Inozuka komentáře u knih

Výpravná kniha a počátcích 601.skss a její první misi v Afghánistánu. Působení českých speciálních sil v prostředí ostrých bojových akcí je popsáno ze všech úhlů pohledu. Ta operačně bojová pochopitelně pouze obecně, bez detailů jednotlivých operací, zato s pár autentickými vzpomínkami přímých účastníků. Nejzajímavější mi přišla kapitola o výzbroji a vybavení, kde tvrdé afgánské prostředí ukázalo jeho neskutečnou zastaralost a poskytlo tak výchozí pozici pro rozsáhlou modernizaci. Super bylo rovněž srovnání operačního a taktického přístupu 601. a Navy Seals i popis tvrdé armádní práce jakožto vysoce procesně zajištěné činnosti. První mise 601.skss byla velkou školou, která přispěla k budování a modernizaci AČR a takovou knihu si jistě zaslouží …

V respektive Fawkesova maska se stali popkulturní ikonou, kterou používá kde kdo, aniž by komiks četl, notabene pochopil. Stal se tak trochu parodií sebe sama. Subverzivní charakter Moorova komiksu je super, o tom žádná, ale po druhém přečtení s odstupem let jsem překvapený, jak moc nefunkční je. Děj je zamotaný, kresba nevýrazná, takže řada postav splývá a v některých částech střídání snových částí s realitou je komiks hodně nepřehledný. Navíc mě dost štvala ta kabaretní atmosféra kolem samotného V, která měla být asi zábavná a dodávat jeho vzpouře lehkost a nadhled, ale byla spíš jen trapná a laciná. Nicméně i tak stojí V jako Vendeta za přečtení. Moorova kritika totalitarismu a fašizujících tendencí je namístě a možná aktuálnější než v době svého vzniku, a i když komiks zastaral, myšlenka, že každý má právo žít svůj život po svém, zůstává hrotem mířícím do srdce všech, co se snaží jedince ovládat ve svůj prospěch.

Úvodní studie o pronikání punku do ČSSR a jeho poetice je stylisticky zvláštně rozkolísaná a roztěkaná, obsahově ale dobrá se spoustou pro mě nových informací. Samotné texty tvořící střední část knihy jsou vesměs signifikantní, zábavné a dobře vybrané, ač je samozřejmě výběr značně subjektivní a u známějších kapel se nabízí i řada jiných a možná lepších. Ale to je na vkusu každého … Docela mě překvapilo, kolik předrevolučních kapel jsem neznal, a to si myslím, že mám celkem dobré povědomí, o tom, co zde před rokem ’89 hrálo za punk a HC bandy. Závěrečné rozhovory jsou dobré, i když nejsou primárně o textech, ale spíš vedené obecně o předrevolučním punku. Obrazový doprovod tvořený fotografiemi Štěpána Stejskala je již u knihy o punku v socialistickém Československu standardem, zde navíc pár raritních snímků od neúnavného propagátora zapadlých punkových scén Lüka Haase, který ČSSR navštívil, napsal o zdejší scéně report do Maximum Rock’n’rollu a vydal na svém labelu několik nahrávek zdejších kapel. Shrnuto, podtrženo: velice hezká kniha, která by neměla chybět v knihovničce žádného pankáče.

Útlá, ale velice dobře napsaná a fotograficky bohatě vybavená publikace mapující fenomén českých polodrahokamů ze všech možných úhlů pohledu. Čtenáři se dozvědí vše o vzniku vltavínů, jejich druzích i struktuře, nahlédne do problematiky využití vltavínů ve šperkařství a dozvíme se hodně informací o jejich těžbě. Právě kapitola o kopání a dobývání vltavínů ze země, ale i o jejich sběru na polích patří k tomu nejzajímavějšímu. Pro zájemce o tento nazelenalý krásný a magický "kámen" velice zdařilá publikace ...

O druhé světové válce jsem toho přečetl celkem dost, ale Hastingsova práce je tak výjimečná, že se nerozpakuji ji označit za nejlepší knihu na téma největšího válečného konfliktu 20. století. Její síla je především ve snaze o maximální objektivitu, kdy se snaží charakterizovat tuto zničující válečnou řež ve vší její zrůdnosti a zároveň ji nepopisovat z pohledu vítězů. Činí tak velice pragmaticky a nestranně pojmenovává přístupy jednotlivých armád k vedení válečných akcí, vztahu k civilním ztrátám i k vlastním vojákům. Vzhledem k rozsahu knihy jednotlivé bojové operace spíše zjednodušuje pohledem z úrovně velitelů armádních sborů, ale na druhou stranu každou ofenzívu či bitvu plasticky oživuje i autentickými vzpomínkami jejich účastníků na těch nejnižší vojenských úrovních či obyvatel regionu, přes který se přehnaly dějiny. Výsledkem je práce, která nemá na našem knižním trhu moc srovnání a která je tak syrová, že se při jejím čtení bortí nejeden mýtus.

Výběr starších Dickových povídek, kde nás mistr poučí, že důchodci jsou mrchy (Stařenka s koláčky), vybavení domácnosti se může motat do mezilidských vztahů (Za dvířky), že Terminátor nespadl z měsíce, ale má předobraz v jeho povídkách Druhý typ a Jonův svět, že brouci jsou potvory a lidstvo jeho chamtivost jednou zahubí (Vesmírní pytláci), že lidi smrdí a jsou iracionální (Nové pokolení), že pokrok není zadarmo (Některé formy života), že se strachem přichází brutalita (Mračna Marťanů), vezme nás na prohlídku Maconských výšin (Cestující) a ukáže nám Svět, který si vysnila, ulovíme si pár sapíků (Výprava na povrch), dozvíme se, že máloco se podaří hned napoprvé (Projekt Země) a že není jednoduché opustit svou bublinu, zvlášť když bůh je zakomplexovaná tlustá bába (Trampoty se světy). Povídky jsou jednoduché, čtou se jedním dechem, ale na druhou stranu jsou to v řadě případů jen takové črty na dané téma. Ostatně pár z nich později Dick rozpracoval do novel a románů …

Když jsem Draculu četl poprvé, byl jsem překvapen způsobem vyprávění pomocí promyšlené koláže deníkových záznamů, novinových výstřižků a dopisů. Na svou dobu, a vlastně i v současnosti, velice novátorský a originální přístup, i když někdy malinko násilný. Nyní při druhém čtení jsem zase překvapen, jak moc věrné je Coppolovo filmové zpracování knihy z roku 1992. Pravda, romantická linka transylvánského hraběte a Miny v knize není, a i ve filmu je těžko uvěřitelná, ale jisté náznaky jiného pohledu na hraběte a jeho úděl jsem v knize našel a chápu, co vedlo tvůrce filmového scénáře k jeho napsání. Fascinující je zfilmování i takových detailů, jakože Jonathan Harker zešediví nebo, že při honbě na Draculu se naši hrdinové ohánějí tehdy moderními winchestrovkami. Snad proto jsem si při čtení Minu představoval jako Winonu Ryder, Jonathana jako Keanu Reevese a hlavně Van Helsinga jako Anthony Hopkinse. Kniha je dnes naprostá klasika, přesto i tak dokáže na řadě míst překvapit a přes notoricky známý děj stojí určitě za přečtení …

Už zase. Jak jsem si nedávno povzdechl nad jinou knihou, na téma odbojové skupiny Tří králů sice neexistuje fundovaná historická práce, zato je na trhu hned několik beletristických zpracování osudů jejích členů Mašína-Balabána-Morávka. Tato kniha je zdánlivě jedním z nich. Avšak má to jeden háček. Když jsem náhodou na YouTube narazil na video Morávek kontra gestapo od autora této knihy, pochopil jsem, že Pavel Černý na to půjde jako zbraňový a bezpečnostní expert trochu jinak, a knihu si nakonec koupil. A rozhodně jsem neudělal chybu. Než o klasickou beletrii, jde v tomto případě spíš o jakési dokudrama. Až na mírný úlet v posledních kapitolách, je totiž většina zde popisovaného děje rámována historickými fakty, která jsou podpořena rozsáhlým poznámkovým aparátem. Černý odvedl kus poctivé práce a se zmíněným videem tak pomáhá přiblížit Morávkovu odbojovou činnost a každodenní život v ilegalitě realitě, a to i za cenu jisté demýtizace. Právě tím zlidštěním však vystupuje na povrch nesmírná statečnost nejen Václava Morávka a ostatních členů Obrany národa a přidružených odbojových skupin, ale i obyčejných lidí, kteří se snažili pomoct a zaplatili za to daň nejvyšší. Vedle práce s fakty Pavel Černý neváhá provádět i praktické rekonstrukce Morávkovy činnosti (viz zmíněné video) a tak se mu dostává hodně pod kůži, takže i vyfabulované části knihy působí přirozeně. Morávkova zpověď je velice dobrá kniha, která alespoň zčásti pomáhá zaplnit již zmíněnou absenci historické práce mapující osudy skupiny Mašín-Balabán-Morávek. Mohu jen doporučit. A těším se, až se Pavel Černý podobným způsobem pokusí zmapovat nějaké další téma … na YouTube jisté náznaky jsou …

Pavla Zajíčka jsem měl rád … nejen pro jeho tvorbu - básně a především hudbu - ale také pro nezaměnitelný tón a dikci jeho hlasu, to že byl celý život skromný a na nic si nehrál. Pamatuji na jedno autorské čtení, kam přišel s igelitkou, v níž měl lahváče a své knihy, z nichž svým neopakovatelným stylem předčítal. Potkat jej na ulici, snadno by si ho leckdo spletl s bezdomovcem … byl vždy sám sebou, mezi lidmi, ale přesto vždy jaksi uvnitř sebe sama. Sesbíraný soubor rozhovorů ho přesně takového ukazuje, stejně jako zachycuje jemné nuance v jeho vnímání světa v postupu času. Tato kniha je důstojným rozloučením se s jednou z nejvýraznějších osobností naší poválečné kultury, je velice pěkně a pečlivě udělaná s bohatým fotografickým doprovodem. Naposledy jsem jej viděl na vzpomínkovém koncertu na Filipa Topola, kde měl již podlomené zdraví, ale ta energie z něj šla pořád. Stejně tak, jako srší snad z každého rozhovoru, který si zde můžete přečíst.

Jedinečná publikace zabývající se činností brněnského gestapa nejen v regionální rovině, ale i v celém kontextu nacistického bezpečnostního aparátu. Práce Vladimíra Černého je odborně zpracovaná na jedničku, ale jejím hlavním plusem je, že je napsaná neobyčejně lehce a čtivě, aniž by sklouzávala k nějaké senzacechtivosti a přílišnému zjednodušování. Autor čtenáře seznamuje se strukturou říšské tajné policie, plynule přechází k obsazení Československa a budování brněnské pobočky gestapa a následně činnosti jednotlivých referátů pro boj s odbojem. Ve finále popisuje podíl brněnského gestapa na protipartyzánských operacích a potlačování povstání v moravských městech v květnu 1945. Podrobně jsou popsány i poválečné retribuční soudy s nejvýznamnějšími členy brněnské úřadovny. Kniha je vybavena podrobným poznámkovým aparátem a text doprovázen četnými fotografiemi. Prostě perfektní ... zbývá než jen doufat, že někdy někdo podobně zpracuje i pražskou expozituru nacistické tajné policie.

Jedna z mých nejoblíbenějších básnických antologií, která zachycuje kvas německého expresionismu, který vznikl v době, kdy se lámal starý a nový svět a to je možná důvod, proč zní naléhavě i dnes.

Konec světa (Jakob Van Hoddis)

Ve větru klobouk měšťáka má strach.
Vzduchem zní cosi jako křik či pláč.
Ze střech se s nářkem řítí pokrývač
a příliv stoupá, píšou v novinách.

Je tady bouře, moře na pevninu
se vrhlo a teď kosí hráze po stu.
Většina lidí smrká - mají rýmu.
Vlaky se řítí z železničních mostů.

Nekonečná párty kumpánů z pražské bohémy pokračuje druhým dílem. Rozhoň s Jakoubkem ustupují do pozadí a na scéně se objevují pouze sporadicky, za to máme možnost se seznámit s Frantou Sauerem, alias habánem ze Žižkova, nakouknout do vyhlášené restaurace U Brejšků, zažít vykutálenou promoci i svatbu nebo se dostat do spárů profesora Thomayera. Duo Kuděj-Hašek jde z lumpárny do lumpárny a většina knihy je zábavná i po těch letech, které uplynuly od jejího napsání. Kniha ztratí tempo jen chvilku, kdy se Kuděj neudrží a na nemálo stranách dává prostor Haškovu slovnímu průjmu o spiritualismu, kterým oblbuje továrníkovou Stromkovou. Jinak ale parádní, stejně jako první díl, navíc s hodnotným bonusem v podobě popisu okolností vzniku ikonické fotografie „Spisovatelé Hašek a Kuděj při ledování U Brejšků.“

Srovnávání s filmem Ridley Scotta se samozřejmě nabízí … kniha jde logicky více do hloubky než Black Hawk Down (ten český doslovný překlad mě nevýslovně irituje), nabízí širší kontext, vysvětlení některých motivací, které z filmu moc jasné nejsou, a více se soustředí na vnitřní svět a vnímání boje jednotlivých vojáků i podrobněji sleduje jejich další osudy po operaci Gothic Serpent (zvlášt zajímavý je popis zajetí Mika Duranta). Na druhou stranu se asi nikdo, kdo film viděl, nedokáže při popisu jednotlivých scén zbavit obrazů spojených s jejich filmovým zpracováním. Zde hodně zamrzí minimalistické paperbackové vydání knihy, které neobsahuje žádnou fotografickou přílohu a čtenář je tak odkázán na google.
Kniha se čte jedním dechem a odtrhnout se od ní je stejně těžké jako prorazit konvojem k hotelu Olympia. Trochu rušivá je editorská práce, která v knize nechává několik překlepů (AK-17 ani AK-64 neexistují), tvrdošíjné přenášení palcových kalibrů na milimetry a zavádějící tvrzení, že AC-130 je vrtulník … jinak ale na místní poměry je překlad celkem v pohodě (i když místo D-borci, bych asi použil něco méně kostrbatého - třeba Delty nebo Déčka). No nic, jdu si pustit film ...

Kurvy, chlast a chlebíčky, šukání, chlastání a sázení na koníčky, láska, nenávist a nedostatek sebeúcty, hledání smyslu, přesahy do filozofie a nihilismus … a hlavně sarkastický, cynický humor a nadhled. Prostě Bukowski essential, ber nebo nech ležet …

Letos uplynulo osmdesát let od největší spojenecké výsadkové operace ve druhé světové válce. A ačkoliv v Arnhemu a okolí proběhly rozsáhlé připomínkové akce, v tuzemském mediálním prostoru bylo toto výročí absolutně informačně netknuto a odmlčeno. Kdy jindy si tedy připomenout tuto epickou bitvu s výraznými tragickými prvky, než právě teď?
Jaroslav Hrbek se bez nadsázky dá považovat za pokračovatele hubáčkovské tradice české literatury faktu. Píše podobným odlehčeným stylem s velkým důrazem na faktickou přesnost, ale i na detail osobních osudů a vhledu jednotlivých účastníků. Arnhem je bezesporu jeho mistrovským dílem, kde tímto přístupem demaskuje naivitu i neschopnost britského velení a na druhou stranu až románovým způsobem zachycuje neohroženost, houževnatost a hrdinství britských, amerických a polských výsadkářů. Kniha se čte jedním dechem a stejně jako u Hubáčka, byla-li by napsána v angličtině, stala by se světovým bestsellerem. O to více zamrzí, že Jaroslav Hrbek v roce 2009 předčasně zemřel a připravil tak českou literaturu o jednoho z nejlepší autorů military historických knih konce dvacátého století.

Samurajskou „pop“ kulturu mám rád již od dětství, kdy v čs. televizi běžel seriál Sokol, strážce noci, a tak již za téma má Kniha větru body navíc. Děj je sice v podstatě jednoduchý, ale ve svých jednotlivostech občas zamotaný a nepřehledný. Naopak akční scény a odkazy k samurajskému řemeslu vynikající a skvěle nakreslené s patřičnou dynamikou a napětím. V součtu si tedy za zvuku svištících mečů odnáším zábavu, kterou jsem očekával, a závazek, že si musím o feudálním Japonsku něco načíst, abych lépe pochopil motivy jednotlivých aktérů příběhu …

Stejně jako řada mých vrstevníků, a vlastně i předchozích a následujících generací, jsem před touto knihou v dětství stál s němým úžasem. Po aktuálním přečtení pak žasnu, jak málo jsem si pamatoval z psaného Augustova textu, ale jak o to víc jsem měl v paměti uloženy Burianovy kresby. Což je asi trochu nespravedlivé, protože právě spojení grafické stránky a psaného erudovaného, přesto však emocemi nabitého textu, dělá z této povídkové knihy nezapomenutelný fenomén. Zobrazení nádhery, krutosti a nesmiřitelnosti pravěké přírody je zde zachyceno takřka geniálně. Vše vychází z tehdy známých faktů na základě archeologických nálezů a plní tak vedle zábavy i edukační úlohu. A stále skvěle …

Jedná se v podstatě o soubor dvou knih. Ta první se zaobírá samotnou bitvou u Sokolova snad ze všech možných úhlů pohledu. Je to moderně napsaná badatelská práce, která dává střetnutí čs. vojáků do celkového kontextu německého protiútoku u Charkova na počátku roku 1943. Sleduje vznik a putování čs. sam. praporu na frontu i operace 6. tankové divize Wehrmachtu na přístupech k Sokolovu. Při líčení samotné bitvy jde pak ze samotné podstaty věci hodně do hloubky až na úroveň operací praporů, bojových skupin a čet. Vše je popsáno bez ideologického patosu a podloženo bádáním v německých i sovětských (resp. ruských a ukrajinských) archívech. Přesně takhle má vypadat moderní práce o událostech druhé světové války. Kniha je doplněna řadou příloh, povětšinou hodně zajímavých - skladba čs. jednotek, výstroj a výzbroj, poválečné osudy atd..
Druhá kniha je pak encyklopedickým souborem medailonků všech (!!!) příslušníků čs. sam. praporu. V jednotlivých profilech sleduje u každého cestu k čs. vojenské jednotce v SSSR, jeho válečné nasazení i poválečné osudy, pokud se konce války dočkal. Ty jsou snad na jednotlivých medailoncích to nejzajímavější, zvlášť poměrně vysoký počet emigrantů-veteránů ze socialistického ráje, případně vysoký podíl nějak perzekvovaných.
Vynikající kniha (knihy), která si zaslouží hluboký respekt a obdiv nad skvěle odvedenou historickou prací.

Na svou dobu solidní monografie jednoho z nejzajímavějších a nejikoničtějších malířů všech dob, z něhož čerpalo i moderní umění 20. století a jehož dílo se přeneslo i do současné pop kultury. Jediné, co mě na knize štvalo, je předbíhání textu nad obrazovými reprodukcemi - člověk se musel neustále vracet pár stránek zpět, aby na vlastní oči ověřil autorčinu interpretaci daného obrazu. Jinak super a zásadní zvrat přijde hned s první větou knihy: „Dokud se netušilo, že Hieronymus Bosch je jen umělecká signatura, byl malíř toho jména legendou.“ ;-)

Libertariánská revoluce, co spadla z Měsíce. Heinlein se na pozadí příběhu snahy bandy měsíčňanů o získání nezávislosti na Zemi zaobírá nejen úvahami o osvobozeneckém boji, jeho zákonitostech a možnostech, ale i otázkami umělé inteligence, kolonizace Měsíce i uspořádání společnosti. Řada těchto úvah je nepřekvapivě nadčasová a nabízí nemálo témat k přemýšlení. Kniha celkem odsýpá, energii a spád ztratí jen na chvilku kdesi v polovině, kde je té politiky přece jenom trochu moc. Finální část pak letí jak kontejnerová střela vesmírem. Nové vydání má navíc zajímavou grafickou úpravu a vypadá moc dobře. Klasika …