Jiskra života

7 09. března

Perfektně napsáno. Remarque je pan spisovatel. Perfektně popsáno myšlení lidí ve vězení. Závěr války, změna chování esesáků. Doporučuji.

8 21. února

Moje srdcovka, skvost, který mě nepřestane dojímat!

6 31.12.2020

Nemám ráda tuto literaturu, četla jsem v rámci ČV.....nicméně pan Remarque byl vynikající spisovatel a jeho knihy jsou nezaměnitelné.......protiválečná literatura je příšerná..........další knihu až zase někdy

Vůbec se mi do té knížky nechtělo, musela jsem se do ní nutit...
Ze začátku mi přišla nudná, nebylo to pro mě nějak moc zajímavé ke čtení.
Některé části mě teda překvapili, až jsem z toho měla husinu.
Musím uznat, že jsem ze začátku nepochopila, kdo byla osoba 509...pak se teda ukázalo, že to byl veterán.
Hůř se mi čte, občas i hůře chápe, ale pro představu je to skvělý.
Knížku bych doporučila všem, koho toto téma zajímá.

7 08.12.2020

než jsem začal tuhle knihu číst, několikrát jsem ji vrátil do knihovny, vůbec se mi do ní nechtělo, nicméně po několika pokusech se jí jednou pro vždy zbavit:-)) jsem ji nakonec dal šanci..
život z minuty na minutu, všudy přítomná smrt, apatie vůči životu..
ten.. kdo si tímto utrpením prošel a přežil a byl schopen se vrátit do "normálního" života, před tím se hluboce klaním..
já bych tam nepřežil ani měsíc, co měsíc, ani týden..
opravdu surové počtení plné hrůz a zvěrstva páchaného na člověku.
kdo má slabší povahu, nedoporučuji číst, kdo obdivuje nácky, tomu bych to dal jako povinnou četbu.

16 23.11.2020

Tuhle knihu jsem četla až po maturitě. Narazila jsem na ni v knihkupectví a koupila si ji.

Nádherná, syrová, bolavá, krutá. A přesto plná naděje. Toho věčného boje o každý další nádech, o každý další východ slunce.

Rvalo mi to srdce. A ten konec? Ten mě rozsekal...

Takhle jsem u knížky asi ještě nikdy nebrečela. Takhle jsem se ještě nikdy nestyděla, že člověku dokážou nejvíc ublížit zase jen...

...lidé...

17 20.11.2020

„Na světu byl spáchán zločin… zákon života byl popliván, zbičován a rozstřílen, loupež byla uzákoněna, vražda byla zásluhou, násilí se stalo zákonem - a teď najednou, v tomto bezdechém okamžiku, čtyři sta obětí zvůle pocítilo, že to skončilo, že promluvil hlas a že kyvadlo se zhouplo zpátky.“ Alespoň takto to na konci války vnímají vězni koncentračního tábora Mellern, kam Remarque zasadil děj svého románu. Právě s nimi, nejbídnějšími z bídných, odsouzených k pomalé smrti v nelidských podmínkách, prožíváme proměnu od devastující vězeňské apatie k prvním jiskřičkám naděje na svobodu a dále až ke konečnému osvobození. Samozřejmě ne všichni se této konečné spásy dočkají, a nutno přičíst autorovi k dobru, že se nijak nerozpakoval nechat finále pořádně zhořknout. Přiznávám, že v některých chvílích jsem měl při čtení sevřený žaludek a závěrečná katarze mě přiměla zamyslet se i nad těmi aspekty, souvisejícími s osvobozovacím procesem, které člověka běžně nenapadají. Proto bych k těm čtyřem hvězdám, klidně ještě půlku hvězdy přidal.