rencovav komentáře u knih

Fajn knížka, možná si i přečtu druhý díl, ale vyloženě nadšená jsem z ní nebyla, což se projevilo i na tom, že jsem ji četla strašně dlouho. Nevím, jestli to bylo podivným překladem a špatnou korekturou, nebo obecně prostě tím, že už jsem na YA moc stará. Nedokážu ani říct, co přesně mi na knize vadilo, ale i "líbila se mi" je trochu přehnané. Spíš jsem ji prostě přečetla a zkrátila jsem si tak ranní cesty metrem do školy. That's all.

1 30.10.2021

Tuhle knížku jsem si opravdu moc užila. Takový něžný humor jsem přesně potřebovala, jistou dávku lásky, nostalgie, sarkasmu a vyprávění o všedních a přitom tak neobyčejných věcech.

13 30.10.2021

Na první díl jsem potřebovala dvě přečtení a spoustu času a trpělivosti, ten druhý jsem zhltla za necelé tři dny intenzivního hltání. Co dodat? (Spousta dobrých recenzí už byla napsaná, a já bych se jen opakovala.) Strašně jsem to všechno prožívala, ty smutné osudy protkané veselými chvílemi. Hodně blízká mi byla Ženka s těmi svými vzdušnými zámky. Ale rozuměla jsem vlastně každému. Nasávala jsem ty příběhy, všední trápení i nevšední vzpomínky, jako houba. Jsem moc ráda, že se Karin Lednická rozhodla otevřít témata, o kterých se nepíše, a naopak se nerýpala a nepřiživovala moc na těch, o kterých se píše všude jinde. Ty emoce jsou neskutečně věrohodně zachycené - láska, nenávist, bezmoc, naděje. K žádné z postav nemůžete cítit vyloženě antipatie, protože víte, čím si která z nich prošla. Což neznamená, že vás to neštve.
Ani nevím, jestli autorka chystá další díl, ale doufám, že ano. Taky jsem moc ocenila (jako v předchozím díle) její doslov. A popravdě doufám, že se na místa, kde se Šikmý kostel odehrává, budu moct někdy podívat.

13 02.10.2021

Říkám si - četla jsem vůbec tuhle knihu? Mám pocit, že ne. Že jsem před několika lety byla moc roztekana, nebo jsem neměla dost "zkušeností" s osamělostí a filosofováním. Prostě tehdy na knihu S elegancí ježka nebyl ten správný čas. Tentokrát ale byl. Bylo to krásné, smutné, působivé. René i Paloma mi hodně vadily, ale asi z části proto, že jsem se v nich poznávala. Hádám, že každý potřebujeme svého Kakura, aby nás zachránil. Aby se s námi zasmál, když nad vším moc přemýšlíme. Aby nás podržel za ruku, když nevíme kam dál. Jsem ráda, že takového někoho po svém boku mám. A jsem ráda, že jsem se dostala k této knize, že jsem si ji směla vychutnat a že si teď můžu užívat ten hořkosladký pocit po dočtení příběhu se smutným, ale zároveň šťastným koncem.

5 02.10.2021

Hodně dobrá kniha. Nevím, čím se liší od jiných motivačních knih, možná právě tím, že není tak úplně motivační. Nenahlíží na určité činnosti jako na špatné a na jiné jako na dobré. Prostě jen vysvětluje, jak fungují návyky a jak to fungování využít ve vlastní prospěch, ať už návyk chceme vybudovat nebo se ho zbavit.
Hvězdička dolů za místy divný překlad.

4 02.10.2021

Nemám slov. Rozhodně to nebylo veselé čtení, ale z výpovědního i literárního hlediska nedokážu říct ani slovo proti těmto básním. Smutným, tesklivým, ale také melancholickým, nostalgickým. Plným zoufalství, ale i špetky naděje. Plným ztracené víry a přesto lásky. Nevím, jestli je v pořadí, v jakém jsou v této sbírce, Josef Čapek skutečně i psal, ale rozhodně je to působivé - strach, bezmoc, nevole, odpor a nekonečný smutek, pocit nesvobody a uvěznění (eh, to nebyl jen pocit, já vím) jsou čas od času protkány vzpomínkou na bratra Karla, na ženu Jarmilu, na dceru, na přátele. Na modré nebe, na ranní svítání, na zpěv ptáků na jaře, na vůni dřeva. Jsem z toho strašně smutná, a přesto vděčná, že tyto básně byly napsány. O to víc, když mám představu o tom, za jakých podmínek (což ale neznamená, že si život v koncentračním táboře umím představit, neumím a bolí mě zkoušet to, právě kvůli všem těm, kteří si tím prošli).
Řekla bych, že tvorba Josefa Čapka možná není tak kanonická jako ta od Karla Čapka, ale rozhodně stojí za to. Je o něco pocitovější, lyričtější. Ale zároveň plná velkých myšlenek.

4 02.10.2021

Dokonale zlé, zákeřné a hlavně vyřešené. Tenhle díl mám obzvlášť ráda, i když v seriálu mě bavil o něco víc, protože tam jsou Hastings a Japp a Poirot je na léčebném pobytu, protože musí zhubnout. :D Tohle v knize není, a tak je to o trochu méně vtipné.

3 02.10.2021

První srpnová přečtená knížka a zrovna taková blbost. Ale nějak jsem potřebovala nějakou blbost. Škoda, že tam bylo tolik překlepů. Taky vtipný to moc nebylo, většinou to šlo fakt zbytečně na sílu. Ale jinak dobrá parodie, taková peprnější a ne moc korektní, ale ušlo to.

1 02.10.2021

Tuto knihu jsem četla v rámci bohemistického čtenářského kruhu v Lipsku. Scházeli jsme se každé dva týdny v Johannaparku a diskutovali o tom, co jsme si přečetli. Bylo nás deset a každý měl jednu perspektivu. Já četla očima Ljubodraga, otce Dolores Baťové, která spolupracovala s autorkou a podařilo se jim vytvořit neobyčejnou kroniku rodiny velkého podnikatele a vizionáře Jana Antonína Bati. Ten byl nařčen z kolaboranství a teprve v roce 2007 bylo jeho jméno očištěno. Vyprávění se věnuje nejen jemu, ale také ostatním členům rodiny - Baťovým dcerám Ludmile a Editě, jeho vnučce Dolores. Je to kniha vzpomínek i myšlenek. Autorka vycházela z dopisů, rodinných fotografií a vzpomínek Dolores, a proto kniha působí neskutečně živě, možná místy až "všednodenně nudně", ačkoliv osudy těchto postav, které z Československa emigrovaly do Brazílie a musely se potýkat nejen s pocitem vykořenění a s ztrátou identity, ale také s problémy s láskou, politikou a (sebe)přijetím, jsou všechno jiné, jen ne nudné.

S Ljubodragem, který pocházel ze Srbska a ztratil toho v životě až příliš, jsem se dost sžila, a jsem ráda, že jsem na rodinnou historii mohla nahlédnout právě jeho očima. Ráda bych si však v budoucnu knihu přečetla znovu a opravdu celou.

4 20.07.2021

Přemýšlela jsem, jak tuhle knihu hodnotit. Možná jsem ji prostě jen moc nepochopila, možná mi zkrátka nesedla. Nechápala jsem, proč se vyprávění o Kláře neobešlo bez asi milionu různých drobných dalších vyprávění. Proč každá osoba, která se s Klárou setkala, musela dostat svůj životopis a rodokmen posledních tří generací. Zvlášť na začátku to pro mě bylo velmi matoucí, ale táhlo se to celou knihou a vlastně to nejdůležitější se beztak stalo až v posledních kapitolách. Takže celou knihu čekáte na to, až se stane ta jedna věc, je vám jasné z jedné zmínky, že k tomu dojde, ale pak se to pořád nějak odkládá, nakonec je to na konec nasazené tak trochu křečovitě.
Oceňuji jiný pohled na Němce, na odsun a tak, to rozhodně. Styl psaní mi ale moc nesedl, postavy mi k srdci také nepřirostly. Nicméně zajímavý námět na morální dilema.

3 31.05.2021

Hodně se mi líbila forma, včetně deníkových zápisů z doby i před listopadem, kde byla možnost poznat autorku trochu blíž. Vážně mi byla sympatická a myslím, že bych spoustu věcí tehdy viděla a prožívala podobně. Minimálně co se týče emocí, vnitřního zmatku, lásky. Ostatně ta milostná linka, ta proměnlivost emocí každým dnem/zápisem - to znám moc dobře. Možná jsem čekala něco jiného od popisu revolučních událostí, ale vlastně asi ne. Problém tam asi byl v tom, že už to bylo zpracované hodněkrát a bohužel autorka se v určitý bod rozhodla, že bude spíš popisovat, co se děje, než jak to sama vnímá. I když to taky není úplně pravda, hodně ve mně rezonuje ta úvaha o tom, kde se vlastně všichni ti demonstranti vzali, co je to za lidi a co z toho všeho bude.
Určitě doporučuji přečíst si to. Asi je to dobré hlavně pro patnáctileté, šestnáctileté, když se o sametové revoluci teprve učí. :)

3 05.05.2021

Jo, moc mi to nepomohlo vyhrabat se z té úzkosti a smutku, který poslední dobou cítím. Ale to není důvod, proč dávám čtyři hvězdičky.
Nedávám tři hvězdičky, ačkoliv se mi kniha spíš jen líbila než že bych z ní byla nějak víc nadšená. Jo, příběh byl pojatý zajímavě, bylo to silné, mrazivé, nespravedlivé a bohužel i dost představitelné. Hodně mi to připomínalo Příběh služebnice, ale možná jen proto, že to jsem poslouchala před pár týdny. A samozřejmě tu byla patrná inspirace Čínou a obecně realitou v jiných zemích, což není lehké téma ani náhodou. Maja byla fajn, líbilo se mi načtení v podobě Evy Elsnerové. Moc jsem nepochopila, proč tam musela být Vilma Cibulková, ale hlavně pro mě bylo dost náročné číst ty pasáže od Magdaleny alias Lenky namluvené Veronikou Kubařovou. Tahle herečka je skvělá a mám ji ráda, ale poslední dobou je všude a v téhle roli mi prostě moc nesedla. Ale určitě se dá namítnout, že postava Lenky byla skvěle napsaná, ukázka toho, co se s vámi stane, když vám vymyjou mozek. Dobře. Ovšem ten konec pro mě byl trochu neuchopitelný.
Skoro bych řekla: typická Mornštajnová. Vlastně mi přišlo, že tu bylo míň takové té všednodennosti a rodinného života a mnohem víc politiky a vykreslování toho světa. Což mi vlastně nevadilo. Nemyslím si, že je kniha nějak horší než ty předchozí. Jen prostě když pořád pijete silný kafe, v jeden bod už nejste schopni u každé smutné knihy brečet. A nebo za to nemůžou knížky, ale můj současný stav.

Tak jako tak, je to dobrá kniha, určitě stojí za to. Popravdě mi opravdu přišla uchopitelnější a pravděpodobnější než ten Příběh služebnice.

3 30.04.2021

Daniela Drtinová na mě vždycky působila trochu rozporuplně. Říká se, že ji buď lidi mají rádi, nebo ji nesnáší - no a já jsem něco mezi. Tak jsem si řekla, že bych ji mohla trochu poznat. I proto, že jinak jako žena mi připadala vždycky strašně inspirativní. Bohužel jsem teda asi na jiné vlně než ona, pasáže rozhovoru popisující její vnitřní život a hledání pravdy a tak mě trochu míjely, i když se mě vlastně zároveň dotýkaly, protože jsem si nějakou "křesťanskou" fází v životě taky už stihla projít (haha, vždyť je ti dvacet, celý život máš před sebou, tak co to tu plácáš). Každopádně jako profesionálka je pro mě Daniela stále velmi inspirativní, jak si šla za svým, jak pečlivá je. Plus se mi líbily ty závěrečné rozhovory, zaujalo mě, jak rozdílně je vnímaná různými lidmi. Akorát mi přijde trochu hloupé říkat, že jsou to její nejbližší, když to v některých případech je třeba spolužák z gymplu nebo ředitel televize.
Doporučuji, ale opravdu pozor na lehkou přemíru spirituality. Mohlo by vás to u té pragmatické reportérky trochu šokovat.

2 17.04.2021

Tuhle sérii "historických detektivek" jsem vždycky měla docela ráda, takové odpočinkové čtení. Jenže popravdě, tentokrát mě to vůbec nebavilo. Připadalo mi to strašně dlouhé, vůbec jsem nepochopila ten zločin a jeho vyšetřování... Jak Oldřich z Chlumu, tak panoš Ota, no ostatně úplně všichni mě štvali - samozřejmě za to může autor. Že je Vondruška takový "tradiční", to jsem věděla a štvalo mě to i v jiných knížkách, ale ve vskutku podivné knize jménem Podivná svatba na Lichnici toho na mě bylo nějak moc. Neustálé moralizování, následné vykrucování, naprosto nepřirozené... všechno. Na věrohodnosti se snaží autor dodávat tím, že panoš Ota takřka v každé kapitole spí s nějakou holkou, výměnou za informace. Protože ženy jsou v téhle knize (a myslím, že i v těch ostatních) vážně jen na sex a na drby. Docela mě to štve a uráží. Já chápu, že možná tak tehdejší muži mysleli, ale z tohoto nečiší nějaká snaha o spojení historie a psychologie, jako spíš autorův zjednodušený pohled na svět. Konec byl už trochu lepší, plus se mi líbila interpretace Jana Hyhlíka.

4 03.03.2021

Uch... tak tohle byla zase síla. Zhmotněné blábolení. Redaktorka, která rozhovor dělala, nejspíš všem těmto věcem (jakože kvantová fyzika dělá zázraky, homeopatika jsou skvělý nápad a voda si pamatuje naše emoce) věří, takže to bylo takové dost otravné přitakávání dvou... no, lidí, s nimiž asi úplně nesouhlasím. Pro upřesnění - pan Vojáček je nositelem Bludného balvanu za odvážnou redefinici epigenetiky a za téměř úspěšné znovuobjevování základního učiva normální a patologické fyziologie. https://www.sisyfos.cz/clanek/1458-mudr-jan-vojacek-cfmp
I mně, ač nejsem odborník a o těchto věcech moc nevím, připadalo čtení o tom dost divné. Samozřejmě v knize nenajdete jediný zdroj - zkrátka jen "říká se", "všeobecně je známo", "spousta lidí", "v jedné studii se dokázalo, že...".

No a nebo jsem jen bojovná hašteřivá žena, která v sobě postrádá prvky ženství a naopak se chová moc mužsky, jsem nevyrovnaná a tím spíš bych potřebovala navštívit Vojáčkovu kliniku, kde mě za velký peníz zanalyzují, propláchnou a doporučí mi koupit si stříbrnou vodu, nepoužívat sociální sítě a přestat si hrát na feministku. :-D

Co říct - je to pěkná knížka. Dobrodružná. Zajímavá. Dost krutá. Stylem vyprávění, popisem krajiny, charakterů a jakýmsi představením ideálů mi připomínala knihy Julese Verna (třeba knihu Patnáctiletý kapitán). Příběh je vyprávěn z pohledu psa, psi mají lidské vlastnosti, ale také zvířecí charakter. Musím se přiznat, že na mě byly některé pasáže až moc kruté. Já se ve psech nevyznám, určitě ne. Kdybych měla psa, tak ho rozmazlím. Nedovedu si představit, že by jakékoliv zvíře chtělo být bito, i proto nemám ráda třeba dostihy (kde podle mě jde o dost divné týrání koní). Věřím, že každé zvíře si v sobě uchovává nějakou divokost, ale snažit se ji vymámit klackem mi přijde dost absurdní.
A jo, vím, že tahle knížka je ze začátku dvacátého století. To ale nic nemění na mém dojmu.

3 17.02.2021

Tohle bylo hodně silné - ale to jsem ostatně věděla už dávno. Věděla jsem přesně, co čekat. A stejně mě mrazilo. Jeden den. Hlas Miloslava Mejzlíka, který tomu dodal úplnou atmosféru. Je zvláštní tuhle knihu hodnotit - nemá příběh, nemá hrdinu, nemá rozuzlení. Má ale důležitou výpovědní hodnotu a je děsivější než kdejaký thriller. Zaujaly mě také úvahy o jídle, "přátelích", svobodě a víře.

6 15.02.2021

Tohle je tak kouzelná knížka. Samozřejmě, ilustrace Marie Brožové jsou samy plné příběhů, dívat se na jeden obraz je jako číst pohádkovou knížku. Pohádky, které z nich vybrala a sepsala Jana Ruthová, jsou milé, plné dobra a úsměvů, vhodné pro děti i pro dospělé. Poučné, hravé, plné fantazie, zároveň však obsahují i ponaučení. Líbí se mi, že to nejsou úplné "pitomosti", že tahle fantazie je něžná, spojená s přírodou, počasím, barvami a dětskou představivostí. Venku chumelilo a já si četla o sněhu, mrazu, sluníčku a větru. Krásné to odpoledne.

1 12.02.2021

Krásná knížka, povídky vhodné jak pro děti, tak pro dospělé. Já a fyzika jsme si nikdy moc nerozuměly, ale tyhle příběhy se pochopit dají a navíc jo, fyzika je opravdu všude (ale stejně tak i všechny jiné vědy, že). Nedokážu samozřejmě posoudit faktickou přesnost, mnozí si stěžují, že je to moc zjednodušené, ale popravdě mi přijde lepší rozumět něčemu aspoň základně, ale skutečně, než se učit vzorečky a teorie, které nejste pak schopni sami vysvětlit. Takže možná to není vhodná knížka pro fyziky, ale pro takové laiky jako jsem já, je to asi ten nejlepší způsob, jak se dostat k fyzice.

3 12.02.2021

Moc hezké, hlavně se mi teda líbilo audioknižní provedení. Nevěřila bych, že Pavel Rímský může číst pohádku.

4 12.02.2021