Jiskra života

05. dubna

509 je asi jenom číslo. Z člověka toho už moc nezbejvá. Přežívá si v pracovnim koncentráku na konci války, v oddělení, kde se už nemaká, ale jenom čeká na smrt. Je už ostřílenej a s jemu podobnejma kámošema dokáže pani s kosou zahnat o další den. Jde to až do osvobození tábora, což ještě nemusí znamenat, že všichni přežijou a budou se mít dobře.
U knížky se člověk moc nezasměje. Spíš jde z toho, čeho lidi byli, jsou a budou schopní hrůza. Všichni jsou kostlivci a když má někdo možná kůrku chleba v kapse, vrhnou se na něj a vlastně mu neublížej, protože jsou tak slabí, že jejich rány jsou spíš jako poplácaní i když bušej třeba v šesti kostlivcích.

Od remarkovic erika to u mě neni zas tak oblíbená věc. Je sice dobrá, ale u ostatních se dá najít alespoň něco, čemu se jde zasmát na to jaká to byla děsná doba. Tohle je spíš jako přehlídka nepřetržitýho utrpení. Na tohle smrtka potřebovala nějakou kosu z receptáře asi.

2 06. března

Je pravdou, že se o krutostech z války a zejména koncentračních táborů nečte snadno,ale tato kniha vlastně umění spisovatele, vše vyjádřit a popsat mne uchvátilo. Před nedávnem jsem četla knihu Krabice živých- je to kniha s podobným námětem, ale toto je mistrně napsané. Pro mne asi nejlepší kniha od tohoto PANA spisovatele.

12 24. února

Remarque nikdy nepsal zrovna roztomilé pohádky na dobrou noc, ale to, co se mu povedlo v Jiskře života bylo až nevídané.

Tahle je kniha je naprostá esence zmaru, deprese a lidské zrůdnosti, to jak skvěle dokázal pracovat s atmosférou, negativními pocity a temnými stránkami charakteru postav je i na dnešní dobu naprostá špička.

Jiskra života má neskutečné grády, je to přesně typ knihy, kterou i když na chvíli odložíte, tak na ní musíte stále myslet. I když na Vás působí znepokojujícím tíživým dojmem, tak i tak máte stále touhu číst dál a dál. Tohle je dílo, které i největšího cynika nenechá chladným.

Je to jedna z nejlepších knihy, které jsem četla, na "509" se nedá zapomenout.

5 19. ledna

Knížka která je moc smutná Ale zároveň plná Naděje a optimismu. autora jsem měla od dětství přečteného ale nikdy jsem netušila že napsal něco podobného

44 05.11.2018

"Ten, kto nikdy nečítal, žije len jeden život. Ten, kto čítal, môže žiť tisíce životov."

Pri čítaní tejto knihy som i ja intenzívne preživala životy kostlivcov z koncentračného tábora Mellern, ktorí boli iba anonymnými číslami až priveľmi často sa rozplývajúcimi do vzduchu komínom zo spaľovne mŕtvol. Ľudia tu umierali nielen od hladu, vyčerpania alebo rukami nacistov, ale rovnako vlastným sebectvom, rezignaciou a apatiou k životu.
Výnimkou bolo azda iba tucet veteránov, zachovávajúcich si svoju ľudskosť, ktorí svojim spolutrpiteľom dokázali vliať aspoň iskričku nádeje v každodennom boji o prežitie

Autor podrobnou charakteristikou postáv a naturalistickými opismi scén dodal celému dielu punc reálnosti a vysokej kvality.

21 02.11.2018

Kde se v člověku zbitém, k smrti zbědovaném, vyhládlém, brutálně mučeném a ponižovaném a v nelidských podmínkách přežívajícím, ještě pořád bere síla k životu? Živoucí mrtvoly v německém koncentračním táboře, jako ten s číslem 509, kde smrt může přijít každou vteřinu, ale neztrácí naději a víru v život a dokonce ani lidskost, v hlubokém kontrastu ke strojové nelidskosti esesáků. Má dnes člověk vůbec právo brát si sám život, o který druzí tak zoufale a urputně bojovali? Remarque, jakoby sám z té páchnoucí, černé, studené díry, bezmasá kostra obalená zjizveným pergamenem v roztrhaných špinavých cárech, promlouval. Jak sugestivní. Jak ohavné. A pro mne zhola nepředstavitelné. Homo sapiens... Kde se to zlo v nás bere? Silné, poutavé dílo, které nepostrádá spád a napětí. Konec války už na dosah... a přece v nedohlednu.

3 31.10.2018

Uf...no....opět silný příběh....za mě krásná kniha, stojí za přečtení. Já mám prostě ráda pana Remarqua.