kackahracka komentáře u knih

Zpočátku se mi nedařilo chytnout ten správný dech. Myšlenky mi neustále odbíhaly jinam, načaté téma mě příliš nelákalo rozvíjet. Skoro jsem si říkala, že to vzdám. Těšila jsem se, že mi při čtení bude běhat mráz po zádech, místo toho mi bylo tak nějak smutno. Psychická traumata spojená s dětstvím, k tomu další v podobě čerstvé smrti manžela, námět se mi prostě netrefil do vkusu. Ale ve výsledku - opravdu dobře se to celé četlo a od druhé třetiny děj nabral grády. Za přečtení knížka rozhodně stojí.

8 05.08.2020

Proč ten průměr? Do knihy je poměrně těžké se začíst. Možná jsem jí louskala v rozpoložení, při kterém mi myšlenyk neustále odbíhaly jinam, ale kdyby to bylo napsáno skvěle, asi by se mi to nestalo. Zhruba u 70. stránky mi došlo, že mě nějak moc nebaví otáčet listy, ale vzhledem k doporučení ostatních jsem se přinutila vrátit se na začátek, svědomitě si vypsat jména postav a opravdu se soustředit. Tahák se jmény se nakonec ukázal jako dobrý nápad, neboť se autorka s oslovením jednotlivých postav zacyklila u jednoho písmena. Setkat se tak můžeme s Ann, Andrewem, Alexem, Alicí, Archiem, Artanem (což je Albánec-další slovo od A), Angelem, Amisem a Anakritisem. Nepřijde vám to ujeté???? Už jen za tohle prostě nemůžu dát 5 hvězd, tohle je zkrátka podraz na čtenáře. První kapitoly, které jsem si zopákla, mi ani na druhý pokus nepřišly extra smysluplné a záživné, ale od zlomové strany 70 mě to celé nějak začalo bavit. Líbil se mi hrdina, sebestředný budižkničemu, protože si autorka skvěle pohrála s popsáním jeho myšlenkových pochodů. Super byl i nápad nasměrovat děj do Řecka, atmosféra se podařila vystihnout dokonale. Jen to vyvrcholení mi přišlo lehce kostrbaté, tak trochu předvídatelné a celkově divné. Příliš mnoho náhod a lží, které se stočily směrem, který vyhovoval. Dobré to bylo, za přečtení to stálo, ale nevím, víc jak tři hvězdy si to ode mě asi nezaslouží...

9 18.07.2020

Už prvních pár kapitol vás nutí přemýšlet, do čeho jste se to pustili. Děj je zvláštně ponurý a bizarní. Vše se láme u 80. stránky. Pokud jste nečetli anotaci (což nedělávám, ochuzení o hlavní zápletku knížky bývá příliš časté), konečně vám dojde, o co asi jde. Odklopili jste víko krabice s drobnými dílky puzzle o 5.000 kouscích. Paráda, to bude prima. Pro jistotu jsem se vrátila na začátek knížky, abych se ujistila, že jsem okraje příběhu poskládala správně. Téměř každá věta má svůj význam. Plejáda postav nabírá grády. Autor má zálibu ve jménech začínajících na D, některé z aktérů sem tam nazývá příjmením, jiné přezdívkou, případně titulem (doktor Richard Archer zvaný Dickie...). Musíte být v neustálém střehu, jedna a tatáž situace je popisována z různých úhlů, a to v dosti odlehlých částech knížky. Nečtete, spíš se snažíte přelouskat věty typu: "Dickie řekl Donaldovi, že viděl Dumpa, jak za deset devět přichází k jezeru..." Opakujete si je, vracíte se o odstavec zpátky, aby informace zapadly na správné místo. Zpočátku vás to baví, jste natěšení přijít všemu na kloub, rozlousknout záhadu, seskládat přesný harmonogram událostí a na všechno vyzrát. Jenže pak vám dojde, že jste sotva za půlkou, vedle vás hromada s dvěma tisíci zbylými dílky skládačky a vy už nemáte chuť se s ní mořit. Nic jiného vám totiž knížka nenabízí. Čtete jen proto, abyste dočetli a konečně se dozvěděli, o co šlo. Je to otravné a zdlouhavé. Co stránku do sebe někdo lije brandy nebo skotskou, mlátí protivníka, nebo sleduje, jak je protivník někým mlácen, případně rovnou zabit. Rozeseté indicie vám občas vůbec nic neříkají a pěkně vás to štve. Ve dvou třetinách vám dojde, že si přejete, mít to celé z krku. Napsané a vymyšlené je to brilantně. Originální zápletka, nápad, všechno super. Ale na dobrou knížku tohle nestačí. Na čtení se má člověk těšit. A mě přitom společnost s touhle knížkou obtěžovala. Pokaždé, když jsem se do příběhu začetla, jsem měla dojem, že musím dopočítat nedodělaný úkol z matematiky. Za mě prostě ne, omlouvám se:(

18 15.07.2020

Olalá! Kde se tahle perla courala tak dlouho, že se ke mě dostala až teď? Udělejte si pohodlí, hoďte poleno do krbu, nalijte si sklenku alkoholu, zanořte se do křesla a nechejte se unést, tohle je jízda. Může za to pocit nostalgie ze vzpomínek na starou dobrou Agátu. Jejích deset malých černoušků mi chybělo. Jmen je zpočátku hodně, ale dobře vám radím-nepište si jejich seznam, nedělejte si poznámky. Mohlo by na vás předčasně vyskočit jméno vraha. Je lepší se nechat pozvolna trápit a rozmotávat klubko postupně, pomocí nesourodých úvah všech zúčastněných. Tohle se povedlo. Díky!

24 02.07.2020

Vynikající atmosféra, i když místy až trochu přespříliš nepohodlí, sešlosti a rozkladu. Taky mě lehce iritoval námět vykládání karet, jsem přes tuhle oblast dost velký skeptik. I když sama autorka několikrát zdůraznila podobně odmítavý postoj hlavní hrdinky (karty vám osud nepředpoví, je to jen iluze...),tlačila děj neustále stejným směrem, jako když se zadrhne pérko v hrací skřínce. Každopádně, příběh byl napsán tak, že se od knížky nedalo odejít. Považuji za zajímavé, že jen co se děj nachýlil k závěru, nadšení ze mě opadlo. Teď už mi mrtvola z Westawayovic familie leží zhruba týden na nočním stolku a nějak se nemůžu donutit dopitvat se poslední stránky. Asi na mě vyvrcholení bylo příliš zmatené, nepřehledné a hloupé, nevím. Slušné čtyři hvězdy. A poznámka závěrem - tituly, v jejichž názvu je krkolomné příjmení, se fakt špatně pamatují. Milí autoři bestsellerů, mějte to na paměti.

10 02.07.2020

Asi mě někdo proklel, jinak si nedokážu vysvětlit tu šňůru podprůměrných knih, které se mi poslední dobou dostávají pod ruce. Hvězdu dávám za zajímavý a neotřelý námět, přidala bych i za chytlavý název a obálku. Ale to neskutečně hloupé zpracování (především závěru knihy) mi nedá. Ošoupaná jedna hvězda, víc ani ň. A já vám řeknu proč: taky se vám stalo, že jste si na TV omylem nastavili zvukový popis k filmu? Je to taková služba pro diváky se zrakovým hendikepem, kdy strojový hlas informuje, co se na obrazovce děje. Tak tahle knížka, to je vám ten text, co někdo předčítá. Odskakuje při tom zrakem k otevřené kuchařce a zhruba třikrát během každé kapitoly vás informuje o stavu nějakého jídla. Představivost autorce nechybí, ale coby čtenář detektivky nemusím být seznámena s každým kusem žvance, co si některá z postav cpe do pusy, chystá na stůl, objednává v hotelu, v restauraci, na lodi, ráno, před spaním, ba i v noci. Stav, vzhled a složení porcí jídla se opakuje tak často, že na tyhle pasáže začnete být silně alergičtí. Ucházející části knihy se střídají s těmi méně vydařenými a vše vrcholí v absurdní finále, za jehož zápletku by se nemusel stydět ani zdrogovaný autor béčkových kriminálek německé produkce. Závěrem snad jen pár perel, které charakterizují autorčin styl psaní:
.........................
Nora téměř ucítila žuchnutí, když novinářka v ní dopadla zpět na místo, bez ohledu na otřes mozku.
(...)
Řasenka jí stékala po tvářích, pleť byla bledá, oči připomínaly něco, co by se dalo použít jako spořič obrazovky.
(...)
Byly dny, kdy Nora cítila, že vedle matčina smyslu pro takt a cit by i Shrek působil jako diplomatický a schopný dvorní snob, ale nakonec podlehla a slíbila, že se brzy zastaví.
(...)
Nora měla pocit, jako kdyby spolkla ježíka, jehož bodliny ji zevnitř roztrhají, když se nadechne.
"Byl jsi můj nejlepší kamarád, Andreasi, a rozhodl jsi obrovskou většinou jednoho hlasu, přesněji svého vlastního, že se mi úplně ztratíš ze života. A teď si do něj zase důležitě napochoduješ a hned od prvního dne ti mám prostě věřit?" utrousila a stihla jen pocítit hrůzu nad tím, že bodliny jí začínají vylézat z úst.
.....
A ono to má na obálce zlatou pecku bestseller. Jako chápete to?

13 19.06.2020

Fajn se to četlo, ale než jsem stihal napsat tenhle komentář, už jsem zapomněla, o čem to vůbec bylo. To by se asi u skvělých knih stávat nemělo, co?

15 15.06.2020

Neurazí, nenadchne. Takovou to dá práci, než vznikne kniha a ve výsledku zapadne mezi tuctovku ostatních. Špatné to nebylo, ale víc nic. Škoda.

6 15.06.2020

Řeknu to takhle. Úvodní dvě souvětí povídky charakterizují celé dílo:
Nepřestala jsem honit, protože bych v tom snad nebyla dobrá. Přestala jsem, protože jsem v tom byla nejlepší.
Je to divné a blbě se to čte.
Takže tak.

9 15.06.2020

Prosímvás, četli jsme stejnou knihu? Tohle byla jedna z nejhorších slohových prací, co jsem se kdy pokoušela strávit. Dala jsem na komentář jedné ze zdejších uživatelek, která upozorňovala na nudný začátek a snažila se přetrpět prvních pár desítek stran.
Bože, odpusť mi, že jsem svůj čas věnovala něčemu tak otřesnému.
Předpokládám, že autor není doktor, jinak by nemohl vyprodukovat tak nestravitelný popis situací z pohledu nemocničního lékaře. Navíc stvořený jak automatem na strojový překlad. Jeden příklad za všechny, a to z okamžiku, kdy psychiatrička Ellen přijímá pacienta Brennera odeslaného s diagnosou paranoidní schizofrenie:
..........................(začátek úryvku)...............
Obrátila se k panu Brennerovi a natáhla se po jeho ruce, která připomínala na dotek mumii. Za to si Ellen poprvé vysloužila Brennerovu pozornost. V mužově pohledu se však nezračil ani náznak toho, že by svůj protějšek poznal, alespoň ve smyslu "Aha, to je nějaká žena v bílém plášti". Způsob, jak se na lékařku podíval, vypovídal přesně to, co muž vzápětí artikuloval:
"Agnnngalll."
Ellen štípla do tuhé kůže na Brennerově zápěstí. Vráska zůstala trčet jako kousek plastelíny.
"Neuvěřitelné!"
Když si Ellen všimla tázavého výrazu na obličeji sestry Marion, dodala: "Co nejrychleji mu dodávejte infuze chloridu sodného. Myslím, že za pár hodin budeme mít co do činění s úplně jiným člověkem."
Sestra svraštila čelo, takže chvíli vypadala jako mops. "Prosím?" "Malé zázraky může konat nejen Bůh, viďte, pane Brennere?" podotkla
"Garrrrsssllll," reagoval pacient a hlasitě si ubrzdil.
Ellen byla vysloveně šťastná, že se odsud může vytratit
............................(konec úryvku).....................

Připomínal na dotyk mumii...
Svůj protějšek poznal ve smyslu...
Způsob vypovídal...
Hlasitě si ubrzdil (???)
Ale hlavně - vsadit lékaři do úst větu "Co nejrychleji mu dodávejte infuze chloridu sodného", je jako přinutit pokladní za kasou vyslovit: "Vyskládejte si své zboží na ten elektronicky poháněný pojízdný pás z pogumovaného materiálu." Nevěřím, že věty podobného typu nervou uši i lidem, co o zdravotnictví neví vůbec nic.

Dále. To, že některá z postav reaguje nesrozumitelně, netřeba čtenáři doslovně a opakovaně předkládat detailním přepisem jeho slovního salátu. Vypadá to pak jako by si autor omylem lehl na klávesnici-čili otravné vsuvky typu: "zimmmzzzeeegnnnn", "šššdlo", případně "garrrrssssllll", mi vážně hýbou čtenářskou žlučí. Stejně jako potřeba zdůraznit hlasité volání stylem: "NIIIKDYYYY", nebo také: " ODEEJDĚTEE!" nebo "NEEEE!"

Autor evidentně trpí obsedantně kompulsivní potřebou popsat čtenáři jakýkoliv nepříjemný zápach. Nimrá se v přirovnání jak nadšený sekundář v játrech na pitevně, ve mě konkrétně to ovšem, místo sblížením se s reálnou situací, zanechalo jen pocit hnusu. Hnusu k autorovi.
................(začátek citací)..............
Ve vzduchu kolem Brannera se navíc vznášel čpavý zápach připomínající přezrálý camembert. Byla to směsice moči, potu a tuku, která tu smutnou postavu halila do neviditelného oblaku.
(...)
"Až přijde, musíš odsud utéct," zasyčela na ni žena. Strašlivě jí páchlo z úst. Ellen se neubránila pomyšlení na červy v tlející psí tlamě-jaká absurdní představa-a musela vynaložit veškeré sebeovládání, aby se nepozvracela. Hlavně to ještě chvíli vydržet...
(...)
Puch v pokoji svědčil rovněž o tělesné zanedbanosti, ale zároveň se mísil s něčím, co se dalo jen těžko popsat a ještě obtížněji snést. Zdálo se, že by ten smrad mohl vést k trvalému poškození, pokud by mu člověk byl vystaven příliš dlouho. Strach, projelo Ellen hlavou. Takhle páchne strach.
......(konec citací)................

"Takhle páchne strach"...Ano, ani podobných duchaplných myšlenek nejste ušetřeni.

Ale co děj skutečně zabilo, byl detailní popis situací, bez respektu k představivosti čtenáře. Zmíním jen scénu, kdy se chce jeden z pacientů psychiatrie zabít hozením fénu na podlahu plnou vody:
.......(začátek úryvku)..............
Bjork se třásl jako osika. Klouby na ruce, ve které křečovitě svíral vysoušeč, mu pod bledou kůží ještě víc zbělaly.
"Můžete mi hrozit, čím chcete, ale já svou Margot nesním."
"No jistě, odtušil Mark. "Hned to proberu s naším kuchařem. A na co vlastně byste měl chuť?"
Ta otázka nechtěně vyzněla tak komicky, že se Ellen na okamžik zarazila. Vzápětí pochopila, že ho Mark chce vyprovokovat. Dokud Bjork zuří a zuby nehty se brání, nedokáže svůj sebevražendý záměr uskutečnit.
"Přestaň si ze mě utahovat, chlapče! Jen proto, žes něco vystudoval, si ještě nemůžeš myslet, že mi úplně přeskočilo. Opravdu věříš tomu, že jsem neprohlédl, že jste mou Margot rozsekali na kusy, vy surovci?"
"Pročpak si myslíte, že jsme to udělali?" opáčil Mark vážně, klidně a věcně.
To je ono, napadlo Ellen. Jen takhle pokračuj, udržuj s ním konverzaci. Potřebujeme čas. Čas - a nějaký nápad.
......(konec úryvku).............
A pokud byste snad stále byli na pochybách, tak vás snad přesvědčí tohle:
......(začátek)...........
Margit se rozhodla k drastickému kroku. Den před propuštěním z nemocnice sebrala při obědě nůž a tupým ostřím si přeřízla krční tepnu. Když nešťastnici našli, bylo na jakoukoliv pomoc příliš pozdě. Krátce před smrtí pacientka napsala vlastní krví na linoleum podlahy tři slova: Nikdy mu neuniknu.
....(konec úryvku)............

Otřesné. Tak strašně otřesné, že odpad je ještě nadprůměrné hodnocení.
Tento autor never more!

Já vlastně ani nevím, jak se tahle kniha dostala do mého seznamu "chci si přečíst". Obálka nevýrazná, snadno přehlédnutelná, název knihy divný a naprosto nezapamatovatelný. První dvě indicie, které mě měly varovat. Jenže pak jsem zabrousila na hodnocení Databáze knih a byla jsem u vytržení – 86%! jak to, že jsem knihu tak dlouho přehlížela, když četba, podle ostatních, vypadá na životní zážitek? Šupky dupky do knihovny! Zarazila mě tloušťka knihy, čekala jsem klasiku o 250 stranách, ale říkala jsem si, že možná proto je z knížky trhák. Je zkrátka tak skvělá, že jsou čtenáři nadšení, že autor nešetřil slovy a papírem. Omyl číslo dvě. Z příjemně načatého příběhu se po první třetině stala nepoživatelná snůška absurdností a balastu o ničem. Vyzdvihnu pár poznámek, které použili jiní uživatelé. Jsou velmi trefné:

Milonak: chvílemi telenovela, chvílemi super četba.

bezprezdivky: Originálně vyprávěný příběh, kterému ale ubližuje množství falešných konců, jeden až dva závěrečné zvraty by stačily

LOLYA: Tie zamilované listy (už nemám sladkých 15, ale to je aj na červenú knižnicu cezpríliž).

fofr-com: "Dobrá kniha, Marcusi, je taková, u které nám je líto, že skončila". Tak to byla poslední věta v úvodním odstavci Epilogu. A mně to bohužel líto není. 3/4 knihy jsem přemýšlela, jestli je to bráno vážně a nebo je to jakási parodie na detektivku

egan: Pri čítaní som sa chcel touto (absolútne nezmyselne) obsiahlou knihou umlátiť, aby som už nemusel ďalej trpieť.

Gargantua: spôsob, akým autor podceňuje čitateľa, jeho inteligenciu, pozornosť a trpezlivosť, je skutočne pozoruhodná.

Roubas: Dopisy, ale i rozhovory mezi Nolou a Quebertem, byly tak strašně kýčovité, umělé, hloupé, naivní, že by se za ně nemusely stydět hlavní postavy jihoamerických telenovel, nebo hrdinové německých romantických seriálů, které podobným způsobem, jako tenhle svádějí k předčasnému ukončení vlastního života

petrarka72: Dicker neumí napsat dialog, opakuje motivy do bezvědomí, mnohé momenty jsou už na první přečtení přitažené za vlasy tak, že to neospravedlní ani podceňovaný detektivní žánr

jana_briza: Když už jsem se prokousala na stránku 300, bylo mi líto knihu odložit a nedozvědět se konec, ale ve finále jsem byla ráda, že už to mám z krku

Já na tom byla podobně. Prostě jsem chtěla vědět, jak to vlastně celé bylo, ale neodvažovala jsem se text přeskákat, protože jsem pochopila, že nečekané zvraty jsou autorovo prokletím. Svědomitě jsem příběh louskala, nutila se nezvedat oči v sloup a nesmát se nahlas (ne, vtipné to opravdu nebylo). Připadal jsem si, jako bych sledovala televizi, na které někdo neustále přepíná mezi „Divokým andělem“ a „To je vražda, napsala“, přičemž jde o šestkrát vylouhované příběhy běžící ve třicáté repríze.
Dvě hvězdy dávám za velmi slušný rozjezd a pár pěkných myšlenek. Dokonale vše shrnul uživatel marlowe, jehož dlouhou a podrobnou recenzi doporučuji přečíst. Je v ní úplně vše, čím se jako čtenář cítíte být trýzněn, a mně osobně udělalo radost, že to někdo řekl za mě. Marlowe, díky.

16 06.06.2020

Začíst se do téhle knížky, to je jak schovat se pod páchnoucí navlhlou deku a těšit se, že si tou bezva činností zpříjemníte večer. Dolehne na vás tíha cizích traumat, a to ve dvou paralelách. Budete sledovat otce, co zoufale osamocen hledá svou ztracenou dceru, a pak dívku bydlící opodál, která se snaží vypořádat s osudem, který jí vybrala její nemocná matka. Tyhle dva oddělené příběhy si jedou ve vlastních kolejích a nejsou napsané úplně zle. Mrazí vás a vtáhnou, to ano. Ale nedají se strávit. Když už se odprostíte od toho, jaké téma knížka nabízí (dobře, skandinávský thriller, nic k nedělní kávě), a přesvědčíte se, že chcete vědět, co se stalo, týrá vás autorka zákeřným opakováním popisu tří základních činností: kouření cigaret, pití kávy a odhánění komárů.
Prvních sto stran knížky její postavy dělají něco z toho NEUSTÁLE. A tím myslím na KAŽDÉ stránce. Já osobně jsem sklouzla k tomu, že jsem zhruba po prvních třech kapitolách pročítala text s modlidbou na rtech a přáním, abych si už nemusela číst o tom, že někdo:
-kouřil (strana 13, první věta celé knížky)
-si zapálil další cigaretu (strana 13, první odstavec)
-mu došly cigarety (strana 13,poslední odstavec)
- že kouří jednu cigaretu za druhou (strana 14, horní odstavec)
-koupil si další krabičku lehkých marlborek (strana 14, odstavec níž)
-otevřel si novou krabičku cigaret (strana 14 dole)
-vykouřil jedenadvacet cigaret (strana 15)
-odklepl cigaretu z okna a vyfoukl kouř. (strana 15)
-si zapálila cigaretu a vyrazila (strana 16)
- má v ústech žvýkací tabák (strana 16)
-strčil si do pusy další cigaretu (18)
-kouřila a měla na sobě neznámou flanelovou košili (20)
-podala Meje cigarety (21)...vzala si cigaretu...potáhla z cigarety...(stále strana 21, věty v různých odstavcích).
A takhle se to táhlo a táhlo a táhlo, jak ten cigaretovej čmoud. Hnus. Nikdy předtím jsem nečetla knížku, ve které by popis jedné činnosti zabral tolik místa v textu. Se zadostiučiněním jsem se s knihou po 100 stranách rozloučila, udělila jednu hvězdu a oddechla si, že to mám za sebou. Ale pak mi to nedalo a dočetla jsem. Od druhé půlky chytne vyprávění spád, ubyde vět o cigaretách (i když obsedantně kompulzivní potřeba, činnosti kuřáků neustále zmiňovat, je nejspíše autorčiným prokletím) a vše to vygraduje docela zajímavým finále. Hvězdná bída v mém hodnocení nechť autorce poslouží jako varování, že opírat se o cigaretové berličky, coby spolehlivou vatovou výplň děje a sázku na ponurou atmosféru, se nevyplatí.

9 05.03.2020

(SPOILER) Absolutně nechápu vysoké hodnocení téhle knížky. Jde o naprosto průměrnou detektivku, která zaujme snad jen velmi slušným začátkem. Jde o jedinou částí knížky, od které jsem se nedokázala odtrhnout. Nadšení vyprchalo někde za první třetinou, od té chvíle se děj neskutečně vlekl a byl tak neuvěřitelně fádní, že jsem zapomínala o čem dějová linka je dokonce už během čtení. Teď, pár dní poté, si vybavuji jen téma škrtiče a popis velmi podstatné činnosti, kterou je vytáhnutí krabky na balení cigaret, jelikož to některá z postav dělala zhruba každou třetí stránku. Celkově šlo v knize o partu neustále zhulených, otrávených a líných idiotů, kteří se shodli akorát na tom, že jim vyšetřování moc nejde. Arsenál postav přesáhl číslo 50. U třicátého jména jsem si přestala psát orientační seznam zúčastněných, ke kterému jsem šáhla z důvodu, že měl autor pervezní touhu pojmenovat drtivou většinu svých postav na písmena M a K. V knize se tak můžete setkat s Martinou, Monikou, Mikaelem, Maud, Morenovou, Meussem, Mulderem, Munsterem, Mannerem, Mattiasem, Marieane, Maureen, či Maartenem. Pak taky s Kammerovou, Klingerweikeovou, Kerranem, Klimkem, Kristinou, Kortsmannovou, Keerenwertovou, Kramerem, Koukonarisem či Katzovou. Pokud by vám to bylo málo, zaměřil autor svou úchylku ohledně písmen též na místa děje, dostanete se tak buď do Maardam, nebo do Megsje, Moerckstraat či Meijkstraat. Ne, že bych od detektivky čekala pohodové čtení, ale tohle je už i na mě moc. Vraha nakonec místo slavné policie odkrouhla zcela bez nějakého významného úsilí či geniálního plánu postižená ženská v šátku, omlouvám se všem, kterým jsem touto informací ukradla podstatu knížky a neoznačila to za spoiler, ale spíš si myslím, že byste mi za to měli poděkovat. Ušetřila jsem vám několik hodin utrpení, věřte mi. Něco podobného už nikdy více. Tu jednu hvězdu jsem vycucala za výborný začátek, kvůli kterému jsem to celé taky chtěla dočíst. Ale příště dám na vnitřní pocit a švihnu s takovou kravinou o noční stolek rovnou.

3 02.03.2020

Styl vedení příběhu mi přišel dokonalý. Vše z pohledu dvou žen, stejné místo, jiný časový úsek. Kapitoly byly krátké, děj tak rychle ubíhal a já nadšeně přeskakovala z vyprávění od jedné, ke druhé. Námět výborný. Jenže, i přes to všechno to drhne. Postavy se chovají nelogicky, tajemný pan majitel až příliš připomíná bohatého, všehoschopného a oslnivého hrdinu z 50 odstínů. A velká obliba v mrtvých dětech a utýraných zvířatech nemohla být ani v případě tohoto bestselleru opominuta. Opravdu jsou popisy těchto scén zapotřebí? Poslední kapitola týkající se Downa mi přišla jak z nejlevnějšího braku. Přitom jinak takový perfektní zážitek. Ani nevím, jestli knížku doporučit, ach jo.

15 03.01.2020

Mě se to teda líbilo. Jo, chvílema to skřípalo, chvílemi to byla vyloženě blbost, ale docela významnou část knížky jsem jí nedokázala odložit. Miša, coby slovenská odnož Chucka Norrise, byla dokonalá. Jako čtení na dovolenou, někam na odlehlou chatu, prostě doporučuju:)

7 28.12.2019

Skvělé. Takhle si představuju psychothriller. Autorka se mi rozhodně zapsala do podvědomí. Nenechte si to ujít!

6 25.12.2019

Připomnělo mi to knížku "Na loučení nebyl čas". Naprosto skvělý rozjezd, moc fajn sloh, hodně zajímavá zápletka. A pak najednou, někde za půlkou, nepříjemné rozčarování. Tak skvělý příběh a oni tam musí fláknout vraha, nějakou příšernou příhodu z dětství, pro jistotu to několikrát zopakovat a probrat hezky ze všech úhlů, to aby čtenář strachy ani nedutal. Tak já vážně ne. Tohle ve mě nebudí strach, ale znechucení. Stejně tak jako akcent na záporné vlastnosti hlavní hrdinky, její věčnou připopilost, nezodpovědnost, umaštěné vlasy a fakt, že si na sebe opakovaně oblíká zpocené zválené oblečení. Její oblíbená věta "do prdele", se vyskytovalo tak často, že jsem se cítila poněkud vyvedená z míry, když pro jednou zaklela "zatraceně". Takže takhle-doporučuju přečíst první půlku, a pak skončit. Jinak hrůza.

10 08.12.2019

Myslela jsem si, že téma bude nad mé síly. Ztracené dítě, to není nic pro mě. Jenže-dějem vás autorka provází tak poutavě, že zkrátka musíte číst dál a dál. Pár míst skřípalo, ale co na tom. Nedokázala jsem knížku odložit. Takhle si představuju bestseller. Plný počet hvězd.

14 01.12.2019

Trochu překombinované a místy málo uvěřitelné. Nedokázala jsem se vcítit do postav. Chovaly se absolutně nepochopitelně. Škoda, námět zajímavý.

4 01.12.2019

Skvělý začátek, jako když se rozjedete na saních z kopce. Pak se dostanete do údolí, zpomalí to, nějak to drhne, a najednou, před váma stoupání. Otráveně šlapete po svých. A ne a ne se dostat na vrchol. Nic vás tam netáhne, za parťáka máte příšerně otravného idiota trpícího nejvyšším stupněm prokrastinace. Jeho jedinou myšlenkou je "vyčkat", a to i přesto, že nalezené důkazy už nemá kam schovávat. Poté, co vyšlo najevo, že jeho tajný neznámý nakoupil dalších dvacet matrjošek do zásoby, jsem na tuhle šou už neměla náladu. Přeskákala jsem na konec, abych aspoň věděla, o co šlo. Kdyby se postavy nechovaly tak neskutečně otravně, nemusela to být taková katastrofa. Za nápad a úvod dávám o hvězdu víc, než by si to zasloužilo.

12 01.12.2019