kiddlinka komentáře u knih

O literární úrovni samozřejmě nemá cenu se bavit (fanfikce - první mínus, založená na Stmívání - druhé mínus, klasická harlekýnka - třetí mínus), a tudíž pouze poznamenám, že FSoG nemá s BDSM a dominancí/submisivitou nic, slovy NIC, opakuji NIC společného. To, co Jamesová popisuje, je klasicky romantizované zneužívání, znásilňování a obírání o svobodnou vůli, jakých je ženská romantická literatura plná, o oblíbené fantazii "a dyť já toho grázla můžu svou láskou předělat" ani nemluvě, a jako takové to vůbec nestojí za pozornost (snad jen za postřeh, že sexuální scény jsou neskutečně nudné a připomínají manuál k nábytku z Ikey - "zarážku A vsuňte do dolíku B..."). Nebezpečným se FSoG stává až v okamžiku, kdy to blbé, sexuálně nezkušené panenky líné rešeršovat začnou považovat za přesný popis existujícího, specifického životního stylu a od prostého honění přejdou k vyhledávání reálných předpodob. Ach, pytle na mrtvoly se koukám začnou plnit a veškerý pokrok, který BDSM ve svém veřejném obrazu za poslední desetiletí učinilo, je mávnutím kouzelného proutku neznalé autorky rázem v řiti. Ale jako detektivní thriller o naivní huse, která sedne na lep psychopatickému vrahovi, by to bylo božské. PS: pro ty, kteří by mě snad chtěli obvinit z prostého opovrhování Lifestylem a z jeho nepochopení - v BDSM vztahu nepíská dominant, nýbrž submisiv a vše je založeno na takové té Greyovi protivné maličkosti zvané SOUHLAS. Oba dva koncepty nevidělo FSoG ani z rozjetého vlaku a já vyzývám každého ochotného je hledat, aby se o to pokusil. Nic? Jaký to šok. PPS: ta niterní bohyně s Downovým syndromem ať laskavě zhebne.

Rozbřesk je od první do poslední stránky umocněním toho, co je prohnilého na celé sáze. Shrňme si to:

1) Bella – ještě psychotičtější než dřív, se sílícími sklony k melodramatu, frackovitosti, neustálým změnám nálad a dětinskému vztekání kvůli naprostým maličkostem. Projevuje se jako vyděračská hysterka a manipulativní svině závislá na sexu a beze stopy smyslu pro humor, která vždy musí dosáhnout svého, ať už jsou rizika jakákoli. Bella se chová tak moc jako rozmazlený pětiletý harant, že mám silné pochybnosti, že by v někom dokázala vzbudit sexuální touhu, natož lásku nebo jen ochotu strávit v její společnosti víc jak pět minut. Nejhorší je, že Meyerová zcela očividně upřímně věří, že popisuje vyspělou, citlivou osobnost.

2) definitivní zničení upírů - byla bych schopna vyrovnat se se třpytěním, vegetariánstvím, denním životem, dokonce bych i překousla ty „cool“ schopnosti, kvůli kterým se Stmívání mění na něco mezi X-Meny a Harry Potterem, a možná i absentující znavenost životem, pokud by ovšem nezmizel hlavní rys upírů, a sice ohromující kvantum znalostí. Jenže místo aby upíři využívali nekonečné množství volného času ke studiu světa, věnují se raději neustálému šukání. Pořád nevím, jestli to mám považovat za geniální vysvětlení toho, proč jsou Meyerové upíři ve všech ohledech na stejné úrovni jako teenageři, za společenský komentář mormonské autorky, která takto naznačuje, že sex je zlo, neb pohlcuje, nebo mám radši věřit, že zamilované Meyerové v její touze po divokém sexu s Edwardem už úplně hráblo.

3) nefunkční vnitřní svět – nelogičnosti se množí exponenciální řadou, s konečnou platností docházím k závěru, že Meyerová se nevyzná ve vlastním literárním světě a jde jí jen o navlhlé popisování Edwardovy dokonalosti. V dimenzi Meyerové vznikají myšlenky v „mysli“ a city v srdci, a proto lze city na rozdíl od myšlenek ovlivňovat (ale pozor, bolest už v srdci nevzniká, to by totiž znamenalo, že by naše princeznička nebyla úplně ve vatičce); dospělí upíři duševně stárnou a vyvíjejí se, nicméně upíří mimina duševního vývoje a učení schopna nejsou. Proč? Protože bagr; stoletá mrtvola (ale pozor, pouze mužská) je uzpůsobena k oplodnění živých. Čím, když její spermie jsou dávno mrtvé? Nevím, asi jablečným džusem; chromozomové páry se chovají poněkud zbrkle:
a) dítě s chromozomovým párem navíc nebude hybrid, ale mentálně postižený s Downovým syndromem.
b) neexistuje jediný důvod, proč by měli mít „vlkodlaci“ a upíři jiný počet chromozomových párů než lidé.
c) pokud skutečně mají upíři vyšší počet chromozomů než lidé, pak nemohou s lidmi plodit potomky.
Závěr: Meyerová přeskakuje vnitřní logiku, neb ji zdržuje od vášnivého sexu s Edwardem.

4) vývoj postav – bez jakéhokoli objektivního důvodu se Jacobův charakter změnil z původního milého rošťáka nejprve na násilníka a pak na ublížené, iracionální, angstící děcko, které potřebuje profackovat, aby konečně přestalo obviňovat lidi z toho, že ho nemilují. Dále Bella je v jednu chvíli zapřísáhlá bezdětná a v druhé se rozplývá nad myšlenkou, že bude mít och tak krásné miminko, a po přeměně své „hluboké“ a „osudové“ city k nejlepšímu příteli odsune stranou s tím, že „to nejspíš byla jen lidská slabost“. Takhle prosím životné postavy opravdu nevypadají.

5) lenost zachycovat a popisovat – názvy kapitol v Jacobově sekci mluví za vše.

6) konec – Bella nemusí obětovat vůbec nic, nemusí na nic čekat a získá úplně všechno: nesmrtelnou dceru, životní lásku, úžasný sex, Charlieho, sebeovládání, unikátní schopnosti, „vlkodlačí“ smír i Jacoba. Nádavkem se topí v penězích, je zahlcována drahými dary a obdivem a má k dispozici otrokyni, jejímž jediným cílem je starat se o Bellinu garderobu. „Konflikty“ se vyřeší naprosto nepřijatelně bezproblémově, ať už jde o Charlieho, Volturiovy nebo Jacoba, který se příhodně změní na pedofila.

Závěrem: Celá sága Stmívání nemá sebemenší literární, výpovědní nebo fantazijní hodnotu, je to vlhký sen zoufalé a osamělé ženy středního věku, která se vidí v hlavní postavě, je určen emocionálním a nevyspělým osobám všech věkových kategorií a jako takový by měl být i hodnocen.

Připadám si, jako bych sem propadla z jiné dimenze (muhehehe), kde je Nikdykde úplně odlišná knížka, faktem ale je, že vržení do děje bez jakéhokoli náznaku, o co jde (popřípadě jak ten svět funguje, jestli je Podlondýn skutečný a fyzický, nebo jen postavy vnímají naši realitu jinak, proč a jak probíhá propadávání trhlinami, proč vedle sebe žijí lidé z různých epoch – to tam nikdo neumírá? A jakou roli hrají všechny ty krysy? A proč je Richard schopen Dvířce v Nadlondýně pomoct?), trvající přibližně do poloviny knihy fakt nepovažuju za přednost (a podrobného objasnění se nedočkáme vůbec). Ano, máme být ze všeho stejně perplex jako hlavní postava, ale podstrčit mi za těch tři sta stránek tu a tam nějakou dobrou duši, která aspoň naznačí, co a proč se děje, by bylo nápomocnější než nechat prolétávat metrem nějaké záhadné chobotnice a nabídnout jediné vysvětlení, a sice „pokud chceš zůstat při smyslech, tak se radši neptej“. Jelikož se zázemí, jež disponuje úžasným potenciálem (jak by se na něm asi dokázala vyřádit taková Rowlingová), vůbec neobjasňuje a já nevím, proč se děje to, co se děje, mění se Nikdykde na slaboduchou akčňárnu s plochými postavami, které jsou buď pompézní a otravné (de Carabas, Dvířka), nehotové (Richard se ani na konci v žádného Nea nepromění a přes Gaimanovo zbožné přání zůstává stejným ňoumou jako na začátku) nebo působí jako slabá nápodoba postav bratří Coenů (Croup, Vandemar). Na konci jsem měla pocit, jako bych právě dočetla děsně natahovaný úvod a vlastní kniha měla teprve začít.

22 29.09.2011

STMÍVÁNÍ 2.0

Ne, vážně to není jiné. Meyerová pořád neumí psát nic než květnatou, kýčovitou prózu, jejíž použití jednak značně zamlžuje interpretaci (viz níže), a dále znemožňuje si cokoli popisovaného představit, protože popisy mají podobu vzletných adjektiv a přirovnání bez reálné kostry (na popis baterky coby svítícího válce jen tak nezapomenu). Máme tu stejné typy postav: sraby, jejichž bezpáteřnost a připosranost má evokovat nevinnost, násilníky a sobce, kteří projevují lásku touhou chovat partnera jako ve vatičce, a to i na úkor nejzákladnějších morálních principů. Stále tu je to automatické zaláskování na první pohled, které redukuje emocionální náboj vztahu a kvůli němuž působí prohlášení „najít lásku“ asi stejně intenzivně jako „najít klíče“. Meyerová se furt nenaučila psát ich-formu a neustále popisuje názory a pocity druhých postav, o nichž nemá mít vypravěčka tušení. Nepřišli jsme ani o nerozpracované motivace, nesmyslné činy, skokový vývoj nebo zápletku určenou jen k vymýšlení způsobů, jak uspokojit Meyerové fetiš a cicmat se se dvěma chlapama zároveň. Zůstala i manipulace k sexu, logické blbosti a nulová rešerše (antibiotika nefungují, kdokoli si může skočit do výtahové šachty, morfium je lék a univerzální prostředek proti bolesti, a pokud nějaký doktor nebo psycholog skutečně pracuje způsobem, jaký je vylíčený zde, pak potěš pánbu). Jediný pozitivní rozdíl oproti Stmívání je náznak děje a zajímavější kulisy.

SVĚT

Spíš než budování literárního světa, děje a postav Meyerovou dosud zajímá „romantická“ zápletka prokládaná nechutnými komentáři o prohnilosti lidstva. Následkem toho zůstávají povaha invaze, charakteristika mimozemšťanů a vztah mezi hostitelem a parazitem zcela nejasné, což je jen umocňováno tím, že autorčin styl pracuje především se vzletností, nikoli informováním. Nepovažovala bych to za takový problém, kdyby právě z těchto věcí nevycházely zásadní dějové zvraty. Meyerová nejenom ignoruje zcela klíčové otázky ohledně povahy svého světa, ale pokud už se do nějakého vysvětlování pustí, často si protiřečí. Tak například: mimozemšťané mají vymazat „já“ hostitele, ale dané „já“ je nadále ovlivňuje. Jednu chvíli si dokonale pamatují svou minulost a v tu další mizí vědomí minulého života. Prostřednictvím svého hostitele mají zároveň vědět vše o novém světě a být zmatení základními věcmi jako rozmnožování a sociální interakce – což jde přímo proti duchu invaze, která je líčena jako nenápadná.

MYŠLENKOVÉ JÁDRO

Dává dokonalý smysl, aby mimozemšťan trpící Božím komplexem a přesvědčený o své morální nadřazenosti zaujímal vůči lidstvu přezíravý postoj. Pokud má však být tématem knihy oslava lidstva, „polidštění“ a uvědomění si vlastních chyb, pak bych čekala, že tenhle postoj se někdy v průběhu děje změní. A právě tady spočívá zásadní vada Hostitele a potažmo celého Meyerové díla: k tomuto nejenom že nikdy nedojde, ale falešným naznačováním změny je kniha tak neskutečně pokrytecká, že je při jejím čtení takřka nemožné nesrat nukleární hřiby. Wandin přístup k lidem se z počátečního strachu a odporu mění na přezíravou shovívavost, jakou pociťujeme k psům a dětem, na něž přeci nemůžeme klást vysoké nároky. I na konci jsou lidé násilné stvůry a duše jemné, nevinné bytosti, jejichž čistota může být zkažena pouze lidským vědomím (viz hlavní Hledačka). Naprosto nejnechutnější je ale Wandino (a Meyerové) chápání genocidy: ta není špatná, protože se jedná o systematické, cílené vyhlazování vědomého inteligentního druhu, ale protože mezi násilnými prohnilými lidmi existuje pár přijatelných jedinců, a genocida tudíž není zasloužená - nutnost ospravedlnit se není kladena na parazity, nýbrž na lidi. Je to stejně šáhlé, jako kdyby Hitler prohlásil, že Židi si zplynovat nezasloužili, protože navzdory původním předpokladům přece jenom nežrali děti. Důkazem tohoto zajebaného pojetí genocidy budiž to, že Wandě, tj. osminásobné vražedkyni i na samém konci připadá v pořádku kolonizovat cizí druhy, a dokonce k tomu podniká aktivní kroky, protože "oni se na rozdíl od vás nebrání". Zábavné je, že pokud bychom se této definice genocidy drželi, museli bychom nutně dojít k závěru, že to duše jsou tu podřadný amorální druh a to ony si zaslouží vyhladit: na rozdíl od nás totiž nedisponují svědomím, sebereflexí, nejsou schopny odlišit dobro od zla a neřídí se ničím jiným než vlastními sobeckými zájmy, jež nejsou ani ospravedlnitelné (pro kolonizaci například neexistuje jediný objektivní důvod). Konat dobro je možné, pouze pokud je motivováno zamilovaností, nikoli proto, že je to samo o sobě správné – podobná úvaha Wandě vůbec nepřijde na mysl a ani ostatní duše nenapadne řešit morální implikace svých činů. Lze dokonce učinit přesvědčivý argument, že duše jsou neschopné lásky, protože láska je zde zobrazována jednak jako reziduum hostitele, a dále jako způsobená vlivem lidských těl. Ani onu proklamovanou nenásilnost nelze brát vážně, protože ačkoli Wanda nevezme do ruky zbraň ani na vlastní obranu, neustále doufá, že si ruce místo ní ušpiní někdo jiný.

VE ZKRATCE

Hostitel není nic než romantizovaná Invaze lupičů těl, v níž se nechtěně naznačuje, že mimozemšťani jsou vlastně morální bytosti v právu. Kulisy se oproti Stmívání sice změnily, ale tematicky, myšlenkově, stylově i obsahově je to stejné, možná ještě odpornější než upíří sága.

19 28.02.2013

Že jsou MKNŽ neskrývanou agitkou, jsem věděla, ale s mizerně napsanou osočující tirádou (sebe)nenávistného komouše jsem opravdu nepočítala. V prvé řadě bych chtěla vyvrátit onen mýtus, že ač je kniha asi tak hluboká jako louže na Sahaře, představuje aspoň čtivou ukázku dobře odvedeného řemesla. Nepředstavuje. Larsson nezvládá nejzákladnější požadavky na tvorbu postav a (detektivního) příběhu a cizí jsou mu i ty nejsamozřejmější zásady při psaní literárního textu. Styl knihy se dá popsat jedině jako novinářský: nikoli orwellovsky novinářský, se smyslem pro detail a stručnou výstižnost, nýbrž suchý, užvaněný a plný vyprázdněných klišé. Autor se nedokázal ani rozhodnout, zda vyprávět z pozice vševědoucího vypravěče (kteroužto techniku si plete se zapáleným brojením na blogísku) či omezené er-formy, a tak oba postupy střídá klidně i několikrát v rámci jedné kapitoly. Oddíly prokládané zásadně na těch nejnepřirozenějších místech prozrazují nulový cit pro plynutí textu, popisy jsou strojovými seznamy činností a předmětů bez informační či estetické hodnoty a princip „show, don’t tell“ Larsson očividně považuje za fašounský koncept. Příběh nelíčí detektivní úsilí a souboj mozků, ale je citováním statistik příležitostně přerušeným několika deus ex machina. O chybách v rešerši přípustných leda tak u 13letého začátečníka nemluvě (ne, zamlklá propadající žákyně by nebyla celým učitelským sborem jen tak odmávnuta, páč je to pohodlnější, a to ani na měšťance někde v Ulanbátaru). Mnohem problematičtější jsou však MKNŽ ideově, neboť jsou v podstatě dokonalou definicí misandrie. Kniha není ničím jiným než sadistickou power fantasy o převrácení rolí v údajně patriarchální společnosti a mstě na (přirozeně mužských) utlačovatelích. Při zohlednění klasického levičáckého tropu "zlý bílý, heterosexuální křesťan" neexistuje v celém textu jediná kladná mužská postava – pouze Blomkvist se přibližuje přípustnosti, a to jenom proto, že je dobrovolně a ve všech ohledech naprosto pasivní, a tedy neškodný. Přístup k mužům obecně je doporučován preventivně raději podezřívavý, neb i za maskou řádného občana s neposkvrněným veřejným obrazem se s nejvyšší pravděpodobností skrývá násilnický sadista (nápověda: protože má penis!) Larsson dokonce povrchně zavadí i o dávné filosofické problémy „výchova/prostředí vs. přirozenost“ a "vina, již nese společnost za asociální jedince", které v jeho podání vypadají přibližně takto: ženy jsou špatné, jen pokud zkažené společností, a muži naopak inherentně prohnilí a spasitelní jen metaforickou kastrací a naprostým odzbrojením. Je mi jedno, že o mrtvých jen dobře: Larsson byl odpornou nápodobou člověka a já se stydím za společnost, kde je nenávist k mužům nejen přípustná, ale patrně též žádaná – kdyby byl jen zlomek z toho, co vyplodil Larsson, namířen na ženy, vláčeli bychom ho kanálem. Avšak misandrie sbírá jedno ocenění za druhým.

Mistr Yandel (!!) si zjevně zapomněl před psaním ukout článek třeťáčkovské gramatiky a stylistiky (krátký úryvek z textu: "Pak pak pak pak, pak pak, ale pak pak, přičemž pak pak pak. Pak? Však pak."). Ts, ts, král Tommen nebude potěšen. Proč překlady čehokoli spojeného s Písní ledu a ohně neomylně vypadají, jako by je smolil Hodor sjetý makovým mlékem? V Talpressu by si od "překladatelů" měli vyžádat zpátky každý halíř, který do tohohle jejich jazykového patvaru vrazili, a pak se pořádně zamyslet nad tím, co všechno jsou ochotni pustit pod svým jménem do tisku.

15 24.06.2015

O Dívce, která si hrála s ohněm do značné míry platí to samé, co jsem napsala už o prvním dílu: mizerný styl (tentokrát obohacený o zcela bezdůvodné skoky do ich-formy, které nelze obhájit vnitřním monologem, a pitomé matematické metafory, jimiž chce Larsson vzbudit dojem hloubky a komplexnosti a jimž jako každý správný začátečník očividně nerozumí), nulový realismus (Salanderová kupuje v übersocanském Švédsku luxusní byty a provádí milionové operace, aniž by to přilákalo pozornost úřadů) a koňská dávka misandrie.

Pokračuje stoprocentní ztotožňování pachatelů s muži, takže i jediný ženský záporák je ve skutečnosti přeoperovaný chlap – prokletí penisu holt člověk neunikne. Vůbec svou neochotou připouštět jiný model než prokazatelně neplatnou dichotomii „muž pachatel, žena oběť“ působí Larsson jako ten typ aktivistického fanatika, který provozovatelům útulků pro muže zabíjí domácí mazlíčky. Zápletka je klasicky schematická, pouze v tomto případě se musel autor extra snažit, aby jí kvůli švédské, zcela mimoňské sexuální politice dodal nějakou váhu, ztotožnil prostituci s obchodem s bílým masem, a mohl tak pronášet zcela neuvěřitelné: „zákazníci prostitutek – pardon, překupníci žen, jsou zločinci proti lidskosti a zaslouží si být postaveni ke zdi“.

Novinkou oproti předchozímu dílu je rozpracování již zmiňovaného dvojího metru „ženy smějí, muži ne“ do zcela nevídaných hloubek: tak například Salanderová smí chrápat s nezletilým, ale samotný akt návštěvy prostitutky je považován za nehorázné zneužívání; Salanderová může vystupovat v roli erotické zaučovatelky, ale Blomkvist musí jasně říct, že není prase a „devatenáctky v minisukních a s dokonalými těly (!!!!) ho nezajímají“; Jakýkoli byť jen náznakově znevažující přístup k ženám je považován za donebevolající sexismus, ale sexuální pronásledování Blomkvista kolegyní, a tedy legitimní harašení je se smíchem odmávnuto jako roztomilé.

Kniha je rovněž krásnou ukázkou autorovy emocionální vyspělosti, protože kdokoli se na jeho milované protagonisty třeba jen ošklivě podívá, je jednak podroben hackování a plánům na zničení života, a později stejně odhalen jako zlý zmrd, který znásilňuje imigrantky.

Mám rovněž podezření, že autor si moc nepamatoval, co v minulém díle napsal, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč je z durdenovské antihrdinky najednou vyprázdněný konzumerista, z bordelářky div ne stepfordská panička, z magora nechápajícího vztah mezi příčinou a následkem vysoce morální osoba, která odjakživa pečlivě zvažuje důsledky svých činů, a z mladistvě vypadající ženské prepubescent, který si pomalu musí podkládat zadek, aby viděl přes stůl. Tyhle nedomyšlenosti jen podporují moji teorii, že Larsson při psaní stejně jako většina amatérů nezapínal mozek, ale raději fantazíroval, jak prostřednictvím svého idealizovaného zástupce Blomkvista prcá nezletilou, nevyvinutou holčičku bez pohlavních znaků, zatímco ona ho při tom mlátí do koulí a nutí ho s pláčem se omlouvat za to, že je muž… Ježišmarja, sundejte to ze mě, uááááááá!

14 23.02.2013

Heleďte, mně nevadí číst suchopárný záznam ze života dvou kurev, přežiju degenerovaný, rádoby liberální étos „žádné pobuřování, maloměšťáku, dyť todle se jako fakt děje“, snesu tu formu jájovského životopisu oslavujícího přízemní chcípáky, který se pro současnou českou literaturu stal bohužel tak nějak příznačným, a docela bych i vydržela, že ta údajná sexuální osvobozenost má klasickou podobu frustrovaného fňukání nad stavem zlých chlapů, jimž deprimované, nesebevědomé autorky ochotně dělají snadno zaměnitelnou nádržku na pivem nasáklou mrdku, přičemž jejich ultimátním cílem beztoho je skončit v náruči vytouženého prince, který z nepochopitelného důvodu ten ementál proděravený nesčetným množstvím cizích pér nabodne na svého bílého koně. Ne: co mi fakt vytáčí bradavky o 360 stupňů, jsou ty čtenářské a mediální ejakulace na téma novo-hrabalovské nebo Bukowského estetiky, přestože každý, kdo nemá mozek obalený zaschlým spermatem, musí vidět, že tímhle amatérským, křečovitým tlacháním marně se pokoušejícím o výrazný hlas by si žádný skutečně kontroverzní a pohoršlivý autor nevytřel ani svou průjmem opatlanou prdel.

13 24.01.2014

„Největším tajemstvím je, že žádné tajemství není.“ Navzdory očekáváním není Musíme si promluvit o Kevinovi pouhým parazitem na bulvárním tématu, ale motiv školního masakru používá jenom jako odrazový můstek, a to ještě ani ne k přepokládané fascinaci vraždou, zlem a jeho motivech. Shriverová míří výš a její příběh hororového mateřství není ničím menším než úvahou o smyslu života a existenciálním hledáním opravdovosti a upřímnosti ve světě, který je vyděšen přiznat si, že na odvěké otázky nemá odpověď, a tak raději znalost a z ní vyplývající autoritu předstírá a schovává se za vyprázdněné neprožité rituály a schémata. Co dělat, když vše kolem mě je tak neskutečně blbé, protože to není ryzí a opravdové, ale slouží jen jako rozptýlení od nutnosti připustit si, že možná nejsem víc než obyčejné pompézní hovno, které nemá ani páru? Kevin je Eviným trestem a zároveň vykoupením: trestem proto, že se stejně jako její manžel opovážila shodit hledání Odpovědi na syna v perpetum-mobilovské úvaze „smyslem života je dítě“, a vykoupením, protože na rozdíl od Franklina na existenci nezodpovězené Otázky nikdy nezapomněla. Závěrečná pointa (mimochodem snad nejlepší red herring, jaký jsem kdy četla) není lacinou osobní pomstou, ale právě šancí na opravdovost: teprve když klesneme na Kevinovu úroveň a stejně jako on hledíme bez jakéhokoli rozptýlení do toho nekonečného černého tunelu, můžeme doufat, že se po prožitém utrpení nakonec vynoříme na druhém konci jako lepší lidé, kteří "vědí".

13 25.11.2011

Kdokoli se dostal dál než za prvních dvacet stránek, tomu musí být jasné, že ty masy požadující Rushdieho smrt tuhle knížku neviděly ani z rozjetého vlaku. Ne proto že by nebyla rouhačská (sekvence z bordelu, kde prostitutky nesou jména Mohamedových žen, je rouhačská přímo orgasmicky, zrovna tak otevřený výsměch vzniku Koránu), ale protože takhle surrealistická, symbolická a intelektuální próza zrovna čtivo pro masy není. Něco tak báječně nactiutrhačského a nekorektního by dneska už nikdo nevydal.

13 29.09.2011

Ech, tak začněme pozitivy. Jsem si celkem jistá, že Collinsová objevila revoluční způsob, jak využít obecně nenáviděnou, narcistní a obtížně uchopitelnou ich-formu – kombinací s přítomným časem a zvoleným tématem propůjčila svému příběhu aktuálnost, naléhavost a čtivost, která doslova znemožňuje knihu odložit. Navíc vyprávěním v přítomném čase se docílilo výrazného zlogičtění ich-formy, která i v rukou mistrů obvykle zatěžuje čtení otázkami, jako komu a proč postava vypráví, z jakého důvodu zpětně zmiňuje úvahy a popisy a jak si to všechno proboha pamatuje. Dále HG disponuje protagonistkou, která jako jedna z mála v současné, a to především ženami napsané literatuře, není nesnesitelná, neschopná a nepřiznaně bezcharakterní husa. A teď negativa. První problém spatřuji v tom, že Collinsová si dává velký pozor, aby hlavní hrdinové nemuseli čelit v podstatě žádným obtížným volbám a řešit složité morální otázky. Všichni, jimž se musejí osobně postavit, jsou zlí, zlí, zlí záporáci, a jejich likvidace tudíž nepředstavuje žádné dilema. Collinsová navíc ve prospěch plynutí příběhu a charakterizace postav (jež jsou mnohem propracovanější než v často zmiňované Takamiho Battle royale) prakticky ignoruje jakékoli hlubší úvahy o proměně v krutého vraha, o svobodě jednotlivce nebo o osobních hodnotách a povrchně se zajímá jen o kontrast mezi skutečností a pečlivě připraveným obrázkem v televizi. Ve spojení se zmíněnou čtivostí tak hry o život zdaleka nepůsobí jako barbarská totalitní praktika, ale jako kulervoucí zábava, kterou bych si sama docela ráda naladila. A tady spočívá vada, která HG láme vaz: právě ona lehkost a zábava, hezoučký, ucelený a bezbolestný příběh, u něhož se dojmeme, ale jenž nám nijak neublíží. Collinsová v podstatě kritizuje sebe samotnou, aniž by si to uvědomovala, a ve výsledku tak stvořila něco, co naprosto není problém si nezávazně vychutnat, ale nelze to ani v nejmenším brát vážně.

11 01.08.2012

Bella je omámená, kdykoli svého vyvoleného uvidí, tráví s ním 90% procent času, nevadí jí totální kontrola nad jejím životem, ani to že je za ni rozhodováno, s kým se smí přátelit, blábolí o spřízněnosti duší a lásce na věčnost, dokonce je ochotna stát se vykastrovanou verzí kdysi hrůzu nahánějícího monstra, přesto jí myšlenka na manželství s Edwardem navozuje záchvaty dávení, neboť se nechce už ve 20 vázat a bojí se, co by řekli lidi. Charlie nesnáší Edwarda, dělá scény, kdykoli ho v blízkosti Belly načapá, přesto jí ho z nějakého důvodu toleruje, ačkoli Edward je i podle jeho názoru tím nejhorším, co ji mohlo potkat - a Meyerová ani jednou nenaznačí, co je účelem tohohle chování. Edward Belle vysvětlí, že z ní nechce mít upíra, protože se bojí, že ji tím připraví o duši, načež Bella nadšeně vypískne „to je super, už jsem se bála, že je to proto, že bych se ti tak nelíbila“ – a Meyerové to přijde naprosto normální. Bella neváhá poslat přátele do bitvy, aby jí zachránili její nevděčný zadek před likvidací, načež v tu samou chvíli hazarduje se životem sváděním nadrženého upíra k sexu – je vidět, že její neustálé řeči o hlubokých výčitkách svědomí jsou myšleny opravdu vážně. Logika to bere do zadku přímo epicky. Zatmění už není ani vzdálený pokus o literaturu, je to prachsprostá fanfikce. Styl Meyrové charakterizuje TOTÁLNÍ lenost – lenost popsat dojmy, lenost zachytit prostředí, lenost vykreslit postavy a hlavně lenost psát vysvětlovací scény tak, aby se čtenář v 90% případů neztrácel, o čem je to vlastně řeč. Všechny ty předjímavé věty typu „a pak se to stalo, a pak mi to došlo, krve by se ve mně nedořezal“ následované několika odstavci bezobsažné vaty brousící kolem horké kaše patří do repertoáru desetiletých autorek. A celý ten důraz na to, jak je Bella bez chyby, obětavá, skromná, ačkoli ji všichni zbožňují (a ona samozřejmě nemá nejmenší páru proč), a jak svým rodičům dělá od svých sedmi let odborný pečovatelský dohled! Tohle je nejexemplárnější ukázka Mary Sue od původní Mary Sue. PS: Návod jak na první pohled poznat špatnou knihu: začíná závěrečnou, vágně popsanou scénou, která se marně pokouší vyvolat napětí, a dalších 400 stránek o ní nebude ani zmínka. To ilustruje, že autor knihy nemá nejmenší tušení, co je to literatura, neboť si ji plete se zkratkovitým popisováním filmových obrázků, a proto by měl čtenář knihu spálit a autora análně znásilnit hřeby pobitým kyjem. PPS: jak blbý a nedovzdělaný v dějinách vlastní země musí člověk být, aby mu jakožto americké rodačce nepřišlo ani trochu divné, že postava žije během Velké hospodářské krize jako ve vatičce, protože její papá je bankéř?!

SPOILERY!!. Na V jako Vendeta je snad nejvíc vidět typický rys Mooreových děl, a sice tendence slučovat nejrůznější umělecké formy, ať už jsou to citace klasické literatury, divadelní přepjatost, filmový střih nebo hudební fraška, oproti jiným Mooreovým knihám zde ale nejvíc dostává slovo divadelní stylizace, což se nejvíc projevuje na postavě „V“, jíž je sice odepřena role univerzálního vypravěče, jehož hledisko by mělo udávat ráz příběhu, přesto je to on, kdo příběh doslova „inscenuje“. To on dává impuls ke změnám, to on zdánlivě nepochopitelné a neodůvodnitelné události dovádí do kýženého konce a dává jim význam (viz případ, kdy postava zdánlivě pro příběh zcela nepodstatná prokáže svou důležitost, když je na závěr vmanipulována uměle vyvolanými okolnostmi do vraždy diktátora) a to jemu jsou jako jedinému známy všechny důsledky všech činů. Divadelní koncept ještě potvrzuje a umocňuje až okázalá teatrálnost a divadelní charakter jednotlivých situací, promluv a událostí, jež „V“ cíleně „inscenuje“ (viz. papírové kulisy koncentračního tábora, v nichž je jeho bývalý dozorce následně odsouzen; výbuch parlamentu, jež „V“ taktovkou diriguje; usmívající se antická divadelní maska s tváří Guye Fawkese, za níž se „V“ skrývá; vytvoření neexistující situace, v níž je spolupracovnice „V“ zdánlivě zajata tajnou policií a mučena; promluva „V“ k občanům Británie v přímém televizním přenosu, která je pojata jako rozhovor ředitele firmy – tedy světa – se zaměstnanci, jimž se hrozí propuštěním; sadistický příslušník tajné policie je nucen projít se po okenní římse ve dvacátém patře a umírá, když uklouzne na banánové slupce, kterou mu tam „V“ nastražil). Moore si je této okázalosti očividně velmi dobře vědom, neboť v situacích, kdy by čtenář do očí bijící nepřirozenost dění již mohl považovat za nechtěnou vadu, autor stranou upozorní na tento intelektuální koncept, čímž v podstatě podkope jeho vážnost a shodí jej („Vzdávám to, ty hádanky mě nebaví. Chci obrátit stránku a přečíst si řešení.“).

Moore je vysoce originální nejen ve formálním pojetí, ale i co se obsahu a myšlenek týče. Naprosto jednoznačná podpora anarchismu, silně levicového smýšlení a angažovaného terorismu je nekorektní už sama o sobě. Vzhledem k tomu, že V jako Vendeta je v jádru známý příběh o všemocném superhrdinovi, je nezvyklé i převrácení stereotypního konceptu hrdiny bojujícího proti nepříteli do podoby, v které nepřítele ztělesňuje většinová společnost (tedy nikdo „zvenčí“, jak je obvyklé) a boj proti ní ospravedlňuje pohnutka zachránit ji před ní samou. Zrovna tak morální profil „V“ není zcela bez poskvrny. Ve výsledku tak dochází k tomu, že místo aby bezúhonný hrdina zachraňoval nevinnou společnost, bojuje padouch za zkažené a prohnilé společenství.

Ačkoli se ve V jako Vendeta neustále objevuje téma osobní pomsty, ta je nakonec vždy podřízena většímu plánu a odsunuta do pozadí jako nepodstatná z hlediska „vyššího cíle a blaha“. Základní poselství knihy je tak více než rozporuplné, neboť Moore nám na jednu stranu tvrdí, že není nad naprostou osobní svobodu jednotlivce a zároveň že v zájmu kolektivu je nutno obětovat osobní zadostiučinění. Což může znamenat jak nedomyšlenost, tak to že Moore své pojetí svobody dovedl i v interpretaci svého díla až do naprostého konce.

10 29.09.2011

Ačkoli se „Darwinismus a inteligentní plán“ snaží tvářit jako kontroverzní vědecká publikace, není to nic než nudný přehled nejslavnějších kreacionistických hitů (IP tomu říkat odmítám, neb přes všechnu zmatenou snahu odlišit IP od kreacionismu se obě dvě myšlenky shodnou na jednom: existuje jen malá pochybnost, mezera, nejasnost? Hotovo, šoupnem tam Boha. Pardon, dizajnéra): špatné a nedostačující definice, žonglování s nejasně danými termíny a slovy, okázalé obechcávání vědeckých metod, neznalost elementárních faktů a protivníkových pozic, neodůvodněné předpoklady, neschopnost udržet koherentní myšlenku, nezohledňování vývoje v průběhu milionů let (aby, ne vždyť Země je 6000 let stará), neznalost principů logiky a zároveň odvolávání se na ni, popírání sama sebe, ignorování dobové podmíněnosti poznatků, překrucování citací, nepředkládání důkazů, pastička na myši a oko a „dokonalé“ uspořádání vesmíru (! Ano, až tak velká je intelektuální kapacita autora a jeho představa o inteligenci čtenáře, že skutečně použil argument, který vyvrátí a vyvrátilo desetileté dítě) a hlavně starý známý evrgrín: porušování jednoho ze základních principů logiky, a sice že nepřítomnost důkazu není důkaz nepřítomnosti. Dojde i na klasické fňukání o nerespektování blábolu, který nesplňuje nejzákladnější nároky na vědeckou teorii, nepředkládá pro svá tvrzení naprosto žádné důkazy a nikdy úspěšně neprošel ani vzdáleně tak intenzivní křížovou palbou jako evoluce. Wellsova argumentace a definice pojmů je natolik chabá a nedostačující, že nedokáže ani přesvědčivě dokázat, že IP fakt není kreacionismus (buďme ale fér: to by nezvládl ani Dawkins). I laik si musí všimnout, že Wellsova argumentace je ve srovnání s „darwinisty“ podivně vyhýbavá a založená nikoli na pozorování a důkazech, ale má podobu scholastického cvičení na úrovni Akvinského důkazů Boha. Jestli Wells něco opravdu dokazuje, tak že kreacionismus skutečně nevychází z poznání světa, ale ze zbožného přání, emocionálních pohnutek a kromě nekompetentní kritiky „darwinismu“ nedokáže nabídnout vlastní teoretický model. Takže ano: pokud máte neexistující povědomí o biologii, nedisponujete minimálním všeobecným vzděláním, máte nulovou schopnost rešeršovat, jste intelektuálně líní a inteligenčně upozadění a k tomuhle „kontroverznímu“ sporu dvou „teorií“ vás přivedlo jen to, že se vám nelíbí myšlenka, že jste z „opice“, pak je tahle kniha přesně pro vás.

Jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih. Triviální zápletka je pro Arundhati Roy pouze záminkou pro skutečné stylistické a stylové orgie. Mezi časovými rovinami skáče jako tenisový míček a naprosto není výjimkou, že životy postav sledujeme i v rámci jedné kapitoly během jejich dětství, dospělosti nebo smrti a v případě dvou hlavních hrdinů dokonce i v době „before the Life began“. Spolu s naprostým překopáním časové posloupnosti příběhu se právě tento aspekt díla hlavní měrou podílí na tajuplné atmosféře knihy, která nemá daleko k magickému realismu. Arundhati Roy splétá jemnou pavučinu plnou detailů, proudu vzpomínek a nejasných narážek na neznámou tragédii, čímž nás nutí prožívat naprosto rudimentární situace (vedro v autě cestou do kina na „Za zvuků hudby“, pach veřejných záchodků, sledování televize, když venku zuří bouře) a soustředit se na to, o co jde v případě této knihy především, a to na jazyk.

Není nijak přehnané tvrdit, že oním „Bohem maličkostí“ z titulu je právě Arundhati Roy. Pro svůj debut si vymyslela vlastní jazyk, který charakterizují neobvyklá spojení, slovní hříčky, originální přirovnání a unikátní pozorovací talent, s jejichž pomocí se jí daří ozvláštnit i tak obvyklé a mnohokrát zpracované situace jako popis těla v rakvi (jedna mrtvá vosa, jeden netopýr a co to udělá). Kniha přetéká postavami s vlastními specifickými rysy, vzpomínkami a životními osudy, a proto autorce nic nebrání nás spolu s charaktery na patnáct stran zamknout do rozpáleného auta obklopeného komunistickými demonstranty a chrlit na nás svá pozorování ohledně Rakheliných růžových brýlí z plastu nebo Esthovy elvisovské čupřiny, popřípadě to celé proložit úvahami o roli komunismu a kastovního systému v Indii šedesátých let a během toho všeho nám ještě představit novou postavu. Bájo.

Btw: pokud vaše angličtina přesahuje aspoň trochu běžný komunikační průměr, sáhněte po originálu. Je mi sice jasné, že překládat něco tak monstrózního musí být pomalu za trest a prohra je skoro nevyhnutelná, ale ta kniha je v české verzi prostě zprzněná až k pláči.

10 29.09.2011

King tak dlouho ryl do literárních snobů, pro které komunikace se čtenářem stojí daleko za možnými ostruhami od odborníků na symboliku barev v díle Nathaniela Hawthornea, až sám zplodil něco tak zmateného, že se člověk bojí zeptat se, co tím chtěl autor říci, v obavě, že se mu dostane pohrdlivého šklebu a odpovědi „prostě vnímej tu hloubku, né“ (O psaní). Ano, koncept a premisa knihy jaksi vylučují jiné plynutí příběhu než pomalé a rozvláčné, jiné postavy než váhavé a neochotné nořit se do bolestivých vzpomínek, ale odvažuju se tvrdit, že v tomto případě to King s roztahaností silně přepísk. Velice prostá myšlenka je nafukována a natahována, zbytečné popisy se kupí, momentální pointy se nedůvěryhodně oddalují a na kostru nedobrovolného návratu k ošklivé minulosti se navěšuje tolik odboček a cingrlátek, až se vše pod vahou vzniklého dojmologického monstra hroutí. Zatím zdaleka to nejhorší, co jsem od Kinga četla („četla“, protože si stojím za tím, že Lisey a její příběh je něco naprosto nečitelného).

9 29.09.2011

Nepodporuju Trumpa ani Brexit, nevolila jsem SPD, krále koblih, ani hradního ochlastu, nejsem putinista, svoje anti-islámské období už mám taky za sebou. Po několikaleté libertariánské epizodce jsem přesvědčením zapadla někam mezi nudné socdemáky, to je kamsi, co by Applebaumová označila za přijatelný levicový střed. Vypisuju to, aby nevznikaly žádné dohady, proč Soumrak demokracie považuju za to nejzbytečnější, co si člověk může ze současné tsunami literatury o vzestupu autoritářství na Západě vybrat. Applebaumová neřeší socioekonomické podmínky, kulturní nastavení, historii a v podstatě ani tu politiku. Kniha je amatérským psychologizováním z gauče, které si klade za cíl moudře z odstupu vykoumat, proč autorčini někdejší kamarádi sešli ze správné cesty pravicového středu, a dosaženými závěry toho vypovídá mnohem víc o Applebaumové než o světě kolem ní. Hned ze začátku se totiž nade vši pochybnost ukáže, že analýza vnější reality není to, o co autorce jde. Jde jí o obhajobu své vlastní socio-ekonomicko-politické ideologie a o vyvázání této ideologie z jakékoli odpovědnosti za současný stav věcí. Dozvíme se tak například, že finanční krize z roku 2008, způsobená globálně převažující myšlenkou neoliberalismu, měla na svět marginální dopady, a tudíž jakékoli vysvětlení vzestupu autoritářství socioekonomickými faktory, s reálným základem v neoliberálních řešeních, je ze své podstaty pitomost: člověka až fascinuje, jak ideologie, která posledních 30 let formovala každou sféru západního života, může mít tak minimální dopady na cokoli. Padají i vysvětlení špatně nastavenými systémy, v nichž je snazší dosáhnout úspěchu pro lidi s dobrým rodinným zázemím a konexemi: to je podle Applebaumové samozřejmě blbost, neboť západnímu světu vládne meritokracie ve své ideální podobě. Ona sama, pocházející z bohaté rodiny s konexemi, v tomhle společenském nastavení koneckonců uspěla, tak kde je problém? Autoritář je tudíž z definice zapšklý neschopa, který pohořel v Applebaumové meritokratickém světě intelektuálů vedoucích intelektuální rozhovory v intelektuálních saloncích. A navzdory ustavičnému filozofování o údajné psychologické neschopnosti autoritářů snášet tzv. kakofonii svobodné demokratické diskuze velice rychle vyjde najevo, že problém s touto diskuzí má především Applebaumová, mimochodem podepsaná pod mimořádně idiotským Harper’s Letter, v němž slavné osobnosti s garantovaným přístupem k masovým sdělovacím prostředkům obhajují svobodu projevu stížnostmi na plebs, který si dovoluje projevit vlastní svobodu projevu nesouhlasem na Twitteru. Applebaumová si neumí představit politickou diskuzi konsenzu, která se netočí okolo kosmetických rozdílů mezi pravým a levým středem, a neumí si ji představit, protože vystoupení z pravo-levicovo-středového paradigmatu znamená rozpoznat svou ideologii nikoli jako Bohem seslaný fakt stojící nad objektivní realitou, ale jako její součást, která zcela přirozeně může objektivní realitu ovlivňovat, a dost možná i selhat. A představa selhání neoliberalismu je pro Applebaumovou něco naprosto nepřípustného. Každé houpání centristické lodičky tedy v jejích očích představuje ohrožení, primárně nezpochybnitelné platnosti jejího světonázoru. Ve stejném šuplíku „extrémních projevů ohrožujících společenský řád“ tudíž přistávají trumpismus, žluté vesty i Španělky masově protestující proti sexistickému soudnictví. Všechno je naprosto v pořádku, tak jak to je, hlavně proboha nic neměnit, byste to akorát pokazili. A jak se tak člověk tím urputným odporem zabývat se realitou mimo Applebaumové uzavřený okruh stejně smýšlejících známých prokousává, dojde mu, že nečte pokus o vhled do faktického stavu věcí: čte životopis Milouše Jakeše, který v listopadu 1989 není schopen akceptovat, že se mu to nějak hroutí a že za to primárně může jeho vlastní ideologie. A to už není ani k vytočení, to je prostě smutný.

8 13.01.2022

Být o něco cyničtější, nazvu to knihou o lásce. Neskutečně fyzické, špinavé a smutné. Doslova šílený styl, vedle kterého Caveova "Oslice" působí jako nevinná vyprávěnka pro děti. Bezkonkurenčně to nejlepší, co jsem od McCarthyho četla.

8 29.09.2011

Hodně náročné na čtení (ani typografická úprava tomu nepomáhá, neb při praktické absenci odstavců se doslova nemáte čeho "chytit"), ale zároveň myšlenkově nesmírně bohaté a atmosférické; když si čtenář celý ten boj mezi přírodou a člověkem a člověkem a jeho nitrem dá dohromady, napadne ho, že takhle nějak musí vypadat peklo. A Coppolova Apokalypsa je definitivní důkaz, že aby byla filmová adaptace věrná, nemusí (nesmí) kopírovat.

8 28.09.2011

Nemám nic proti "prznění" literárních klasik, mashupům, crossoverům a jiným hravým hovadinkám, mám ale trochu problém, když místo aby autor vpravdě geniální nápad zpracoval do nového příběhu, kterému Austenová propůjčí pouze styl, tak do existujícího textu prostě tu a tam šoupne narážku na zombíky. Nekecám: 90% PPZ tvoří původní kniha. Zbývajících 10% jsou popisy toho, jak rodinka Bennetových při posezení u krbu leští meče nebo se na plese napadeném zombíky šteluje do složitých kung-fu pozic, které jsou popisovány jazykem čtrnáctiletého milovníka Lary Croft. Když už se naskytne nějaká dějová inovace, je v přímém rozporu s neobměňovaným zbytkem (Austenové Líza je rozumná, vtipná žena s nadhledem, Smithova je impulzivní nána, která chce pana Darcyho za domnělou urážku podříznout dýkou umně schovanou v botě). Doporučuji neztrácet s tím čas, je to jako číst původní Pýchu a předsudek, jen tu a tam umazanou od hoven.