Inozuka komentáře u knih

Román o Ivanu Blatném je možná trochu zavádějící název, protože styl, jakým je Básník napsaný má blíže k literatuře faktu či monografii než k románovému stylu. Čím je však tomuto formátu podobný je rozsah a čtivost s jakou je napsaný. Kniha Martina Reinera se čte opravdu velice dobře a je tak všeobjímající až z toho jde hlava kolem. Ve všech těch odbočkách od hlavního děje jsem si po pár stránkách začal doslova libovat a to jak autor použil množství pramenů k bohaté mozaice osudů hned několika lidí je prostě fantastické. Vedle osudu Ivana Blatného se tak dozvíte mnohé o surrealistické avantgardě, Skupině 42, britské imigrační i sociální politice i psychiatrické praxi. A u všeho Reiner nic nezatajuje, nikoho nedělá lepším ani horším, maximálně barvitě popisuje. Jedním slovem: VÝBORNÉ.

7 03.02.2016

Psaní Tomáše Poláčka mě baví. Před lety jsem si nemohl nevšimnout jeho článků v magazínu MF Dnes a ulítaval jsem na jeho reportážích ze ztřeštěných dobrodružství - většinou na hraně s notnou dávkou adrenalinu. Tím pádem jsem vcelku rychle zaregistroval, že v redakci chybí a nějak náhodou zjistil, že nyní píše pro Reportera. Když vyšel tenhle cestopis bylo jasno, že si jej musím co nejrychleji přečíst ... A Tomáš Poláček nezklamal. Cestopis o tomhle stopu se čte jedním dechem, je psaný s nápadem a invencí zkušeného novináře a s nadšením a živelností bývalého punkáče. Tomáš Poláček odhalí dost se svého života, nechá nahlédnout do svého nitra i minulosti. Až by člověk pomalu zapomněl, že ta jeho cesta byla především práce - tedy, že na ni byl vyslán svým zaměstnavatelem. Ale kdo může říct, že je mu práce zároveň i zábavou? Moc lidí ne. Výborné oddechové čtení.

3 09.01.2016

Asi ani nespočítám, kolikrát již jsem Švejka četl. Vždycky si v něm najdu něco nového a staré gagy, které si pamatuji, mi přijdou pořád stejně vtipné. Je až s podivem, jak dokázal Hašek v tomto románu zachytit běžný život a jak často se Švejkovy hlášky dají používat v popisu běžných životních situací. A ač je Švejk kniha humoristická a značně zábavná, a bývá často zjednodušovaná právě do této roviny, je to kniha zároveň silně antimilitaristická (i s dost drsnými pasážemi), protiměšťácká a libertariánská. Hašek byl geniální v tom, že pod rouškou jednoduché zábavy dokázal propašovat silná poselství a myšlenky. P.S: Myslím si že Hašek sám sebe nejvíce projektoval do postavy jednoročního dobrovolníka Marka.

8 04.01.2016

Nemám moc rád filmy a knihy, kde hlavními hrdiny jsou děti, ale Zmizet je tak vyjímečná kniha, že hned po pár prvních stránkách jsem na tuto svou averzi úplně zapomněl. Pečlivě vystavěné příběhy třech tragickými událostmi narušených rodin jsou napsané naprosto strhujícím způsobem. S Petrou Soukupovou jsem četl nedávno rozhovor a říkala, že nejlépe se jí píše v nonstopu... Nedivím se pak, že výsledné díla jsou tím nonstopem trochu načichlá a dýchá z nich smysl pro lidské tragično, avšak s až překvapivými závěry prodchnutými zvláštní nadějí .... Přesně můj cup of tea.

12 20.11.2015

Marťan je spíš takový technothriller, než nějaká velká literatura. Většinu knihy zabírá fyzikální popis improvizačních vědeckých postupů, které umožňují přežití hrdiny na povrchu Marsu. Občasné Watneyho sarkastické poznámky to trochu odlehčují, ale i tak mi přijde text trochu křečovitý. A asi od půlky to všechno nabírá takový ten americký patos známý z filmových blockbusterů - všichni táhnou za jeden provaz, obětují se a najednou prásk, je tu nová komplikace. Ale přesto všechno se Marťan čte dobře a jako nápad je hodně neotřelý. Kdo by si byl pomyslel, že oprášit Robinsona Crusoe a prásknou s ním na rudou planetu může být skvělý námět na román.

"Nejhorší události v životě se ohlašují maličkostmi. Na boku máte drobnou bulku, která tam dřív nebyla. Vracíte se domů k manželce a spatříte v dřezu dvě skleničky na víno. Z televize se ozve: Přerušujeme tento program..."

7 17.10.2015

"Jdi, řekl pták. V listoví stromů bylo plno dětí / vzrušeně skrývaly se, tutlaly svůj smích / Jdi, jdi, jdi, řekl pták. Lidstvo / nemůže unést příliš skutečnosti. / Čas minulý a čas budoucí / co mohlo být, i to co bylo / směřuje nakonec vždy k přítomnosti."

1 07.10.2015

Doslov pro všechny, kdo četli nebo viděli knihu/film Smrt si říká Engelchen od Ladislava Mňačka resp. režisérů Kadára a Klose. Navara se pokouší odpovědět na otázku, kdo byl románovým Engelchenem a rozkrýt tutlání identity válečných zločinců komunistickým režimem. Po straně faktů je to kniha opravdu dobrá, dost výrazně nabourávající lidové řčení, že: "Na každou svini se vaří voda" nebo omšelou frázi o božích mlýnech. Ono až dost těch největších zrůd v pokoji dožívá důchodu a umírá ve spánku v posteli namísto strženým vazem na šibenici. Co knihu shazuje je dost příšerná stylistika. Vše je podáváno podobným způsobem, jako bývá zvykem v populárně-naučných článcích v Blesku a pod. Asi je to způsobeno autorovou novinářskou profesí, ale mě to dost rušilo a přeskakování z tématu na téma i omílání téhož pořád dokola mě dost rozčilovalo. Nevím, proč by se celý příběh nedal vyprávět chronologiky.

1 04.10.2015

"Co záleží na tom, kde člověk leží, když je po smrti. V kalné bažině nebo v mramorové kryptě na vrcholku vysokého kopce? Jsi mrtvý, spíš hlubokým spánkem a takové věci ti nevrtají hlavou. Nafta a voda jsou ti stejně lhostejné jako vítr a vzduch. Spíš prostě tím hlubokým spánkem a už ti nezáleží na tom, jak hanebně jsi sešel ze světa nebo kde jsi padl."

1 29.09.2015

Fascinující kniha popisující nejrůznější a nejroztodivnější pokusy o útěk z totalitního Československa na Západ. Kniha je rozdělena do několika sekcí, podle použitých prostředků. První se zabývá útěky dopravními prostředky, včetně obrněných vozidel sériové i vlastní výroby. Zde nejvíce vynikají pokusy Václava Uhlíka a jeho vlastnoručně vylepšeného stařičkého rakouského obrněnce, Helmut Totzauer a jeho obrněný jeřáb a vlastnoručně postavený "tank" Vladimíta Beneše. Z jiných dopravních prostředků je nesmírně zajímavý únos celého vlaku do Rakouska. Samostatná kapitola je věnovaná i netradičním prostředkům sloužícím přechodu silně střežené hranice: štafle, chůdy nebo vozíky pro jízdu po zemnících vodičích vedení vysokého napětí.
Další část se věnuje pokusům o překonání státní hranice tvořenou vodními toky, kde absolutně vládne fascinující příběh života Krále Dunaje Karla Brabce. Neméně dramatická je i kapitola věnovaná pokusům o těk vzduchem. Vedle monstruózní akce úletu tří dakot čs. aerolinií pilotovaných veterány z čs. perutí RAF je zde popsáno i několik akcí za pomocí doma ušitých balónů nebo upravených rogal.
Poslední část se pak věnuje pokusům o útěk občanů jiných socialistických zemí vedených přes naše území. Zde čtenář najde výčet řady pokusů východních Němců projet hranici schovaní v nejroztodivnějších částech osobních automobilů (včetně motorového prostoru nebo nádrže) či snahu jiných zdolat ostrahu hranic v železničních vagónech v důmyslných úkrytech pod převáženým tovarem.
Kniha se čte doslova jako dobrodružný román. Až je někdy člověku líto, že autor hned na začátku prozradí poentu celého příběhu. K pochopení odvahy a odhodlání lidí snažících se dostat z totalitního státu do svobodnějšího světa dopomáhá i bohatá fotodokumentace. Malinkou kaňkou na kráse je ne moc důsledká editorská práce, které uniklo pár překlepů a opakujících se slov. Těším se na další díly...

12.09.2015

Neprávem opomíjená Körnerova novela z doby nástupu prusko-rakouské války. Jak je autorovým zvykem, do historických reálií vkládá existenciální příběh člověka semletého mocí. V příběhu Ludvíka Machla rezonuje normalizace sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století - fígle tajných policií všech dob a síla státních autorit zničit život jednotlivce jedním máchnutím pera jsou zde popsány v celé své zrůdnosti. Körner, jako obvykle, své hrdiny nijak nešetří a státní aparát ukazuje v jeho bezcitné nahotě. Moc se mi líbil i jazyk, kterým v Životě za podpis vládne autor opravdu mistrovsky a přestože jsem již předtím viděl film, knihu jsem si díky jemu skutečně užil.

"Jak pramálo stačí, aby byl zmařen lidský život. Někdy jediný podpis -- chtěl ses zachránit a přitom jsi podepsal ortel zkázy. Prastará smlouva s ďáblem o duši, o nic jiného se ani nehraje. Příliš záhy v životě, kdy se chce létat, kdy se zdá tolik cest otevřených, a nakonec zbude jediná. Via mala, ta nejhorší, tu ti uchystají druzí, není úniku. Spása nebo zkáza vyjde nastejno, sebezničením nelze zvítězit. Buď čertu sloužíš nebo jsi proti němu, třetí cesta zdánivě není. A co když existuje, co když je právě ona zdrojem skutečného lidského údělu? Křivolaká cesta pomsty a předstíraných věrností, totální zrady a přetvářky, nekonečné odčiňování jakési viny, která nebyla zaviněna. Zanech všech nadějí, ničeho si ďábel neváží jak svých otevřených protivníků, na jejich zničení je zařízen. Bojí se pouze těch osamělých, ponížených tvorů, jedovatých šípů ze zálohy. Není šance k vítězství, broďme se pouze bahnem, neboť se chystá na nové deště... "

1 09.09.2015

Po několika stránkách mě napadlo, že femme fatale Petruše z Haklova románu může být Eva Turnová, současná basačka Plastic People of the Universe, tak jsem zagoogloval a ejhle, v jednom rozhovoru to potvrzuje. Ostatně o pár stránek dál bych na to přišel i bez googlu podle odkazů na DG307 a Šílenství. Důležité na tomhle zjištění je, že tvrzení samotného autora, že se ve formě final cutu nejedná moc o fikci, jako spíš o reálné zachycení jeho zážitků z poloviny devadesátých let, je nejspíš pravdivé. Vše podáno s klasickou Haklovskou roztěkaností a sebeironií... práce v reklamkách, snaha o podnikání, snahy někdejších protagonistů undergroundu protlouci se v nové době, milostné eskapády, chlast, drogy a rocknroll. Intimní schránka Sabriny Black se čte sama, občas malinko nudí, možná je to tím, že realita bez velkých fabulací prostě taková je. A jako taková je prostě skvělá!!!

3 29.08.2015

Sepulturu mám sice rád pouze v období od Schizophrenia po Chaos AD a její pozdější tvorba, stejně jako kapely Soulfly a Cavalera Conspiracy jdou totálně mimo mě, ale přesto mám pro Maxe Cavaleru pořád slabost. Vždycky se mi líbilo, že spojoval metal s harcorem a punkem, vnášel do něj nové postoje a jeho zpěv, texty a cit pro riffy mě vždycky bavily. V biografii je možné se dočíst o věcech, které stály v pozadí fenomenálního úspěchu Sepultury, o tom jaké to je když se hudba stane nejenom zábavou, ale i obživou, o tom jaké zvraty připravuje život a jak se s tím dá (ne)vyrovnat... Cavalera z toho všeho vychází celkem jako spratek, který si ale přes svou teenagerskovskou duši uvědomuje, co ho živí a dokáže za tím jít. Samozřejmě, že lví podíl na jeho úspěchu má jeho žena Gloria, které na jeho ikonizaci tvrdě maká. Nejlepší na tom všem je, že se to Cavalera nesnaží nijak skrývat a většinu věcí říká na plno, zbytek se dá vyčíst mezi řádky. Na knize mě chybí pouze podrobnější pasáž o Sepultuře bez Cavalery - ale chápu, že si chce duo Cavalera brothers nechat otevřená vrátka pro případný koncert snů ve staré sestavě. Škoda, právě spor Cavalera brothers vs. Sepultura by byl tahounem druhé části knihy, která je jinak slabší než první část... A závdavkem Cavalerův oblíbený citát: "Učte se jako byste měli žít navždycky, a žijte tak, jako byste měli zítra umřít." (basketbalista a trenér John Wooden)

1 18.08.2015

Nemůžu se zbavit dojmu, že tahle Palahniukova kniha je jen takový slepenec nápadů. Jednotlivé její části jsou rozkolísané a kolikrát na sebe ani nijak zvlášť nenavazují. Párkrát je vidět, že autor neví kudykam a příběh nastavuje podle okamžitých nápadů, bez širších souvislostí a návaznosti. Jako taková by se spíš hodila na povídku nebo na soubor povídek jako v případě mnohem zdařilejších Strašidel. Najít se tu dá pár skutečně povedených hlášek a nespočet trefných sarkastických poznámek na účet americké vyšší vrstvy a hollywoodských hvězd. Ale to je asi tak všechno. Jako celek to moc nefunguje a chvílemi i dost nudí...

"V pekle skončí 98,3 procenta právníků. Naproti tomu čeká věčné zatracení jen 23% rolníků. Směr peklo se vydá asi 45% majitelů menších obchodů, ale 85% autorů počítačového software. Do nebe vystoupá zřejmě jen stopové množství politiků, ale z hlediska statistiky se to dá brát jakože jich v plamenech pekelných skončí sto procent. Stejně jako sto procent novinářů a lidí se zrzavými vlasy. Kdo ví, proč to tak je, ale lidé menší než 160cm mají vyšší šanci skončit jako zatracenci. Stejně tak jako lidi s BMI nad 0,0012.... Poměr mezi blondýnami a brunetami je v pekle tři ku jedné. Prokletí hrozí skoro šestkrát víc lidem, kteří mají dva a více roků vyššího než středního vzdělání. Totéž platí o lidech, kteří vydělávají ročně víc než sedmimístnou cifru v dolarech."

12.08.2015

Obdivuhodná mravenčí práce o masakrech v Čechách v posledních měsících 2. světové války. Většinou se týkají přelomu dubna a května, ale třeba u protipartyzánských operací na Moravě nebo u pochodů smrti jsou zde zaznamenány i události z března 1945. Kniha je členěna formou průvodce po krajích a je zajímavé sledovat charakter represárií podle jednotlivých regionů. Jestliže v západních, severních a částečně jižních Čechách se jedná spíše o masakry transportů vězňů koncentračních táborů nebo pochodů smrti, u střední Moravy o protipartizánské operace, tak zbytek Čech je zasažen hlavně excesy souvisejícími s nervozitou ustupujících jednotek a ze snah potlačit květnové povstání proti okupaci. Většinu válečných zločinů mají na svědomí příslušníci (Waffen) SS a gestapa, výjimečně se na nich podíleli i členové Luftwaffe nebo Wehrmachtu. Zajímavý je rovněž podíl krutostí spáchaných jinými než německými vojáky ve službách SS (Lotyši, Ukrajinci, Rusové...). V situaci, kdy už každému muselo být jasné, že je prakticky dobojováno, je to skutečně hrůzné. Musím přiznat, že počet pokusů o vypálení vesnic, braní, mučení a vraždění rukojmích mě celkem šokoval. Někdy bývá tendence líčit konec války v Čechách pomalu idylickým způsobem, že o nic nešlo a Němci se houfně vzdávali. Tahle kniha čtenáře vyvede z omylu a k notoricky známých zločinům jako je Ploština nebo Prlov přidává například Konětopy nebo Lejčkov. I když na sklonku války, pořád bylo značné riziko vyvěsit českou vlajku nedejbože vzít do ruky zbraň. To je fakt, na který se pomalu zapomíná... V náznacích se již objevují i události poválečné, kdy se hněv zase obrátil proti německému obyvatelstvu. Autor přislíbil toto téma zpracovat podobným způsobem a při jeho preciznosti to jistě nebude veselé čtení. Přesto se těším, bude to hezky hozená rukavice českému nacionalismu...

3 21.07.2015

"Ležel jsem na zádech, její hlavu na svém rameni, bez jediné myšlenky. Tma, jíž byl pokoj naplněn se zalidňovala. Slyšel jsem kroky, stěny mizely. Nade mnou se něco vršilo, stále výš, donekonečna. Pronikán tmou skrznaskrz, objímán jí bez jediného doteku, strnul jsem v ní, cítil jsem její ostrou průhlednost, která brala dech. Někde daleko, daleko jsem slyšel srdce. Soustředil jsem všechnu pozornost, veškeré zbytky svých sil na očekávání agónie. Nepřicházela."

Spíš než sci-fi je Solaris sondou do nitra lidské duše, do temných zákoutí našeho vědomí do místností kam nechceme vstupovat. Snad právě proto Solaris jako první sfilmoval Andrej Tarkovskij, jehož tvorba je existencionalismem přímo napěchovaná. Filozofický náboj téhle knihy je prostě úžasný, uvažování o lidskosti a božství dotažené do netušených hloubek.
Platí všechny výhrady napsané v komentářích níže: nudné "vědecké" pasáže, ne moc vygradovaný závěr, malá akčnost... ale přesto Solaris zůstává jedinečným tahem a své výsostné místo na stupínku literatury 20. století si právem zaslouží.

7 14.06.2015

Sudety 1945, polorozpadlá samota Berhof. Ulrika je šestnáctiletá holka ze smíšeného německočeského manželství. Maminka ji právě umřela, otec je grobián, alkoholik a lempl. Okamžitě si na statek přivedl náhradnici Tyldu. Tylda je hospodská holka, která za války spala s Němci a teď je jí jedno, v jaké náruči přečká první poválečné roky. V lesích se ukrývají werwolfové, nacistická guerilla, která ještě věří v možnost zvratu válečných událostí. Velí jí Salome, žena, která svému vojenskému rodu chce dokázat, že ač se nenarodila jako muž, může být dobrý voják. K ruce má Kelermana, SSmana bez slitování, který ale vnitřně rovněž touží po klidu a realizuje se v opravách polorozpadlého statku. Erich je šetnáctiletý kluk odkudsi ze Slezka, jehož jako člena Hitlerjugend nahnali na Odře proti Rudé armádě a předním jej tetovali jako SS, aby se nemohl vzdát. Teď je nemocný a dlouho asi nepřežije. Jedinou touhou je umřít doma. Poručík pohotovostního oddílu Čs. armády nikomu nevěří. Za války dostal svoje a zlomilo to v něm důvěru k lidem. Úkol čištění lesů od zbytků fašistických bojůvek bere jako povinnost, ale nijak si v něm nelibuje...
Körner nabízí svůj typický bezútěšný mix bolesti, smutku, násilí, zvířeckosti, ale i naděje, lidství a čistoty. Jeho hrdinové nejsou nijak černobílí, každý má v sobě něco kladného a něco opovrženíhodného. V tom je Körnerova síla a lidskost. Nemaluje svět na růžovo, ale také ho nedělá horším než je. A ještě něco je na jeho sudetských poválečných příbězích obdivuhodné: i za hluboké normalizace se nebál psát o odsunu a situaci v Sudetech bez příkras. A už jen za to zaslouží hlubokou poklonu...

4 04.06.2015

Z Bílé smrti mám hodně smíšené pocity. Literární zpracování je na úrovni slohové práce gymnaziálního sextána a o samotném Simovi Häyhä se opravdu píše asi tak v polovině knihy. Zbytek jsou útržky o jeho bojových druzích a velitelích. O taktice, bližších popisech Häyhäho vítězství a detailech jeho akcí si může čtenář nechat jen zdát. Je mi jasné, že vytáhnout něco z uzavřeného a mlčenlivého Fina asi není žádná legrace, ale přesto se mohl autor, který se s Häyhäm navíc osobně setkal, snažit trochu víc. Celkově působí kniha dost nesourodým dojmem. Tajemství tohoto efektu prozradí autor v posledních kapitolách, kdy přiznává, že pro text použil dobové články, které pouze drobně upravil - zbavil patosu a použil moderní jazyk. Než souvislý text, tak kniha připomíná spíš epizody z Häyhäho života. Nejlepší jsou právě poslední kapitoly, kdy si tuto metodu autor odpustil a psal přirozeněji. Ty jsou opravdu dobré a dozvíte se z nich víc, než z desítek stránek předtím. Plusem knihy naopak je, že se zabývá finsko-sovětskou Zimní válkou, která není u nás moc známá, případně byla v minulosti propagandisticky zkreslovaná. Líčí sveřepý boj malého národa mezi dvěma mocenskými totalitními kolosy (stalinistickým SSSR a nacistickým Německem) a jeho hrdinou snahu zachovat si nezávislost. Možná by mohlo být inspirativní pro obyvatele jednoho malého středoevropského státečku...

1 30.05.2015

Celkem zklamání. Když o tom zpětně přemýšlím tak na této knize je nejlepší její název. Jinak je to pouze nesouvislý popis drogových a sexuálních parties. Děj věškerý žádný, vcelku problém identifikovat se s některou z postav, nějaký emoční dopad pouze minimální. Fetovací, násilné (zas až tolik jich není) a sexuální scény popsané naturálně, ale ve srovnání třeba s Bukowskim přesto čajíček... V roce 1976 možná extrémně šokující, a tím asi i úspěšné, ale dnes nic zvláštního. Velké plus za částé zmínky o hudbě (hlavně DOORS)... je vidět, že pro autora je důležitá a má ji spojenou s požitky nejpříjemnějšími.

3 24.05.2015

Mám rád regionální historii, takže jsem neváhal a po téhle knize sáhl. Z literárního hlediska je to čtení občas až moc fádní - výčet majitelů mlýnů, kdo kdy se narodil a kolik měl dětí. Ale i v těchto suchých faktech se dá najít hodně zajímavých informací, které bych shrnul do následujících poznatků: 1) Vysoká dětská úmrtnost až do poloviny 20.století kosila populaci dost radikálním způsobem. 2) Ty děti, které se dožily dospělosti se jako staří mlynáři a mlynářky dožívaly překvapivě vysokého věku - že by přirozený výběr? 3) Odsun ze Sudet jak Čechů, tak i Němců byl svinstvo. 4) Osídlování pohraničí po 2. světové vílce bylo v lesčems podobné Divokému západu. 5) Mlynářina byla možná tvrdá, ale hodně romantická práce. Kniha je doprovázena bohatou fotografickou dokumentací a hodně dobře zpracovaná. Přínosné...

04.02.2015

Jack Black byl lump, který převážnou část života strávil jako dobrodruh, tulák, podvodník, zloděj a závislák na opiu. Zároveň, ale byl člověkem ctícím svá vlastní vnitřní pravidla a ač byl na válečné stezce se společností, nedá se mu upřít jistá charakternost. Ostatně o tom svědčí i fakt, že na sklonku života, ve svých cca padesáti letech, když dostal šanci změnit dosavadní život, této možnosti využil a začal žít spořádaným životem. Právě v této době také napsal svůj jediný, autobiografický román Nemáte šanci. V něm líčí americké podsvětí přelomu 19. a 20. století, morálku tehdejší společnosti i vězeňský systém. Kniha je napsaná jednoduchým čtivým stylem, který vás ale pohltí a nejlákavější na Nemáte šanci je bezesporu fakt, že většina těch historek bude zřejmě i pravda. Black věrně popisuje celou škálu různých podvodníků, překupníku, zlodějů a zločinců. Zachycuje atmosféru opiových doupat, barů, zastaváren a vykřičených domů, stejně jako soudů, městských vězení i vězeňských komplexů jako San Quentin nebo Folsom. Poměrně detailně popisuje i své zlodějské metody a fígle a filozoficky se zamýšlí nad svým postavením ve společnosti i společností samotnou. Hodně zajímavé jsou jeho úvahy nad postatou vězeňského systému, který shledává jako naprosto špatný, utvrzující svými metodami (bičování, mučení, odpírání jídla a spánku) zločince spíš na jejich cestě, než aby je nějak napravoval. "Jediné, co mohu s jistotou říci, je, že laskavost plodí laskavost a krutost plodí krutost. Můžete si vybrat a sklidíte, co jste zaseli."
Osud Jacka Blacka není úplně jasný. Po napsání knihy se pokoušel prorazit v Holywoodu, ale nakonec skončil v chudobě, nicméně se ale pravděpodobně snažil dostát svému slibu, že již nebude krást. Předpokládá se, že v roce 1932 spáchal sebevraždu skokem do řeky Hudson.

5 02.01.2015