kap66 komentáře u knih

Vidím dystopii, to ano, ale spíš než feministickou zkrátka ženskou a spíš než finské podivno prostě sci-fi. Všechny tyhle atributy mě navýsost zajímaly, navíc je knížka výborně kompozičně vyřešená. Skvělý nápad s novou drogou mě získal okamžitě (několik prvních stran mě v nejlepším slova smyslu šokovalo a pobavilo – objevné řešení trestu pro případného dealera-znásilňovače!). S hlavní hrdinkou, nucenou žít v přetvářce (chudák, narodila se se zvídavostí a vyšší inteligencí), jsem sympatizovala od první do poslední chvíle, jen trpělivost s její sestrou jsem ztrácela mnohem rychleji než ona, ale tak to má být.
Je to originální, svěží, zajímavé, varovné.

53 11.10.2021

Občas mě chytne nostalgie po jediném kanálu v černobílé televizi; v dětství jsem viděla snad úplně všechno, včetně slovenských inscenací – pondělí, 20.00, všichni jsme zasedli a sledovali. Dávali i pitomosti, to je fakt, něco se mi ale do mozku zaseklo tím správným způsobem. Mario a kouzelník. Až dnes jsem si ho i přečetla a docenila veškerý význam, včetně jasných narážek na italský nacionalismus a fašismus. Možná jsem tehdy ale poprvé slyšela o existenci hypnózy a zřejmě si pamatuji onu inscenaci právě proto, že mě vyděsila možností, že mi někdo vleze do mozku a zlomí mou vůli. Vypravěč skvěle zachycuje atmosféru očekávání kouzelníkova vystoupení, která se mění ve směs zvědavosti a zhnusení ze zesměšňování a ponížení jiných lidí, přesto ale není schopen představení opustit; psychologové a sociologové by to jistě vysvětlili, mně to přijde uvěřitelné – a o to víc děsivé. Zapůsobilo to na mě znovu, stejně intenzivně.

53 16.08.2021

Už podruhé přiděluji britskému čestnému občanovi města Brna - fakt není? ale měl by být! :-) - 4 hvězdy. Což odpovídá chvále s jedním kritickým trnem – autorovi fandové, přeskočte následující odstavec.
Kdybych měla sexuální život pozemšťanů posuzovat dílem Simona Mawera, tak bych po první přečtené knížce podezíravě okukovala kolegyně i sebe samu, kdy u nás vyplavou na povrch lesbické sklony (Skleněný pokoj), po Mendelově trpaslíkovi bych se zaměřila zas na své mužské kolegy, kterým zřejmě stačí zahlédnout kousek ženského těla a hned běží někam do koutku masturbovat. V obou knížkách tuhle stránku autor přepálil, myslím si.
Čtivý tedy je, o tom žádná, nejen Brnem si nás v Česku získává. Se zájmem čtu komentáře a porovnávám je se svým názorem na obě části knihy. K té Mendelově: mé „znalosti“ genetiky přesně odpovídají ironickým uvozovkám, několik hodin výuky na gymplu ve mně vzbudilo zájem, ale vybavilo mě pár povrchními informacemi. Odborných pasáží je tu dost, ale na druhou stranu, nikdo vás z nich zkoušet nebude, stačí tedy zvolit čtení tomu úměrné. Lambertova část: to je ta pravá románová linka, s hlavní postavou plasticky zobrazenou – a riziko takového vykreslení se projevilo i v reakcích čtenářů. Pro mě bylo zajímavé sdílet pohled člověka, který si na otázku „proč zrovna já“ umí vědecky odpovědět, aniž by mu to pomohlo, který lidi posuzuje vědeckýma očima („zrůdička jako já“) a jehož obranou je sarkasmus a určitá míra arogance, někdy i vůči té, kterou má rád („Nebyla tak úplně prostoduchá, jak jsem si myslel.“). Mohla bych postrádat několikeré připomínání toho, že jediný orgán má normálně velký, ale já postavě Benedicta rozumím. Někteří voláte po jeho větší pokoře; porozuměla jsem tomu, ale pak se zarazila: není to právě předsudek, že zrovna takový člověk by měl být pokorný, možná i pokornější než jiní? Nejen takové otázky se mi v hlavě vynořily – a já mám ráda díla, jež mi otázky poskytnou a neodpovědí na všechno.

53 07.08.2021

Když jsem měla pocit, že všechno už tu bylo, že nevznikne nic originálního a zároveň uvěřitelného, že se asi už nedočkám dokonale sladěného zachvění strun dojetí a pobavení v jediném kouzelném okamžiku - objevila se Catherine O’Flynn, vzápětí Sara Baume a teď Jess Kidd. Díky všem třem!
Vetešník je nádherná knížka. Jazykově bohatá, barevná, neotřelá, vtipná, záhadná, plná lidskosti v pojetí, které je mi nejbližší. Uvažuji o tom, že si ve „vlastních seznamech“ založím jeden nový – „knížky prohlubující v člověku touhu být dobrý“. Vetešník tam bude zastávat velice významnou pozici.

53 10.06.2021

(SPOILER) Přečtení celé série je splněním touhy po dobrodružných knížkách. Je určena pro ty, kteří:
- milovali mayovky (a stáli na straně indiánů) a i v dospělosti hledají knihu s hlavní postavou, která má v otázce dobra a zla naprosto jasno a navíc je napůl indiánka
- mají rádi to, na čem byly mayovky založené: schéma - opakující se nebezpečí a jeho překonání
- hledají věrohodnou dobrodružnou zápletku zasazenou do současnosti, bez fantastických motivů, říznutou detektivně
- se nechtějí se sérií loučit slzami nad smrtí hlavní postavy (edice „Dobrý konec“ je geniální tah).
Ubrala jsem hvězdičku, protože nemám moc ráda mafiánské příběhy, ale přidala jsem ji zpátky díky dvěma věcem: jednak jsou tu mafiánské uvažování a praktiky zobrazeny vlastně sebevražedně humorně a jednak je to rozloučení s oblíbenou sérií.

53 03.06.2021

Pokud jste také zvyklí v případě silných autentických příběhů pátrat po podrobnostech a dalších osudech protagonistů, dohledávat si informace jinde, dopadnete jako já: budete postaveni před volbu.
1. Vzít vyprávění Věry Sosnarové jako skutečné zážitky podávané starou paní, která hodně trpěla a zažila strašné věci. Tolerovat nepřesnosti v jejích vzpomínkách, někdy i zarážející, protože paměť funguje nespolehlivě a ve stáří se to nezlepší. Pak třeba hodnotit tuhle knížku i literárně: jednodušší styl, časté polopatické vysvětlování, ale to by se dalo brát jako přiblížení se dívčinu vyprávění; vzhledem k roku vydání mě překvapily zastaralé výrazy a slovní spojení, ale opět by se mohly brát jako převzaté z Věřina podání.
Působivé, s výhradami k stylistickému pojetí.
2. Zaváhat nad pravdivostí toho všeho, protože zpochybnění celého Věřina osudu není osobně zaujatým názorem jednoho člověka, ale je podloženo dokumenty dohledanými v archívech. V tom případě se vytrácí hlavní hodnota knihy - autentičnost; na téma gulagu byla napsána literárně kvalitnější díla. (A pokud přijmete tuto možnost, budete se v hlavě prát i s důvodem vzniku falešných vzpomínek; ta pachuť je pak nepříjemná.)
Poprvé v životě bez přidělení hvězd. Achjo.

Dávám přednost příběhu a „Svůj vůz i pluh…“ patří do mé předloňské nejlepší pětky. Na druhou stranu, tehdy i teď jsem byla okouzlená především způsobem podání.
„Dobře si vzpomínám na její tvář, její jemné-drsné pohyby, dotyk jejího svetru, kakaovou vůni.“
„…nové věci, lesknoucí se, se stopami lepidla po cenovce, se zárukou dlouhověkosti, jakou poskytuje odvážný záblesk světla, neposkvrněná hladkost povrchu. Zbytky kovové vůně dalekých továren.“
Záplava smyslového vnímání, trocha rozumu, city, fantazie; bohaté popisy, úsporné dialogy, do toho jakoby mimoděk lidová filozofie, něco málo z historie, legendy, recepty (pýchavky nasladko? to jsou věci!), příběhy sousedů, děje mimo racionální chápání, sny. Spíš obrazy, nenavazující dějově, ale související spolu duchem a autorstvím. Tak jsem přistoupila i ke čtení: po chvilkách si prohlížela a užívala malby.
Jedna věta vystihuje dobře můj uplynulý nenormální rok, podstatu mého „náhradního života“, když už nejde žít ten normální (i když je v knížce myšlená jinak):
„… začal se zabývat životem, čili čtením knih od rána do večera.“ Aspoň že tak.

53 21.03.2021

Že zrovna já, člověk nepříliš pospolitý, se nechávám pohltit tou domáckou láskyplnou atmosférou, provoněnou dobrůtkami, v případě tohoto dílu navíc vánoční, což už samo o sobě může znamenat kýčovitý průšvih! Ale opravdu ano, zatím to na mě funguje, asi především tím, JAK je to napsáno. Louise Penny má totiž smysl pro detail i pro humor – a to je pro mě záchrana před přílišným přemýšlením nad tím, nakolik jsou zápletka a charaktery postav ze života. Marlowe (o kousek níž) píše, že na pohádku je to příliš složité a na detektivku příliš nerealistické. Že mě to samotnou nenapadlo, vždyť je to přesné: „pohádková detektivka“. Jednou za čas si ji dopřeji - pro radost ze slov, pro iluzi, pro naději - a zase se z ní vrátím. Víc nečekám.

53 07.08.2020

Určitě to znáte: těšíte se na knížku jako blázni – a konečně! Máte ji, ale ještě to oddalujete, ještě se chcete těšit, radši ji ani neotvíráte, aby vás nesvedla… Jednou, ve slabé chvíli, podlehnete vábení. A čtete.
Pak se zarazíte nad nějakou nelogičností v ději, ale mávnete rukou. Potom vám zavržou dialogy, fuj. Taky to prostředí vám úplně nesedí. Možná se i nudíte, protože zápletka je slabší a nemá to spád. Těm vztahům moc nevěříte. Konec si autor vycucal z prstu…
Jestli je jediné tvrzení z druhého odstavce pravda, ať mě odnese čert! V Křížové palbě je VŠECHNO DOBŘE. Procvičte si ale vůli; budete muset zmobilizovat veškeré síly, abyste čtení na chvíli přerušili. Bez přehánění: v životě jsem si žádnou knížku tak nešetřila a v životě mě to nestálo tolik úsilí, aby mi vydržela na několik dní.

53 08.01.2020

(SPOILER) Čte se to jedna radost, protože opravdového tam není nic. Kvůli strachu čteme rádi o snu. Chceme se smát a dojímat. Rádi přijímáme představu vykreslenou autorem: když už to má tak být a nás čeká brzká smrt, napravíme chyby, ještě si všeho užijeme a možná i něco nového objevíme. (V posledním stádiu rakoviny zvládneme všechno, třeba i 100 kilometrů na kole nebo několikeré milování.) A pak sami rozhodneme, jak odejdeme. A samozřejmě tam na nás někdo čeká.
Je to čtivá pohádka. Už od ní jdu ale radši pryč, abych jí nechala ty hvězdičky přidělené těsně po dočtení.

52 20.02.2023

(SPOILER) Přeťukávala jsem několikrát mezi čtyřmi a třemi hvězdami. Mělo to spád, to ano, ale už zase sériový vrah a fujpopisy mrtvol. Dialogy tomu opravdu pomáhají, jenže název prozrazuje až moc a já (i kvůli tomu) odhalila vraha dřív, sakryš. Dvě hlavní postavy spolu fungují, to mě celkem bavilo; jen Washington zase naplňuje schéma „mám trauma z dětství a teď si dělám, co chci, protože mi to projde“, a i když je Tilly správná, takový člověk by nebyl schopen překonat své nastavení. Jsou tam náznaky nadhledu a humoru, nebere se to smrtelně vážně; průběh vyšetřování ale neprobíhá normálně, je založen spíš na Poeových geniálních vývodech, v nichž obyčejný smrtelník (já) to pojítko není schopen pobrat.
Takže asi spíš tři.
Samostatný odstavec si ještě zaslouží překlad. Vážně už jsem nechtěla být za hnidopicha, ale tady jsem neodolala. „Zeptat se na otázku“ už se stane asi normou, br, „Tolstojova kniha" se taky určitě brzy ujme, splést si holubici s hrdličkou (a vydávat tu druhou za mezinárodní znak míru) je úsměvné. Ale za největší perlu považuji větu: „Jak se dalo očekávat, původní okupant rakve zmizel.“ (= zmizel ten, který byl v té rakvi původně).
Jsem momentálně kvůli nemoci okupant postele – a protože mě to donutilo se i přes bolest v krku zasmát, vracím tu čtvrtou hvězdu. Lituji, že druhý díl překládal někdo jiný, ale i tak ho zkusím :-).

52 13.02.2023

Byla by věčná škoda nechat se odradit od Šachové novely jen proto, že jsem šachový analfabet; asi jako kdybych si nepřečetla „Do tmy“ Anny Bolavé, protože poznám tak heřmánek od kopřivy :-). Možná, že v případě Zweigovy novely je to dokonce výhoda. Neřešila jsem logiku hry, ale pouze prožívala s hlavní postavou ten strašlivý, mučivý hlad po podnětech, snad i proto, že jsem sama v sobě tuhle otázku už několikrát řešila: kdybych se ocitla v izolaci od knížek, hudby, jakýchkoli informací, vystačila bych si s vlastním mozkem? Autor nabídl řešení a závěrečnou konfrontaci (souboj s „Fachidiotem“ Czentovicem) pojal podle mého mínění originálně.
Začala jsem rozhlasovou hrou (Cupák, Přeučil), následovala knížka a poté inscenace z roku 1980 (viděla jsem ji před 40 lety), kde je primitiv Czentovic, jemuž se do mozku nevešlo nic jiného než šachy, ztvárněn Rudolfem Hrušínským. V knížce jsem tu alegorii fašismu nevyčetla, přiznávám; inscenace je na tom naopak postavená. Každá z těch tří variant byla zajímavá, každá svým způsobem, doporučuji všechny. A Stefana Zweiga mám v plánu číst víc a víc.

52 13.11.2022

(SPOILER) Oba příběhy jsou maximálně čtivé, přitažlivé postavami vypravěčů-vrahů (prvního živočišnějšího, druhého intelektuálnějšího). Oba děje svižně ubíhají k jedinému možnému (?) konci, jsou poctivě vystavěné, neodbyté, a pokud přijmete náhlou, až osudovou motivaci zločinců (= té slabší části lidstva, která se dá tak lehce omámit sexem :-)), bude vám připadat logičnost dalšího vývoje naprosto přirozená.
Vzala jsem do ruky tuto vpravdě klasickou detektivku s tušením (svatá Agatho a svatý Raymonde, netrestejte mě!), že se budu trošičku nudit. Dostala jsem ohromné čtení, po němž si budu dávat pozor na mocné síly tohoto světa - náhody a pojišťováky.

52 11.10.2022

Tak, a teď už mám vážně šlus. Poslední knížka mé nej z nej vydaná u nás. U koho jiného najdu tak kouzelné spojení logiky (dané vědeckou stránkou případu i jeho vyřešením) a nelogičnosti (dané zvláštními lidskými vztahy a promluvami)? Kdo jiný mi nabídne tak specifické postavy, jež jsou naplno zažrané do toho, co umějí, a jejichž myšlenky putují naprosto překvapivými mozkovými cestičkami? Kdo jiný umí rozvinout případ vraždy z takové blbůstky (tento případ), jako je psí hovínko? Kdo další mě přinutí zapnout vůli, abych odložila knížku, protože si chci ten úsměv během četby uchovat víc dní než jen jeden?
Nikdo. Takhle dokonale nikdo. Doprkvančic, fakt nikdo.

52 01.08.2022

Až se se mnou bude někdo zas dohadovat o tom, že žádný „národní humor“ neexistuje, bude ten finský mým silným argumentem PRO jeho existenci. Tři autoři (na první dvě jména musím použít CtrlC-CtrlV) Paasilinna + Jääskeläinen + Tuomainen (třetí jméno je v pohodě, zato jeho postavy! – moje antroponomastická část mozku se až přeládovala) a jejich svérázný humor-nehumor. Přijde to jenom mně, nebo na tom něco je, že finský černý humor, tedy ten v pohledu na smrt, je tak trochu ledabylý? Jako by to nebyl prostředek, jímž se bráníme neúprosné konečnosti, ale spíš jenom téma k úvaze a podnět k novým činům. Žádná deprese, žádné fáze přijetí vlastní blízké smrti, šup do akce! Zřejmě jsem na to nakonec taky přistoupila, protože chvíle, kdy vrah vysvětluje svůj motiv, mě vyloženě pobavila. Kus čtvrté hvězdičky přidávám za to, že zrovna houby jsou tak silným hybatelem děje; jenom si říkám, že u nás by snad kapitalismus nad českou houbařskou vášní nezvítězil. My svoje hřiby Japoncům neprodáme, sami si je zblajzneme!

52 21.03.2022

Jaroslav Velinský se stává více a více bájivým, Otu Finka nechává provádět partyzánštinu ve velkém a z Moldánka dělá měkkosrdcatého plyšáka. Jenže já ho nikdy nečetla jenom kvůli případu. Pořád mě v jeho knížkách baví svěžest nespisovné češtiny, dialogy a Otovo vtipné glosování. Každé mé hlasité zasmání znělo jako cinknutí další hvězdičky, takže - zatím dobrý.

„Mluvíš jako ta věštkyně v Delfách.“
„Tam to neznám.“
„Bodejť by jo, je to v Řecku.“
„Ty jsi byl v Řecku?!“
Došel jsem k názoru, že na něj musím jadrně, lidově a odborářsky. Vstal jsem, přešel sem a tam, pak jsem se prudce zastavil, otočil se k němu a v mírným předklonu (asi jako Vladimír Iljič Lenin na tom náklaďáku) zahulákal: „Co bych tak asi dělal v Řecku, ty vole? Čet jsem o tom a taky jsem chodil do školy, ne?!“

52 05.03.2022

(SPOILER) Při všech rohatých, to bylo čertovsky dobré čtení. Peklo DOKONALE promyšlené, do detailů dotažené, jako napodobenina? prazáklad? světa lidí. Jeho obyvatelé démoni nejsou o moc horší než lidé, jsou stejně sobečtí, poživační, bezohlední k „dobytku“; děti mají ale jen po láskyplném spojení – nejsou v něčem snad i lepší než my? Peklo je pouze pokřiveným odrazem našeho „civilizovaného“ světa. A způsob trestání hříšných duší? Pekelné kotle ať se jdou zahrabat. Do tohoto světa nechat vstoupit zatím nejvýkonnější válečnou armádu je geniální tah.
Tohle není jenom zábava, tohle je knížka s přesahem – kritickým i etickým. Po dvou autorových dílech musím konstatovat ještě něco, co je pro mě důležité. Romana Bureše řadím do krabičky „trochu ulítlá zábavná literatura“, kde mám Pavlovského a spol. (Kladivo na čaroděje) nebo Hetešu. Při vší úctě k nim (a jejich dílkům dávám často taky 5 hvězd), Burešovo zacházení s češtinou je o třídu lepší.

52 05.02.2022

Jste-li zaměstnancem státní instituce, vybavte si všechno, ale opravdu všechno, s čím se denně potýkáte: nekompetentnost či odtrženost těch nejvyšších nadřízených, buzerace v nesmyslech a neřešení opravdových průšvihů, umlácení všeho, co funguje,… Hned potom si řekněte: NIC se mi neděje, tohle všechno mě jen otravuje a štve a ještě hůř, ale jde jenom o mé nepohodlí a v nejzazším případě vyhoření. NEJDE O ŽIVOT. Pak to vynásobte aspoň stokrát. Přidejte bezostyšné ztopení šílené spousty peněz a to, že TAM O ŽIVOT JDE. Totál Balkán. Peníze na něco smysluplného, např. na hřiště pro děti, padnou třeba na školení o evaluaci nebo lidské dimenzi nebo kýho čerta, což může být i nové auto pro jednoho ze „zachránců“ vyslaného OSN.

Vyhlídnu z okna a pozoruju partu dětí, co venku hrajou basket. Ne ledajakej. Hřiště je uprostřed křižovatky. Koše visí nad vchody dvou protějších baráků. Pravidla: trefit koš a zároveň přežít, nenechat se zajet při driblingu mezi jedoucími auty.
Přihraj, bre!
Ideální průprava pro život v Kosovu. Na upraveným hřišti za plotem si můžou hrát malí Francouzové a Taliáni. Kosovský děti jsou o krok napřed. Odmala se učí obstát v drsný hře na opravdový vítěze a padlý. Na opravdový riziko. Na opravdovej paradox a absurditu světa.
Totální… Basket.

Od deprese mě zachránil způsob napsání a autorčina opakující se myšlenka: pomoci aspoň v jednom případě, aspoň jednomu člověku.
Pět hvězd, nekompromisně a bez váhání.

52 19.10.2021

Až bude jednou na vahách nadepsaných „Frédérique Audouin-Rouzeau a její přínos pro lidstvo“ ležet na jedné misce její vědecká práce a na druhé detektivky, samozřejmě se ta první zváhne skoro dolů a druhá se bude pohupovat nad ní. Jestli ale spravedlnost funguje, musí přece přihlédnout i k tomu:
- že se jedná sice o prachsprostou zábavnou literaturu, ale Fred Vargas do ní vložila tolik vědeckého, že z ní udělala téměř intelektuální četbu :-),
- že autorka stvořila originální postavy nemající v detektivkách obdoby, a přesto působící lidsky a uvěřitelně,
- že dokázala vymyslet naprosto unikátní zápletky,
- že považuje humor za součást života a umí ho ve své tvorbě prodat,
- že pokud se někdo zamiloval do jedné její knížky, probudila se v něm láska ke všem, a to na celý život (podle sebe soudím tebe),
- že přináší opakovaně radost, a to je v životě to nejdůležitější.
A tohle všechno přece musí být závaží jako hrom.
Šetřila jsem si to a šetřila, ale touha přečíst si další díl zvítězila. „Pavouk“ je stejný jako ty ostatní: skvělý, promyšlený, jedinečný, vtipný, dojímavý, napínavý. Uspokojující ve všech směrech.

52 28.09.2021

(SPOILER) Bodejť by to u nás nevyšlo už před rokem 89, to je kritika kapitalismu jako hrom :-)! Armáda, pojišťovna a letecká společnost se mezi sebou předhánějí v tom, kdo je větší hajzl, jejich pohlaváři předvádějí ve vnitřních úvahách i promluvách své černé duše lačné zachovat zisk a dobrou pověst. Prošpikované letadlo si občas dělá, co chce, protože z původních 300 lidí a něco má na palubě tělo i se zdravým mozkem jen tolik lidí, jako je prstů na jedné ruce, a z nich jen jeden umí SNAD TROCHU něco takového řídit.
Pěkně jsem si poslech té hry rozdělila: 1 díl = 1 den = 1 šlapání na rotopedu. Jasně že to dopadlo tak, že nohy makaly jak o závod a uteklo to při poslouchání náramně, ale hned poté jsem seděla a poslouchala dál. Urvat se od toho nedalo!
Samozřejmě je potřeba brát tu knížku s nadhledem a trochou shovívavosti. Ale já si to užila.
(A – pozor, obří spoiler: počet zachráněných netvoří ani setinu. Odmítači happy endu, nepřijde vám, že tady se váš sen vlastně splnil?)

52 16.09.2021