literatury. A je to.

18 05.06.2021

Další vynikající klasická novela ze Zlatého věku ruské literatury, který mi je určitým zvláštním způsobem čím dál bližší. Leskov, ač méně známý autor než např. Tolstoj či Dostojevskij, si určitě zaslouží vaši pozornost, zvlášť holdujete-li stejně jako já ruské literatuře 19. století.
Novela líčí život a touhy kupecké ženy, která se rozhodne vzít osud do svých rukou, jak to skončí nebudu prozrazovat, jen bych podoktl, že Leskovův úsečný styl výborně pasuje do dramatických pasáží, kterých je novela plna.

7 26.05.2021

Druhá Endóova kniha mě již nedokázala tak zasáhnout jako předchozí Mlčení, přesto se jedná o velmi dobře zkonstruovaný psychologicko-morální dílo. Myslím, že Endó je jedním z těch japonských literátů, kterým může i adekvátně porozumět Evropan. Jeho prózy vynikají strohostí stylu a hloubkou obsahu.

8 23.05.2021

Nedávno jsem četl Chestertonův román Muž, který byl Čtvrtek, a tak jsem se nemohl ubránit tomu, abych tento román nesrovnával právě s Conradovým zpracováním tématu anarchistických teroristů konce 90. let 19. století. Chesterton v tomto případě zvítězil a jelikož jsem ho hodnotil absolutoriem, proto Conradův román hodnotím 4*. Musím se přiznat, že zpočátku jsem měl celkem problém se do Tajného agenta začíst a určité roztříštění děje na mě působilo až rušivě, každopádně však poslední třetina knihy mě dostala, a myslím, že v kontextu celého díla dávají všechny na první pohled zbytečné odbočky smysl. Myslím, že tak dobře rozpitvanou psychologii postav jen tak někde nenajdete. Závěrečná kapitola a rozhovor mezi Ossipovem a Profesorem velmi dobře ukázal, kam se bude Evropa ve 20. století ubírat. Conrad musel mít velmi dobrou znalost Nietzscheho filosofie, někdy označovanou za nihilismus. I přes některé mé výtky ke skladbě a mírné stylistické kostrbatosti prvních 2/3 knihy, musím všem knihu doporučit. Vzhledem k soudobé a zvláště i k současné literární produkci se pořád jedná o velmi kvalitní četbu, která zůstává stále aktuální.

7 18.05.2021

K čemu mě Seifert inspiroval:

Co jen v těch verších jest?
Smutek, láska a pravda jako do oka pěst.
Probudí Vás ze snu osamění,
a vzpomenete na to – na to, co už tu není.

Pohlazení a nepodmíněná láska,
i když svět kolem Vás praská.
Vy máte tu vzpomínku pořád u sebe,
a ztráta pak bolí méně při pohledu do nebe.

A teď něco k mému hodnocení:
Seifert je právem nositelem Nobelovy ceny. Jeho básně, ač jsou někdy až neúprosně trhající srdce bolestí, ač jsou někdy plny smutku, jsou též i plny radostí. Vzpomněl jsem si na Nezvalova Edisona, ano, je tu vždy něco krásného a vždy něco těžkého v životě co drtí. Ale stojí to za to.

"Bylo to k zlosti; měl jsem chuť,
a hledě na věnečky,
sliboval jsem si: Buď jak buď,
jednou je skoupím všecky.

Však přesto v prvním rozletu
nevzpomenul jsem přísah.
Jsou sladší věci ještě tu,
než byly na těch mísách."
(Cukrářský krám)

31 13.05.2021

Jsem bídák, že českou literaturu čtu tak pomálu, však v ní je nejeden světový autor, a Ludvík Vaculík zcela jistě autorem světovým byl a jeho dílo je stále aktuální. Sekyra vyniká nejen jazykovou vytříbeností, ke které překladová literatura jen může vzhlížet, ale též psychologickou a sociální sondou do hrůzné doby, vlastně se divím, že vůbec takováto kniha tenkrát vyšla. Škoda, že jsem takový blbec, který českou literaturou dlouhý čas opovrhoval a hrála u něj druhé housle. Teď pár pasáží, které mě zaujaly a snad sami za sebe budou mluvit, že Vaculíkovo díla, ať někdy složitěji psané, je přece jenom umělecký skvost, který si zaslouží váš čtenářský čas:
„Duše syrová novostavba, která měla být pevným obydlením teprve zpracována, a nikdy nebyla, takže neuzavřenými okny i dveřmi protáhlo vše, co táhlo prériemi písemnictví. Tak se čte pouze v první generaci, tak očarovaně, jak četl on.“ (s. 17-18)
„Nejvíc jsem žasl, jak se slovem, pouhým slovem, změní proporce věcí a postavení člověka mezi nimi. Dokonce mohou pouhým slovem vznikat věci nové, a kdo to přijme, žije ve světě chimér.“ (s. 93)
„To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát.“ (s. 96)
„Moje dětská tušení byla správná. Člověk se nemá tak snažit poznat všecko, co ve světě mají a co dělají. Nemá se pořád srovnávat s jinými lidmi a diferenci vykládat vždycky ve svůj neprospěch. Nemá se tak starat, aby držel s čímsi krok, když většinou to kráčí do řiti.“ (s. 102)
„Vždyť možné je vše. Nemělo nám to ani napadnout, protože co jednoho napadne, to druhý úplně provede. Kdysi muselo někoho nejprve jen napadnout, že by se z lidské kůže daly dělat šrajtofle, než to druhý udělal. Jestliže mi teď napadá, že bych mohl rozkrojit slunce na dvě polovičky, odložit jednu vpravo a druhou vlevo, tedy jsem rozhodl, že jednou to kdosi udělá. Všecko je otázka technických prostředků a vhodné organizace. Jediná rada – včas zastavit mozek.“ (s. 109)

25 09.05.2021

Dostojevského Výrostek je přeci jenom méně známé dílo z jeho románové tvorby, přesto se však jedná o vynikající román 19. století, který realisticky líčí lidské jednání a myšlení. Dostojevského mám čím dál raději a Výrostek, ač přeci jenom nedosahuje takových kvalit jako Běsi či Zločin a trest, stojí za přečtení. Obsahuje též nenápadný humor, že pane kníže Dolgorukij? Pardon, teda jenom Dolgorukij.
Pár citátů, které mě oslovily:
„Jak to přijde, že vše, co chytrý člověk vysloví, je daleko hloupější, než to, co v něm zůstává?“ (s. 8)
„Realismus omezený na špičku vlastního nosu je záludnější než nejpošetilejší fantazie, protože je slepý.“ (s. 137)
„Chápu však jen to, že smích je nejspolehlivější zkouškou duše.“ (s. 347)
„Sleduje-li ušlechtilý, vyspělý člověk vznešenou myšlenku, někdy se úplně odpoutává od vezdejších otázek, stává se směšný, vrtošivý a chladný, ba řeknu ti prostě, je hloupý, a to nejen v praktickém životě, ale nakonec je hloupý i ve svých teoriích.“ (s. 463)

11 04.05.2021

Poslední dobou zjišťuji, že mi je realistické pojetí filosofie asi nejbližší. Cardalova kniha je nejenom obhajobou tohoto filosofického postoje, ale filosofie jako disciplíny vůbec. Povinně bych dal přečíst těm lidem, kteří považují filosofii za přežitek a zbytečnost. Ona taková středověká filosofická debata o univerzáliích skutečně má šíleně ujetý dopad na dnešní smýšlení o skutečnosti. Cardal se vyjadřuje k rozličným tématům, které jsou myslím pochopitelné i pro filosofa laika, protože forma dialogu je opravdu asi nejvhodnějším prostředkem, jak takové věci čtenáři doručit v co nejuchopitelnější formě. Na závěr se Cardal věnuje současné krizi Západu, a skutečně mě vyděsilo, co o této krizi píše, ale vlastně je to dobře, protože až teprve tehdy, kdy je člověk otřesen ve svých jistotách může začít skutečně filosofovat a hledat jistotu pravdy tedy hodnotné vědění.

12 28.04.2021