InaPražáková
komentáře u částí děl
Nejlepší povídka sbírky a jedna z nejlepších povídek, které jsem četla. Pěti hodným, slušným lidem, kteří jsou šťastní z mála, protože za sebou nemají snadnou minulost, zkomplikuje život šestý nesmírně hodný a laskavý člověk, který umřel o trochu dřív, než ostatní doufali. Majordomus Plunkett, zvyklý řešit problémy a svým způsobem ambiciózní (i velení zahradníkovi, kuchařce a pokojské může být naplnění kariéry), se rozhodne naplnit skutečnou vůli zemřelé a vnutit za tím účelem ostatním svoji vůli. Ne že by chtěli. Ne že by jim to připadalo čestné. Ne že by se nestyděli. Jenže, když se to tak vezme... A kam by šli... A ona to stejně tak chěla... A jako v každé Trevorově povídce, pointa vede za roh, pokud ne za dva.
Neodhadla jsem, kam se to bude ubírat, a zpočátku mi Henrietta přišla jako tuctová panička s omezeným rozhledem. Konečně, třeba taková i byla, ale životní otřes využila k osobnímu povznesení. Její závěrečné dilema (a individualismus a otázka povinnosti k ne už tak blízkým bližním jsou nečekaně současné problémy) Trevor spíš jen naznačuje, vychází to z dřívější vzpomínky na otce a přemýšlení o vině a povinnosti. Při krátkém rozsahu povídky není těžké si vzpomenout, co se asi Henriettě honí hlavou, ale díky tomu, že autor šetří slovy, zůstává mnohokrát zpracovaná situace konkrétní a působivá.
Nahlédnutí do životů chudých venkovanů, kteří se naděje na jiný život buď moudře vzdali, nebo nemoudře a k posměchu ostatních ještě věří v zázračný obrat, neilustruje jen uvědomění 36leté Bridie, že líp už zkrátka nebude. To je jen první zvrat, byť zároveň smutný i logický. Až následující, stejně klidně přijatá a neokázale podaná Bridiina myšlenka skutečně zasáhne, a kontrast mezi tím, co se tragické může zdát přihlížejícímu, a co považuje za nejhorší možnost sama Bridie, dělá z povídky vynikající text.
Štětina to naservíroval bez varování a v plném rozsahu. O obraze z této povídky se mi, obávám se, asi bude zdát a je to snad nejdrastičtější text, který jsem viděla v tištěné publikaci. Každopádně daleko za hranicí, na kterou se obvykle upozorňuje předem.
Silně doporučuji čtenářům s velkou mírou empatie, citlivou povahou nebo slabým žaludkem, aby čtení povídky zvážili. Kulhánkovy nerealistické krváky jsou jedna věc, skutečné válečné zločiny věc jiná. Průmysl holocaustu se svou paradoxní přitažlivostí plynových komor a Mengeleho pokusů vás taky nepřipraví - tohle není umělé ždímání emocí, ale nejdrásavější hrůza bez naděje na dobrý konec.
Nechala jsem se zmást názvem, o to větší to pak byla rána. Lékařům Mezinárodního červeného kříže všechna čest, v povídce dlouhé 6 stran je to, v čem a jak pracují, zhuštěné až hmatatelně.
Příběh samotný není zvlášť překvapivý a připomíná spíš hollywoodské melodrama, ale velmi zajímavý je popis života v různých částech Hongkongu a okolí a způsobů pašování kontrabandu z Číny. Peripetie s pašeráky je vlastně samostatná krátká reportáž, při které jsem byla jak intelektuálně zaujatá, tak jednoduše napnutá, jak to dopadne.
Studie dvojice funkčních psychopatických sadistů, se kterými to pro dobrý pocit čtenáře nakonec nedopadne úplně dobře. Závěr je ale méně realistický než celá psychologická hra předtím. Todd nebyl normální nikdy a objev strýčka ze sousedství jeho vyšinutost jen nasměroval a urychlil. Sadismus byl pro něj závislost a podle toho, jak se mu ho dařilo zvládat, se mu více či méně rozpadal život. Zajímavější je Dussander, který by býval v klidu dožil, nebýt vydírání od kluka. Jenže když člověka nutí násilím k něčemu, co se mu začne líbit, je to pořád násilí? Jako Dussander rozvíjel Toddovu temnou stránku, rozvíjel Todd Dussanderovu. Rozdíl v jejich konci odpovídá rozdílu v jejich povaze - Dussander byl vždycky ten chytřejší a schopnější sebereflexe.
King je nedostižný prodavač snů. Většinou nočních můr, ale jsou výjimky. Shawshank je krásný pestrobarevný sen, u kterého každý přeje Andymu a Redovi štěstí, aniž si přitom musí připadat manipulovaný autorem, a u kterého se snadno zapomene, že to celé není moc pravděpodobné. Mimochodem, třeba je to překladem, ale kolik měl Red tříd? Dokončenou základku? Svoje zápisky píše nespisovně, ale literárně na výši a matematika mu taky dost jde.
Tahle novela zdaleka není bezchybná, ale v podání atmosféry, vtažení do příběhu King překonal i vlastní vysoké standardy.
Rozumím těm, kdo říkají, že v Těle je moc vaty a odboček a zkrátka příliš slov. Ale i díky tomu je to dokonalý návrat do věku na konci dětství. Je tam všechno, neopakovatelný typ kamarádství, zážitky, barvy, vůně, emoce. A ne, Chrisovy poznámky nejsou uměle filosofické, je to autentické uvažování kluka, který kvůli prostředí dospívá rychle, myslí mu to a začíná mít nadhled. Jsou jako celá novela - bylo by to smutné, kdyby to nebylo chvílemi tak krásné.
Nepřečetla jsem od Kinga zdaleka všechno, takže se možná neorientuju, ale není tohle nějaký spin-off? Působí to tak: tajemný prostor, na který se dělají dost konkrétní narážky, ale zůstanou bez pointy, Stevens, který sice stačí jen tak naznačený, jak je v povídce, ale větší smysl by jeho pár významných vstupů dávalo, kdyby to byla postava známá z dřívějška.
Povídka je dobrá i tak. Přesněji obě povídky, rámcová i vnořená. Titulní Dýchací metoda je klasický Kingův horor všedního dne s výbornou charakterizací postav, dlouhým rozjezdem a co do logiky slabším závěrem, ale rozhodně působivým. Tajuplné rámcové vyprávění mě bavilo víc, i když si do něj King trochu neuspořádaně sem tam odložil nápad, který se mu asi nechtělo zpracovat samostatně. Dlouho to vypadalo, že na konci bude zvrat... a nic, napětí vyšumělo do prázdna. Vlastně se to podobá starosvětským strašidelným příběhům, které taky znepokojují spíš atmosférou a neviděným, což tady i ladí s dějem.
Soukupová umí atmosféru, umí realistické dětské a dospívající hrdiny, její studie pochroumaných rodinných vztahů je přesná, při vší drásavosti civilní, nikdy patetická. Výborně funguje ukázka konstelace otec + starší syn vs. matka + mladší syn v rodině, kde se skoro o ničem nemluví, protože každý má své hodnoty a pohled na svět, které nemá potřebu vysvětlovat ani sdílet s druhými - není to rodina, ale skupina autistů v jednom bytě.
Škoda, že se ve druhé polovině problémy začnou kupit neuvěřitelnou měrou - co se jim ještě může stát a jak špatně se o tom dá komunikovat? Z takové rodiny by v reálu sociálka odebrala dítě.
Zmizel je taková zkouška na tematicky hodně podobný Klub divných dětí, který je lepší a uměřenější, ale díky stylu a atmosféře je to pořád velmi solidní psychologické drama.
Václav IV. a Žito coby Miloš Zeman a Andrej Babiš. Ne v náznacích, ale hezky od podlahy: Václav IV. říká "Jen hlupák nemění názory" a pije jednu láhev vína za druhou, reálný vliv má komoří a kejklíř Žito, který pro změnu z tribuny hlásá davu, že "Dobře bylo a dobře zase bude". Podobnosti v dobové situaci jsou a Maňák je zdatně využil, ale přece jen bych uvítala podobenství poněkud... méně osobní (dobře, Žito má i něco z fašistů). Ukázka situace nazrálé k vítězství populismu je to celkově trefná, ale trochu příliš doslovná a předvídatelná.
Zvláštní text. Archaizovaný jazyk, historismy (kdo ví, co je štolfovna?), latinské citáty a k tomu spousta křesťansko-pohanských odkazů. Alespoň mám ten pocit, nakonec jsem si nebyla jistá, jestli už vidím náznaky i tam, kde nejsou, nebo jich je opravdu tolik. Ani mi není jasné, jestli jsem všechno správně rozklíčovala, jestli některé metafory nejsou jednodušší a nehledám zbytečné složitosti.
Maňák má mimořádnou slovní zásobu a archaická čeština mu nedrhne, ale působí to na mě uměle, jako vynikající stylistické cvičení, jenže bez prožitku. Příběh sám o sobě je trochu nevyvážený a sem tam se objeví tisíckrát jinde použitý prvek, ale působivý je dost a především velikonočně-přírodní duchovno se hodně povedlo.
Moralitka klasického střihu, která díky malému počtu stran nestihne nudit, a popisy zdobných bot stojí za to. Maňák má spoustu nápadů a vrší je jeden na druhý, ale absenci překvapení, originálního příběhu, to nenahradí.
Tolerance, umírněnost a pluralitní společnost jsou dobro, omezenost a fanatismus (v tomto případě islámský) jsou zlo. Zcela s autorem souhlasím, ale pokud je toto celý děj i pointa čtyřicetistránkové povídky, musí vynikat jazykem nebo formou, protože obsahově je to chudé a nijak obohacující. Maňák ale píše uhlazeně a čistě, elegantně, ale bez experimentů, řekla bych: na jistotu. Lépe než leckteří, ale v kombinaci s mnohokrát jinde viděným mravoučným apelem vznikla povídka, kterou udržím v hlavě stěží do druhého dne.
Podtitul povídky je "pohorská balada" a ano, má baladický styl. Jeden věrný hraničář ve světě, který se rozpadá, lesy, bahno, tetřevi a pytláci. Děj není zvlášť originální, ale atmosféru má povídka podařenou a závěr, který naznačuje možnost výkladu psychologického i nadpřirozeného, se povedl.
Tak dobrý nápad, a přitom tolik klišé. Měšťané jsou typizované figurky, na kterých se ukazují všechny typy malověrnosti a sobectví pomocí otřepaných schémat (dojde i na hlazení ministrantů pod bradou). Vypravěč dělá narážky na skutečně pravdivé evangelium, které se ale nezachovalo, to by si zasloužilo rozvést víc než jedním údajným Ježíšovým citátem.
Jenom zajímavá situace povídku neutáhne, chtělo by to podrobnosti a větší autenticitu.
Když se dá na internetu najít odhadem pár desítek tisíc BDSM povídek zadarmo, čekala bych, že ta, za kterou chce autor peníze, bude zatraceně lepší. Jenže to není o nic nápaditější než spousta jiných, literárně nijak výjimečné a technicky naopak autorka hodně pokulhává za realitou (pokud to není překladem) - do člověka přivázaného na stole "s roztaženými končetinami", tedy logicky na zádech nebo na břiše, opravdu nelze nic nalít zároveň zezadu a zepředu, aniž by si ho pachatel převázal, k čemuž tady nedošlo. Jediné, co stojí za řeč, je plot twist na závěr. Ne že by se úplně nedal čekat, ale dává smysl zbytku a stojí právě tak za dvě hvězdy.
SPOILER Přidávám se k ostatním komentujícím, Žlutá tapeta je vynikající povídka. Feministická, jistě, ale obecně jde o kontrast citového člověka s čistě empirickým, přičemž doba uznávala jen druhý přístup, emoce z člověka dělaly bytost jaksi nerozumnou, a tedy bez práva na názor. Přitom racionální John není zlý člověk a ani vyloženě záporná postava, jen se svou nepřístupnou sebejistotou naprosto míjí s potřebami a duševním světem své ženy.
Postupný vývoj psychózy je brilantní, halucinace odpovídají jak reálnému vzhledu tapety, tak protagonistčinu podvědomí - své postavení vnímá velmi přesně, ale obvykle si ho nesmí připouštět. Psychologická literatura par excellence, horror jedině přeneseně.
Dramatická výpověď o prozření kované komunistky, která nahlédne míru svého odcizení rodině i lidstvu vůbec, až když se jí následky jiného názoru začnou osobně dotýkat. Bohužel je to přeplněné slovy, které by pateticky lyrická komunistická autorka snad mohla použít, ale čtení to zpomaluje a paradoxně odcizuje - stručnější projev by se mě dotkl víc. A k tomu zápletka s "tajemným vynálezem" - chápu, že bylo třeba mít nějaký pevný bod, na kterém se můžou štěpit charaktery, ale povídka by si zasloužila méně pohádkový důvod než technický div, o kterém se ví jen tolik, že může mít vliv na celé lidstvo.