Juri81 komentáře u knih

K neúspěšnému obléhání Karlštejna v roce 1422 skutečně došlo. Nejslabší místo hradu je v knize rovněž vylíčeno správně. Celkové mě příběh chytl od první strany a je to možná i díky tomu, že v době, kdy jsem ho četl, jsem na Karlštejně prováděl.

21.06.2016

Díky této knize se mi podařilo zničit 4 bonsaje. Jako všeobecný přehled o ničem dobrý, ale jako příručka, která vás naučí alespoň základní práci s bonsají, naprosto nedostačující.

21.06.2016

V minulosti jsem pracoval jako průvodce na několika hradech. Později jsem měl dokonce možnost stát se správcem jednoho z nich. Kniha je pro mě silnou nostalgickou vzpomínkou na tuto podstatnou část mého života. Člověk, který si však těch pár baráku neprolezl, toto všechno stěží pochopí a bude se slepě dožadovat závěru a vysvětlení.

4 21.06.2016

Pár poznámek k anotaci. Publikace je pro začínající chovatele absolutně nedostačující. Pro zkušeného chovatele pak zcela nepotřebná. Jako obrázková kniha dobrá, ale jako příručka úplně k ničemu.

21.06.2016

P. Vondruška zde zcela změnil způsob psaní i celkovou strukturu příběhu. O něco podobného se pokusil už při Zdislavě, ale tam to nedokázal ukočírovat a nakonec se ztratil ve svém původním (trochu nešťastném) pojetí. Olomoucký bestiář je první kniha oproti všem předešlým s Oldřichem z Chlumu, která se opravdu povedla.

2 21.06.2016

Autor by celou církev nejraději vyhladil z povrchu zemského. Z každé knihy s Oldřichem není cítit nic jiného. V pár případech to může být zajímavé, ale co kniha, to stejná averze a to už mě nudí. Je to trapné. Léčí si snad skrze své čitatele nějaké dávné církevní křivdy? Nehledě na to, že tento příběh je asi jeho nejabsurdnější.

Adventní Kletba si mě získala už od první strany. Obsahuje přesně to, co mi v předchozích třech knihách o Oldřichovi z Chlumu chybělo. Spád, ponurost, temnotu, dokonce i napětí a skoro žádnou vata. A do toho všeho dokonale vybarvený Krašov. Není nutný na sílu každý děj neustále rozvádět a překombinovat. V tomhle případě tady díky tomu méně dostáváme daleko více, než v předešlých dílech.

2 22.04.2016

Do poloviny knihy balancuje Záhada zlaté štoly na hranici odpadu. Nudné dlouhosáhlé rozjímání a rozhovory bez akce o ničem. V druhé polovině se začíná konečně něco dít. To nadějné něco ovšem opět autor pohřbí svým neustálým přidáváním nových příběhu, které všechny vyústí na posledních pár stranách, dosti fádním způsobem. Vondruška jako by se sám do všeho zamotal (a není to poprvé), pomalu už nevěděl, o čem píše a tak chtěl celé to divadlo rychle ukončit tečkou jen aby si splnil svých 250 až 280 stran.

Těsně před koncem, když se dozvíme, že dvě ženy, které v polovině knihy popsal jako velmi staré, jsou při výslechu najednou mladé, nemám už ve čtení ani sílu dále pokračovat. Nakonec to dojedu, zbývá už přece jen pár stran. V hlavě mi pak zase leží myšlenka, dělá si z nás autor opravdu srandu nebo nedokáže napsat jedinou knihy, v které by se sám neztratil?

4 19.04.2016

Tři zapletené příběhy, z nichž ten stěžejní je nejvíce nudným. Od první kapitoly je zřejmé, k čemu dojde a kdo to provede. Celou knihu tak vlastně čekáme pouze na to, jak se to stane a kdy se to stane. Kredit knize zvedají jen vedlejší události, u nichž sledujeme osudy jednotlivých postav.

19.04.2016

Žádná velká sláva. Alespoň jednu hvězdu si kniha vysloužila díky druhému příběhu, který je oproti tomu grabštejnskému o něco málo nudnější. Nehodnotíme tu historická fakta, to u těchto knih ani nelze, každopádně od člověka, který má titul i za jménem a jezdí na historické přednášky, bych přeci jen čekal trochu hlubší znalosti doby. Pan Vondruška je odborník, to ano, ale co se zeleného skla týče. Repliky, na kterých si kdysi postavil svůj byznys, dělal skutečně dobře. To samé ale nemůžu říci o jeho literární tvorbě historických detektivek, tedy spíše pokusech, které jsou ve většině případů stejně špatné jako slovenský dabing. Co každá druhá věta, to vykřičník. Co odstavec, to reklama na chlast. Oddanost zelenému sklu je vidět všude.

Pan Vondruška je spisovatel, jehož historické detektivky nemůžou uspokojit ani středně náročného čtenáře. Nerozvinuté, jednoduché příběhy obsahující dějové chyby, věty plné překlepů a pravopisných nedostatků jen podtrhují nerozvinutost autorova psaní, a pokud k tomu přidáme postavy, do nichž se nikdy nevžijeme, protože se pan Vondruška u jejich popisu zmůže vždy jen na stejně opakující se charakteristiky, vykrystalizuje nám z toho jedna velká nuda plná vykřičníků a reklam na alkohol.

V hlavě mi po přečtení jeho historických detektivek vždy zůstala jedna věc a to obrovská chuť jít si cvaknout láhev čerstvé, lahodné, nahořklé, dožluta zbarvené s kaštanovým nádechem vytříbené, deset let staré medoviny. Pokud by uměl rozepsat své děje tak, jako to umí s chlastem, dalo by se to snad i číst.