Inozuka komentáře u knih

Krutý osud příslušníků Sonderkommanda z Auschwitz-Birkenau mě fascinuje již dlouhá léta. Na jedné straně to byli ti, kteří byli přinuceni dělat tu nejhorší činnost ve stroji na smrt a v jeho epicentru obsluhovat kremační pece nebo pálit oběti nacistického likvidačního aparátu ve spalovacích jamách. A na druhé straně byli jediní (kromě pár jiných individuálních útoků na strážné a kápa), kteří dokázali proti této mašinérii vystoupit aktivně se zbraní v ruce, během povstání 7.10.1944 zabít několik příslušníků SS a dokonce zničit jedno z krematorií. Zároveň to byli ti, kdy zanechali v blízkosti krematorií vzkazy budoucím generacím, autenticky, a bez pozdějšího zkreslení po osvobození, popisující život a smrt v nejděsivějším místě na světě. Kniha Dopisy z popela se právě jejich příběhu věnuje. V první části autor předkládá důkladnou studii o rozjezdu a průběhu masové likvidace židů v Osvětimi, úloze Sonderkommand, jejich složení a činnosti a v neposlední řadě zde rozebírá i povstání ze 7. října. Vše naprosto fundovaně a kriticky, přesto čtivě.
V druhé části knihy se autor věnuje dopisům zakopaným v prostorech krematorií bývalými členy Sonderkommanda. Zkoumá jak osudy samotných pisatelů, tak i objevení jejich písemných odkazů a poválečnou analýzu těchto dokumentů. Všechny texty přetiskuje s novým, precizním a necenzurovaným překladem. Číst je, je velmi silný zážitek. Lyrické přemítání o vlastním osudu i osudu celého židovského národa se střídá se syrovým popisem drsné reality likvidačního tábora a zachycením všech detailů nacistické vyhlazovací mašinérie. Popis likvidace tzv. Českého rodinného tábora od Zalmana Gradowskiho patří k tomu nejemotivnějšímu a nejdrsnějšímu, co jsem o holokaustu dosud četl. Je dobře, že tato kniha vychází právě nyní, kdy se povědomí o holokaustu pomalu vytrácí a svět je v čím dál větší míře přitahován různými zkratkovitými autoritářskými řešeními svých problémů. Kam až to může vést, mohou napovědět právě řádky z dopisů někdejších členů Sonderkommanda: Zalmana Gradowskeho, Lejba Langfuse, Zalmana Lewenthala, Hermana Strasfogela, Marcela Nadjariho a Abrahama Levita.

Když Cameron točil Vetřelce, donutil prý přečíst Hvězdnou pěchotu všechny herce, kteří hráli členy Koloniálních mariňáků, aby se vcítili do svých rolí … O tom, že to zabralo, svědčí kultovní status tohoto filmu a je jen potvrzením faktu, zmíněném v jiných komentářích, totiž že Heinlein se pokusil věrně zachytit fungování armády i jejích vnitřních mechanismů a že se mu to celkem podařilo. Samozřejmě s notnou nadsázkou, s kterou také čtenářům předhazuje řadu provokativních myšlenek o fungování společnosti. Na to spousta lidí skáče jako na vějičku a nasazují mu za to psí hlavu, ale já z textu v řadě věcí cítil, že ani Heinlein nemá ve „správném“ řešení jisto a spíš jen háže do placu možné i nemožné pohledy, čímž se snaží vyprovokovat své obecenstvo k přemýšlení. Bavilo, snad i proto, že v knize jsou filozofické i akční pasáže umně namíchané a tak ani chvilku nenudí.

Skvělá kniha, která by ale zasloužila aktualizaci (proto ta půlhvězdička dolu). Chybí moderní ráže (6.5 Creedmoor) i zbraně (Sig Sauer MCX) a logicky i taktické postupy ze současného konfliktu na Ukrajině. Jasně, je trochu nefér, to knize vyčítat, ale je zároveň potřeba si přiznat, že řada věcí, které jsou zde zmiňovány jako novinky, mezitím pozbyla platnost. Jinak ale super, stejně jako další knihy od autora. Detailní vhled do taktiky nasazení, postupů a hlavně výzbroje a výstroje moderních odstřelovačů. Sympatický je i rozbor mnoha mýtů, který se s touto specifickou bojovou činností pojí.

Obrazy Toyen mám opravdu rád, mimochodem reprodukce Spící mi léta letoucí visí nad postelí. Dalo se tedy předpokládat, že se mi kniha od Andrei Sedláčkové bude líbit. Jsem však přímo nadšen. Marie Čermínová se celý život snažila o rozmlžení a, moderně by se dalo říct, zahoaxování svého života, takže poskládat její příběh nějak objektivně, vyžaduje pečlivou detektivní práci. Sedláčková svou knihu pojala přesně tak a výsledkem je pravděpodobný obraz toho, čím Toyen byla a jak se snažila žít. Kniha se čte jedním dechem a vedle snahy o dekonspiraci malířčina života mě bavily rovněž popsané osudy jejích děl, které byly v řadě případů neméně dobrodružné jako peripetie Manky samotné. Pochvalu zaslouží i vizuální a knihařská práce, opravdu nic nebylo ponecháno náhodě a kniha je vskutku nádherná.

Fundovaný popis vážnějších událostí, ať již nehod, tak i sestřelů a leteckých soubojů na jižními Čechami během druhé světové války. V rámci kontextu autor odbočuje i do jiných částí střední Evropy a rozsáhlejší akce, zejména amerického letectva, zachycuje v celé šíři konkrétní mise. Vše bohatě fotograficky doprovázeno, přičemž řada snímků pochází z domácích archívů rodin samotných účastníků bojových střetů či nehod. Komunikaci s potomky je věnována závěrečná kapitola, která je zajímavá i dopovězením osudů některých letců. Jediné, co mě trochu mrzí, je absence nehody fotoprůzkumného Mustangu F-6C v Žernovicích u Prachatic, která byť se stala již po válce 26.5., souvisela s jejími dozvuky.

Přiznám se, že do čtení jsem se musel trochu nutit. Ono, když vás naštve hned první kapitola, je těžké získat čtenářovu důvěru zpět. První kapitola je o Rusku a je doslova příšerná - plná ruských imperiálních narativů (rozebírat je nebudu, udělal to ve svém komentáři Y2T). Navíc je korunována tvrzením, že Maduro je kolumbijský prezident (str.42). Jednotlivé kapitoly jsou rozkolísané a autor zde pracuje s geografickým determinismem, jak se mu to právě hodí. Na jedné straně připouští, že geografie není jediným určujícím prvkem světové politiky (kapitola o Evropě) a na druhé, když mu to hraje do karet, obhajuje jí velmocenské imperiální choutky. Ale musím připustit, že zde bylo i pár podnětů, které mi přišli zajímavé (Afrika, Antarktida … ), i když samozřejmě podané tím lehce bulvárním stylem, kterým je k kniha doslova protkána. Celkově tedy spíš slabší průměr a nutno brát jen jako úvod do přemýšlení o vlivu geografie na světovou politiku, než jako nějakou zvlášť fundovanou knihu o geopolitických souvislostech.

I pravil jednou Inozuka, profesor nihilismu: "Ten Vincent, ač mi je fyziognomicky dost podoben, má v té bembeřici slušnej galymatiáš, kam se na něho hrabu. A tou svou svatou aurou se stává vskutku zábavným. Nicméně pro lidi, kteří nezažili dobu jeho největšího osvícení, a šíření Vincentova evangelia pomocí hudbohluku, to bude asi jen snůška blbých keců jednoho podivína. Ale až jim na hlavu spadne cihla nebo letadlo, z boží Vincentovy vůle, budou se divit."

Přesně ten detektivní a precizní způsob zkoumání života a smrti jednoho z našich největších hrdinů, který mě kdysi přesvědčil ke koupi beletristické Morávkovy zpovědi, je jádrem nové Černého knihy. Že bude skvělá jsem tím pádem věděl dřív, než jsem otočil první stránku. Ti, kteří znají Černého videa na YouTube, sice budou malinko připraveni, protože text knihy je v podstatě kopíruje (v jednotlivých kapitolách jsou na ně odkazy přes QR kódy), ale nijak je to neochudí o nevšední zážitek z pátrání po detailech Morávkových přestřelek, výzbroji i posmrtných osudech jeho i členů našich paravýsadků, padlých v Resslově ulici. Kniha je vedle informací přímo naditá i bohatými fotografickým doprovodem a patří k tomu nej, co lze u nás na toto téma přečíst. Hlavně ta zbraňová část je prostě excelentní.

11/22/63 je pecka. Nejen proto, že je o cestování časem, ale hlavně proto, jak je multižánrově pojatá. Tím, že King nikam nespěchá, dopřává čtenáři času, aby se na finální „akci“ patřičně připravil a protáhne ho hned několika zápletkami, počínaje tou kriminální a konče romantickou. Celkově tak tvoří něco výjimečného a navzdory tématu i uvěřitelného. A ano, i na tu temnou stranu dojde, a mysteriózního tajemna v knize rovněž není málo. A snad je to tou délkou a tématem, ale garantuji vám, že po přečtení budete nad knihou ještě pár dní přemýšlet. Těch otázek a dilemat, které ve vás zanechá totiž není zrovna málo …

Bohatě fotograficky vybavená kniha o fenoménu pistolníků na tzv. Divokém Západě, čili v prostoru západních teritorií devatenáctého století. Autor se snaží zachytit všechny důvody, proč lidé nosili zbraně a jaké to mělo dopady na společnost a komunitu. Mýtus pistolníka se snaží zbavit hollywoodského balastu a pověstí, jenž ho provází. Snaží se o co nejpřesnější zachycení bouřlivých let budování civilizace na západě severoamerického kontinentu a vedle střelců popisuje i prostředí, v němž se tito pohybovali … saloony, nevěstince, obchody, herny… Text je někdy trochu překotný a člověk se musí vracet., aby pochopil, co se v popisované situaci (nejčastěji přestřelce) vůbec stalo. Ale dá se s tím žít. Parádní jsou fotografie a rozbory zbraní západu, perkusními revolvery počínaje a winchestrovkami konče … Luxusní kniha.

Po letech jsem vytáhl z knihovničky knihu o legendárním útěku Františka Fajtla po sestřelení nad okupovanou Francií. Naposledy jsem ji četl jako náctiletý, vydání mám po dědovi ze šedesátého osmého a mám k ní tedy i osobní vzpomínky ...
Sestřelen po letech neztratila nic ze svého napětí ani autentičnosti. Ten příběh je takřka neuvěřitelný, plný odhodlání i nezdolné odvahy, jak Fajtlově, tak i všech, kteří mu na jeho putování pomáhali. Zkoušel jsem zjistit přes AI, zda se se svými podporovateli po válce Fajt někdy setkal, ale vypadá to, že nikoliv. Do roku 1948 to pravděpodobně nestihl a pak již to možné nebylo, kvůli jeho perzekuci komunistickým režimem.

Klasická soukupovka … hluboké psychologické sondy do vztahových veletočů, konflikty a dilemata viděná z různých úhlů pohledu, reflexe moderní společnosti a její popkultury, lehký, přesto velice chytlavý styl vyprávění … Stejně jako u první knihy o Martě jsem se nemohl odtrhnout a její životní peripetie sledoval se zatajeným dechem. Knihy Petry Soukupové mě zkrátka baví a doufám, že za dalších deset let si o Martě zase něco přečtu …

Arakain 1986-91 je pro mě srdcovka. Právě oni mě přivedli k tvrdým hudebním stylům, když jsem náhodou v roce 1987 jako malý chlapec projížděj na kole kolem místního amfiteátru, kde zrovna drtili svůj set. Chytlo mě to natolik, že jsem od té doby začal poslouchat vše, kde šlo o tvrdost a rychlost. Arakain zůstal mojí tuzemskou jedničkou a byl jsem do konce roku 1991 i členem fanklubu. Pak jsme se nějak rozešli … kluci sundali otrhané džísky a trika Metallicy a Slayeru převlékli za slušivé košilky a podobně to dopadlo i s jejich hudbou. Jejich nu-metal jsem nedal a po Black Jack mě přestali úplně zajímat, nicméně pro speed/thrashové období Arakainu mám stále slabost a staré nahrávky miluji …
Kniha o historii Arakainu a jeho fanklubu byla proto to pravé pro podzimní melancholickou náladu. Je moc dobře koncipovaná - není to žádný souvislý text, ale spíš kompilát vzpomínek zúčastněných (nejen členů kapely) k daným dějinným epochám Arakainu. Nouze není o kontroverze a rozdílné pohledy jednotlivých aktérů, takže má čtenář možnost dostat se kapele pod kůži. Fotografická příloha je perfektní a jsou v ní opravdu pecky …
Příloha v podobě přetisku všech Info-bulletinů fanklubu je rovněž perfektní. Úplně se mi vybavilo, jak jsem louskal občas nečitelný strojopisný text s žebříčky nejoblíbenějších skladeb a rozpisem koncertů. Později byly Bulletiny již profesionální s fotografiemi a super grafikou. Pamatuji na report z koncertů v Rusku i na číslo z doby sametové revoluce.
Pro fanoušky kapely nutnost, pro ostatní možná zajímavé svým netradičním a poctivým zpracováním. Je vidět, že kniha byla sestavená dlouholetými fanoušky s citem a nadšením pro věc …

Netušil jsem, že utrpení Shackletonovy Královské transatlantické expedice je až takhle detailně popsáno. Kniha o osudech této nešťastné výpravy je neuvěřitelně detailní a útrapy nezdařeného výjezdu s cílem přejít Antarktidu popisuje ve všech jeho aspektech. Nevyhýbá se i niterním osobním záležitostem, ať již fyzickým nebo psychickým, a zachycuje nezměrnou lidskou touhu po přežití. V okamžicích, kdy se příběh láme do další etapy nemůže čtenář odtrhnou oči od stránek plných neuvěřitelných soubojů s rozmary antarktické přírody. Shackleton je dáván za příklad leadershipu a skutečně, fakt, že dokázal domů dovést vysoce nepřátelským prostředím všechny členy své expedice, to jen potvrzuje.

Výpravná kniha a počátcích 601.skss a její první misi v Afghánistánu. Působení českých speciálních sil v prostředí ostrých bojových akcí je popsáno ze všech úhlů pohledu. Ta operačně bojová pochopitelně pouze obecně, bez detailů jednotlivých operací, zato s pár autentickými vzpomínkami přímých účastníků. Nejzajímavější mi přišla kapitola o výzbroji a vybavení, kde tvrdé afgánské prostředí ukázalo jeho neskutečnou zastaralost a poskytlo tak výchozí pozici pro rozsáhlou modernizaci. Super bylo rovněž srovnání operačního a taktického přístupu 601. a Navy Seals i popis tvrdé armádní práce jakožto vysoce procesně zajištěné činnosti. První mise 601.skss byla velkou školou, která přispěla k budování a modernizaci AČR a takovou knihu si jistě zaslouží …

V respektive Fawkesova maska se stali popkulturní ikonou, kterou používá kde kdo, aniž by komiks četl, notabene pochopil. Stal se tak trochu parodií sebe sama. Subverzivní charakter Moorova komiksu je super, o tom žádná, ale po druhém přečtení s odstupem let jsem překvapený, jak moc nefunkční je. Děj je zamotaný, kresba nevýrazná, takže řada postav splývá a v některých částech střídání snových částí s realitou je komiks hodně nepřehledný. Navíc mě dost štvala ta kabaretní atmosféra kolem samotného V, která měla být asi zábavná a dodávat jeho vzpouře lehkost a nadhled, ale byla spíš jen trapná a laciná. Nicméně i tak stojí V jako Vendeta za přečtení. Moorova kritika totalitarismu a fašizujících tendencí je namístě a možná aktuálnější než v době svého vzniku, a i když komiks zastaral, myšlenka, že každý má právo žít svůj život po svém, zůstává hrotem mířícím do srdce všech, co se snaží jedince ovládat ve svůj prospěch.

Úvodní studie o pronikání punku do ČSSR a jeho poetice je stylisticky zvláštně rozkolísaná a roztěkaná, obsahově ale dobrá se spoustou pro mě nových informací. Samotné texty tvořící střední část knihy jsou vesměs signifikantní, zábavné a dobře vybrané, ač je samozřejmě výběr značně subjektivní a u známějších kapel se nabízí i řada jiných a možná lepších. Ale to je na vkusu každého … Docela mě překvapilo, kolik předrevolučních kapel jsem neznal, a to si myslím, že mám celkem dobré povědomí, o tom, co zde před rokem ’89 hrálo za punk a HC bandy. Závěrečné rozhovory jsou dobré, i když nejsou primárně o textech, ale spíš vedené obecně o předrevolučním punku. Obrazový doprovod tvořený fotografiemi Štěpána Stejskala je již u knihy o punku v socialistickém Československu standardem, zde navíc pár raritních snímků od neúnavného propagátora zapadlých punkových scén Lüka Haase, který ČSSR navštívil, napsal o zdejší scéně report do Maximum Rock’n’rollu a vydal na svém labelu několik nahrávek zdejších kapel. Shrnuto, podtrženo: velice hezká kniha, která by neměla chybět v knihovničce žádného pankáče.

Útlá, ale velice dobře napsaná a fotograficky bohatě vybavená publikace mapující fenomén českých polodrahokamů ze všech možných úhlů pohledu. Čtenáři se dozvědí vše o vzniku vltavínů, jejich druzích i struktuře, nahlédne do problematiky využití vltavínů ve šperkařství a dozvíme se hodně informací o jejich těžbě. Právě kapitola o kopání a dobývání vltavínů ze země, ale i o jejich sběru na polích patří k tomu nejzajímavějšímu. Pro zájemce o tento nazelenalý krásný a magický "kámen" velice zdařilá publikace ...

O druhé světové válce jsem toho přečetl celkem dost, ale Hastingsova práce je tak výjimečná, že se nerozpakuji ji označit za nejlepší knihu na téma největšího válečného konfliktu 20. století. Její síla je především ve snaze o maximální objektivitu, kdy se snaží charakterizovat tuto zničující válečnou řež ve vší její zrůdnosti a zároveň ji nepopisovat z pohledu vítězů. Činí tak velice pragmaticky a nestranně pojmenovává přístupy jednotlivých armád k vedení válečných akcí, vztahu k civilním ztrátám i k vlastním vojákům. Vzhledem k rozsahu knihy jednotlivé bojové operace spíše zjednodušuje pohledem z úrovně velitelů armádních sborů, ale na druhou stranu každou ofenzívu či bitvu plasticky oživuje i autentickými vzpomínkami jejich účastníků na těch nejnižší vojenských úrovních či obyvatel regionu, přes který se přehnaly dějiny. Výsledkem je práce, která nemá na našem knižním trhu moc srovnání a která je tak syrová, že se při jejím čtení bortí nejeden mýtus.

Výběr starších Dickových povídek, kde nás mistr poučí, že důchodci jsou mrchy (Stařenka s koláčky), vybavení domácnosti se může motat do mezilidských vztahů (Za dvířky), že Terminátor nespadl z měsíce, ale má předobraz v jeho povídkách Druhý typ a Jonův svět, že brouci jsou potvory a lidstvo jeho chamtivost jednou zahubí (Vesmírní pytláci), že lidi smrdí a jsou iracionální (Nové pokolení), že pokrok není zadarmo (Některé formy života), že se strachem přichází brutalita (Mračna Marťanů), vezme nás na prohlídku Maconských výšin (Cestující) a ukáže nám Svět, který si vysnila, ulovíme si pár sapíků (Výprava na povrch), dozvíme se, že máloco se podaří hned napoprvé (Projekt Země) a že není jednoduché opustit svou bublinu, zvlášť když bůh je zakomplexovaná tlustá bába (Trampoty se světy). Povídky jsou jednoduché, čtou se jedním dechem, ale na druhou stranu jsou to v řadě případů jen takové črty na dané téma. Ostatně pár z nich později Dick rozpracoval do novel a románů …