Juri81 komentáře u knih

Ohnivý pohár definitivně zlomil ostych Rowlingové, která konečně po třech dětských a trochu rozpačitých dílech přitvrdila. Napětí a čtivost knize dodává vedle toho ale i absence četných epizodních příběhů ze školních lavic, které u ostatních dílů často a úplně zbytečně odvádí pozornost do ztracena.

1 10.02.2017

Nevyrovnaná kniha s nevyrovnaným příběhem. Napětí střídá nuda, nudu střídá spád, spád střídá nuda, nudu střídá napětí. Jako by se Rowlingová vždy vypsala na pár stranách a další proložila nudným a ničím neříkajícím dějem ze školního roku a hledala další inspiraci pro pokračování.

2 31.01.2017

Spíše vzpomínková rekapitulace na předchozí nepovedené knihy, u které se nám ze záhrobí vrací osoby v předešlých dílech pohřbené. Nádherně zpatlaný závěr, který umí vykouzlit jen pan Vondruška. V rekapitulaci z toho vychází jedna krásná hvězda.

2 19.10.2016

Všechno šlape jak hodinky dokud se neobjeví Oldřich s Divišem. S jejich příchodem přichází dobře známý zmatek. Lehce se dá odhadnout, kdo půjde pod kudlu, neboť si autor vypěstoval návyk, podezřelého, na kterého směřují všechny stopy, vždy odstranit. Takže pokud vám dojde tohle, není pro vás už pak moc těžké zločince odhalit. Až na pár vatových pasáží mě ale kniha opravdu bavila. Co mi však vadilo, je, že jako Písečák jsem se bohužel nedokázal vžít do atmosféry svého rodného města. I přes to, že názvy bran a kostelů seděly, rozložení města už tak moc ne.

15.09.2016

Od všeho něco, ale pořádně nic. Začínající sběratel nemá šanci nic pochytit. Pokročilý sběratel ocení snad jen různé formy tisku. Na toto téma stále neexistuje dokonalý průvodce.

08.09.2016

Kniha je jako jedna z mála čtivá, absence vaty je vítána. Co se slohu týče, je to jedna z těch autorovo lepších. Stačilo by jen vyměnit některá jména za fiktivní a dostali bychom se nad tři hvězdy, jenže na to už asi nezbyla fantazie. Za Viléma z Landštejna jsem autora už peskoval dvakrát, ale jelikož si ho nadobro zasadil do svých vlastních dějin, je potřeba to znova přetrpět. Co ale není možné přetrpět je fakt, že z nás Vondruška dělá "ono tupé zvíře". Popřel zde téměř vše, co se odehrálo v Tajemství abatyše z Assisi. Do všeho se v té své zmatenosti úplně zamotal.

2 08.09.2016

Zklamu "pěti-hvězdičkáře" :) (opět), ale pokud ani tady nevidí, že je něco špatně, tak je pak ale opravdu někde něco špatně. Autor skutečně není Brown a už vůbec ho nestračí do kapsy, jak někdo někde poznamenal, není ani jako jeho oblíbenec Robert, kterého stále kopíruje, ale je to taková horší třída Frederica. Nevím, jak a za co, pan Vondruška získal své tituly, ale za znalosti z historie to rozhodně nebylo. Horší vyústění knihy literatura nepamatuje. Víc nemá cenu co upřesňovat, spanilá elizabeth to shrnula více než dokonale.

Olomoucký bestiář je tím nejlepším, čeho se mi prozatím z cyklu s Oldřichem z Chlumu dostalo. Na Prokletí brněnských řeholníků jsem tak byl hodně zvědavý. Na Hané jsme však jen krátce, zbylou část trávíme v Brně. I tak je olomoucké pátrání Oty daleko svižnější a více napínavé. Brněnský zbytek je už pak zase jedna velká autorova improvizace zakončená sice trochu nečekaným obratem, nicméně díky průhledným zvratům s absencí napětí. Postavy se v prvních pár dílech alespoň nějak vyvíjeli, tady se už nevyvíjí, autor je mění podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Oldřich z Chlumu sice přechytračil Bruna a Přemysla, otázka však ale zní: podařilo se panu Vondruškovi přechytračit i čtenáře?

2 21.08.2016

Zmatek, chaos, blamáž. Pokud bych nečetl předešlé příběhy s Oldřichem z Chlumu, hodnotil bych možná o hvězdu víc. Do celé knihy se mi vůbec ale nedaří začíst, když to zase nesedí. Autor si prakticky dělá, co chce a diváka má za tupce, jak dějově tak historicky. Někdo zde vidí napětí. Hmm, to já také, ale jen nervové, vyvolané z množství chyb a nesrovnalostí. Autor používá slova doby jako helmbrechtnice, vyprázdnit měchýř a do toho vám z ničeho nic zasadí obrat "tady si to rozdávali". Všechno je opět na sílu překombinované. Abyste si pomalu vzali do ruky notes a dělali poznámky. Tohle je druhá nejhorší kniha s Oldřichem z Chlumu, z kterého dělá Vondruška čím dál tím víc nesnesitelného arogantního vyšetřovatele. Při „disputaci“ za téměř každou větou „jak jistě ale sami dobře víte", atd. Za chvilku mě čeká Lichnice a úplně mám strach ji vzít do ruky, když tu před ní Elizabeth varuje…

3 11.08.2016

Pro nezasvěcené skvělé divadlo, pro znalce doby čistá tragédie. Znamení jidáš byla historická pohroma. Doufal jsem, že i sám autor se zamyslí nad tím, jestli řadit důležité historické postavy do doby, v které nepůsobily, je vhodné, protože tím svým způsobem „vychovává“ laiky. A vysvětlujte pak někomu, že Vilém z Landštejna je z jiné doby, když o něm přece píše Vondruška v časů Přemysla Otakara II. Bohužel na sílu nucená návaznost na tyto bludy pokračuje i zde. S románem o růži proběhl jakýsi nepovedený restart života Oldřicha z Chlumu. Děj a návaznosti z předešlých knih jsou ty tam. Člověk by si řekl, že s každou další knihou to bude jen lepší a lepší a ono je to naopak horší a horší. (Ne)vyústění 300 stránkové historické sci-fi na dvou stranách je už pak jen čistě k smíchu.

To "polidštění" některých osob je až úsměvné :). Číst umí najednou i postavy, které to před tím neuměly, asi je holt osvítila vyšší moc. Bohuslav ze Švamberka se musí obracet v hrobě, nejen že ho stále autor cpe do služeb krále, kterému nesloužil, ale ještě si vykoledoval takovou urážku, že by za ni směle mohl žádat Vondruškovo hlavu. Tuhle knížku by měli ze solidarity v Moravském Krumlově zakázat. Jinak standard. Přes kopírák vyvrcholení na třech stranách tentokrát ještě okořeněné o dojemnou tečku jak z americké movie.

1 21.07.2016

Jeden obrovský zmatek a chaos, jak historický (do doby o které se píše, zapadá snad jen ten Přemysl) tak dějový (Markéta x Blanka x Ludmila x všechno ostatní). Každý máme nějaké ty své historické postavy, na které jsme hákliví. Jednou takovou je pro mě Vilém z Landštejna. Chci-li pracovat s osobami, které skutečně žili, pak je logicky musím posadit také do doby, v které působili a nepřetvářet dějiny. Jestli tohle četla Vaňková, tak se jí z toho musela zamotat hlava. Tohle je prostě nepřípustné. Kniha prakticky bez „vyústění“ je v pořadí druhým „pětihvězdičkovým“ rozčarováním.

Ke zkouškám na anglistiku-amerikanistiku jsme měli v doporučené četbě mimo jiné i Stébla trávy. Znal jsem Whitmana, ale jeho tvorbu jsem do té doby míjel obloukem. Však kdo chce číst v 19 letech poezii? Nakonec jsem jí díky přípravě vzít do ruky musel a zaplať za to, že v originále. Když jsem ji pak později přečetl v češtině, nemělo to už takový efekt jako napoprvé v angličtině.

2 29.06.2016

Ke čtvrtému dílu jsem se dostal až hodně dlouho po pubertě. Nevím, jestli je to tím, že jsem v té době byl už trochu jinde, anebo jestli je kniha o tolik horší, než předešlé tři svazky. Tak jako tak, Deník Nicka Twispa je pro mě úžasná trilogie. Po čtvrtém dílu jsem už do ruky raději žádné další pokračování nevzal. Každopádně vím, co dám synovi do ruky, až začne řešit svojí OLE, aby to vše stihl přečíst v ten správný čas :)

1 29.06.2016

To, za čím se Nick honí celé dva předchozí díly, se v Exilu stane skutečností. Díky tomu se bohužel vytratí určité kouzlo a napětí a Nick ztratí na své osobitosti.

29.06.2016

Deník psaný pro určitou věkovou kategorii. Nečetls ho v pubertě? Ne? Vážně? Tak to máš smůlu, protože po skončení téhle epizodní části života už tě Mládí v hajzlu tak nenadchne, jako kdybys ho četl v době, kdy tvou největší starostí byly beďáry, co s OLE a jak se co nejrychlejc dostat pod kalhoty svojí vysněný kočky.

3 29.06.2016

Bylo mi čerstvých 17 a třískala se mnou puberta. Dětský knižní svět s Hochama od bobří řeky jsem odložil dávno s příchodem prvního beďáru. Rok a půl před maturitou a v poloprázdném čtenářském deníku se vedle pohádek z mechu a kapradí a Šeherezády uvelebil Den Trifidů, kniha, o který jsem věděl, že jí žere naše češtinářka, která jí považuje za vrchol všeho, a že to díky ní a sladkýmu pohledu u maturity uhraju.

V tu chvíli do mého vlastního světa a bohémskýho stylu života vstoupila máma, můj tehdejší největší třídní nepřítel. „Na, tohle si přečti, to by se ti mohlo líbit!“. Na stůl pohodila knížku, zavřela za sebou dveře a odešla. Neochotně jsem po ní šáhl a chtěl jí rovnou schovat do skříně, když mě zarazil obal. Hmm, tak mládí v hajzlu říkáš… Od té doby jsem v tom už nebyl sám, ale byli jsme v tom společně s Nickem Twispem.

Díky Mládí v hajzlu jsem se pomalu začal vracet ke knihám a je jedno jakýho žánru, důležitý bylo, že jsem zase začal, v té době, kdy čas stál na naší straně, číst. Vztah s mámou se díky Mládí v hajzlu v době puberty sice propadl na nejhlubší možné dno, ale dnes jsem jí vděčný za to, že jako jediná matka z okolí sebrala odvahu na to, dát svýmu ztřeštěnýmu synovi do ruky zbraň, o které věděla, že je namířená proti ní, aby se našel.

17 29.06.2016

Ukázkový příklad toho, čemu se říká "Na sílu vycucaný z prstu". Zasadit knihu mezi dva sepsané příběhy s tím, že mají na sebe všechny navazovat, je umění mistra, což pan Vondruška není. Přitom by si stačilo jen zpětně přečíst, co sám napsal, tedy co bylo před a po. Moje devátá kniha s Oldřichem z Chlumu v řadě a sedmé rozčarování. Autor se od první knihy nikam neposunul. Všechno zmatené, holky se malujou, stejné postavy mají v každé knize jiný charakter nebo dokonce jinou roli. V dokola opakujících se obratech se v románu o růži stává hitem "Poválel víno na jazyku a spokojeně mlaskl". Děj roztahaný zase po celých severních a středních Čechách. Občas mi to přijde, že postavy mají schopnost teleportovat se. Nechci působit jako odpůrce tohoto autora, ale slabá kniha je hold slabá kniha.

Jako rodák z Písku mám k téhle knize specifický vztah. S ohledem na dobu, kdy byla publikace vydána, neberu jako mínus fakt, že zde pár raritnějších pohlednic chybí. V té době se totiž nedaly jedním klikem koupit na webu, ale museli jste objíždět burzy a antikvariáty po všech koutech České Republiky, a to mnohdy zbytečně.

21.06.2016

Po dvaceti stranách mi bylo divně. Cítil jsem zvláštní pocit krutosti a beznaděje. Knihu jsem ale i přes to přečetl celou. Děsivá lidská vynalézavost nezná mezí. Za celou dobu existence pomalu nedokážeme přijít na zásadní věci. Za to ale umíme vymyslet sto způsobů jak rozčtvrtit člověka nebo desatero jak ho nejlépe nabodnout na kůl.

Seděl jsem v metru a četl pasáž právě o rozčvrcení koněm, když jsem si všiml, že mi přes rameno do knihy kouká starší paní (cca 60-65 let). Po chvilce se zvedla, odplivla si, podívala se mi do očí, a na celý vagón zařvala: "Pane! Vy ste ale prase!" No můžu snad já za to, že ve středověku to byl samej úchyl?

12 21.06.2016