Janek komentáře u knih
Literární delikatesa. Skvěle gradující text není děsivý jen svým tématem, ale hlavně uvěřitelností. Pochopíte motivaci postav (jakkoli se vám jejich jednání bude hnusit), ucítíte vůni toho masa s chutnou omáčkou, dostanete na tu lahůdku chuť. A až půjde do tuhého, až půjde o život, i vám se bude těžko usínat. Výborný text, kde není nic navíc a nic neschází.
Velmi obsáhlá, poctivě napsaná knížka, která srozumitelně a do hloubky vysvětluje, jak (ne)funguje lidská intuice. Doporučeníhodné čtení pro každého, kdo se zajímá o problematiku lidské psychiky, myšlení i rozhodování.
Text není ke čtenářům zrovna přátelský, kompozice je docela nepřehledná. Ale stojí za to se textem prokousat - o české justici se (bohužel) dozvíte víc, než se vám bude líbit.
Když se čtenář hodně těší, bývá občas také hodně zklamán. Názorným příkladem je pro mě tahle knížka. Má skvělý námět, pár dobrých epizod, ale v celku působí příběh velmi naivně a i ve fikčním světě neuvěřitelně. Černobílé postavy, které se prakticky nevyvíjí, reálná perspektiva dospělého (nebo alespoň dospělého dítěte) také chybí. Také stylisticky mě text spíš rozčiloval, než že by mě čímkoli zaujal. Možná chyba v překladu, možná se mi něco ztratilo mezi řádky. Za mě vede Smrtka.
Výborná, podnětná kniha, která stojí za přečtení. Naštěstí jsem se nenechala odradit úvodem o chudobě, který mě docela dráždil - autorův pohled se mi v tomto případě zdá až moc levičácký a zavánějící sociálním inženýrstvím. Jenže v tom tkví také kouzlo té knihy - i když se v některých názorech s autorem rozcházím, na veškerá má "ale" dává alespoň nějakou odpověď. Při čtení Opuštěné společnosti E. Taberyho (také doporučuju!) jsem po většinu času při čtení jen souhlasně pokyvovala hlavou, Daniel Prokop mě nutil k polemice.
Rovněž doporučuju knihy, na které autor Slepých skvrn odkazuje - Roslingova Faktomluva i Silverův Signál a šum rozšíří vaše obzory.
„Je těžké si každý den uvědomit, že ty jsi volná a ona zůstala uvězněná. Jestli existuje peklo, tak je v té její nespokojené hlavě, tam bych nechtěl vstoupit ani na vteřinu," říká Pietro v závěrečné knize série vypravěčce Elen. Explicitně tak pojmenuje ono napětí, kolem kterého se točí celé vyprávění o dvou přítelkyních na život a na smrt. Zdá se, že ztracená holčička není v tomhle příběhu jen jedna. Autorka se stále znovu vrací k motivům z předchozích tří dílů, čímž skvěle dokresluje dobovou atmosféru i mentální svět žen (nejen dvou hlavních hrdinek), které se (marně?) snaží uniknout svému osudu. Příběh ztracené holčičky je feministickým románem v tom nejlepším slova smyslu. Přivedou nás ke štěstí funkční rodinné vztahy, peníze, sláva, nebo láska k potomkům...? Závěrečný díl z Neapole jednoznačně ukazuje, že volba vůbec není jednoduchá. A otázkou zůstává, nakolik a zda vůbec vlastně můžeme volit.
"Knihy lidi nedělají dobrými, ale dobří lidé občas napíšou pár dobrých knih." Knihy ze série Geniální přítelkyně nejsou jen dobré; jsou výborné!
Je jistě dobré umět explicitně pojmenovat různé typy strachů, ale celkový výklad se mi zdál trochu povrchní. Žít se strachem není tak jednoduché, jak se podle výkladu Anselma Grüna může zdát, není tak snadné udělat z vlastního strachu přítele.
Tenhle díl není zdaleka tak čtivý a líbivý jako díly předchozí, řeší se tu hodně politiky. Ale mě tohle vyprávění hodně bavilo. Zejména proto, jak Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou odkazuje na velké události i drobné epizody z předchozích dvou dílů. Autorka tak skvělým způsobem dokresluje jednotlivé charaktery a dotváří atmosféru. Čím dál více se mi zdá, že hrdinky jsou chyceny do pasti, že ani kdyby stokrát chtěly, nemůžou uniknout té čtvrti, ze které pochází. To je ten "motor" příběhu. Touha uniknout spojená s vědomím, že některé stíny nelze překročit. Těším se na poslední díl.
Tisíce slov utržených ze řetězu. Nekonečné množství přídavných jmen. Metafory vršící se jedna na druhou. K navození tísnivé atmosféry to možná stačí, ale po několika stránkách to na mě začalo působit trochu lacině. Oceňuji hru s motivy. Nadšení se v mém případě ale bohužel nekoná.
Myslím, že tuhle knížku si čtenář může buď zamilovat (jako já), nebo ji nenávidět. Nejde o přehledné vyprávění, zdá se, že i s logikou je vypravěč na štíru. Groteskní vyprávění plné krásných i bláznivých nápadů ale nezadržitelně spěje k pointě, která za to stojí. Velmi doporučuju.
Podobně jako mě zcela pohltil skvěle napsaný příběh bratří Mašínů (Zatím dobrý), ani od Návratu Krále Šumavy jsem se nemohla odtrhnout. U obou knih mě stejně provokovalo i bavilo, že jsem většinou nepoznala, kde končí fakta a začíná fikce. Hrdina mi nemusí být sympatický, o jeho odvaze a odhodlání ale nelze pochybovat.
Skvělé čtení, doporučuji.
Výborný, vycizelovaný text, až to za nehty zalézá. Čtivá kniha nemusí být nutně dlouhá. Jediný problém mám s anotací - zdá se mi, že v centru vyprávění nestojí anorexie, ale touha poznat sebe sama a stát se ženou. Moc se mi líbí také obálka.
Série Geniální přítelkyně (zatím přečten 1. a 2. díl) mě zaujala a baví zejména proto, že nemá pozitivní hrdinky - obě ty holky jsou někdy na pár facek, ne-li na zabití. Přesto se mi zdá, že v závěru druhého dílu už lze u Eleny sledovat mírný náznak sebereflexe. První díl se mi zdál kvůli velkému množství jmen nepřehledný, pak jsem ale viděla skvělý seriál (1. i 2. řadu / 1. a 2. kniha). V postavách se teď tedy mnohem lépe orientuji, ale při čtení druhého dílu jsem byla trochu ochuzena o moment překvapení. Těším se na třetí díl.
Variace pro temnou strunu patří do mého "zlatého fondu" knih, které se mi velmi líbí, ale přesto bych si netroufala je komukoli doporučit. Nebyl to čtenářsky úplně snadný text, ale zcela souzněl s mou náladou. Melancholie, temné přízraky, dětská představivost... najednou text zmizel a viděla jsem živé obrazy. Byla to lahůdka.
Po přečtení Zápisníku alkoholičky (který má velkou reklamu, ale docela mě zklamal) jsem z "rodinného dramatu pro čtyři osoby" docela nadšená. Oceňuji vícehlasé vyprávění, které ponurému příběhu literárně pomáhá, líbil se mi nápaditý závěr (závěry).
Předesílám, že jsem praktikující katoličkou. A jsem možná víc, než je zdrávo, kritická k církvi coby instituci. Proměněné sny Petry Dvořákové považuji za důležitou, pečlivou sondu do životů těch, jimž církev nějak (ať už pozitivně, nebo negativně) zasáhla či zasahuje do života. Jde o příběhy plné bolesti, neporozumění i nenaplněné touhy po nalezení smyslu, ať už v náručí církve, nebo za jejími hranicemi. Jenže - často to vypadá, že právě církev je vinna, aniž by autorka či pisatel předmluvy připomněli, že už zázemí, z něhož pochází většina zpovídaných, je nějakým způsobem pochroumané. Nikoli nutně proto, že zpovídaní vyrůstali v (tradičním) katolickém prostředí. Všichni jsme jenom lidé a bez vztahů se neobejdeme.
Volili byste prezidentem Blaníka? Nechcete zůstat kulturními barbary? Pak tenhle nekorektní, výživný kousek nesmí chybět ve vaší knihovně. Smála jsem se nahlas, byla to pořádná jízda.
Takové knihy jsou třeba, i když je tak drásavé je číst. Od začátku víme, že všechno je špatně, ale cestu ke smíření nedokáže hledat žádná z postav. Text není dlouhý, ale je velmi působivý, nic v něm nechybí a nic v něm nepřebývá.
Z téhle knížky mám opravdu rozporuplné pocity. Mnoho vypravěčů, spousta postav a odboček ve vyprávění, které na první pohled nedávaly smysl... bylo pro mě obtížné udržet pozornost. Ale vždycky, když už jsem čtení chtěla vzdát, jeden z těch vypravěčů si mě něčím získal. Zvědavý čtenář číst nepřestane. Až jsem i já sama měla mnohdy pocit, že mě někdo sleduje...
Kniha je to pěkná - text je dle mého soudu skvěle redakčně upraven, fotky mají správnou atmosféru - ale... je to prostě pokračování. A tak už čtenář nezažije takové překvapení, jaké ho mohlo potkat při čtení příběhů šumavských samotářů - podivínů. Těžko říct, čím to je - možná už podivíni ve druhém díle nebyli tak moc podivní, možná proto chybí těm rozhovorům hloubka, jako by se už jen klouzalo po povrchu.