Kira128 komentáře u knih

Jak to jen říct? Ze začátku jsem myslela, že to hodně rychle zavřu, protože mi to asi způsobilo trauma (nebo já nevím co). Měla to být hororová povídka a já se ptám na jediné: Kde přesně to byl horor? Možná tak ten začátek a drobná porce duchařiny.
Ještě že jsem si Skvrnu nekoupila a jen si ji vypůjčila z knihovny, něco takového bych ve své domácí knihovně asi nestrpěla.
A co se týče celého zmatku při rozuzlování... to bylo tak chaotické, že jsem se málem ztratila v tom, co se vlastně stalo a co ještě ne.
Bylo to krátké, takže jsem se na závěr dostala rychle. Číst se to dalo, ale valný dojem to na mě neudělalo. Od světového bestselleru bych čekala víc.
Jedním slovem - divné.

2 02.04.2018

Abych vše nenapsala jen do recenze, kterou jsem sem už přiložila, protřídím si myšlenky i tady v komentářích. Jen v trochu kratším provedení.
Celá série Dvorů pro mě byla obrovským překvapením a lhala bych, kdybych řekla, že se tyto tři díly nestaly součástí mých srdcových knih. Co víc říct, Sarah Janet Maas je naprosto návyková autorka. Vůbec nemohu popřít, že se brzy podívám i na Skleněný trůn, na který si brousím drápky už poměrně dlouho. Ale zpět ke Dvorům.
První díl je úvodní, zavádí nás do světa víl a srdce naší Feyre je předáno Tamlinovi.
Ve dvojce přihlížíme tomu, jak se Feyřiny city mění (a já díky tomu skáču radostí do stropu, protože Tamlin nikdy můj oblíbenec úplně nebyl).
A trojka, Dvůr křídel a zmaru? Feyřino srdce patří Rhysandovi, a to naprosto celé.
Moc se mi líbil vývoj postav, ať už hlavních či těch vedlejších. Myslím, že skoro všechny dostaly svůj prostor. Jen mě trochu mrzelo, že se konec trojky zaměřil především na Rhysanda a Feyre a osudy dalších postav už nijak zmíněné nebyly. Ale nevadí, i tak si prostě myslím, že prostor dostali všichni ti úžasní lidé.
Jak jsem putováním světa víl a smrtelníků procházela po dobu jednoho roku a dvou měsíců (mám to vypočítané pro svůj čtenářský život, jasné?), zjistila jsem jedno - tato autorka píše neskutečně a má opravdu neuvěřitelnou fantazii, která bere dech. Nelituji jediné chviličky strávené s těmito knihami.
Celá série je velmi povedená. Až na pár drobných nesrovnalostí, co se týče děje, a dalších detailů, například příliš extrémní popisování erotických scén ve dvojce nebo mimořádně nechutný příval překlepů a chyb v tomto díle, nemám co vytknout. S klidným srdcem tyto dlouhé Dvory doporučuji a zaručuji - nudit se nebudete.

8 31.03.2018

První setkání se Shakespearem a bylo naprosto neskutečné. Opravdu se mi to líbilo.
Mockrát děkuji povinné četbě, která mě k němu dohnala.
Teď už konečně vím, kdo je to ten "známý" Hamlet, a mohu společně s mými přáteli čtenáři obdivovat Shakespearovu tvorbu.

2 20.03.2018

První mě nezklamala, rozhodně se mi líbila více než Elita.
Tentokrát jsem se nesetkávala s myšlenkami hlavní hrdinky, které by mě nějak extra rozčilovaly. Asi se nám holka polepšila.
Ačkoli si stojím za tím, že všechny tři díly jsou dosti předvídatelné, musím uznat, že jsou opravdu neuvěřitelně čtivé. Pokud si odmyslíme fakt, že zápletka není nijak světoborná a že je především romantická, námět na příběh je skutečně skvělý.
Jestliže nebudeme brát v potaz informaci, která vypovídá o tom, že hlavní hrdinka v této knize asi desetkrát za sebou brečela, postavy jsou propracované.
Co dodat? Líbilo se mi to, ale nějaký zlatý hřeb mého čtenářského života to zase není.

6 17.03.2018

Elita se mi zdála trochu slabší než první díl. To je ale asi především můj dojem.
Děj byl svižný a do příběhu jsem se dostala taktéž rychle.
Vytáčela mě bohužel jiná věc - milostný trojúhelník, který chvílemi vůbec nedával smysl. A s ním také postava Aspena, jež mě mimořádně iritovala. Ani nemluvím o tom, že jsem chvílemi přestávala mít ráda i Americu.
Elita je v podstatě především o jedné věci - o tom, jak se America rozhoduje, co bude dělat dál. A to někdy není úplně dobré počtení.
Každopádně... špatné to nebylo, nestěžuji si, jen doufám, že třetí díl bude v tomto ohledu lepší.
V recenzi, kterou najdete na mém blogu (odkaz v recenzích - v-zaplave-knih.blog.cz), jsem se vyjádřila jasněji, takže kdyby měl někdo zájem, ať mrkne.

3 15.03.2018

Selekce se mi líbila.
Ačkoli jsem ze začátku nevěděla, jestli se do ní mám vůbec pustit, jsem teď hodně ráda, že jsem to udělala. Kniha předčila má očekávání (dobře, přiznávám, že vysoká mínění jsem o ní zase neměla).
Překvapilo mě, jak byl děj svižný a čtivý. A lhala bych, kdybych řekla, že jsem se při čtení nudila.
Jako oddechová četba je to skvělé, mohu doporučit.

4 14.03.2018

Mé první dojmy z knihy nebyly kladné, ale doufala jsem, že se to změní. Marně. Zlato Arkony mě nezačalo bavit ani později, nedokázala jsem se udržet v napětí z toho, co se stane dál, a raději jsem prostě přemýšlela, co si dám k obědu.
Jak bylo psáno již níže, s postavami se nelze ztotožnit, což je informace, se kterou naprosto souhlasím. Pomalu si ani nepamatuji jména hlavních charakterů.
Několik desítek stran jsem prostě přeskočila, abych měla tuto četbu za sebou. Nebavilo mě to.

1 12.03.2018

Ačkoli jsem byla po přečtení komentářů docela na vážkách, jestli se mám do Krkavčí brány pustit, jsem velmi ráda, že jsem to nakonec udělala.
Děj byl svižný, poutavý.
Nápad oceňuji, ostatně skoro jako v každém fantasy vyzdvihuji do nebes náměty, skvělé.
Konec se mi zdál trošku předvídatelný, ale popisován byl výborně, tudíž výtky ani nemám.
Kniha je opravdu čtivá a není tajemstvím, že jsem ji přečetla do tří dnů. Do dalších dílů určitě nahlédnu, na pokračování se dost těším. Doporučuji.

1 06.03.2018

Úplně nevím, co si mám vlastně o Zaklínači myslet. Je to dobré, poutavé, ale asi to nesplnilo má očekávání tak, abych skákala do stropu s nadšeným výrazem ve tváři.
Děj je poutavý, zaklínač má velmi zajímavou osobnost a charakter, celé je to propracované, avšak zdá se mi, že tomu chybí jakási jiskra. Asi jsem čekala od onoho známého Sapkowského více. A to možná byla chyba.
Každopádně... pěkné počtení, i když trošku zdlouhavé.

2 04.03.2018

Archiv je jedno z těch děl, na která už mám delší dobu spadeno. Několikrát jsem kolem něj prosvištěla na webových stránkách, párkrát jsem si ho všimla v knihkupectví a nesčetněkrát se setkala s jeho pokračováním. Vždycky jsem se u něj pozastavila, ale tím to skončilo.
Tentokrát mohu děkovat (už zase) čtenářské výzvě za úkol související s knihovnou a knihovníky. Jen díky tomu jsem se na ten Archiv, tu knihu s moc hezkou a poutavou obálkou, více zaměřila.
Ze začátku jsem absolutně neměla páru, oč tam běží, ale to naštěstí po pár stránkách bylo vysvětleno. Do děje jsem se pak dostala hned, za což chválím, a celkově mi všechno hezky plynulo, jenže… i tak jsem viděla ve všem nějakou zvláštní trhlinu, která mě nenechávala klidně spát.
Styl psaní nedokážu charakterizovat, takže asi tohle bude tou podivnou puklinou v mém hodnocení, spíš tedy jednou její částí. To, jak autorka psala, je… prostě mi to připadalo, jako kdyby popisovala jen průběh okolností a nic jiného do toho nedávala. A to já nemám ráda. Zdálo se mi to strašně jednotvárné a často jsem netušila, jestli se to, co bylo napsané, už stalo, nebo jestli je to jen vidina do budoucna.
Za námět ale opravdu chválím. Vytvořený svět musel dát jistě spoustu práce, to je vidět. Zpracování toho všeho je už horší, jsou tam dost velké nedostatky, kterých si sice na první pohled nevšimnete, ale když už je uvidíte, padá vám z toho čelist až k podlaze.
Co se postav týče, hlavní hrdinka je prototyp nemastné a neslané holčičky, problémy se jí nevyhnou, čtenář pomalu ani neví, co se té dívce honí hlavou (a to je v ich-formě docela špatné). Nejvíce nepochopitelné jsou ale její emoce, to jsem vážně nedávala a rozhodně by to chtělo rozepsat lépe. Někdy se stalo něco, hned ještě něco dalšího, pak se to završilo šlehačkou s třešní navrchu… a já mám jako jak vědět, co si ta holka o tom myslí, když je to napsané tak šíleně zmateně? Lepší náznak myšlenek by neuškodil, tip pro autorku do budoucna.
Rozhodně ale přidávám velký plus za všechny Knihovníky (jsou to naprosté ikony!) a postavu Wesleyho, ten mě vážně zaujal a připadal mi ze všech asi nejvíce fajn. Navíc… je to můj oblíbenec. (Dívka sepisující tento komentář se teď culí od ucha k uchu.)
Také se mi to často zdálo předvídatelné, bylo tam dost situací, kdy jsem naprosto přesně odhadla, co se hlavní hrdinka dozví nebo co se stane.
Tak to nějak shrneme.
I když jsem vyhrabala spoustu záporů, stojím si za tím, že je příběh čtivý a že vás chytne. Ani jsem se nenadála, už jsem byla na konci.
Námět je skutečně neotřelý, vážně zírám. Co všechno se dá vymyslet ve spojitosti s knihami?
Toto dílko bych zařadila spíše do oddechovějšího oddělení, takže jestli máte zájem počíst si něco svižného a se zajímavým fantasy nádechem, Archivem nic neztratíte.
Pět hvězd nedávám, mělo to své mouchy, ale… dobře, přiznávám, že se mi to líbilo.

18.02.2018

Úplně první setkání s islandskou spisovatelkou. Tak nějak bych to nazvala a také takhle začnu svým hodnocením. Kdo by to byl řekl, že budu tak spokojená? Já určitě ne, ani by mě to nenapadlo. Plavbu smrti jsem vytáhla z vysokého regálu v knihovně, když jsem (ostatně jako obvykle) seděla na židli, rozhlížela se kolem sebe a nevěděla, co mám dále dělat se svým čtenářským životem. Marně jsem hledala něco, co bych mohla zařadit do knižní výzvy a nestrávit pátráním milióny let. Evidentně jsem měla velké štěstí, protože jsem si sedla na skvělé místo, ze kterého byl super výhled na skoro všechny zajímavé regály. A pak jsem uviděla tuto knihu a bylo doslova vymalováno.
Začetla jsem se hned, opravdu hned. Někdy mi to dost trvá, ale tady mi stačila jedna věta a já už létala v Tóřině vyšetřovacím světě a v chumelenici nejasných okolností.
Co se týče stylu psaní autorky… jde přeci o nového spisovatele v mém revíru! Tak se na to trochu zaměříme! Odlehčený a jednoduchý styl, nic extra poetického, což se k detektivce hodí, objektivní líčení. Pořádné napětí a poutavé vykreslení. Dá se říct, že Yrsa v tomto opravdu ví, co dělá. Styl mohu tedy posoudit jako naprosto dokonalý. Jako ten, který vás do děje snadno vtáhne a v podstatě nepustí. Není divu, že jsem s knihou chodila po bytě a četla ji i při připravování snídaně.
Atmosféra je rovněž naprosto skvělá. Chvílemi to bylo mrazivé a někdy přímo děsivé. Upozorňuji vás, že některé scény opravdu není dobré číst kolem druhé ráno. Tou dobou jsem si totiž uvědomila dvě věci: Zaprvé to, že jsem fakt totální strašpytel (protože když jsem knihu hned potom zaklapla, asi půlhodiny jsem jenom tupě zírala do bílého stropu a snažila se alespoň přivřít víčka, což se mi nezadařilo). A zadruhé to, že autorka dokáže vylíčit atmosféru skutečně perfektně, až nám z toho běhají po zádech ledové kostky.
Nejsem si jistá, jestli je to nějaké závažné prozrazování děje, ale raději vás varuji. Vy, kteří jste Plavbu ještě nečetli, tohle rozhodně přeskočte! SPOILER!
Kdybych měla také něco poznamenat k postavám, řeknu jen, že byly ikonické a že já osobně jsem si oblíbila Halliho. To, co se ovšem stalo ke konci, mě dost vykolejilo. Upřímně jsem to vůbec nečekala. A fakt jsem se proklínala za to, že jsem při čtení lépe nepřemýšlela. Třeba by mě to napadlo, co já vím. Dobře, nenapadlo, to je mi jasné, ale nějakou maličkou naději, že nejsem tak hloupá osoba, si přece ponechat musím.
KONEC SPOILERU, který vám pravděpodobně skoro nic neřekl!
K postavám dodávám tedy už jen to, že naprosto miluji charakter a humor Bely, které jsem se vždycky musela smát, hlavně jejím teoriím a ráznému stylu řeči. Evidentně je to moje krev.
Co se týče závěru, perfektnější rozuzlení bych si snad ani představit nemohla. Mělo to tu správnou šťávu a chvílemi jsem se i přistihla, že mám nevědomky otevřenou pusu. Super!
Jediné, co vytknu, jsou nepochopitelné překlepy a občasně chybějící uvozovky, korektorka si to mohla trošku lépe pohlídat. To je ale jenom maličký mínus.
Kdybych to tedy měla nějak rozumněji shrnout, kniha se mi opravdu líbila. Jsem skutečně velmi ráda, že jsem se poprvé setkala s islandskou literaturou v tak dobrém světle. Myslím, že od této autorky se ještě určitě na něco vrhnu, protože Plavba na mě udělala veliký dojem.
Z pohledu čtenáře musím uznat, že je toto dílko opravdu neuvěřitelně čtivé, sama jsem se ke konci dostala už po dvou dnech. Času, který jsem s knihou strávila, rozhodně nelituji, přeci jen jsem si díky ní v oblasti detektivek hodně rozšířila obzory.
Doporučuji, asi není těžké předvídat, jaké hodnocení dám. Pětice vínových hvězd je jasná.
Pokud toužíte po něčem mrazivějším a něčem, co vás dokáže během několika vteřin vhodit do detektivního, napínavého děje, rozhodně do toho jděte. Jen tak se od toho už neodpoutáte, to vám povím.

3 15.02.2018

„Golema a džin? V New Yorku? Cože?“ Ano, asi takhle vypadala moje reakce, když jsem před třemi týdny seděla v knihovně na židli a všimla si této modré bichle, která se na mě šklebila z horní poličky u písmena W. A to bych to přeci nebyla já, abych se z té pohodlné židličky nezvedla a nepřidala tuto knihu na hromadu dalších, které jsem měla v plánu odnést si domů.
No… co k tomu říct? Asi se tady nemůžeme dohadovat o tom, že nápad je prostě originální, neotřelý a že s něčím takovým prostě málokdo přijde. V tomhle směru se autorce klaním a smekám milióny svých imaginárních klobouků, které si teď každou vteřinu vyčarovávám svou neviditelnou hůlkou. Dobře, dost tohoto stylu.
Kdybych si chtěla zahrát na rýpala, rozhodně si zaběhnu nejdříve do oddělení korektury celého díla. Osobně bych nejraději vynadala tomu, kdo to opravoval. Poměrně silná absence čárek, občas zase nějaké navíc, o opakování slov, které mě naprosto definitivně vytrhovalo z dění příběhu, ani mluvit nebudu. Na druhou stranu jsem ale nenarazila na žádný překlep, takže alespoň to je nějaký plus. A také to zmírňuje mou touhu uškrtit korektora.
A teď co se příběhu a děje týče…
Jak jsem už říkala, nápad je skvělý, ovšem jeho zpracování už tak dokonalé není. Často jsem některé části přeskakovala, protože mě čtení nebavilo. Vyskytlo se tam hrozně moc postav a autorka až příliš rychle létala od jedné osoby ke druhé. Pro mě (a možná i pro ostatní čtenáře) to působilo zmatečně a některé části mě popravdě řečeno ani úplně nezaujaly.
Nejvíc se mi asi líbil příběh džina, jelikož se mi celkově hodně zalíbil jeho charakter. Takový ikonický, dejme tomu. Jeho historie byla zajímavá, v mé hlavě vypadal dokonale… je jasné, že je to můj oblíbenec, co?
K postavám ještě dodávám něco ve smyslu, že si stojím za tím, že nebyly tolik propracované, ale to je možná jenom můj názor. Anebo je to prostě způsobené tím vysokým množstvím postav, které byly do děje vtěstnány (skoro až násilím).
Musím ještě podotknout, že jsem vůbec netušila, jak by to mohlo skončit. A stejně byl ten závěr docela otevřený (nehodlám spoilerovat, takže klid). Upřímně jsem za něj ale ráda, většinou si vždy domýšlím pokračování a tady si ho mohu dopracovat bez omezení.
Takže to nějak rozumně ukončíme. Dobře, rozumně ne, ale to nevadí.
Příběh má neotřelé téma, protože zasazení džinů a golemů do knihy, která se odehrává v New Yorku, asi není moc obvyklé. Přesto to ale nebylo něco, co by mě úplně nadchlo. Působivá obálka, ovšem to pod deskami už tak působivé není. Možná by kniha mohla být kratší, myslím si, že tam je spousta situací, které se daly vynechat.
Golemu a džina v New Yorku hodnotím po opravdu dlouhém uvažování třemi hvězdami a půlkou té čtvrté. Asi je to kvůli tomu nápadu, možná i kvůli tomu, že se mi líbil styl psaní, ale celkově to prostě nebylo ono. A přesně to ubírá body.

2 11.02.2018

Pro mě tedy byla Griša – Bouře a vzdor obrovským překvapením. Z prvního dílu jsem do vzduchu tak moc neskákala (takže jsem se ani do hlavy nepraštila), protože mi tam chyběla nějaká ta jiskra, ale tady? No páni, vážně jsem spokojená, jisker tu bylo až až.
Co se týče obálky, ta je jako vždy moc hezká. Celkově zatím všechny knihy od Leigh Bardugo mají strašně poutavé obálky. Na této oceňuji především kombinaci černé a červené, mých oblíbených barev, super uspořádání textu a draka, ten vypadá skvěle a originálně.
Kdybych měla Grišu posoudit i podle stylu psaní, při srovnání s dílem prvním vidím velký posun. Popisy se mi zdály pestřejší, myšlenky Aliny více poutavější a uvedení do různých situací mnohem více napínavé, to je jedině dobře, za tím si stojím.
Kniha se četla rychle a člověk se od ní nechtěl odtrhnout. Strávila jsem u ní několik hodin doma a také pár cest autobusem do školy a zpět. Dnes ráno jsem se na zadním sedadle busu dostala až k poděkování, zaklapla jsem desky a asi dalších deset minut jsem jenom tupě zírala z okna na setmělou ulici. Až takový vliv na mě ta Griša měla.
Postavy realistické, také ikonické, opravdu se vám do hlavy vryly i ty, o kterých nebyla tolik řeč. Nikde žádná Mary Sue, což tedy vážně chválím, málokdy vidím dílko, kde by se takové charaktery nevyskytovaly.
Přidávám rozhodně další plusový bodík za Alinu. Tentokrát mi nebyla nijak proti srsti, s jejími názory jsem souhlasila a musím také uznat, že mi (konečně) přirostla k srdci.
A Nikolaj? To byl pohodový chlapec, kterého jsem vnímala jako svého nejlepšího kamaráda. Kéž by někdo takový i v reálu existoval…
Temnyj už je ale samozřejmě naprosto jiná liga, velmi rychle se zařadil do mého žebříčku nejvíce ikonických postav, protože prostě… věty na to nestačí, protože on je prostě dokonalý (i tahle formulace je strašně krátká a vůbec ho nevystihuje, ale to už nevadí).

Asi menší spoiler!

Celou dobu jsem si tak nějak přála, aby se Alina vrátila k Temnyjovi, aby se v ní (sakra) něco zlomilo a ona se za tím mužem ovládajícím temnotu vrátila. Nic, velké nic. Oceňuji jejich scénu ke konci knihy a též Temnyjovy návštěvy, to mě, ani vlastně nevím proč, docela dojalo.
Mal mi vůbec neseděl, v jedničce ještě jakžtakž šel, ale tady tedy… u mě hrozně klesl, asi zvlášť díky té tvrdohlavosti, kterou se tady v Bouři a vzdoru hrdě pyšnil. Možná to také bude tím, že jsem prostě od začátku na Temnyjově straně a nehodlám svůj názor měnit. (Po této větě jsem se lehce uchechtla, Temnyj u mě prostě vítězí na plné čáře.)

Konec spoileru!

Jediné, co bych tak vytkla, je poměrně časté opakování slov, které se pro mě stávalo docela dost rušivým elementem, jinak jsem se ale neshledala s ničím závažným nebo do očí bijícím. Možná jen některé překlepy...
Takže to uzavřeme, nebo tady budeme vážně do zítřka, což by nešlo, mám ještě další práci.
Grišu – Bouře a vzdor rozhodně doporučuji! Příběh je svižný, poutavý a určitě se do něj během chvíle dostanete, vlastně se ten příběh dostane spíše do vás, kdybych měla být přesná. Oproti prvnímu dílu je to opravdu ohromné zlepšení, tady jasně vidíme, že se styl psaní spisovatele vyvíjí den ode dne.
Pokud máte zájem přečíst si něco z fantasy světa, něco, u čeho zase nepotřebujete tolik namáhat mozkové závity, tato kniha je skvělou volbou. Jakmile se začtete, není cesty zpět, musíte se dostat až ke konci, protože už nejde couvnout.
Doporučuji, doporučuji ještě více a dávám pět hvězd, vážně se mi to líbilo.

4 25.01.2018

Čtyři hvězdy a půl té poslední. Pět dát nemůžu (a sama ještě neznám úplně přesný důvod tohoto názoru), protože jsem naprosto pomalá a zaostalá, u Hobita jsem strávila příliš dlouhou dobu. A i když byl svět od Tolkiena úžasný, já ten plný počet prostě nedokážu dát. Třeba později nějak vysvětlím proč. Mohla bych to možná vysvětlit i sama sobě.
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Co k tomu říct? Známý titul knihy. Od známého autora. A já se s jeho stylem psaní seznámila teprve před pár dny. Plahočila jsem se s touto knížkou dlouho, ale to je jen tím, že se mi do všeho namontovala povinná školní četba. A pak taky to, že jsem Hobita často odkládala na poličku.
Takhle jsem se zasekla hned na začátku. Přečetla jsem třicet stran a knihu dala stranou. Vrátila jsem se k ní až později. A i tak jsem se nezačetla úplně. Trvalo mi to.
Celý svět je líčen naprosto perfektně a námět je prostě obdivuhodný, vážně. Pokaždé se doslova klaním před autory, kteří zvládnou vymyslet tak dokonalé prostředí a kteří vytvoří skvělé postavy, s nimiž se ztotožníme. Tolkien to v Hobitovi přesně udělal, ale já to poznala až příliš pozdě. Na druhou stranu… lepší pozdě než nikdy, ne?
Jakmile jsem se začetla, zbytek knížky mi ubíhal jako po drátkách a já nechtěla Hobita dát z ruky. Měla jsem se jít najíst, ale odvolala jsem to s tím, že přijdu později. A když už jsem měla opravdu hlad a to oddalování už déle nepřipadalo v úvahu, popadla jsem knihu a vzala si ji s sebou do kuchyně. Takové působení dějové linky na čtenáře mám nejraději.
Postavy jsem si oblíbila, řekla bych, že všichni tak nějak dostali svůj vlastní prostor.
Menší spoiler!
Nejvíce se mi asi zalíbil charakter Gluma. Strašně se mi zamlouvalo, jak se oslovoval „můj milášku“. I když měl v Hobitovi představovat takového nevinného záporáčka, místo v mém srdíčku si získal ze všech nejvíce.
Bilbo, Glum a jejich hádanky - to byla asi má nejoblíbenější část. Měla to správné napětí a Bilbův útěk byl dokonale popsaný, zvláště ta záležitost s prstenem.
Konec spoileru!
Jeden z největších plusů jsou rozhodně písničky, které si postavy na každém kroku prozpěvovaly. Někdy jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo jenom obdivovat ty úžasné nápady.
Co musím zmínit též… často jsem některé části přeskakovala, protože jsem je nějak neshledala důležitými a chtěla jsem se ponořit do akčního světa. Někdy jsem měla dojem, že se v napínavých scénách vyskytovaly až příliš dlouhé a klidné prodlevy.
Rozhodně se mi také líbilo Tolkienovo promlouvání ke čtenářům, to nevídám ve fantasy často.
Takže! Pojďme to ukončit!
Hobit za přečtení rozhodně stojí a myslím si, že nějaké dílko od Tolkiena by mělo patřit do základu každého čtenáře (taková novinka, kterou si poslední dobou utvářím v hlavě). Sama jsem tuto knihu hodila do prvního bodu čtenářské výzvy a odškrtla si jeden úkol svého seznamu knih, jež bych měla přečíst před smrtí – ten jsem si vymyslela před koncem roku 2017.
Příběh vás rozhodně vtáhne, protože se jedná o neotřelé fantasy. Jen si musíte najít čas a věnovat ho Hobitovi, jinak dopadnete jako já. A to nechcete, tak pomalí byste být neměli.
Takže dávám čtyři hvězdy a půl jedné, házím na seznam doporučovaných a proklínám se za svou šnekózní rychlost.

1 21.01.2018

Staré pověsti české jsou podle mě základ, který by měl každý čtenář alespoň trochu znát. Sama vím, že jsem nějaké ty zjednodušené četla v první třídě na základce, ale nepamatovala jsem si z nich prostě nic. Povinná četba na střední mě ale donutila přečíst si i něco od známého, staršího, proslulého autora Aloise Jiráska. Byla jsem tedy nucena zaběhnout do knihovny, probrat se všemi svazky a najít to, co jsem potřebovala, což se v jednu chvíli zdálo i jako nemožné.
Těžko říct, co… Jinak, úplně jinak. Kniha mě moc nebavila a četla se mi poměrně složitě. To je rozhodně tím jazykem a stylem, nejsem na něj tolik zvyklá. Když jsem něco přelouskala, musela jsem se zase vrátit na začátek, protože můj mozek neměl sebemenší tušení, kam až se děj posunul a co se v tu dobu všechno stalo.
Kvůli následující písemce z českých pověstí jsem si musela pamatovat i ty nejdrobnější detaily a přečíst to celé během jednoho dne (protože jsem to naprosto inteligentně a velmi chytře nechala až na poslední chvíli, ostatně jako vždy).
Jiráskův styl je taková klasika, která je sice pěkná a která se mně osobně díky té originalitě dost líbí, ale těžko se to čte, to prostě opravdu nedokážu popřít.
Staré pověsti české rozhodně patří do základu knih každého čtenáře, alespoň si to myslím. Jen se ale připravte na to, že příběhy vás sice zaujmou svým dějem, ale budete se muset plně soustředit, aby vám něco neuteklo, jinak to můžete číst znovu.
Tři z pěti, pro mě to byl průměr zařazený do povinné školní četby a odškrtnutý bod z mého seznamu knih, které musím přečíst před smrtí.

6 19.01.2018

Griša vs. Šest vran. Tomu tedy říkám zase zajímavý začátek. Já se nepoučím.
Ten úvod je ale (možná bohužel, možná ne) naprosto výstižný. Kdybych měla tyto dvě knihy mezi sebou porovnat, vypadne ze mě jen to, že autorčin pokrok je přímo neuvěřitelný.
Teď se ale zajímáme o Grišu: Světlo a stíny, tak se jí taky budeme věnovat v plné parádě.
Odkládám své černé, jemné kožené rukavičky. Názor byl zahájen.
Příběh plynul, do děje jsem se ponořila hned, protože mne doslova pohltil, celá kniha mi utíkala, jako když se udatný běžec účastní maratonu… A pak byl najednou konec, očima jsem přelétla po závěrečném poděkování a modré desky s jelenem poměrně hlasitě zaklapla. Říkáte si, že je to přece skvělé, když nás příběh takto vtáhne. Ano, s touto myšlenkou plně souhlasím. Ale… příběh by na nás měl zapůsobit tak, abychom se nemohli pomalu ani hnout z místa bez té určité knihy v ruce. To se v tomto případě jaksi nestalo.
Prostředí je rozhodně zajímavé. Zároveň se mi líbí, že autorka je s tímto světem spojena i v Šesti vranách. To je tak jediná věc, kterou je netřeba dále rozebírat.
Postavy? Co se týče hlavní hrdinky, ta mi neseděla. Někdy mi připadala hrozně naštvaná, poblázněná, celkově i divná, její hysterické výlevy změně mého názoru taky nijak zvláště nepomáhaly. Jen občas jsem s ní v něčem opravdu souhlasila (a to jsem se ještě dost přemáhala, abych vůbec pochopila, proč se tak cítí a proč to tak vůbec je). Něčemu uvěřila a něčemu zase ne, jenže to bylo tak hrozně pomatené a postižené, že… já prostě netuším. S touhle holkou si nevím rady. (Autorka tohoto komentáře se tady teď hlasitě směje nad svým vlastním vtipem.)

Menší spoilerování je na místě, myslím si.

Úplně neskutečně mě ale naštvalo, že tak jak rychle se v knize objevil Alexej, tak stejně rychle jako pára nad hrncem zase zmizel. Jedna z mála postav, která se mi zalíbila jen při pár scénách, a zemře. Docela nemilé k mé osobě.

Konec spoileru!

A Temnyj. Myslím, že teď se můžeme všichni odpoutat od pomyslných řetězů a nahlas zakřičet, že on je nejzajímavější, nejpůsobivější a nejtemnější (v mých očích samozřejmě nejdokonalejší) charakter celé knihy. Ale vážně, v mých představách vypadá vskutku neuvěřitelně. A i když je to v podstatě dost záporák, mé křehké srdíčko si opravdu získal, a zaslouženě!
Styl psaní jsem již zmínila na začátku, ale i tak se k němu ještě vyjádřím. Celkově mi přišel hodně nemastný a neslaný, nic moc lehce zapamatovatelného, nic, co by mě udeřilo do oka. Ich-forma, minulý čas, přirovnání pomálu, spíše výlevy pocitů. Trochu mi scházely promakanější popisy okolí. Oproti milovaným Vranám je to vážně rozdíl, ale všemu rozumím, člověk se vyvíjí stejně tak, jako se vyvíjí styl psaní spisovatele.
Shrňme si to tedy! Námět? Zajímavý, možná si s ním šlo více vyhrát. Styl psaní? Úplně mi neseděl, ale chápu, já jsem zatížená hlavně na barvité popisy okolí a celkově i na pestřejší uvedení do situací, což se tady úplně nenacházelo. Postavy? Hlavní hrdinka se rovná trochu uplakané a občas nafoukané holčičce, Temnyj je ztělesněná dokonalost.
Kniha je poměrně oddechové čtení a troufám si říct, že je možná určená spíše pro mladší čtenářky. Ale co já vím, komu sedne. Je to otázka vkusu, ostatně jako vždy. Pokud ale chcete fantasy jednohubku s okouzlujícím Temnyjem, kterou zhltnete prakticky za jeden večer, mohu ji s klidným srdcem doporučit. (Plus pozor na překlepy, těch je tam požehnaně.)
Sama dávám čtyři hvězdy, protože to pro mě prostě nebylo úplně ono.

1 04.01.2018

Přemýšlím, přemýšlím, ale správný výsledek nedostávám. To se mi nelíbí.
První kniha do čtenářské výzvy je za mnou. To mě spíše děsí, když se podívám na dnešní datum. Jsem nějak rychlá.
Tak začneme. Panský dům je dílko od německé autorky, o níž jsem za svůj poměrně krátký život ještě neslyšela. Zaujal mě ale knižní obal a celkově na mě udělala velký dojem informace, že tato kniha je na motivy seriálu Panství Downton, který já osobně mám hodně v oblibě (a to – pěkně prosím - mě tvorba filmová většinou nezajímá, jen výjimečně).
Začátek nijak zvláštně zajímavý, pomalý, ale zároveň i odlehčený, pohodový a příjemný. Samozřejmě plně chápu, že bylo třeba pořádně zasvětit do děje a že se opravdu neslušelo na první stránky hodit brutální vraždu, která by vše pořádně rozjela.
Dobrá, říkala jsem si, je to úvod, určitě ten děj bude mít jiskru. Trochu jsem se dle mého spletla. Neříkám, že byl celý příběh špatný, to ne, jen mi prostě připadal tak nějak suchý. A pak najednou – propisko, teď mě poslouchej! - přišel nepochopitelný zvrat, kdy jsem knihu nechtěla z ruky vůbec pustit. Díky čemuž jsem byla nepříjemná i na bratra, který mi přišel oznámit, že je na stole večeře. Dodatečně se ti omlouvám… To jsem odbočila. K mému neštěstí mi taková závislost na Panském domě vydržela jen přes třicet stran a poté mě opět opustila. A já ji zpátky už nedokázala získat. Jen v některých místech jsem se do děje znovu pořádně vžila. Tak tomu bylo až k závěrečným slovům, jež mě také nijak neobměkčila. Asi to prostě není kniha pro mě, co já vím.
Co se postav týče, ty mi připadaly hodně ploché. Dokonce i Marie. Vím, že se to k takovému prostředí a celkově stylu psaní víceméně hodí. Bohužel mi ale díky tomu nepřirostly srdci a jejich reálnost se mi jevila jen z poloviny jako pravdivý fakt. Jejich změna názorů a priorit mě opravdu… vyvedla z míry? Dejme tomu.
Kdybych měla ještě charakterizovat Paula, povahově mi přijde jako rozkřáplý šnek, jenž ze sebe chrlí různé zelené slizy. Zdá se mi to, nebo muži z ušlechtilých rodů jsou docela strašpytlové?
K postavám mohu také dodat, že mou oblíbenou se rychle stala paní kuchařka. Ale za to třeba mohlo jenom její velmi dobré jídlo, to netuším.
Nápad se mi líbí, styl psaní je také obdivuhodný a já se autorce ještě teď klaním, protože bych se chtěla naučit takto popisovat okolí... Jenže toho možná bylo moc, možná to chtělo v některých momentech trošku odlehčit. Možná by to chtělo více akce a napětí, aby čtenář řádky doslova hltal. U mne se toto prostě nedělo, naopak… často jsem několik odstavců přeskakovala, protože jsem se nedokázala na ty sáhodlouhé věty soustředit a protože jsem neshledala důležitým toto číst, když v hloubi duše vím, že mi to stejně nepřinese zakázané ovoce.
Celé dílo k tomu ještě kazí neskutečná lavina chyb, překlepů a dokonce zkomolenin jmen (zdravím vás, slečno Elisbaeth). A co teprve uvozovky? „Kamarádky uvozovky, prosím vás pěkně, nespapaly vaše kolegyně náhodou nějaký dortík s neviditelným lektvarem? Několik jsem jich totiž v Panském domě nezahlédla.“
Takže tedy! Shrneme si to do pár vět, třeba poté konečně vynesu správné vyhodnocení. Příběh je zajímavý svým námětem, ale dle mého trochu pomalý a nezáživný. Na své si zde přijdou ti, kteří milují knihy na téma historických romancí, do nichž je zamotané panstvo a služebnictvo a v nichž je zvykem správné oslovování členů vznešené rodiny. Pro takové duše je Panský dům ideální volba pro vyplnění volného času.
Rozhodně smekám svůj imaginární klobouk před dokonalými popisy okolí a všech situací, protože z toho jsem nadšená. Avšak určitě bych zapracovala i na poutavosti celé dějové linky.
Nelituji, že jsem si Panský dům přečetla. Splnila jsem tak jeden bod knižní výzvy a rozšířila si obzory svého čtenářského myšlení. Knihu hodnotím třemi celými vínovými hvězdami a jednou poloviční.
Toto dílko se dá soudit opravdu jen podle vlastního vkusu. A dle mého… já možná ani nejsem úplně ta pravá cílová skupina.

02.01.2018

(Tento komentář vyšel i jako samotná recenze.)
„Proč to není delší? To by mohlo, ale není. Co je psáno, to je dáno. Tak proč nemám v ruce alespoň druhý díl? Ten se ještě nepřeložil, Kiro, moc dobře víš, že anglicky neumíš. Muselo to skončit? Proboha, proč?“ Přesně takto jsem vyváděla před několika minutami. Ptala jsem se okolního vzduchu na vše možné a očima jsem hypnotizovala obálku této knihy. Teď svou dřívější debatu projíždím znovu, avšak tentokrát své dotazy směřuji k hrníčku naplněnému horkou kávou.
Radost. Smutek. Uchvácení. Toto všechno a ještě mnohem více se prohání mou hlavou, mou myslí. V tuto chvíli, právě teď. Nedokážu ty pocity zaplašit. Šest vran na mě udělalo naprosto neskutečný dojem.
Upřímně? (Ach, mé oblíbené zahájení je opět na scéně, jak vidím.) Ze začátku jsem vůbec netušila, do čeho vlastně jdu. Tuto knihu, která je zdobena dokonalým obalem a vysílá k nám, jakožto ke čtenářům, silné vlny zájmu, jsem nalezla v modrém, kýčovitém balicím papíru na Vánoce pod stromečkem. Nečekala bych, že se do ní pustím hned další ráno po Štědrém dni. A už vůbec by mě nenapadlo, že ji za dva dny odložím dočtenou na stůl, sednu si na svou bílou židli a budu na Šest vran zírat jako omámená.
Ještě než se vyjádřím k ději, musím podotknout, že korektorka by měla vážně zapracovat na své češtině a na svém vnímání textu. Opravdu mě mrzí mé drzé chování, jednorožci kolem mě potvrzují, ale nebylo by na škodu skutečně ukončovat přímou řeč uvozovkami. Anebo se naučit skloňovat zájmeno „ona“. A co se překlepů týče, těch tam je nasekáno snad milion. Nelhala bych, kdybych řekla, že se v knize vyskytuje něco přes dvacet chyb. Pro čtenáře, které dokáže vyrušit i milimetrový drobeček čehokoliv na vytištěných slovech, je takové množství překlepů a chyb děsuplné. To mi věřte.
Vztek na korekturu vyprchal, nyní děj.
Skutečně nemohu pochybovat o tom, že příběh našich šesti vran je zajímavý a neotřelý. Téma se mi velmi zamlouvá. Líbí se mi i anotace. Ta mě doslova donutila knihu otevřít a začíst se do ní, do jejího kriminálního příběhu. Popravdě se toto moc často nestává, anotace pro mě většinou není prioritou. Tady pro mě představovala hezký bonus.
Celý příběh se mi moc líbí, jednoduše plyne. Čtenář se do postav okamžitě vžije, soucítí s nimi, skáče s nimi radostí… a pak si najednou usmyslí, že je Kaz nebo kdokoliv jiný z charakterů Šesti vran.
Autorčin styl je příjemný, odlehčený. Co musím jakožto amatérský spisovatel pochválit, jsou její popisy okolí. Nad těmi se ještě teď rozplývám, málokdo dokáže tak pěkně vylíčit místa, kde se jednotlivé scény odehrávají.
Dnes nespoileruji, jen se vás snažím nalákat. Tudíž klidně čtěte dále.
Kaz, hlavní hrdina, objekt zájmu čtenáře.
Inej, špionka, kterou bych se chtěla v budoucnu stát.
A Jesper… sympatický klučina se skvělým humorem.
A ještě mnohem více dokonalých postav, úžasného prostředí, občasného dramatu, důležitého adrenalinu, jakékoliv zábavy a vymyšlených plánů, nad nimiž vám zůstane rozum stát. Doporučuji, pět hvězdiček je jasných, nejraději bych ale dala i šest.
A právě nyní říkám něco poprvé a naposledy: „Nechte se unést! Nechce se vtáhnout do světa podvodníků! Věřte mi, že tyto zločiny stojí za to."

8 27.12.2017

Stephen King. Známé jméno, známý autor. Má na triku dokonalé horory a je to jeden z těch nejlepších spisovatelů na světě, jak tvrdí moji přátelé čtenáři. Tohle vím i já, i když jsem vlastně zatím neměla tu příležitost si od něj nějaké dílko přečíst. Abych tedy nevyčnívala ze svého skvělého kolektivu, který je na Kingovi naprosto závislý, sáhla jsem po jeho první knize, po jeho prvotině.
První pocity? Pocity závěrečné? Nadšená jsem nebyla, ani teď úplně nejsem. Carrie ve mně asi nezanechala žádnou hlubokou rýhu, kterou bych nebyla schopna vymazat. Naštěstí si ale už nepřipadám jako inteligent, co od Kinga nečetl zhola nic.
Co se dějové linky týče…
Carrie je šikanovaná dívka a příběh popisuje její život. Vlastně nic zvláštního, když to řeknu takto stručně a jasně. Carrie ale vlastní telekinetické schopnosti, což je to jediné, co příběh dělá výjimečnějším. A do toho se jí do života přimíchává její až příliš věřící matka (tu nesnáším, jen tak mimoděk).
Námět je zajímavý, to nepopírám. Musím ale uznat, že zpracování se mi moc nelíbilo. Trochu mi styl knihy připomínal Trojici, ta byla psána podobným způsobem (uznávám ale, že ta mě nadchla více).
Nevím, možná mi King prostě nesedí, možná nejsem člověk stvořený pro jeho knihy.
Rozhodně mohu pochválit obal. Jednoduchý, krvavý. Upoutá, vyděsí. Tak by to mělo u hororů být. Plusové body.
Ze začátku jsem se nemohla začíst, avšak to bylo pravděpodobně způsobeno tím, že jsem před Carrie četla knihu, která na mě udělala velmi dobrý dojem. Spíš si myslím, že jsem se nedokázala dostat do děje. Ano, dějová linka je zajímavá ve spoustě směrů. Ano, měla by vás uchvátit hned při prvních slovech. A ano, příběh je mrazivý stejně jako je krvavý, tudíž by to neměl být problém. U většiny by neměl. Já jsem ale asi v té malé menšině.
Kniha se mi tedy do paměti moc nevryla, ale přeci jen… je to má naprosto první zkušenost s tímto autorem. Rozhodně s ním nekončím a určitě brzy sáhnu po nějaké jeho další knize (pravděpodobně Doktor Spánek). Uvidíme, jak na mě zapůsobí.
S hodnocením je to těžké. Kniha mě trochu zklamala. Čekala jsem asi bůhvíco, a to bylo špatně. Názory ostatních jsou asi trochu jiné než ty mé. Nevadí.
Také bych mohla poznamenat, že jsem celou Carrie prostě četla tak nějak… nuceně? Nebyl to úplně můj záměr, asi jsem to chtěla mít rychle za sebou… A to bylo ještě horší.
Takže takhle. Neurazila, nepřekvapila. Vezmeme to zlatou střední cestou. 3 hvězdy.

1 25.12.2017

4,5 hvězd. Ne, to ne, dám prostě pět… Ale něco mi trochu nesedělo, 4,5 je akorát. Co když ale mohu ty nedostatky přehlédnout?
Začínám mít dojem, že tohle je opravdu poprvé, co si s hodnocením vůbec nevím rady. Líbilo se mi to. Byl to jednoduchý výběr naslepo. Procházela jsem knihovnou, má pravá ruka zašátrala v regálech a vytáhla Počátek ven na světlo prachem přenášené (nějak zvláštní a poetické). Raději nemluvě o tom, že se mi podařilo shodit ještě další dvě knížky, které s pořádným prásknutím dopadly na podlahu. To víte, úplně v přízemí ta polička zase nebyla.
Co musím vážně pochválit, je především obal. Název je vložen na bílém těle dívky, a i když je poskládaný svisle a celkově jsou jeho písmena malá, vypadá dosti umělecky a esteticky. A co teprve ty výstupky rostlin, na které si čtenář může sáhnout! To je dokonalost. Když jsem se jich dotkla poprvé, absolutně jsem netušila, co to má být. Musela jsem se podívat na titulní stranu, abych byla v obraze.
Nápad knihy se mi zdá velmi neotřelý, vážně, zatím jsem nic takového neviděla (pardón, nečetla, pomatení smyslů z toho, že dneškem končí škola a začíná až 3. ledna, je stále hodně silný faktor). Nesmrtelnost plus džungle. Podivné, ale skvělé.
Vědecké centrum v Amazonii. Páni. Hromada strýčků vědců. Pia, která většinou ztělesňovala hrdinku s rozumem (občas ji bohužel chytily záchvaty namyšlenosti). A celkově výborně vykreslené postavy až mi to bralo dech.
Když si to vše takto projdu, těch 5 hvězdiček by bylo jasných. Ale…
Ze začátku jsem se nemohla začíst, nevím proč, vážně netuším. Možná to bylo až příliš vědecké, možná mi ten styl na prvních stránkách prostě úplně nesedl. Nebudu zapírat, že když jsem Počátek četla v autobuse a vedle mě seděl nějaký muž, že jsem se cítila, jako bych studovala nějakou odbornou literaturu zaměřenou na biologii.
Spoileruji!
Eio byl ale naprosto dokonalý! Kluk z džungle, co to jako?! Při poslední scéně, když vyprávěl, jak prožíval to, že Pia vypila nektar z elysie. Přišlo mi to hrozně dojemné.
A co se strýčka Paola týče, to bylo to největší monstrum, jaké se v knize vyskytlo. Tedy… asi by hodně soupeřil s matkou Piy (nevím, jak skloňovat).
Musím se ale přiznat, že nejvíc jsem zbožňovala Harriet. To byla super ženská.
Konec spoileringu!
Takže si to shrneme. Kniha má zajímavý námět, který je skutečně neotřelý, a myslím, že milovníky originality by měla ve většině případů chytit. Styl psaní, jenž jsem si ze začátku moc neužívala, se mi nakonec přeci jen vryl do hlavy a zvykla jsem si na něj. Představovala jsem si i samu sebe v džungli, což je co říct. I když jsem si chvílemi připadala jako vědec studující biologii, musím uznat, že zajímavost z této knihy rozhodně čiší.
Bylo tu však i pár momentů, které mi prostě úplně nesedly (například Pia a její namyšlenost), takže možná toto bude tím jedním důvodem, proč dávám jako konečné hodnocení čtyři hvězdičky.
Doporučit mohu, je to oddechová četba. Myslím, že nic nezkazíte tím, když po ní sáhnete. A jestli chcete prožít sladké Vánoce, které se sem už řítí, toto je jedna z těch nejvíce ideálních možností.

1 22.12.2017