Cesta zpátky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Jeden z Remarquových válečných románů, který volně navazuje na "Na západní frontě klid" a dovypravuje příběh vojáků po návratu domů. Jde o příběh skupinky vojáků, pocházejících z jednoho města, jež se po skončení I. světové války vracejí zpět do svých domovů. Jsou plni optimismu a doufají, že vše bude tak, jak si představují. Cestou z bojišť potkávají americké vojáky a vidí, že válka byla dopředu rozhodnuta, neboť Američané mají dokonalé vybavení, dostatek jídla atd. a oni zatím nemají co jíst a jejich šaty se na nich doslova rozpadají. Posledními, zcela zbytečnými, obětmi války jsou vojáci, kteří se tak těší domů, že se snaží dostat do přeplněného vlaku a cestou z něho spadnou, či je něco srazí a zabije. Všichni vojáci se tak těší domů, že ani neregistrují nepohodlí vlaku. Když konečně dojedou domů, připadá jim celá válka zbytečná a vojákům se vybavují staré vzpomínky a vše příjemné, co zde prožili. Byla tato válka opravdu nutná? Zabíjet mnoho lidí, přijít o mnoho přátel, vidět utrpení raněných - vše to nemuselo být, kdyby jen lidé se snažili dohodnout. V jejich domovech je čeká veliké překvapení. Zjistí, že se hodně za dobu války změnili, nemůžou si kdekoliv vzít to co chtějí, jak to ve válce dělali. Též se nedokáží chovat jako ostatní, neboť válka je tak silně poznamenala, že na ni nemohou za krátkou chvíli zapomenout. Nezáleží, zda někdo v afektu někoho zabije, či se někdo zblázní nebo spáchá sebevraždu, všechny tyto činy jsou v dozníváni války, kruté a zbytečné. V poválečném Německu se rozmachuje šmelinářství a všelijaké “černé" obchody. Ve válce si byli všichni vojáci rovni a také díky tomu si perfektně rozuměli a domnívali se, že jejich přátelství je skálopevné. Po ní se ale začíná dbát na sociální postavení, což vede k nenávisti, nepřátelství a častým sporům. Nejkrutější je zklamání některých vojáků, kteří se celou válku těší domů, ale po jejich návratu zjistí, že je manželky opustily s někým jiným. Normálním se také stává hlad, který snad nepociťují jen ti bohatí a lidé venkova. Také proto jezdí mnoho lidí z měst na venkov doslova žebrat o trochu jídla, což je ovšem nelegální a tak se stává, že jídlo, které vezou své rodině jim zabaví četníci. Proto se také mnoho vojáků uchyluje na venkov, kde zastávají různé práce, závislé především na jejich vzdělání. Posledním ránou je sebevražda bývalých přátel z války, kteří psychicky nezvládnou tíhu celé doby a spáchají sebevraždu. Celá kniha je vlastně zamyšlením nad válkou a době následující. Zda se opravdu bojovalo za “dobrou věc" či snad jen z rozmaru generálů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/350/cesta-zpatky-EKW-350.jpg 4.4825
Žánr
Literatura světová, Romány, Válečné
Vydáno, Ikar (ČR)
Orig. název

Der Weg zurück, 1931

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (78)

Kniha Cesta zpátky

Přidat komentář
madem
26.10.2020

Skončila válka a pár kamarádů se vrací domů. Jsou plni naděje a očekávání nových zítřků. Vše mizí a nastane syrová skutečnost a málokterý z nich najde svoje místo.

pavla.ba
10.05.2020

Dle mého by to měla být povinná literatura pro každého jedince!


Amolein
08.05.2020

Román, který navazuje na nejslavnější Remarquovo dílo "Na západní frontě klid", je vlastně stejně silným čtením. Velmi dobře se čte a hodně vás nutí k zamyšlení o životě, o hodnotách. Pokud vám tedy Na západní frontě klid nestačilo, doporučuji pokračovat tady.

Tohle je román o ztracené generaci, o vojácích, kteří se vrací zpět z války do svých domovů. Šťastný návrat to ale není. Domů se nevrací jako oslavovaní hrdinové. Někteří se museli vrátit zpátky do školních lavic, ale co jim taková škola do života ještě může dát? Mohou mít ještě vůbec respekt k profesorům, kteří pronáší jen pouhé fráze?
Kamarádi, kteří společně přežili válku, nejsou schopni přijmout, jaký je život zase doma. Opravdovost a skutečné kamarádství, které poznali ve válce, v tomto světě chybí. Svět plný přetvářky, planých řečí některé z nich dovede až ke krajním činům a spáchají sebevraždu.
Vrchol rozdílu mezi společností a těmito vojáky vidíme v závěrečné pasáži románu, kdy se Albert ocitá před soudem. Věty, které zde pronáší on i jeho kamarádi, jsou neskutečně mrazivé, a ukazují to vzájemné neporozumění.

"Ale vždyť jste usmrtil člověka!" říká předseda skorem úpěnlivě.
"Usmrtil jsem už mnoho lidí," říká Albert lhostejně.
"Co jste udělal?"
"Ve válce," doplňuju Alberta.
"To je přece něco docela jiného," prohlašuje státní zástupce.
Teď Albert zvedá hlavu: "Proč by to mělo být něco jiného?"
Státní zástupce povstává: "Chcete snad boj za vlast srovnávat s tímto činem?"
"Ne," říká Albert, "ti lidé, které jsem tenkrát zastřelil, ti mi nic neudělali..."

Absurdní je závěr této knihy, kdy tito váleční veteráni potkávají malé kluky, kteří s nimi hovoří o vlastenectví a o tom, jak je potřeba zabíjet bolševiky, dokud Německo neosvobodí. Předzvěst blížící se nové války, ale jako by se v těchto klucích mohli vidět i hrdinové této knihy. Svět se nezměnil, oni ano.

Knihu si určitě přečtěte a teprve poznáte, jak vám válka změní žebříček hodnot.

NienorNíniel
12.03.2020

Kniha která útočí na srdce...
Válka nevzala vojákům jen ty roky ve válce, ale celý život. I ty nejsilnější jedince silně poznamenala, spíš úplně zlomila. A k čemu to bylo?

Abroš
24.02.2020

Kniha i o tom,jak těžký může být návrat do života po válce.

Palivo
13.01.2020

Guten tag.

Jak všichni víme, Němci dali světu opravdu strašné dary. Třeba Modern Talking, nebo Scooter. V této knize se díkybohu Erik a Marie Remarkovi nevěnují tomuto běsu, ale jen první světové válce, která jak všichni víme, vznikla už z gavrilo PRINCIPU.

Cesta zpátky je o cestě zpátky a je to solidní očistec. O to víc jsem rád, že nemusím cestovat, protože ovládám teleportaci. Jako třeba teď v sobotu. Barman mi povídá „Dáte si ještě jednoho paňáca?“ a já říkám jo, a další věc co vím je že ležím doma na zemi vedle postele.

Tahle Cesta zpátky je o německém týmu ve vybíjené, který se zrovna vrátil z evropského šampionátu domů, kde skončil na posledním místě. Proto je taky nikdo nevítá. Chlapci jsou tedy zákonitě naštvaní a jelikož tehdy ještě nebyl kariwurst, trýzeň dosahuje vrcholu rychleji než já při sexu.

Erich a Marie protentokrát udrželi kýčovité dialogy na uzdě a servírují něco, co dá vzpomenout na to lepší z Heinricha Bölla a jeho subžánru „nemáme ani na brambory, všechno sucks.“

Hodnotím tedy 9/10

jan7940
23.11.2019

Srdcovka.

boxas
16.11.2019

Ti, co přežili, nikdy nezapomněli.
A Erich Maria Remarque, který sám to peklo přežil, to velmi dobře věděl.

1