kap66 komentáře u knih

Poctivý přístup k materiálu, jeho poctivé uchopení, poctivý výsledek.
„Barbora (nese) na ramenou tíhu celého svého života, který bůhvíproč neumí plynout rovně, ale pořád se jaksi podivně kroutí.“
Zákruty slezské historie, ve kterých se orientuji velmi povrchně, byly velmi přitažlivě přiblíženy na „podivně kroucených životech“ obyčejných lidí. Sociální vyznění je zasahující a tíživé. Co se týká formy, bylo by ode mě licoměrné volat po nějakém velkém novátorství, když jsem vyčítala jiným současným českým autorkám např. nepřirozené a kostrbaté experimenty s jazykem. Karin Lednická dosáhla souladu formy s obsahem a to mi naprosto vyhovovalo. Mým mozkem i srdcem bráno: přínosná a silná knížka.

96 27.04.2020

(SPOILER) Cením si téhož jako u prvního dílu: poctivého sběru materiálu ze slezské historie, přiblížení méně známých okolností soužití českého a polského obyvatelstva, způsobu vyprávění a jazyka ladících se žánrem i zachycenou dobou. Karin Lednická rehabilitovala klasický sociální román a dočkala se – pro mě trochu překvapivě – doslova masového přijetí a nadšení.
Pro mě ale bylo tentokrát vyznění tak tíživé, že jsem často musela utéct do koronavirové reality, aby se mi život zdál světlejší (což nadsazuji jen lehce). Je to způsobeno tím, že hrdinou této románové kroniky je jedna jediná (byť širší) rodina - a autorka ji nechala tím dějinným mlýnem semlít bez výjimky; stalo se jí naprosto všechno, co vás napadne, všechno prožila na vlastní kůži a neustále pociťovala smutek, křivdu, ponížení, strach. A pár hezčích momentů? Jenom předehra k další beznaději – obrazně a přesně to vystihuje úryvek: „Radovat se už není z čeho, snad leda z těch rozkvetlých stromů. Ale i ty brzy odkvetou. A pak už nezbude vůbec nic.“ Je pro mě nemožné přijmout takový pohled na „malé lidi ve velkých dějinách“. Ne všechno zlo doby nás zasáhne přímo a zdaleka ne za každé prožité štěstí musíme tragicky zaplatit.

79 07.02.2021

(SPOILER) Pavka88 chce (v komentáři pod mým) nalákat na poučnou strunu – souhlasím, ale pro mě byl Spasitel spíš:
- překvapením, jak funkční může být spojení obav ze zániku Země a HUMORU,
- pobavením nad postavou Zlatého Amose a zachránce v jedné osobě,
- zdrojem obdivu k autorovým nápadům promítnutým do vypravěčovy vynalézavosti,
- naplněním dobrým pocitem, že ne všechno odehrávající se v budoucnosti musí dopadnout apokalypticky (konečně!).
Pokud vás autor získá hned začátkem – Rylandovým probíráním se k vědomí, jeho dialogy s počítačem a vnitřním monologem – má vás na lopatě. Nechte se jí do té vesmírné pece klidně hodit, já nelitovala ani chvíli.

Přemýšlím v imperiálních jednotkách. Ha, to je vodítko! Jsem pravděpodobně Američan. Nebo Angličan. Nebo možná Kanaďan. Kanaďané u krátkých délek používají stopy a palce.
Ptám se sám sebe: Jak daleko je z Los Angeles do New Yorku? Spontánně odpovídám: 3000 mil. Kanaďan by použil kilometry. Takže jsem Angličan nebo Američan. Nebo jsem z Libérie.
Vím, že se v Libérii používají imperiální jednotky, ale neznám svoje jméno. To je k vzteku.

Jsem v dobře vybavené laboratoři. Odkdy pouštějí pacienty z izolace do laboratoří? A tahle mi navíc nepřipadá jako zdravotnická. U všech všudy, co má tohle znamenat?!
"U všech všudy?" To jako vážně? Třeba mám malé děti. Nebo jsem hluboce věřící.

74 17.01.2022

Že umí Steinbeck rozvinout na malé ploše příběh a zachytit postavy tak, že s nimi dýchám, to už vím díky jeho novelám. Že budu stejně intenzivním způsobem prožívat osudy hrdinů i v románu o téměř 600 stranách, to jsem jenom tušila, ale potvrzovala si to celou četbu.
Prvoplánově se dá kniha číst jako nesmírně zajímavé osudy dvou rodin v průběhu několika desítek let. Možná musí mít člověk něco odžito, aby se všemi postavami souzněl v jejich vnitřním boji a aby pochopil, co přesně znamená lidskost, nebo - ještě lépe - „člověčenství“. Steinbeck umí dodat smysl i tomu, co nám čtenářům přijde líto. Toho si na něm cením nejvíc: bolestné části mě sice rozesmutní, ale nezdeptají, radostné a prozářené momenty mě potěší – a spolu mi do hlavy nasadí myšlenku, že sice neurčím svůj osud, ale volba toho, jaký jsem člověk, je pouze na mně.
Steinbeck je mi svým pohledem na člověka ze všech amerických autorů 20. století nejbližší.

74 22.02.2021

Se zájmem čtu komentáře; muži mé, tedy střední generace, řeší historické souvislosti - a docházejí leckdy až k tomu, že kniha málo zdůrazňuje vinu Němců. Mně to tak nepřišlo - a kdyby někomu ano, předsmrtná zpověď Gertina bratra to dost vyvrací.
Také si nemyslím, že Gertinými ústy promlouvá sama autorka. Proč? Protože Gerta je hrozná. Ztotožnit se s ní jako člověkem bylo pro mě téměř nemožné; čím více jsem se o ní dozvídala, tím více jsem ji neměla ráda. To, jak si pořád stěžovala na svůj úděl. To, jak se skepticky až pohrdavě dívala na kamarádku, která našla svou spokojenost u "podřadné" práce. To, jak se svou dceru pokusila z těla vyhnat jedy - to bylo vzhledem k okolnostem početí ještě pochopitelné. Ale ne to, jak ji od sebe vyhnala opět jedy - těmi, které plivala na její život, protože i dcera dokázala najít své malé životní štěstí. To, jak k ní (a lidem obecně) nedokázala cítit lásku ani soucit - to, co dělá člověka člověkem.
Odložila jsem dočtenou knížku a dala jsem tomu čas. A najednou mi všechno došlo. Četla jsem příběh dívky, která chtěla prostě jenom žít normální život. "Dějinné události" (to zní hrdě, hůř zní válka, odsun, totalitní režim) v ní ale zadupaly téměř vše lidské: schopnost milovat, radovat se ze života, přát jiným lidem jejich štěstí, schopnost být laskavá k vlastní dceři. Právě v tom je pro mě kniha působivá: TOHLE udělali Gertě Schnirch: vyhnali ji - ze života.
Tak i mě jste, Kateřino Tučková, dostala.

74 24.01.2018

(SPOILER) Tentokrát nejsem mezi svými oblíbenými sám voják v poli, ačkoliv z pozice v zadní řadě žádnou radost v případě Aleny Mornštajnové nemám.
Autorka měla dobrý nápad, to uznávám. Stejně tak její snaha neotřele varovat před dnešním ustrnutím v nabyté svobodě je mi sympatická. Jenže během čtení mi naskakovalo jedno „ale“ za druhým.
Nejedná se o alternativu vývoje po roce ´89. Autorka sáhla hluboko do historie, hlouběji než do komunistické totality, dokonce i za naše hranice, přijde mi. Vybrala několik drastických praktik, které neodpovídají vývoji v 80. letech – vědeckému, technickému ani společenskému. A aby nebyl kontrast s životem v 80. letech a těsně po 17. listopadu tak do očí bijící, odbyla i tyto události šedým, neživým popisem. „Neživost“ by mohla být záměrem charakterizujícím dobu, kdyby se netýkala i způsobu vyprávění; ten mě vysloveně trápil. Postavy byly nekomunikující, autorkou postrkované, všechno jejich jednání bylo podřízeno záměru nedat žádnou naději (že by čtyřleté dítě ztratilo vzpomínky pouze na rodinu?).
Dvě rudé hvězdy, aspoň za to varování před - rudými hvězdami :-).

72 05.12.2021

Knížka, u níž pochopíte, že její zařazení do krásné literatury není dáno jen odborným hlediskem. Skutečně krásná; a také poetická, citová a kouzelná. Čistý příběh propojující mateřství, přírodu, přátelství, lásku, práci, tajemno. Skutečno a neskutečno provázané tak jemně, že jsem přijala obojí jako rovnocennou součást. Mabelin sklon k nadpřirozenu a Jackovo vědomí reality se neruší, převrácené pojetí zimy (jako šťastného období) a léta (jako touhy po zimě) je neotřelé. Chybějící uvozovky v dialozích s dívenkou podtrhují její neuchopitelnost a jakoby posouvají její postavu do fantazie, nebo naopak: milující se lidé se přece mohou domlouvat i jinak, než je běžné.
Jedna z mých nejkrásnějších letošních knížek.

69 05.05.2021

"Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná." ???
Ta moje dědina z dětství leží sice v jiném kraji a holedbá se, že (před 700 lety) byla dokonce městem, a taky měla druhý stupeň ZDŠ. Desítky let jsem pryč. Už prvními stránkami mě do ní autorka hodila tak prudce, že jsem musela lapat po dechu. Ježkovy voči, vždyť Maruna je – dokonce taky Maruna, jen se jí říkalo Máňa. Její muž, v mé dědině Fanda, ten se odstěhoval za svými vrácenými poli a nakonec se tam udřel, jejich děti o grunt nestály. A Heluna, to je …
Dostalo mě to. Ne pro ty vnější podobnosti, ty jsou i úsměvné, ale pro přesné náhledy do hlav lidí různého věku, pro ta SCHÉMATA po generace předávaná - zprvu odmítaná, ale podvědomě pevně ukotvená, pro zobrazení lidí, z nichž nikdo není dobrý ani zlý, ale všichni jsou nějak ušpinění a mozky mají zaplevelené, pro silný závěr.
Ještě k jazyku: skvělý!

68 08.01.2020

Jsem ráda, že autorka pojala Tiché roky vypravěčsky jinak než Hotýlek: nezahltila ho přemírou postav, příběh je celistvější. Napomáhá tomu i kompozice – ve svých rukou ponechala dějiny české společnosti v průběhu desetiletí, jejichž události určily život Bohdanina otce a jeho rodiny, "malé dějiny" jsou v rukou Bohdany, a to doslova, protože ta je podává písemnou formou (to mi vyhovovalo, právě ona dodává celému příběhu cit). Obě linie se spolu sejdou ve chvíli důležité pro všechny, kteří se jí dožili. Autorka umí také pracovat s mateřským jazykem, líbí se mi, jak ho používá; do názvu skryla nejen dva, ale několik významů spojení "tiché roky".
Všechno je tam tedy, jak má být. Jediné mé "ale" je v tom, že po mně příběh stékal jako voda, bylo to příjemné, jenže já po pár dnech začínám zapomínat, proč tomu tak bylo.

67 29.07.2019

Chachacha. Čtyři hvězdy na rozloučenou, pod tři jsem nešla nikdy, většinou jsem aristokratce nasázela hvězd pět. A zasloužila si je, ta Marie Evženie Bočková, protože kdo vládne fantazií a schopností propojit situační a slovní humor, je můj favorit. Prý že opakovaný vtip není vtipem; já se ale u všech šesti dílů vždycky nahlas zasmála už u prvních stejných vět - uvedení do historie rodu a černohumorných konců Marií z Kostky. Rozumím i odpůrcům celé série, máme holt smysl pro humor nastavený různě. Jen bych u kritiků oficiálních (např. u svého druhdy považovaného Radima Kopáče na idnes) čekala, že si knížku, již samozřejmě poněkud shodil a znectil, aspoň pořádně přečetl (cituji: „…aristokratka si v Nizozemsku nabrnkla hned dva nápadníky“).
Celou sérii doporučuji, basta fidli. Na kritiky používající spojení "jednoduchá struktura", "námětová banalita" a "minimální umělecká hodnota" buď kašlete, nebo jim přitakejte a řekněte si: jo, ale za ten smích to stálo.

66 03.01.2023

„Bojte se doby, kdy člověk sám nebude trpět a umírat pro myšlenku, protože tato jediná vlastnost je základem člověčenství a touto jedinou vlastností je člověk člověkem; tím je odlišný od celého vesmíru.“
Rozumím. Člověk je definovaný utrpením. Bylo ho tentokrát na mě ale opravdu moc. Stále tu vidím Steinbecka, jak ho miluji a uznávám, zobrazujícího člověka, kterého má prostě rád. Jenom je tady jeho laskavost překrytá obžalobou amerického kapitalismu té doby, nemilosrdně drtícího obyčejné lidi. Dějové kapitoly týkající se Tomovy rodiny a lidí, s nimiž se po cestě setkává, se střídají s autorovými úvahami – a obě části mi rovnoměrně přidávaly metráky tíhy. Steinbeck je můj nejoblíbenější americký spisovatel 20. století. Jsem ráda, že jsem Hrozny hněvu přečetla, oceňuji je, ale O myších a lidech nebo Na východ od ráje mám radši.

66 26.09.2022

(SPOILER) Příště už mě nedostane! Budu přísnější. V komentáři odhalím, jak to dělá, protože je to jasné.
Třeba tady shromáždil na jedno místo všechny sourozence Oveho a Britt-Marie, a abychom věděli hned, na čem jsme, nazval je otevřeně blbci. Použil něco ze sociální psychologie, tentokrát omyly při vnímání neznámých lidí (pamatujete z občanky na střední škole? – haló efekt, projekce, soukromá teorie osobnosti,…). Pak začal zpochybňovat, postavy stavěl do situací, ve kterých byly nuceny projevit svá skrytá já – a tak dále, jako vždy, takže na konci? Všechno je jinak.
To víte, že mě zase dostal. Kdybych křičela „lacinka a hraní na city“ poté, co jsem knížku přečetla se zájmem, pobavením i trochou dojetí, byla bych lacinka sama.

66 07.08.2020

Román napsaný tak, jak se čeká od románu určeného "širšímu čtenářstvu", tedy i mně. Známé a reálné místo je základem (pro nás z Česka je to ještě o něco zajímavější), kolem sviští (doslova, vždyť počet stran je na takové rozkročení nepatrný) dějiny 20. století (o kterých víme dost) a berou s sebou několik fiktivních postav propletených vzájemnými vztahy a pobytem na zmíněném místě. Vše je pojato velmi obrazově, jemně a především velice čtivě. Souhlasím s komentáři: působivý je účinek jak na rozum (chci se dozvědět o vile Tugendhat víc), tak hlavně na city (spoluprožívala jsem osudy postav, s nimiž dějinné události zásadním způsobem zamávaly).
Čte se to dobře a citové působení je až hmatatelné. Jenže právě tohle ve mně vzbudilo ostražitost a já si uvědomila, že mi už trochu vadily opakující se milostné trojúhelníky a čtyřúhelníky a že je až legrační představa existence latentní lesbické strunky v každé ženě (a že to patří jinam než do vážně míněného románu).
Je tam téměř vše: zrození a smrt, životní výhry i prohry, nálezy a ztráty. A mnoho milostného, bohužel na úkor nadhledu (a aspoň špetky humoru). Ale pocit z četby mám uspokojivý.

65 17.02.2020

Únos dítěte? Ani by se mi do toho nechtělo, nebýt to Delphine de Vigan. Samozřejmě je to nakonec nějak jinak, ale neméně děsivě. Ocenila jsem všechno: její seriózní přístup k tématu, zdánlivý odstup od postav, čtivost a především silnou působivost. Na autorku sedí to - u jiných někdy přehnaně užívané - jít až na dřeň. Příběh dovádí do budoucnosti, naprosto logicky vycházející ze šílené současnosti. A já, autorčin ročník, si jen říkám: zaplaťpánbůh, že mě tohle o desítky let míjí... Br.

64 16.04.2023

(Je to tak: Boris Rösner je uhrančivý a Jan Hartl dětsky čistý; krásné.)
Nedalo mi to. Četla jsem vybrané části souběžně s poslechem a zjistila, že mě uhranula už samotná podstata Twainova příběhu. Není tu tolik komentářů, ale ve většině z nich je očividné, že Tajemný cizinec uhodil na citlivou strunu čtenářů – společenskokritickou, náboženskou, etickou, filozofickou. U mě to bylo stejné, nejvíc se mi ale zavrtala do hlavy Twainova relativizace dobra a zla, což považuji, na základě své zkušenosti z jiných autorových knih, za jeho hru, vtípek. V každém případě otvírají Satanovy náhledy na člověka dveře s otázkami týkajícími se smyslu života. Z letošní četby mě Tajemný cizinec zasáhl zatím největším počtem žihadel. Bolí a pamatuji si je.

64 30.05.2022

Tři důvody, proč přiděluji maximum hvězd a proč považuji tuto sérii za svůj letošní „sériový objev“:
„Chci říct, není tohle na vraždě právě to strašné? Že ji nevidíme přicházet. … Lidi, na které jsem se nejvíc zlobil, o tom pravděpodobně nevěděli. Dává to smysl?“
- Atmosféra nenapovídající zločinu. Žádná vesnice napěchovaná a bublající nenávistí, ne, poklid a – až na výjimky - přátelství, spolupráce, láska, minimálně přijatelné sousedské vztahy. Vražda tu působí nenormálně, jako něco, co nikdo nečeká - a tak to má být, ne?
„Ale musíte i naslouchat. Naslouchat lidem z vesnice, naslouchat podezřelým, naslouchat klepům, naslouchat svým instinktům a naslouchat svým kolegům.“
- Vyšetřovatelé, kteří spolu fungují (a pokud ne, je to správně a logicky vyřešeno) a opravdu vyšetřují, způsobem odpovídajícím prostředí a době, pod vedením inteligentního a lidského inspektora – představte si, ženatého nealkoholika! :-)
„Gamache věděl, že zločin je veskrze lidský. Příčina a následek.“
- Podstata zločinu: vražedný motiv jednoduše a prostě existuje, tedy není založen na tom, že vrahovi se jenom vraždit zachtělo, protože ho to baví.
Ještě musím něco přihodit, tentokrát už bez citací: je to příjemně psaná detektivka, vtipná, ženská v nejlepším slova smyslu.

64 14.06.2020

"Je to (tu) krásné a příšerné zároveň," říká Anna o močálu, kterým se brodí za dalším naplněním své vášně. Vystihuje to můj dojem z této knížky a pět hvězdiček dávám za dokonalé propojení obou přívlastků.
S Annou v mnoha ohledech souzním; i já cítím často potřebu utéci od lidí do přírody, umanutě naplňuji svá schémata s pocitem, že dodávají mému životu řád, a představa, že "musím mezi lidi, na světlo, městem a přes půl republiky" mě děsí a já toužím po svém bezpečí ve tmě a o samotě. U mě občasné chvilky. U Anny obsese a fobie, dovedené do obludného extrému, podpořené její fyzickou nemocí, která možná spustila i tu duševní, jejímž důsledkem jsou např. halucinace a amnézie. A pro mě je příšerné a krásné zároveň dívat se na svět jejíma očima a vnímat ho jejím chorým mozkem, toužím jí pomoci, ačkoliv by mě odmítla, což vím a respektuji, takže se s ní jen nořím někdy do vody, někdy do trávy a bylinek, do tmy, kde nám je dobře, i do té tmy konečné, ze které se vynořuji hned po dočtení, a říkám si: vida, vida, Anna Bolavá, málem o generaci mladší než já, a TOHLE a TAKHLE dokáže napsat...

64 16.12.2018

Stýská se mi – a není to nadsázka – po Václavu Havlovi jako člověku. Měla jsem ráda jeho promluvy. Měl jasno v tom, co chce říct, ale občas se zarazil a hledal správný výraz; přemýšlivé vyjádřování. Nedávno jsem viděla Pavla Kosatíka v Interview 24 a říkala si, jak mi ho připomíná; stejné krátké zámlky, aby nazval věc přesně. Proto jsem začala číst jeho knížky; spoléhám na jeho úctu ke slovům.
Protože - nebudu lhát: Olgu Havlovou jsem si na první dobrou – tehdy, když se stala veřejnou osobou - nijak neoblíbila. Ze své podstaty byla uzavřená, málo usměvavá, neosobní. Dva důvody, které mě k četbě vedly: dobrý autor a touha alespoň naťuknout skořápku nepřístupnosti této ženy.
Petrarka72 vám o kousek níž zprostředkovává přehledně všechno, co je v knížce zajímavé (pro mě bylo, a velice). Proto jen mé postřehy. Byla to zajímavá dvojice. Václavův stud a Olžina hrdost narušily asi romantickou linii jejich vztahu, nikoliv ale partnerství a přátelství; byli dobří parťáci, řekla bych, a vydrželo jim to celý život. Václav se s Olgou o všem radil a na její názory dal. A já pochopila to, proč si jí nejen on, ale všichni okolo ní vážili. Byla hrdá a uzavřená, ale čitelná díky svým neměnným postojům. Psát o takovém typu člověka, kterému bylo cizí se otevřít a sebeprezentovat se, lze jenom díky tomu. Pavel Kosatík to uchopil výborně: její zásluhy nezobrazil s patosem, její slabosti nezobrazil bulvárně.
„Člověk má dělat to, nač má sílu“. Jak je to myšleno? Má člověk dělat JEN to, na co má sílu? Nebo by měl dělat VŠECHNO, na co má sílu? Odpověď tu najdete.
Stýská se mi – a není to nadsázka – po Olze Havlové jako člověku.

63 18.01.2021

Tuhle jsem v nějakém komentáři zahlédla názor, že by nikdo neměl číst a hodnotit knížky, které pro něho nejsou. A just jo, řekla jsem si u Pýchy a předsudku, majíc v hlavě svou dětskou podobu klukoholky, která by byla ráda považovaná za indiána, i svou dospělou nechuť promenovat se ve slavnostním hávu, dbát na bontón a pindat o mužích. Nutno ale přiznat, že k tomu „just jo“ jsem se pár let odhodlávala a nakonec si to zadala jako úkol.
Čekala a dostala jsem přesně tohle: „Obě tam strávily asi hodinu, velmi příjemně zaměstnány nákupem u modistky přes ulici, pozorováním vojáka na stráži a přípravou salátu s okurkami.“ Čím to tehdy ti jakžtakž bohatí žili? Plesy, slavnostními hostinami, procházkami, psaním dopisů, a hlavně líčením na bohaté protějšky, zde tedy muže. Děs. Uznávám, téma fakt není vůbec pro mě. Ale způsob psaní! Milá Jane (budu ti tykat, proti mně jsi mladinká), ty jsi snad do začátku 19. století - a ještě k tomu do romantismu - skočila z budoucnosti. Jak si jinak vysvětlit tvůj dar vtipnosti (kde jinde v romantismu je?), skvělé dialogy a hluboké kresby charakterů. Žádný úkol! Bavila jsem se celou četbu. Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Něco mi brání uznat porážku až tak moc. Pýcha, předpokládám, co jiného.

63 09.06.2020

Především (ode mě nic nového vzhledem ke stovkám komentářů): obsahově důležité, velmi čtivé, kompozičně přitažlivé i díky různému vyjadřování tří vypravěček, zaplněné postavami vzbuzujícími výrazné sympatie i výrazné antipatie, neobvyklá zápletka, výborné dialogy, žádný patos. V mých letošních – jedna ze tří nejlepších.
Kontrast černé a bílé tu funguje nejen ve smyslu rasovém, i když ten je tu hlavní a samozřejmě mě zasáhl plnou silou. Na něj jsem byla trochu připravená, i když zcela to snad ani nejde. Co mě ale zajímalo sledovat nejvíc: překonávání schémat v hlavě, zvláště těch, která přebíráme od rodičů - lidí, jichž si vážíme a jež milujeme. Skeeter je výborná postava, nejen kvůli odhodlání psát onu osudnou knihu. Její vývoj a boj se schématem daným tlakem společnosti, která bílým ženám z lepších rodin přikazovala jasnou linii – manželství, víru, kariéru či alespoň účast na společenském životě a charitě i jasně daný vztah k nižší rase – jsem sledovala s hořkým úsměvem. Obzvlášť promluvy její matky mě naplněním schématu pobavily ("Neber jméno boží nadarmo, Eugenie Phelanová. A teď použij rtěnku.") či ve mně vzbudily odpor (vysvětlení události v rodině, o které původně lhala).
Díky Černobílému světu nyní přemýšlím, jaké schéma mám v hlavě tady a teď.

63 01.12.2019