InaPražáková komentáře u knih

Pokání má tři části, z nichž každá by mohla patřit do jiné knihy, a všechno by to byly knihy vynikající. Různá období, různé situace, různá rychlost vyprávění, pokaždé ale stejně barvitý popis a dramatické situace, které zůstanou nedořečené. McEwan šel dál než jen ke kvalitnímu románu o lidech v určité době. Jako triptych je to kniha o psaní, o paměti, o příčině a následku.
V barvách vyvedený den na venkově, příběh jedné rodiny plný detailů, se komplikuje a kazí zvolna a nenápadně, až najednou několik lidí přijde o život - i když fakticky žijí dál, přišli o budoucnost a všechny jistoty. McEwan celou dobu naznačuje, počasí je příliš dusné, atmosféra od začátku napjatá, pozorovatelka stejně nevinná jako nebezpečná. Což je vůbec opakující se motiv - tolik lidí udělá jen jeden krok stranou, sám o sobě by nic neznamenal, ale souhrou okolností spoluzaviní tragédii a zbývá jim jen to titulní pokání. Dá se to vztáhnout i na válečné šílenství, kde stejně ti v uniformě jako bez ní jsou obyčejní lidé, jenže se vlivem okolností podílejí na dalším ničení životů, tentokrát doslova.
McEwan nesoudí, místo toho ukazuje stejné situace z různých pohledů. Všichni jsou v různé míře vinni, ale všechny je možné pochopit. Je v tom smutek a trpká ironie. Když po obsáhlých (a vynikajících) dějových pasážích přijde ideová nadstavba, ze skvělé knihy se stane jedinečná. Nic není jisté, jenom smutek trvá.

30 18.11.2020

Dlouho mě nic tak nevtáhlo, nevlezlo mi do hlavy a nedrželo se tam ještě několik týdnů po dočtení knihy. Nepříjemné, nepříjemně fyzické čtení. Ich-forma nedovolí odepsat hrdinku jako blázna, kterého nejde pochopit - a vyberte si, jestli je, nebo není, jestli je to pohled do hlavy šílence, který se celkem dlouho dokázal maskovat, nebo bychom tak dopadli všichni, kdyby nám slunce začalo vypalovat mozek z hlavy.
Nejlepší česká próza poslední doby.

27 27.05.2017

Guenassia má obrovský dar vyprávění. 560 stran uplynulo jako voda, přirozeně, bez hluchých míst. Chtělo by se mi pokračovat pořád dál, ale ráda se budu probírat stránkami a číst na přeskáčku jen pro radost ze čtení. Historické pasáže by Východoevropan-pamětník asi popsal drsněji a ne tak romantizujícím způsobem, ale v rámci stylu jsou uvěřitelné, musí za nimi být podrobné studium; ohromnou šířku záběru si autor může bez pochyb dovolit.
Místy mi drhly příliš umělé zápletky a nerealistické náhody, navíc mám pocit, že se bez některých dalo dobře obejít a byly jen na efekt. Samotný fakt, že se s (extrémně vyspělým) náctiletým hrdinou baví o generaci starší muži od první chvíle jako rovní s rovným a zrovna jeho si někteří vyberou jako důvěrníka, je poněkud nepravděpodobný, ale ráda to pomíjím - tak krásné, literárně i emocionálně krásné studie charakterů, jemnou nostalgii, nejednoznačné postavy a dobré konce v rámci mezí životního realismu stojí za to číst.
Nevím, jestli čtyři nebo pět hvězd, jestli přiznat větší váhu rušivému šustění papírem nebo kráse zážitku, ale vím, že se k těm příběhům, ke všem, chci někdy vrátit a že ve mně dlouho zůstanou.

23 14.12.2017

Petr Švajcar patří do klubu nejodpudivějších literárních antihrdinů. A přesto rodina, která se v jeho přítomnosti a za jeho nezaujatého přihlížení rozpadla, by asi nedopadla o moc lépe ani bez něj, jakkoliv to byl on, kdo jí rozbil křehkou vnitřní harmonii. Střet přecitlivělých, láskyplných, ale příliš pasivních Hajnů a chladného Švajcara (který byl sociopat, ne-li psychopat, už v době, kdy to ještě nebylo v literatuře v módě) není tak černobílý, jak by mohl být. Počáteční odporně vypočítavý a skoro krutý ženich se stane milujícím otcem, kterému těžko upřít právo bojovat za své dítě, a Hajnové si přeci jen nechali životy otrávit už dřív. Nikoliv moralistická tragédie, ale neustálé napětí, kdo za co vlastně může, čemu se dalo zabránit, jestli se dá ještě někdo zachránit. K tomu přízračná společnost tety, lékaře a pár hostů, kteří možná správně odhadli viníka, jenže ho viní z cizích zločinů.
Těžko říct, že je radost to číst, ale tak dobře je to napsané, že i velice nepříjemná kniha může jedině potěšit.

21 26.04.2021

Praha, červenec 1955. Nejsnazší přijetí ke studiu je na teologii, na ministerstvo se dá projít bez objednání, tajní se ani moc nesnaží být tajní, anonymní pomluvy se bez dalšího zakládají do kádrových materiálů, diktatura nikoliv proletariátu, ale ambiciózních konformistů vzkvétá. Ani to nepůsobí tak děsivě, protože pro Honzlovou jsou nakonec domácí potíže přednější než vykolejený svět a spíš se vyvzteká, než by se litovala. Jenže všeho do času.
Tak dobře napsaných knih je málo. Honzlová-román vypadá jako neupravované zápisky, přirozený projev, hovorová řeč, přitom ani slovo navíc a je v tom všechno: velké dějiny, malé dějiny, emoce, živí lidé - popsaní až hmatatelně přesně, dobráci i mizerové. Honzlová-člověk působí autobiograficky a asi do značné míry bude, takže je při své drzosti a tvrdohlavosti úžasně reálná a nestrojená, žádná vznešená hrdinka, prostě holka, která se stará o rodinu jak může, a mezitím se stihne pobavit nebo pohádat s kamarádem, protože ji nechce pokřtít, když si to ona usmyslí.
Nahlédnutí do 50. let sugestivní a vypovídající jako málo jiných, při vší bídě občas veselé a s jedinečným závěrem.

18 08.02.2021

Jedna z nejlepších letos čtených knih. Králíci jsou polidštění tak akorát, aby si mohli povídat a vymýšlet lsti, jinak přírodním způsobem žijí okamžikem, a co je nad jejich chápání, zapomenou. Přesto je Daleká cesta bohatý román bližší Pánovi prstenů než Lišce Bystroušce (jen se nebere tak vážně). Dramatická pouť a hledání místa pro život, snaha zajistit pokračování rodu, boj s fanatickým nepřítelem, prokazování dobra slabším, lsti hodné Odyssea, hrdinské boje a odvážné podniky. Velké a v několika obměnách probírané téma svobody proti poddanství, které ale poskytuje bezpečí nebo hmotné výhody - a není to tak černobílá pře, jak by dalo čekat, i pro osobní kouzlo a nasazení diktátora má vypravěč zčásti pochopení. Báje o El-hréranovi, prapředkovi všemi mastmi mazaném, jsou další úžasný střípek.
Navíc každý králík je jiný a věřím, že různí čtenáři mají za svého nejmilejšího různé ušáky. Odvážný a rozumný Lískáč je stejně důležitá část kolonie jako věrný, nepoddajný bojovník Hlavoun (plný uznalého obdivu ke všem, kteří jsou ještě zdatnější než on, i když to jsou cizinci nebo dokonce nepřátelé), věčný optimista Zvonek nebo Pětík se svým šestým smyslem.
Četla jsem bez dechu a z "ještě jedna kapitola" se pravidelně stávalo "tak ještě hodinu... nebo dvě, to dospím". Menší děti by místy mohly mít špatné sny, ale všem od osmi do sta velmi doporučuju, tenhle příběh za to stojí.

17 24.11.2020

Na malém počtu stan se stihne vystřídat několik dějových rovin (vzpomínky na dětství na vsi; naděje i nespravedlnost kolektivizace; současná od lidí i přírody odtržená vesnice; pražský redakční boj o to, co a za jakých podmínek se smí psát) a zůstává mi pocit, že o každé z nich jsem toho přečetla tolik, jako by byla celá kniha jen o tom jediném tématu. K tomu přemýšlení o vztazích otců a synů, o snaze dát životu smysl. Filosofování jakoby mimochodem, mezi popisy přírody a života v přírodě.
Hutný, obsažný text s chytrou formou střídání vypravěčů, přitom místy lyrický a půvabný - výborně napsaná kniha.

17 26.12.2019

Nejlepší dílo Garcíi Márqueze. Pestrá směs zkušeností, vzpomínek, výmyslů, nemožností, nepravděpodobností a nutností. Atmosféra horkých ulic přímo hmatatelná. Kdo se v nich neztratí nebo se nezkouší zorientovat a nechá se jen vést, najde fascinující příběh.

17 23.05.2017

Mám radši Kinga civilnějšího, děsícího tím, co si lidé dokážou udělat sami, ne nadpřirozenými proprietami. Čtyři roční doby jsou crème de la crème této části jeho tvorby. Navíc si myslím, že je King lepší v krátkých útvarech, jako rodilému vypravěči mu nabobtná každý příběh, ale u románů to někdy ztrácí dech a směr.
Tři ze čtyř novel jsou plné prosluněné Ameriky 60.-70. let, kdy byla tráva zelenější... nebo tak úplně ne, ale člověku se to občas zdá. V Těle (které mám ze všech Kingových textů vůbec nejradši) to ve vzpomínkách platí a ta atmosféra je jako živá. Shawshank zase nabízí krásnou možnost "co by, kdyby", kdo by na chvíli nechtěl uvěřit? U Nadaného žáka jsou sestříhané trávníky a hezký kluk na kole mezi domky už jen kulisy pro cosi shnilého ve státě dánském, ale pořád je to strhující vyprávění o lidech jako živých. Dýchací metoda úplně nezapadá, ale po dočtení si říkám, jestli to neměl být metarámovací příběh nejen pro jednu, titulní, strašidelnou historku, ale i pro tři předchozí.

16 22.01.2023

Vynikající kompendium všech zpráv o Žižkovi, včetně těch pár z dob jeho mládí, a k tomu obsáhlé dějiny husitství v letech 1414–24. Hodně věcí je nejistých a Čornej se nesnaží sestavit nejpravděpodobnější scénář a prezentovat jen ten, naopak všechno shrnuje a posuzuje, rozebírá i starší žižkovské výzkumy a historické vnímání Žižky jako osobnosti. Text je přístupný a čtivý, byť znalost období a událostí je rámcově potřeba (k tomu se ideálně hodí Čornejova Husitská revoluce), především ale objektivní, nakolik je to možné. Právě srovnání různých dobových pojetí, ideologií, chete-li, které si Žižku upravovaly k obrazu svému, tvoří pro mě ojedinělou a cennou nadstavbu.
Autor si sice na závěr povzdechl, že kniha není úplně podle jeho představ, ale to je jen nutný autorský perfekcionismus. Pro čtenáře je to, i vzhledem k bohatému obrazovému doprovodu, dílo bezmála bezchybné.

16 16.08.2021

Nejvýstižnější, nejpůsobivější, nejlepší možný dokument... O téhle knize by se dala psát samá nej, ale budu věcnější.
Výpovědi obyčejných lidí o životě v SSSR i postsovětském Rusku jsou díky autorce strukturované a dávají dohromady dost přesný obraz života všech společenských vrstev. Většina rozhovorů se točí kolem jednoho tématu, ale odbočují k povídání o známých, k dětství, k obyčejným detailům obyčejných životů, které ale českému čtenáři přijdou neuvěřitelné, natolik se vymykají naší historické zkušenosti. Většina příběhů zmiňuje něco více či méně strašného, stalinské čistky, lágry, chudobu a korupci, bezvládí mafiánského období 90. let, ale jakkoliv jsou některé příběhy naturalistické až k nevolnosti nebo tragické a drásavé k neučtení, vypravěči jsou většinou smíření - takový život tady byl vždycky, takové je Rusko, Rusové jinak žít neumí.
Ruská mentalita zachycená ve všedních projevech se opravdu ukazuje odlišná od evropské, ale touto formou se, alespoň zčásti, dá pochopit věčný sentimentální stesk po Stalinovi, nekritická adorace armády a podvědomá touha po vládě pevné ruky. Zároveň je to ilustrace dějin většiny století. Ve vyprávění se odehraje rozpad Svazu, pogromy v nově vzniklých republikách a následný příliv imigrantů do Moskvy, čečenská válka. Všechno jaksi v pozadí, důraz je na jednotlivém člověku, který se s dobou, která je často k nepřežití, musí nějak vyrovnat.

Co příběh, to látka na román, ale ve zhuštěné podobě o to přesvědčivější. A také tísnivější. Z historického hlediska ideální kniha pro pochopení dějin a vývoje současného Ruska, po přečtení Putinovo uchopení moci ani jeho styl vládnutí nemůže nikoho překvapovat. Čtenářský zážitek po všech stránkách uchvacující.

16 24.02.2021

Komentář verze TL;DR: dovolím si citovat z komentáře tonyho sojky, který ten pocit shrnul tak, jak se to mně nepodařilo: "...že se to celé nese v tom duchu, že já Radka a Havel a Konfucius máme pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávisti Východu, Západu, Jihu, Severu a Středu a katolickou a luteránskou a fašistickou nenávistí vůči židům a havloidům . A ten zbytek, co si myslíme něco jiného, tak si asi máme uspořádat vlastní soukromý Norimbersky proces."

Směs esejů, příběhů a především vysoce politicky angažovaných osobních názorů na všechno od rodinných vztahů po reálnou politiku. Kniha, která ve čtenáři má vzbuzovat a vzbuzuje emoce, ke které se těžko dá vyjadřovat jinak než z osobní pozice, protože jako o literárním díle se o Hodinách z olova moc říct nedá. Přemýšlím, jestli Denemarková psala pro nějaký typ čtenáře, nebo se věrna zásadám popsaným v knize soustředila jen na tvorbu samotnou. Protože je to jako s jakýmkoliv jiným angažovaným sdělením - koho to neoslovuje, ten nedočte a pustí jedním uchem tam, druhým ven, kdo souhlasí, toho nezmění.

Cením si názorů Denemarkové, jejího liberalismu a zájmu o ostatní, odporu k vítězství konzumu nad duchem, nicméně jsem se hrubě neztotožňovala se způsobem podání. Nemilosrdnost v soudech, neustálé generalizace, umanutost v prosazování svého (a adorace té umanutosti), kritika skrytého patriarchátu, která více či méně zní jako odsouzení mužů en bloc (jsou to samí šovinisté a dokonce někde zmiňuje, že zkrátka nemají cit), nesouhlasila jsem snad na každé stránce. Přístup (polo)autobiografické Spisovatelky, za jejímž bojem za pravdu nakonec zůstávali mrtví, se mi protiví.
A přesto: je to originální a důvěrné nahlédnutí do názorů, které se ničím netají a nic neuhlazují. Naprostá otevřenost a upřímnost se cení, nelze jinak, pohled z perspektivy jiné životní zkušenosti je to výmluvný a v celku svým způsobem fascinující.

"Románovější" části, příběhy nejmladší generace a její rodiny, jsou výpovědí o Čechách v jejich ušmudlaném, čecháčkovsky pohodlném rozpoložení. Téma, které literárně poslední dobou zpracovává leckdo, ale málokdy tak burcujícím, až zoufale ironickým tónem. Pekingské pasáže naopak živě prostředkují ambivalenci Číny - krásná země, lidé, kteří se skutečně starají o své rodiny, a tisíciletá moudrost konfucianismu, a proti tomu všudypřítomné zákulisní dohody, totální byznys jako cesta i cíl, zkorumpovanost českých představitelů a policejní stát, kterému v historii není rovno. A mezi tím stovky citátů, často opakovaných. Zpěvy staré Číny jsou nádherné a mám chuť si je přečíst, pokud ještě zbyly nějaké, které v Hodinách nezazněly. Jakkoliv mi ta kniha lezla strašně na nervy, říkám si, že to za to stálo.

16 01.01.2021

Amok je výstižně zvolený název sbírky. V každé novele nebo povídce je přítomný, jen je pokaždé zaměřený jinam a jinak ovlivní okolí, někdy dokonce pozitivně. Ve výboru není špatný kus, psychologická literatura par excellence, jak detailní, tak realistická a uvěřitelná, ať popisuje netradiční duševní hnutí nebo ve Fantastické noci v dlouhé pasáži ukazuje zoufale neměnný a všední život člověka, který nemá co na práci.
Fantastická noc mě právě pro ten silný a působivý, vůbec ne nudný popis nudy (resp. počínající deprese, ač to tak není pojmenováno) zaujala nejvíc. Mám pocit, že mladý vídeňský šlechtic před více než sto lety cítil totéž, co dnes otravuje život tisícům lidí - jen už to nikdo tak dobře nevystihne jako tenkrát Zweig.
Povídky moralizující (Šachová novela, Knihomol), jakkoliv nutně patří ke Zweigově postoji k životu, mě oslovily méně, bezmoc před posedlostí na mě víc působila jako taková, než když sloužila k apelu na soucit a lidskou slušnost - lidská dramata se pak stávala sentimentálními, obzvlášť Knihomol.
Jinak ale obdivuju schopnost dodat popisem vnitřních stavů důvěryhodnost i nepravděpodobným dějům, nebo jejich realističnost prostě odsunout na druhou kolej - Amok je na hraně přemrštěnosti, ale o to vlastně nejde, stejně jako více či méně nepravděpodobná setkání s vypravěči jsou jenom kulisy pro pestrý život lidí, kteří nijak vykonstruovaně nepůsobí.

16 07.10.2020

Jako alegorie funguje Pán much výborně, zlo je vždycky o krok napřed, protože se zbytečně nezdržuje přemýšlením a mravní demokracie mu zkrátka nemůže stačit. Samotná scéna s Pánem much je děsivá a vynikající.
Psychologicky je to slabší, záporné postavy jsou schematické (včetně klišé rezavých vlasů), o jejich motivech se čtenář nic nedozví, alespoň mně přijde charakterizace "byl od přírody tajnůstkářský", ergo měl sklony ke zlu, neuspokojivá. Jackovy motivy také nebyly podrobnější, než "protože chtěl ovládat lidi". Ale proč chtěl? Kladné postavy jsou mnohem propracovanější. Možná proto, že dobro má za úkol udržovat paměť lidstva, zatímco zlo je divoké a neuchopitelné?

16 18.07.2017

Tři variace na stejné téma ve kterých se objevují stejné motivy (první sníh) a především obsahující sice jinak pojmenované, ale stejné postavy - přepracovanou nebo egocentrickou matku, otce burana neschopného empatie, kterého zajímá jen alkohol a sport, dvojici sourozenců, jejichž jedinou vzájemnou emocí je žárlivost (místy přerůstající v nenávist) zapříčiněná nerovnoměrnou distribucí rodičovské náklonnosti, potažmo rodičovský trojúhelník, pokud má jeden ze sourozenců jiného otce.
Obdivuju, že ze stejných ingrediencí (dobrých, ale specifických) dokázala Soukupová vytvořit tři různé příběhy. Navíc mě všechny tři celu dobu zajímaly a podobnosti jsem brala jako rozcestníky - co nevyšlo jedné rodině, může vyjít druhé. Je to vlastě vědecký výzkum, jak se stejná konstelace projevuje při různých vnějších podmínkách.

Ač se kniha tváří, že popisuje standardní dynamiku průměrné rodiny, nejsem takový pesimista a vnímám to jako vynikající, psychologicky věrný popis určitého typu rodiny, která je na hranici rozpadu, jen o tom neví, dokud něco nenaruší zaběhlý stereotyp. Dětské vypravěče Soukupová umí, řetězení drobností, které vedou k velkým následkům, je logické a opodstatněné - zvenčí to vypadá, že se člověk zbláznil, ale díky vhledu má čtenář výhodu a rozumí, proč tisíckrát nic způsobilo útok nůžkami na spolužáka.

Jak jsou si texty podobné, dají se i společně shrnout - účelný styl, strohý, až dokumentární, přitom věrohodná psychologie, skvěle ukázané rodinné problémy. V druhé polovině pak pokaždé přehnaný příliv špatných událostí, jako by bylo třeba rodiny potrestat vším, čím se dá, přičemž děj i reakce okolí přestávají být věrohodné (různě staré děti nějakým způsobem zmizí z domova, aniž to zajímá rodiče, učitele, úřady). Dva závěry pesimistické, jeden opatrně optimistický, ale všechny zase vyrovnávají hladinu a vrací příběh do mezí pravděpodobnosti. V každém případě výborné řemeslo, Soukupová umí psát a přesně ví, co dělá. Také zajímavé zamyšlení nad českou rodinnou na začátku tisíciletí, byť nepřijímám předkládaný obraz, že nejsnazší je pro člověka dělat zlo a ze zla plyne další zlo a tak pořád dokola, zatímco dobro stojí spoustu sil a každý závan větru ho nenávratně odnese.

15 04.09.2022

Občas se mi sejdou v krátké době podobné knihy, aniž to plánuju. Podobnost mezi Mariem a kouzelníkem Thomase Manna ze 30. let a o 80 let mladším fiktivním stand-upem je až zarážející a dokazuje, že lidská touha po krutosti nebo zhrozený úžas, který vyvolává, se přes všechen takzvaný pokrok nemění.
Divadlo ošklivosti - Dovíkův zoufalý humor, o kterém těžko říct, jestli posluchače zkouší, co vydrží, odhaluje jejich touhu po hrubosti, nebo chce opravdu umožnit únik z všedního dne, nakonec nejvíc pomáhá Dovíkovi samotnému, je to on, kdo se bez něj nedokáže vyrovnat se světem. Jenže výstup se mu postupně vymyká z rukou a stává se z něj autopsie, u které se divákům v klubu i čtenáři dělá nevolno, ale málokdo dokáže odtrhnout oči, odejít, zavřít knihu - bolest a trapnost přitahuje, každý chce vědět, jak hluboko se dá klesnout, na kolik kusů se člověk může veřejně roztrhat a co všechno z něj přitom vyteče.
Od knihy se těžko odchází i proto, že je skvěle napsaná, má spád a čistý styl bez přebytečných odboček, dokonce bez přebytečných slov (spíš bych ráda, kdyby Grossman dopověděl pár věcí, které nakousl - aniž to bylo třeba). Propojení osobní historie s prostředím je vynikající, o přeživších holokaustu, kterých v ne tak dávné době bylo ještě v Izraeli dost, vypovídá na malém prostoru stejně hutně jako o jednom nepodařeném dětství. A navíc může čtenář zkoumat sám sebe, zkouška emoční okoralosti je to důkladná.

15 26.10.2021

Ze tří zatím čtených knih Alexijevičové je Černobyl nejdrásavější, tentokrát jsem poprvé musela dělat přestávky, abych se vydýchala a oschly mi oči. Alexijevičová má neuvěřitelnou schopnost přimět lidi k upřímnému vyprávění o věcech, o kterých se mluvit skoro nedá, je znát, že se do nich umí vcítit a nijak je nevede, jen sdílí jejich pocity. Pravdivosti souboru hlasů všech typů lidí, které Černobyl ovlivnil, nemůže dosáhnout jiný typ dokumentu, zaměřený na nějakou jednotlivost - krajinu, likvidátory, vědce. Samo o sobě je to fascinující čtení, ale ještě navíc se z celku skládá dohromady obraz specifické východoslovanské povahy, "sovětský člověk" se svým fatalismem, vírou v ideál a samozřejmou ochotou se pro něj obětovat.

15 18.06.2021

Proč má smysl tu bichli, z níž nejméně polovina veršů je na internetu, mít doma? Protože při přečtení většího množství Krchovského básní najednou je lépe vidět, že nejsou tak jednoduché a vtipné, jak se na první pohled zdají. Že stokrát opakované téma se neopakuje jen proto, aby se vyčerpaly všechny rýmové možnosti. Protože nechat je na sebe působit bolí.

15 31.05.2017

Od Heinleina už jsem něco četla a znala jsem pověst Hvězdné pěchoty, takže jsem byla připravená, že budu často nesouhlasit, ale byla jsem zklamaná v jiném ohledu. Čekala jsem výklady, jak zařídit svět, ale čekala jsem je přesnější a podloženější, hůř napadnutelné. Podnětnější. Hvězdná pěchota je jednostranná nalejvárna, která neřeší praktické nedostatky teorie.

Příběh sám by neobstál, je to béčková akce, kde je cool technika, ale nedozvíme se, jak vlastně funguje, všichni "naši" jsou bez chyby a nejlepší kámoši a protivník není člověk, takže není třeba ho litovat. Byť si nejsem jistá, jestli to není úlitba čtenáři, zdá se mi, že Heinlein primárně oceňuje věrnost skupině a klidně by literárně vyvraždil odpadlý pozemský národ s loajálními emzáky po boku. Podstatná je prezentace řešení společenských problémů, problémů dnes ještě aktuálnějších než v 50. letech.
Heinlein kritizuje lidskou pohodlnost a přecitlivělost - v době vydání to bylo téma staromilců, dnes se o tom píše na titulních stranách časopisů. Že válka lidem srovná priority a má potenciál udělat z občanů jednotný národ, o tom se aktuálně přesvědčujeme. Občanská práva coby nesamozřejmá výsada je myšlenka, která aspoň letmo napadne každého, pro koho volby někdy nedopadly podle přání.
A Heinlein je chytrý, takže všechno je dobrovolné a vnitřně rovnostářské, vézt se jako neozbrojený pasažér státu je úplně v pořádku, být žena, příslušník etnické menšiny, chlap, co rád nosí výrazné náušnice, fyzicky slabší jedinec, všechno je v pořádku, všichni se můžete rozhodnout, která kasta budete, záleží jen na touze sloužit celku - a kdykoliv se můžete rozmyslet. Potud to zní hezky, ne? Jenže "sloužit celku" se demonstruje jen jediným způsobem: zabíjet jinou rasu, se kterou lidstvo válčí už dlouho a tak nějak ze zvyku, nebo se na zabíjení podílet a dobývat vesmír. Věda je dobrá, pokud je účelná v tomto ohledu. Talent se cení, pokud se hodí k výše zmíněnému. Náboženství je fajn, protože pastor mezi kázáními kosí vesmírné brouky, takže není odtržený od svých vojenských oveček. A hlavě: celá armáda je šťastná rodinka, kde neexistuje šikana, rasismus, sobectví, závist. Přijít o končetinu nebo dvě se bere přinejhorším jako kariérní předěl.
Heinlein servíruje děsivou "historii", v níž se prohnilé demokracie utopily v anarchii a krvi prolité gangy zvlčelé mládeže. Zpočátku jsem měla vůli vnitřně argumentovat, ale s karikaturou se nedá polemizovat, nemá nic společného s realitou. Jsem ochotná přemýšlet o možném přínosu fyzických trestů, ale ne pokud oponent neguje možnost jejich zneužití - v Heinleinově světě neexistuje ani myslitelná možnost domácího násilí, trauma z trestu, natož možnost, že některé osobnosti lépe reagují na pozitivní motivaci než na strach.
Nakonec mám pocit, že Hvězdná pěchota je kamufláž autorovy frustrace ze společenského vývoje, spíš teatrálně vztyčený prostředník než prezentace promyšleného názoru, jakkoliv nepohodlného. Přesto by byla intelektuální lenost tu knihu shodit se stolu, právě tím se jí dává za pravdu.

14 19.02.2023

Loni v únoru jsem přečetla první knihu Světlany Alexijevič, a po roce poslední. Škoda že jich není víc. O ruské mentalitě vypovídají lépe než většina reportáží a románů.
Na rozdíl od Němců po světových válkách nebo Američanů po Vietnamu, o ruských "afgháncích" se knihy nepíšou. Ztracená generace, která prohrála válku, lidé ji odsoudili a stát na ni zapomněl. Zůstává marnost a zoufalství, díky autorce nejenom že vůbec zaznamenané, ale navíc zaznamenané citlivě a výstižně. Skládat z detailů celek bývá ošidné, většinou to zkresluje proporce ve prospěch působivějších témat. U Alexijevič mám pocit, že z množství individuálních hlasů dokáže složit vypovídající celek. Jako v jiných jejích knihách, i tady je to drásavé čtení, ale není to odsudek vojáků, jen války samotné.
Na výpovědi navazují záznamy ze soudního procesu několik let po vydání knihy. Veteráni a pozůstalí svoje zoufalství zmírnili tím, že si našli důvod a smysl - lásku k vlasti, hrdinství, které se nesmí zpochybňovat. Nedá se při čtení dopisů a výpovědí takových vlastenců nepomyslet na to, že národ, který se nepoučí ze svých chyb, je odsouzen je opakovat. Navíc není mnoho národů, které by z neuvěřitelně bídného materiálního vybavení své armády odvodily důkaz, že právě pro tu schopnost vydržet ve strašných (zbytečně, nesmyslně strašných) podmínkách jde o armádu nejvelkolepější.

14 06.02.2022