jejda.majda
komentáře u knih
Modrá
Maja Lunde
Asi před třemi měsíci jsem téměř jedním dechem a s obrovským nadšením přečetla Historii včel, takže na Modrou jsem byla opravdu hodně natěšená. Možná právě proto, že Historie včel nasadila laťku opravdu hodně vysoko, jsem nakonec byla z Modré trochu zklamaná. V knize se odehrávají dva příběhy, které si vlastně tak nějak volně plynou jako sama voda. Není tam moc velkých zvratů nebo překvapení. Příběh osamocené mořeplavkyně mě vyloženě iritoval a do jeho čtení jsem se musela nutit. Odměnou mi ale vždycky byl příběh otce a dcery, kteří se snaží utéct před extrémním suchem. Ten mě dokázal u knihy udržet až do konce.
Nemůžu říct, že by ve mně Modrá nic nezanechala, ale zároveň nemůžu ani říct, že by to u mně byla trefa do černého. Za přečtení stojí, ale na Historii včel nemá.
Časohrátky
Joe Hill (p)
Po rozvleklejším čtvrtém dílu jsem se vrhla na nadupaný pátý díl. Opět skvěle vymyšlený příběh, krásné ilustrace a zajímavý děj s nečekanými zvraty. Jsem maximálně natěšená, jak celý příběh dopadne a těším se na jeho dokončení v šestém dílu.
Svatá hlava
Hana Lehečková
Tahle kniha je pro mě objev roku: je to přesně ten styl, který mi sedí a neskutečně mě baví. Svatá hlava je jako polévka, ,,všehochuť” kterou nám vařil otec, když jsme byli malí a mamka zrovna nebyla doma.
Styl nekontrolovatelného proudu myšlenek, které jsou někdy úplně jakoby vytržené z kontextu a chybějící interpunkce vykreslují osobnost mentálně pomalejšího kluka, který si píše deník a přemýšlí nad tím, jak funguje svět kolem něho.
V knize je toho tolik! Spousty zajímavých myšlenek, které nejsou pouze jednostranné, tedy ne jenom z hlediska toho, jak postižený kluk vnímá svět, ale také, jak vlastně svět vnímá jeho. Myšlenky o tom, jak nemůže najít místo, kam vlastně patří. Myšlenky o tom, že chce být ,,normální”. Ale co to vlastně znamená být normální?
Koukám, že tady na Databázi je na knihu spousta rozporuplných reakcí. Já si ale čtení doslova užívala, dokonce jsem se při něm několikrát smála i nahlas, což se opravdu často nestává.
Je jen na vás, jestli dáte Svaté hlavě šanci. A možná tam stejně jako já najdete párkrát i sami sebe. Doporučuji!
Čas žít, čas umírat
Erich Maria Remarque (p)
O tom, že Remarque byl mistr v popisování války rozhodně není pochyb. Remarque se zařadil k mým oblíbeným autorům hned od první knihy, kterou jsem od něj přečetla. V jeho knihách je vždycky taková jemná příběhová linka, která mě hrozně baví a zároveň způsobuje to, že jeho příběhy vždy rozpoznám mezi ostatními. V knize Čas žít, čas umírat Remarque se syrovostí sobě vlastní popisuje zamilovaný příběh na konci války. Z knihy úplně sálá ta beznaděj a bezmoc německého vojáka, kterému postupně dochází, že jeho zem teď už s jistotou celou válku prohraje a on s tím prostě nemůže dělat vůbec nic. Mrazivé.
Dědina
Petra Dvořáková
Na Dědině se mi nejvíc líbil jazyk. Věřím, že to nebylo nic lehkého napsat celou knihu v nářečí. Ale jinak: Co vlastně všichni na té Dědině vidí? Vždyť je to o ničem. Na přebalu knihy je sepsán děj knihy ve dvou odstavcích a v samotné knize jsou tyhle dva odstavce natažené na 243 stran. Moc bych si přála, aby ve mně kniha zanechala něco hlubšího. Na přebalu slibují, že se nebudete ani chvilku nudit, ale já se nudila. Několikrát jsem se přistihla, že jenom bezmyšlenkovitě čtu a obracím stránky, ale přemýšlím úplně nad něčím jiným. Byla jsem hodně překvapená, když jsem se náhodou podívala na to, kde mám v knížce umístěnou záložku a zjistila jsem, že už jsem za půlkou. Prostě jsem tomu nemohla uvěřit, protože za celou dobu ještě nepřišel žádný zvrat. U nakladatelství HOST jsem si od Petry Dvořákové koupila ještě Vrány, tak uvidíme, jestli se jim povede autorce u mě trochu napravit reputaci.
Podvolení
Michel Houellebecq
Tak já vám nevím. Čekala jsem víc. Čekala jsem, že příběh pro mě bude hrozivější, že tam bude víc akce a méně přemýšlení. Čekala jsem také nějaký jiný závěr a zklamalo mě, že kniha skončila tak, jak jsem vlastně téměř od začátku předpokládala. Po Houellebecqovi jsem sáhla poprvé a na doporučení ve čtenářské skupině, ale nejsem z našeho setkání moc nadšená. Možná, kdybych se lépe vyznala ve francouzské politice nebo kdybych četla Huysmanse, měla bych na to jiný názor... Takhle pro mě ale Podvolení bude knihou, ke které už se určitě nevrátím.
Nesmrtelnost
Milan Kundera
Na Nesmrtelnosti mě nejvíc bavily ty Kunderovy filozofické úvahy nad tím, jak se lidé snaží najít způsob, aby zůstali nesmrtelní. Žít sice nebudeme věčně, ale když zbyde něco po vás, může vám to zajistit nesmrtelnost...
Tma
Jozef Karika
Knížku jsem dostala od bráchy k Vánocům už 2 roky zpátky a až teď jsem se k ní dostala. Neřekla bych, že mě bude tak moc bavit příběh, ve kterém po většinu času vystupuje jen jedna postava. Jenže Karika tak skvěle popsal vnitřní myšlenkové pochody hlavního hrdiny, že jsem se ani chvilku nenudila. Jako autor pro mě stoupl také tím, že ze čtenáře nedělal hlupáka, ale vždycky díky přemýšlení hlavního hrdiny nad různými variantami rovnou naservíroval všechno, co by se mu v dané situaci mohlo stát. V jiných knihách hrdina často někam bezhlavě vtrhne a až pak si uvědomí následky svého nerozvážného jednání, které jsem já už předpokládala, že se stanou o pár stran dříve než hrdina knihy. Tady si je hlavní hrdina vědomý všeho, co by se mohlo stát, ale prostě to zkouší. Karika si mě získal a to i přesto, že tento příběh patří podle jiných čtenářů spíš k jeho slabším příběhům. Už se těším na ty další!
Klíče království
Joe Hill (p)
Čtvrtý díl byl pro mě zatím nejslabší. Příběh byl super, ale byla jsem trochu smutná z toho, že superschopnosti získávané díky klíčům tady nedostaly větší příležitost, jako to bylo v minulých dílech. Ale pořád platí, že mě tento komiks neskutečně baví!
Koruna stínů
Joe Hill (p)
Děkuji za bezvadný komiks, který mě ani u třetího dílu nepřestává udivovat. Těším se, čím mě překvapí čtyřka!
Hlavohrátky
Joe Hill (p)
Wau, druhý díl mě bavil ještě o trochu víc než ten první. Je to opravdu skvěle napsaný a nakreslený komiks. To není jako číst knihu, ale spíš jako se dívat na film. Tenhle komiks umí vyjádřit tolik emocí a umí tak krásně vykreslit charaktery postav. Těším se na další díl!
Vítejte v Lovecraftu
Joe Hill (p)
Komiksy vlastně vůbec nevyhledávám, ale po tom, co jsem viděla první sérii seriálu Zámek a klíč od Netflixu, začalo me zajímat, co bylo předtím. Komiks mě neskutečně chytnul a navíc je to úplně něco jiného, než ten seriál. Seriál se může jít bodnout, kniha je mnohem napínavější a zajímavější. Jsem ráda, že jsem se do ní pustila!
Peníze od Hitlera
Radka Denemarková
Dlouho jsem se chystala na to přečíst si něco od Denemarkové. Do Peněz od Hitlera jsem se začetla úplně hned. Moc se mi líbil jazyk, kterým psala. A samozřejmě ten příběh, byl trochu neuvěřitelný, ale výborně vystavěný! Čtení jsem si fakt užila bezvadně.
Zvláštní smutek citronového koláče
Aimee Bender
Když se oprostíte od toho, co všechno může být zvláštní a prostě se necháte vytáhnout do tohoto tak zvláštního světa Aimee Benderové, bude se vám číst jedna báseň. Nad touhle knížkou jsem přemýšlela ještě docela dlouho po tom, co jsem ji dočetla.
Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
Za mně tedy jeden z nejslabším Kunderů. Ale zase horší než Žert to tedy určitě nebylo. Žert je jedna z mála knih, kterou jsem v životě nedočetla. Skončila jsem asi na 60.straně, protože každá další stránka by pro mě byla utrpením. Radši jsem dala prostor jiné knize... Kniha smíchu a zapomnění mi přišla příběhově slabá, ale rozumím té její literární hodnotě. Jak se vlastně ty příběhy stávají čím dal tím víc méně konkrétní, čím dál v knize jste. Nejlepší Kunderovou knihou pro mě tak zůstává naprosto dokonalá kniha Život je jinde, která u mně prostě trefila hřebíček na hlavičku. Vynikající téma, neuvěřitelný přesah pro ty, kteří ví, o čem je řeč - hlavně tedy co se literárních odkazů týče...
Není zač
Daniel Glattauer
Daniel Glattaur mě baví hlavně tou lehkostí, s jakou píše. Stejně lehce se to potom i čte. Jeho knížky jsou oddychové a přitom se často týkají docela důležitých témat hlavně z přístřeší rodinných nebo mezilidských vztahů. Glattauera jsem objevila díky LiStOVáNí.
Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka
Witold Szabłowski
Jedna z knížek, nad kterou budu ještě dlouho přemýšlet. Kniha napsaná novinářem, která vás vhodí doprostřed turecké kultury a vy jen vyjeveně koukáte, co se to vlastně děje ve světě kolem vás. Doporučuji všem, kdo by chtěli trochu proniknout do jejich kultury.
Pán Gwyn
Alessandro Baricco
Alexandro Baricco je jeden z mých oblíbených spisovatelů. Mám moc ráda jeho styl psaní a překrásnou stylizaci postav. Každá postava je samostatnou osobností, na které je často něco trochu divného - třeba ze porad spí nebo si hraje s míčem i v noci a tak. Svět Alexandra Baricco mě moc baví!
Třikrát za svítání
Alessandro Baricco
Kniha, kterou přečtěte za jedno odpoledne, ale ještě chvíli potom nad ni budete přemýšlet. Třikrát za svítání je kniha, o které se Baricco už dříve zmiňuje v knize Pan Gwyn. Můžete ji číst ale i jentak samostatne. Když se pak ale dostanete k Panu Gwynovi, dojdou vám věci, které vás predtim nenapadly. Alexandro Baricco je jeden z mých oblíbených spisovatelů. Mám moc ráda jeho styl psaní a překrásnou stylizaci postav. Každá postava je samostatnou osobností, na které je často něco trochu divného - třeba ze porad spí nebo si hraje s míčem i v noci a tak. Svět Alexandra Baricco mě moc baví!
Pokoj
Emma Donoghue
Četli jste někdy knihu, kterou jste strašně moc chtěli dočíst, protože vás zajímalo, jak to dopadne a taky vás neuvěřitelně bavila, ale zároveň jste měli odpor k tomu ji číst, protože jste se báli, co strašného by se v jejím příběhu mohlo stát? Přesně tohle se mi dělo s Pokojem od Emmy Donoghue. Kniha je napsaná neuvěřitelně čtivě a navíc celá z pohledu pětiletého dítěte. Z příběhu, který se postupně odkrýval, mi ale bylo přímo fyzicky špatně. Dítě zavřené s matkou několik let v jednom malém pokoji, který představuje celý jeho svět. Nevěří tomu, že "Venku" také existují jiní lidé. Byla jsem tak strašně moc naštvaná, že ani matka ani dítě nemohou se svou situací nic dělat a trnula jsem pokaždé, když přišli s nějakým nápadem, jak z toho ven.