Jiskra života

Tady nemůže následovat nic jiného než 100% hodnocení. Příběh skupiny vězňů, jenž se snaží svým vlastním způsobem vzdorovat hrůzám koncentračního tábora. Moc jsem přál 509, aby se z tábora dostal, hlavní hrdina knihy, ale i další postavy jsou výborně napsané. Smutné čtení, ale zároveň povinná četba do škol, aby se vědělo, co dělá s lidmi nenávist a fanatismus.

Další skvělá Remarkova kniha. Je to geniální spisovatel.

Remarka by měli číst povinně všichni od věku čtrnácti let!!! To není moje myšlenka, ale naprosto s ní souhlasím. Je v něm všechno, co je třeba znát k dospělému myšlení a názorům. A je to v každé jeho knize.

Kniha, která poprvé v originále vyšla jen několik let po 2. světové válce. A ukázalo se, že člověk nemusel být přímým účastníkem hrůz v koncentračním táboře, dokonce mohl v daném období pobývat v emigraci - a přesto v té době mohl nasbírat materiál k sepsání působivého a děsivého románu z každodenního života vězňů, z nichž mnozí se pohybují na tenké hranici mezi životem a smrtí.

Mezi řádky kniha klade znepokojivé otázky. Jak se to stane, že někteří lidé ztratí svoji lidskost, aniž by se jim dělo bezpráví, jen prostě dostanou ničím neomezenou moc nad druhými? A jak málo stačí, abychom přišli o svoji důstojnost v podmínkách krutého mučení a odpírání základních potřeb, neustále ve střehu před všudypřítomnou smrtí? Být hrdinou, který po pár dnech skončí na popravišti, anebo raději příliš nevyčnívat, snažit se přežít až do konce a pomoct dalším k přežití, aby zůstalo dost těch, kteří jednou budou moct vyprávět?

Mnohokrát bylo napsáno něco v tom smyslu, že je třeba knihy jako je tato číst, aby se podobné hrůzy už nikdy nemohly opakovat. Osobně souhlasím s tím, že tyto knihy je třeba číst, ale ke schopnostem lidí pochopit vše srdcem, představit si, jak by asi bylo jim a jak by se zachovali v kritických situacích, jsem čím dál skeptičtější. Je mnoho nenávisti mezi lidmi... a také lehkovážnosti.

Cestovala jsem včera několik hodin rychlíkem, v němž obsluha rozváží po vagonech drobné občerstvení. Skupina mladíků sedící přes uličku proti mě vykoupila většinu plechovek piva, byli veselí, ba rozjaření... a jeden z nich v souvislosti se svobodou slova, o které skupinka chvíli diskutovala, prohlásil, že by chtěl mít svobodu popírat holocaust. Doplnil pak, že ne jeho existenci, ale počty obětí, jimž nevěří... Ti hoši nevypadali jako chuligáni, dle další řeči šlo zřejmě o studenty, ne úplně hloupé... ale vlastně o životě mnoho nevěděli. Hoši zlatí, snad se nikdy nedožijete doby, kdy nebudete mít pivo, ne během pár hodin cesty vlakem, ale po dlouhá léta, kdy i za trochu vody budete vděční a za tvrdé svaly zrovna tak, protože díky nimž budete posíláni na těžkou práci a ne někam, odkud není návratu. Jenže tvrdé svaly nemáte a mít nebudete, jestliže i těch pár kilo, co máte v zavazadle, musíte vézt na kolečkách...

13.12.2025

Audiokniha.
Do rukou se mi dostal další román od E.P.Remarka, který v audioverzi načetl Martin Myšička.
Fakt silné poselství od "pět set devítky" jak si říká hlavní hrdina, který v pekle koncentračního táboru Mellern ztratil lidské jméno a nejen to. Zůstala ale naděje přežít, zůstala jiskra života.

Emocionálně silný román o touze po životě, kterou lze mít i v té největší temnotě. O touze, která se smrskne na snahu přežít další den. O bolesti, nenávisti i naději.
Ukazuje, jaké zlo a temnota může být v člověku, co všechno je schopen udělat jiné lidské bytosti.
Místo mě až mrazilo při čtení praktik v táboře, ale taky jsem cítil obdiv k klidem, kterým vše vzali a oni přesto v sobě měli sílu a chuť pomáhat jiným.

*"To je pitomá románová fráze, že se duch nedá zlomit."*

Lágr na německém území na sklonku války pohledem koster bez duše, toho času muklů, kdysi lidí, kteří rázem tupě nepřežívají z minuty na minutu, ale dostane se jim nedostatkové a nebezpečné měny; naděje na osvobození. A je rovněž zastoupen pohled z druhé strany. Velitele tábora, byrokrata a oportunistického nacisty, který je o sobě bytostně přesvědčen, že je dobrák od kosti. Vždyť přece v jeho táboře se Židé a političtí nemají zase až tak špatně, nejde přeci o vyhlazovací tábor, a sebe sama chlácholí "já nic, já jen plnil rozkazy". To ti druzí a ti pod ním jsou nelidská monstra.

Remarque navzdory tématu a zasazení netlačí na pilu. Zůstává po celou dobu civilní, do značné míry odosobněný, v mezích každodenní táborové a byrokratické rutiny. A je to v obou pohledech mrazivější než kdyby co stránku popisoval utrpení, mučení, nahánění do plynu či masové hroby. Zde znepokojivost vyplývá z prostého "člověk člověku vlkem".

Mezi všemi nadčasovými Remarqueovými klasikami tato časem poněkud zapadla. Neprávem.

Jiskra, co tu plápolá, vás chytí za ruku a nepustí, i když byste nejradši vypnuly mozek a věnovaly se něčemu méně emocionálně náročnému, protože je to přesně ten druh zážitku, který vás nenechá v klidu ani ve chvílích, kdy byste si chtěly užít trochu pohody. Emoce tu nejsou servírované na zlatém podnose, ale spíš jako pálivá paprika, která vás štípe, ale zároveň dodá šťávu do každého okamžiku. Ironie a jemný humor dělají z každé stránky něco jako rozumný společník na dlouhé cestě, co ví, kdy přidat váhu a kdy vás potěšit úsměvem. Všechno je tu tak precizně namíchané, že i když se topíte v hloubkách lidské duše, máte pocit, že se plavíte na hladině s vědomím, že to zvládnete s grácií. Pro ty, kdo hledají trochu světla i ve chvílích, kdy by ho nejmíň čekali, je tady jasná volba, která potěší a nakopne zároveň. Když pak zavřete poslední stránku, možná zjistíte, že ta jiskra zůstala v srdci déle, než jste čekaly, a to je přesně ten druh kouzla, co si ráda pohlídám. Vždycky se najde důvod, proč k ní vracet, protože taková energie se jen tak nevyčerpá.

Ačkoliv nehodnotím plným počtem, román Jiskra života mě velmi bavil. Měl jsem jej přečtený během pár dní (zrovna jsem ležel v nemocnici). Hodně jsem porovnával s autobiografickým počinem A. Pogoževa - Útěk z Osvětimi, jelikož jsem jej četl těsně před tím, než jsem se pustil do Remarqua. Zdálo se mi, že to prostě není ono, že to není tak, jak to bývalo v realitě, že je to mírně zidealizované...jakmile se mi však podařilo od tohoto pocitu oprostit, užíval jsem si každou stránku v této knize.

Ležím si.
Ležím si v síti.
Ležím si v houpací síti.
Ležím si v houpací síti na zahradě.
Pozoruji ptáčky v krmítku,všude okolo klid a zdánlivá pohoda.
Právě si čtu od E.M.R. nějakou jiskru života.
Popsané události v knize,obvzláště,kde někdo trpí a strádá,samozřejmě nic příjemného.Jenže ted máme tzv. blahobyt a pečení holuby kde jste když máme votevřený huby ?
Právě proto někdo trpěl,aby si toho jiní mohli vážit.
Mnohdy nevážíme a proto čteme a snažíme se trochu pochopit.
Od toho tedy jsou,at promlouvají a tento malicherný komentář na tom nic nezmění.
Zůstává silný příběh a výpověd o době,kdy lidskost dostávala na zadeček a pěkné chování k bližnímu svému se zrovinka nenosilo.
Jiskra naděje a každý další den malé vítězství.
Kniha opět nadčasová s trvalou hodnotou.

Remarque patří k mým nejoblíbenějším autorům. Jeho knihu Jiskra života jsem četl před 10 lety. Zasáhla mne tehdy, zasáhla mne i nyní. Již jsem od Remarqua něco přečetl, ale dle mého názoru tato kniha patří k těm nejdrsnějším, nejkrutějším a nejsrdceryvnějším příběhům minimálně od tohoto spisovatelského velikána. Zbídačení, ponížení ve všech směrech, potlučení morálně i fyzicky a totálně vyčerpaní vězni pocítí jiskru života po tolika letech věznění. Jejich boj za tuto jiskru života probíhá každý den, každým mrknutím oka a stojí mnoho sil. Proti nim stojí Nacisté, jednotky SS a jim podřízení lidé, kteří se snaží hledat falešnou naději ve falešných skutcích a v naprosto falešném a zničeném svědomí. Oni za nic nemůžou, jen plnili rozkazy.

Již jsem od několika lidí slyšel nebo na internetu četl, že koncentrační tábory jsou jen fantasmagorický výmysl. Kdykoliv něco takového na internetu uvidím, ihned si vzpomenu na tuto knihu. Bezcitní lidé žijí doteď, naštěstí již nejsou koncentrační tábory. I když tato doba není snadná pro život, rozhodně je to snazší dnes než v době koncentračních táborů či gulagů.

Silné, syrové a těžké čtení. Pomalé tempo, ale každá věta má váhu. Není to kniha, která by bavila – je to kniha, která bolí. O přežití, o lidské důstojnosti i o tom, co zůstane, když vám vezmou všechno. Četla jsem pomalu, s respektem, a zůstalo to se mnou ještě dlouho.

Tady není s ohledem na předešlé komentáře moc co dodat. Remargue je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Znovu se k němu po letech vracím a přečtu asi opět všechno co napsal. Zařadil bych jej mezi pět největších autorů literatury.

Remarque prostě umí psát, knihu člověk přečte jedním dechem. Vše už bylo řečeno, tak přidávám několik citátů.

"Jemu se to řekne. Co se člověka netýká, to se pak snadno důrazně prosazuje." (s.35)

"Rozhodl se věřit tomu, že to je poselství. Vždycky věřil v to lepší, pakliže to bylo bez rizika. Zjednodušovalo to život." (s. 201)

"Ponížili nás; ale my nejsme poníženi. Poníženi jsou ti druzí, kteří to udělali." (s. 270)

není to poprvé, kdy jsem sebral odvahu a přečet lsi něco z koncentráku. Opět nelituju.. Jen nevím,kdy to zkusím znovu. Sofii a Smrt je mé řemeslo jsem si zakázal. Nemám na to. Tohle dílo si budu v dobrém pamatovat..skvělé!

Za mě jeden z nejlepších Remarqueových románů, děj mě chytnul od začátku i když jak už to u Remarquea bývá, člověk už nějak tuší, kam se to bude ubírat. Jedna z těch knih, co ve vás zůstanou dlouhou dobu po přečtení.

Miluju Remarqueův ponurý melancholický styl podepsaný životním příběhem jedince ztraceného mezi neštěstími dosud nevídaných rozměrů. Avšak tentokrát jako bych tíhu katastrofy a lidského hnisu nemohla unést, po několika stránkách jsem vždy musela břemeno upustit a nadechnout se vlastní zhýčkanosti. Bolela mě samozřejmost, s níž mě autor provázel lidským marastem a mezi skomírajícími jiskrami životů, aby pak nechal některé vyhasnout, zatímco jinými poskytl šanci na znovuzrození do světa, který už nikdy nebude jakým kdysi býval. Zároveň jsem se však nechala strhnout onou nadějí, díky bohu vědouce, že není planá, a odpočítávala jsem dny, ba hodiny do spásy. Nevím, nerozumím, jak si přeživší podobných nepředstavitelných muk mohli a mohou udržet cokoliv podobného zdravému rozumu, víře, naději, lásce... kéž bychom se kdy byli poučili...

(SPOILER) Blíží se konec války, ale běsnění v koncentračním táboře v Německu trvá. Nemají plyn, ale krematorium jede naplno, přicházejí další a další fyzicky vyřízení, většinou Židé. Lidský popel je prodáván jako zahradní hnojivo, i velitel tábora má zahrádku. Vězni, co mají rozkaz hledat v ústech mrtvých zlaté zuby ve spalovně, jsou po čase také spáleni, aby nemluvili. Veteráni přežívají zvůli fašistů jen díky vzájemné soudržnosti a nezlomnosti duše. Přesmutný román pana spisovatele Remarqua.

Brutální výpověď o životě v koncentráku, četla jsem jako teenager na gymplu, brečela a od té doby doporučuji všem, kdo se zajímají o víc než o knihy typu "Osvětim sells". Syrové, opravdové.

Remarque a tahle kniha mě kdysi naučili milovat literaturu a dodnes se mi při vzpomínce na ni sevře hrdlo. Navždy pro mě zůstane silně emotivním románem, který nejenže ukazuje hrůzy a ponížení, jimž byl člověk vystaven, ale především sílu přežít, nezlomit se, nepřestat být člověkem... Od té doby ráda sahám po příbězích z války a zejména po takových, které nutí k zamyšlení.