Jiskra života

10 10. března

Místy těžko stravitelné popisy skutečných hrůz. Tato kniha je poselstvím o tom, že člověk se k jinému člověku může chovat hůř než ke zvířeti a zároveň o tom, že vůle k životu bývá silnější než si umíme představit.

5 28. února

Zpočátku jsem se do knihy nemohla dostat, ale potom mě naprosto pohltila. Je zde vyobrazeno i smýšlení nacistů a zoufalost s posledními jiskrami života věznů. Za mě velmi silná kniha, kterou určitě doporučuji.

V knize je důležité i to, že v roce 1945 je vězeň 509 v koncentračním táboře již 10. rok.
První koncentrační tábor v Německu vznikl již v roce 1933 v Dachau.

10 24. února

To jsou ty knihy, které vás formují. U mě to tedy platilo na sto procent. Četla jsem ji někdy v šestnácti letech a od těch dob jedu v literatuře z prostředí koncentračních táborů, války. A také v literatuře, která má přesah.

3 19. února

Knihu jsem četl na základní škole. Přečtení prvních stran byl tak silný zážitek, že jsem uvažoval nad tím, že jí nedočtu. Nakonec ale zvítězila zvědavost, jak to celé dopadne. Navíc je kniha výborně napsaná a jsem rád, že jsem vydržel až do konce.

3 29. ledna

Už předtím jsem četla knihy z období 2. světové války, ale nikdy ne z prostředí koncentračního tábora. A myslím, že pro začátek jsem si vybrala dobře. Děj knihy se odehrává ve smyšleném koncentračním táboře, ale to knize neubírá na věrohodnosti a na hrůze.
Příběh je vyprávěný z několika pohledů. Z pohledu vězňů i nacistů. A především kapitoly či úseky vyprávěné nacisty jsou teda síla. Protože číst jejich myšlenky, to jak si ospravedlňovali své činy, bylo neuvěřitelné zvrácené.
Kniha má plno momentů, u kterých mi nějaká ta slza ukápla nebo jsem k slzám neměla daleko.
Příběh vězňů je velmi silný, a to že je kniha vyprávěná z pohledu více vězňů jí dodává ještě více na síle. Jediná věc, které knize trochu musím vytknout je to, že jsem někdy měla problém zorientovat se v postavách. Je jich tady poměrně dost, a když jsem knihu četla poprvé po čtyřech dnech, dělalo mi problém se zorientovat.
Konec knihy je smutný, ale zároveň plný naděje. Škoda, že se už nedozvíme, jak to bylo s některými postavami dál.

5 26. ledna

Knihu jsem dostala od dědečka se slovy, že jsou věci, které nesmíme zapomínat.
Dodnes je moje nejoblíbenější a taky nejbolestnější kniha vůbec. Pokaždé mě rychle vrátí na zem a připomene mi, co všechno mám a jak jsem šťastný člověk.
Remarque je moje srdcovka, umí tak dobře popsat pocity, situace, místa a povahy, že je bolestné tento příběh dočíst. Cítíte se během čtení skoro až fyzicky špatně, postupně vám dochází, co vám dříve neseplo a zavřete knihu se slzami v očích. Knihy, které budí emoce mají u mne stálé místo. A ty, co navíc popisují hrůzy, které nesmí být zapomenuty, obzvlášť.