Čas žít, čas umírat

Opäť som sa čudoval, ako je možné, že Remarque bol na škole vyzdvihovaný hlavne pre svoje svetoznáme dielo o prvej svetovej vojne, no jeho Traja kamaráti nám boli spomenutí len tak pomimo v učebnici a na toto dielo akoby sa úplne zabudlo a pritom v človeku zanechá tak silný dojem.

Na gymplu jsem v rámci povinné literatury a maturitní četby jak do češtiny, tak do němčiny vybírala hodně knihy od Remarqua. Bylo to těžké, ale mi to připadalo strašně čtivé.

Chtěla jsem toho napsat hodně, ale ať začnu jakkoliv, nakonec nemám vhodná slova...
Silná kniha, smutná a strašná.. výpověď o tom, co dokáže udělat člověk člověku..
Ten konec..

Kvalitní čtení. Na to jak dlouho mi trvalo se začíst, plynul děj později hladce a kniha byla velice čtivá. Závěr zamrzel. Skvělý doslov od pana Stříteckého.
"Panbůh je internacionální. Anebo už ani on ne?"
"Bylo dobré, že má cigarety. Někdy to bylo dokonce lepší, než mít přátele. Cigarety člověka nemátly. Byly němé a dobré."
"Některé čekají, některé ne. Člověk nemůže chtít všecko, když celá léta nepřijde domů!"
"Byli rádi, že to nepotkalo je, ale tak jisti si nebyli - proto se odtahovali. Neštěstí je nakažlivé."
"Jaro. A pět nocí už chrápu v cimře s dvanácti prďochy od domobrany - místo se svou ženou, která má zadek jak pivovarský valach!"
"Tlusté ženy nemají brečet, kamaráde. Nesluší jim to. Nehodí se to k jejich statnému tělu. Tlusté ženy se mají smát."
"Do jaké míry se stanu spoluviníkem, když vím, že válka je nejen prohraná, nýbrž také, že ji musíme prohrát, aby skončilo otroctví a vraždy, koncentrační tábory, SS a SD, masové vyhlazování a nelidskost - když to tedy vím a za čtrnáct dní se zase vrátím, abych za to dál bojoval?"
"Vy se usmíváte. A jste tak klidný. Jak to, že nekřičíte? - Křičím. Jen to neslyšíte."
"Naučil se, že jen prosté věci nezklamou - teplo, voda, střecha nad hlavou, chleba, ticho a důvěra ve vlastní tělo."
"Je pořád lepší čekat, než nemít nic, na co by člověk mohl čekat."
"Mám dojem, že na svůj věk toho víme až moc o zoufalství."
"Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek."
"Bylo to malé soukromé štěstí a nemohlo se udržet v nekonečném močálu všobecné bídy a zoufalství."
"Co bych si v životě jednou přál, je, abych mohl myslet, co chci, říkat, co chci, a dělat, co chci."

Od autora už jsem kdysi četla Stíny v ráji. Přestože jsem to tehdy hodnotila 4 hvězdičkami, pocit, který ve mě zůstal, byl: Není on ten Remarque poněkud přeceňovaný? Nicméně jsem byla rozhodnutá dát tomu ještě šanci, abych pochopila, proč se o něm učíme, nějakou (ze školy) známější knihou.
Že k tomu došlo letos, za to může umístění ve správné poličce a ve správném pořadí v mámině knihovně. :-D A ejhle! Ono se to četlo úplně jinak! Líp. Tohle je ten správný válečný román, kvůli kterému se Remarque dostal do školních osnov.
Samozřejmě, jsou tam místa, která bych možná ocenila víc, kdyby se sběhla jinak, zářným příkladem je úplný konec, kdyby se to stalo za jiných okolností, myslím, že by se mi to líbilo víc, ale E.M.R. usoudil, že takhle to bude lepší a já se s ním dohadovat nebudu.

Velmi krásná a zajímavá kniha. Klasiku mám ráda, vždy dává takový ten hlubší prožitek z toho celku. Určitě by si jí měl každý přečíst a najít si tam to své.

Co ještě napsat ke knize, která má 165 komentářů a 1688 hodnocení? Možná, že stojí za to se jednou za čas ztrestat klasikou. A že i po dočtení poslední stránky ve mě zůstalo něco otevřené. Nevnímala jsem ji jen jako příběh, ale i jako zkušenost – syrovou, nekompromisní a až bolestně opravdovou.

Bohužel stále aktuální literatura popisující život vojáka za II. světové války. Kdyby toto zažívali v první linii lidé, kteří o válce rozhodují, tak by žádné války nebyly. Téma vnímání války běžným německým vojákem a obyvatelstvem je zajímavé, stěží by mohlo být popsáno lepším způsobem.

Tradičné remarquovské spojenie šťastných chvíľ s neútešnou situáciou, ktoré môže vyústiť len v tragédiu. Veľmi živé popísanie vojny už od samého začiatku. Zároveň tu vidíme "dobrých" náckov, chlapcov, ktorí boli len niekam poslaní plniť určitú úlohu, ale vo svojom vnútri túžia žiť normálne. Všetko im však prišlo normálne, kým v dobe, kým sa vojna vyhrávala. Tvárou v tvár porážke nastupuje znova myslenie a s ním aj pochybnosti, aký má voja vlastne zmysel. To všetko je zobrazené pútavo vďaka kvalitám autora ako brilantného, pravdivého rozprávača.

Citát: “Vypliešťal oči na zničené strechy. A čo čakal? Ostrov za frontom? Domov, bezpečie, útočisko, útechu? Možno. Lenže ostrovy nádeje sa dávno potopili v monotónnom, nezmyselnom umieraní, fronty sa roztrieštili, vojna je všade. Všade, ešte aj v hlavách a v srdciach."

Remarque mě opět nezklamal - neuvěřitelně působivě napsané. I když to není akce za akcí, jak jsme dneska zvyklí a jak je většinou od čtenářů vyžadováno, příběh vás pohltí a nepustí. Musíte prostě pořád číst dál a dál, abyste věděli, jak to bude pokračovat. A když to skončí, tak jak skončil tento příběh, musíte se ptát: "Proč?". Ale pak vám vlastně dojde, že je to proto, že válka je tak krutá a své oběti si nevybírá.... Těším se na další Remarquiovy romány.

Remarque psát uměl, dílo je to velké, ale ta těžkost a tragédie války, která se na čtenáře vyvalí, chytne ho a nepustí je dech beroucí a občas k uzoufání. Navzdory období, ve kterém se příběh odehrává, se kniha četla velmi dobře a rychle. Ernsta jsem si zamilovala, jo, prostě jo! Přála bych si jiný konec, jiný konec pro Ernsta, pro Alžbětu, pro všechny... Pár knih od Remarqua na mě ještě čeká na seznamu, avšak dám si teď pauzu a proložím to něčím oddychovějším. Kniha ve mě bude totiž ještě dlouho doznívat.

Až fyzicky mě bolelo číst o tom, jak člověk vnímá tragiku války. Remargue je pro mě záruka toho, že když se začtu, nevnímám čas a život okolo. Proto je návrat do reality v klidném pohodovém duchu.
Remargue - jeho knihy jsem četla už v mládí a nikdy jsem neměla nad knihou pocit ztraceného času.
Pocity z knihy jsou sice velmi bolavé, ale i tak doporučuji. Už jenom, abychom si uvědomili tragiku námi nezažité války ( díky Bohu) a žili v souladu s okolním světem v klidu a bezpečí rodiny.

Román je moc pěkně napsán, zápletka není nikterak komplikovaná, ale i tak to člověka drží u čtení a děj celkem rychle plyne. Mám rád téma druhé světové války a obzvlášť z pohledu německého vojáka. Celkem zajímavě je popsána atmosféra v německých městech během spojeneckého bombardování. Klaustrofobicky působí popis protileteckých krytů a organizace a způsob protiletecké ochrany v Třetí Říši. Některé aspekty byly pro mne úplně nové.
Co ovšem nefunguje je to nekonečné filozofování hlavního aktéra. Obyčejného vojáka, který se po dvou letech dostal do rodného města na urlab. Dle Remarqua je celá německá společnost prodchnuta negativismem a nesnášenlivostí k nacistickému režimu, všichni mají strach z denunciací a udavačství. Pochopitelně všichni civilisté znali koncentrační tábory a ještě byli schopni napadat vojenské dovolenkáře s tím, že svým bojem prodlužují válku (heh). Tady je jasně vidět, že autor, díky tomu, že emigroval v roce 1931, byl absolutně odstřižen od myšlení a života obyčejných lidí, kteří během WW2 žili v Německu. Pokud čtete memoáry z té doby, tak i na konci války narážíte na to, že spousta lidí věřila v systém, konečné vítezství a zázračné zbraně. Nedávno jsem četl vzpomínky německého vojáka, ve kterých se zmiňoval, že v březnu 1945 obdržel dopis od své milé, ve kterém deklarovala plné přesvědčení v konečné vítězství německých zbraní. Pro froňťáka ovšem nepochopitelné přesvědčení...
Remarque v tomto ohledu hrozně tlačí na pilu a ve výsledku to působí dost kontraproduktivně.

(SPOILER)
Ten konec bylo jako co? Opravdu působí logicky, že partyzán, který byl Ernstem propuštěn na svobodu jej poté ihned zastřelí??? To sorry jako...

Obsah ťažko hodnotiť, to sa asi nedá, pokiaľ však ide o jazykový štýl, nemôžem čakať Proustov štýl v kombinácii s témou vojny, pravda, ale Hellerova Hlava XXII je geniálna jazda v spoločnosti takej témy, akou je vojna. Neviem, ale po Kovaříkových knihách mi toto príde ako slabé kafé oproti zápiskom seržanta Bourgogneho, tie mám pocit, že už neprekoná nič a hovoria za všetko. Tie zápisky by som dávala za povinné čítanie na stredných školách. Priamo z rukáva vojaka cesta z Ruska domov popisuje "človeka v dobe vojny", charaktery a nie je tam ani priestor na literárne ozdôbky. Remarque sa usiluje v knihe vyvolať v čitateľovi dojem bezmocného človeka so zvesenými plecami a s prosbou "odpusťte môjmu národu". Veď aj hlavný hrdina tvrdí, že toto im nikdy neodpustí svet.

Ale odpustil. A veľmi rýchlo. Irónia 20. storočia. Tvár Európy. Na odpustenie stačí dať ľuďom dobré jedlo, autá, nábytok a ďalší konzum. Soft power Nemecka vyšiel na jedničku a dnes fňukáme, óó, aké hrozné vecičky sa diali počas druhej svetovej vojny, poďme o tom robiť každoročné výstavky, íventy, wŕšopy, píšme články, pripomínajme si a ochkajme. Ó, hlaholia Poliaci, poďme speňažiť tie naše koncentráky... Ó, ako málo stačí ľuďom. Ešte prihoďme pár teplých slov o morálke, slobode, demokracii, prírode a právach pre homosexuálov, ktoré sa na nás rútia z USA, odmietajúca európsku bandu Queen len preto, že frontman bol inak orientovaný. Ó, tá sladkosť pokrytectva a tornádové prevracanie kabátov... božská civilizácia. Tak ako si povedal niekedy Lenin, teraz si môžu Nemci vravieť: "Es schwindelt!" Z tej "našej" Európy.

"Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek"
E. M. Remarque

Celý svět by měl povinně číst Remarqoa, ale né na základní škole!

Vždycky jsem měla za to, že ty nejlepší knihy od Remarqua jsem již četla, a že Vítěznému oblouku, Nebe nezná vyvolených, Třem kamarádům a samozřejmě ani tak masově známému románu Na západní frontě klid, již nemůže nic konkurovat.
Spletla jsem se. Čas žít, čas zemřít je dle mého názoru jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Důvodem není jen popis události, tak nekonečně tragické, že i po těch letech dokáže (i v lidech, kteří ji osobně nezažili) vyvolat vědomí bolestivé ztráty, ale hlavně kvůli tomu „dospělému“ v ní.
Již ne pohledu mladíka vychovaného ideály, ale muže, který si je vědom věčné otázky po svém místě ve světě a vině, která se s tím nepřímo pojí.
,,Vy se usmíváte,“ podivil se. ,,A jste tak klidný. Jak to, že nekřičíte?“
,,Křičím,“ řekl Graeber. ,,Jen to neslyšíte.“

Desive vypraveni o strachu, valce, ale i o tom, ze clovek ma byt za co vdecny. Kniha mi neubihala. Ale Remarque to podal tak, ze se dokazete vcitit do deje a tim se i zapremyslet.

K tomuhle románu lze jen těžko hledat slova, protože slova, která lze k tomuto válečnému tématu napsat, napsal již autor sám. Aby člověk pochopil ta slova jako strach, smutek, žal, bezmoc, bída, smrt, zuboženost, hrůza, děs, starost, lhostejnost, vzdálená naděje, špína, ztráta - to vše může člověk pochopit po přečtení této knihy. Všechna tahle slova obestírají celý román temnou mlhou. Dokonce i při dovolené se člověk nemohl těchto slov vzdát. To mě zaráží nejvíce. U sebe jsem Remarquea pasoval na mistra válečné a meziválečné literatury. Věřím, že nejsem jediný, kdo to tak cítí.

Opět výborná kniha autora. Doporučuji.
Hodí se do ČV 5/2024