huhuhu komentáře u knih

Asi do poloviny knihy jsem si říkala, že zase až tak bizarní ty povídky nejsou. Zajímavé a originální, to ano, ale bizarní? Nicméně poté (když jsem se dostala k povídce Transfugium a dál) jsem změnila názor, protože několik posledních povídek si přívlastek "bizarní" už opravdu zasloužilo.
Celkově mě kniha dost zaujala, ač žánrům jako sci-fi, dystopie apod. příliš neholduji. Bylo to nepříjemné a znepokojující čtení, které nutí k zamyšlení. A to je - vzhledem k tématům - jen dobře.

6 09.11.2023

Jidáš, román o zradě a samotě, určitě není pro každého, ale já jsem si jeho čtení vychutnávala. Spíše než samotný příběh studenta Šmuela zde jsou v centru pozornosti nejrůznější filozofické, náboženské či politické úvahy. Děj plyne pomalu, nic moc se toho vlastně nestane, i když postupně odhalovaná minulost všech postav je plná neradostných, až tragických okamžiků. Ale autor dokáže psát zajímavě i o banálních věcech (příprava snídaně, vycházka po městě), umí skvěle vylíčit atmosféru a má perfektně vyvinutý smysl pro detail, jak už ostatně vím i z jeho dalších knih.

6 09.07.2023

Silný a zajímavý příběh, ale myslím, že mohl být zpracován lépe - méně povrchně a trochu rafinovaněji. Takhle to pro mě bylo dost předvídatelné, ale i tak jsem četla celkem se zájmem.

6 08.06.2023

Příběhy zaujmou a pobaví děti i dospělé.

6 06.05.2023

Tahle knížka je milým pohlazením po duši. Laskavé, trochu čapkovské rozjímání nad obyčejnými věcmi s mírně duchovním přesahem (ale vhodné i pro nevěřící). I v těchto textech je vidět, že A. Palán je nejlepší, když píše o svých setkáních se zajímavými lidmi. A že je přitahoval (nebo vyhledával?) snad odjakživa. :-) V knihovně měli i druhý díl, tak teď lituji, že jsem si ho rovnou nepůjčila, rozhodně by mi nevadilo v Palánových příjemných fejetoncích pokračovat.

6 28.03.2023

Většina z nás nemá příležitost a asi ani odvahu popovídat si s někým divným, odlišným, žijícím nějak jinak... Jsem ráda, že Aleš Palán to dělá za nás. Díky němu a jeho knihám tak máme možnost nahlédnout do soukromí a osudů lidí, kteří žijí jinak, po svém. Nejvíc mě zaujal pouliční básník Šimon, Petrova pěší cesta do Jeruzaléma, Flypovo bydlení ve sklepě a osudy paní Lenky vždy nějak související se svířaty.

6 30.12.2022

Líbila se mi hlavní myšlenka, poukazující na to, jak se zažité stereotypy a vzorce chování v dalších a dalších generacích opakují a jak je těžké (až nemožné) se z tohoto koloběhu vymanit. Ale jak už psali někteří přede mnou - něco tomu prostě chybělo. Pro mě bylo hlavním problémem asi to, že příběh byl tak nějak předvídatelný a ničím mě vlastně nepřekvapil (a asi ani neobohatil). Ty zajímavé události se spíše netýkaly hlavních postav a rychle se přešly (příběh Amálky, Věrky...). Hlavní postavy vlastně jen dřely, stěžovaly si a nechaly se vláčet svým osudem... A jejich příběhy tak nakonec působí vcelku banálně a zaměnitelně s příběhy jiných lidí žijících v téže době.

6 08.11.2022

Pan psychiatr Honzák je skutečně svérázný člověk, zároveň moudrý, má nadhled a skvělý smysl pro humor. U jeho přednášek se člověk nenudí. Tohle je ale psaný text, tak jeho "upovídanost" občas působila trochu rušivě, často se od původní otázky dostal někam úplně jinam apod. Pro tazatelku muselo být obtížné rozhovor řídit a někam směrovat. Některé pasáže mi přišly vcelku zbytečné, např. podrobné povídání o různých "psycholidech", o kterých jsem v životě neslyšela (ale je možné, že lidé z oboru je ocení). Překvapilo mě, že s panem Honzákem existuje ještě jedna kniha rozhovorů, dlouho jsem si myslela, že čtu tu druhou. :-)

"Caesar se svým vojskem vyrazil do Galie... Jeho vojáci mu ohlásili, že po třech dnech pochodu dorazí k mostu, kde je však mohou ze zálohy napadnout Galové. Vystrašeně se ho ptali: "Co budeme dělat, až k tomu mostu dojdeme?" Caesar v tu chvíli praštil pěstí do stolu a řekl: "Až k tomu mostu dojdeme, tak ho přejdeme." A přesně o tom to je. Až tam dojdeme, tak tam budeme a uvidíme, jak jednat. Všechny ty anticipační strachy a úzkosti z očekávání, co bude, až to nastane, a veškeré podobné sebepodrazy, nás blokují ještě dříve, než se vůbec může něco stát."

6 12.07.2022

Jedna z knih mého dětství. Teď jsem ji četla s 9letou dcerou, která by si ji sama asi nepřečetla, ale takhle ji zaujala - možná stejně jako kdysi mě. Já jsem teď asi víc sledovala vztahy mezi dospělými, které byly podobně komplikované jako ty mezi dětmi.

6 23.05.2022

Četla jsem s 9letou dcerou a oběma se nám kniha moc líbila. V knize je doporučení pro děti od 5 let, ale myslím si, že pro tak malé děti to určitě není - vzhledem ke stylu, slovní zásobě a možná i ději, který není příliš akční a spíš si všímá drobných zajímavostí o zvířatech. Ale pro starší děti a dospělé krásné čtení.

6 15.02.2022

Depresivní knihy mám ráda, ale tohle bylo i pro mě těžké čtení. Tolik negativních emocí, prázdnoty, únavy, samoty, bezútěšnosti... Obzvláště dobře napsané byly Mathildiny části, autorka skvěle ukázala, jak se z úspěšné a sebevědomé ženy může stát (vinou šikany na pracovišti) úplná psychická troska. Happyend se pochopitelně nekonal, ale i to, že Thibault v sobě našel sílu odejít z nefunkčního vztahu a Mathilda nakonec dala v práci výpověď a zabránila tak tomu, aby ji šéf nadále psychicky deptal, hodnotím jako pozitivní kroky, které se snad časem přetaví v něco dobrého.

6 01.11.2021

Snad ještě geniálnější než první díl...
Škoda, že zatím nemám po ruce další díly tetralogie, jsem zvědavá, jak se osudy obou "přítelkyň" budou vyvíjet dál. Zvlášť u Liny je možné všechno. :-)

6 25.10.2021

Když jsem knihu začala číst, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Velice mě zaujalo vyprávění o Orkově dětství a dospívání, o tom, jak se už jako kluk dostal k biologii i duchovnímu životu. Stejně fascinující bylo vyprávění o Antarktidě. Je pravda, že v knize jsou i "hluchá" místa, kde se čtenář může cítit trochu "mimo", vzniklá tím, že rozhovor probíhá mezi dvěma přáteli, kteří se velmi dobře znají. Ale i tak dávám pět hvězdiček, protože čtení o Orkově životě i názorech je neskutečně obohacující.

6 30.09.2021

Mistrně napsané povídky, které svou tajemností, nejednoznačností a neukončeností jitří čtenářovu fantazii. Všechny (až na poslední, která je hodně specifická) se odehrávají v izraelské vesnici Tel Ilan. Postavy přecházejí z jednoho příběhu do druhého, všechny se znají a setkávají. Žijí své obyčejné a navenek nudné životy, které ale skrývají své třinácté komnaty plné traumat a existenciálních úzkostí. Povídky rozhodně překračují realitu izraelského venkova a lze v nich vidět obecné lidské vlastnosti, zklamání, strach, bolesti, noční můry, pocit osamocení a odcizení. Sice se nedozvíme, co se odehrávalo jen v mysli postav a jak to bylo ve skutečnosti, ani nezjistíme, jak to všechno dopadlo, ale ta úžasně vykreslená atmosféra ve čtenáři ještě dlouho zůstane.

6 18.10.2020

Od Báry Šťastné jsem už četla "Jak jsem sebrala odvahu" a musím říct, že "Dobrá tak akorát" se mi líbila ještě o chlup víc. Je pravda, že některé věci se opakovaly, ale tomu se asi nejde vyhnout, když autorka čerpá především z vlastního života.
Líbí se mi Bářina upřímnost, se kterou píše o vlastních chybách, nedostatcích a selháních, baví mě její sebeironie a nadsázka, jako třeba ve větě: "Nejhorší spolujezdec ze všech lidí na planetě - a počítám v to i všechny sériové vrahy a totalitní diktátory - je bezpochyby vlastní manžel." Ve spoustě věcí jsem se našla (viz třeba zrovna kapitolka o řízení auta), mnohokrát jsem se pobavila (třeba při čtení o tom, co jeden z partnerů říká a co ten druhý slyší), leccos pro mě bylo inspirativní.
Zkrátka příjemné oddychové čtení, vhodné i na cesty, do MHD apod. Zaručeně zlepší náladu a možná i motivuje k nějaké té drobné změně. Třeba k uvědomění si, že nemusíme být dokonalé a že stačí, když jsme dobré tak akorát.

6 16.06.2020

Moc zajímavá kniha rozhovorů s fyzioterapeutem Pavlem Kolářem, který je nejen velkou kapacitou ve svém oboru, ale zároveň je to i velice moudrý člověk.
Fyzioterapii a vůbec vše, co souvisí s pohybem, dokáže přiblížit i naprostému laikovi, a to zajímavě a srozumitelně, i když odborné terminologii se rozhodně nevyhýbá. Používá ale hodně názorných příkladů ze své praxe, takže i člověk, který doteď o tomto tématu nic moc nevěděl, se chytne.
Hlavní myšlenka, kterou jsem si odnesla, je asi ta, že je nutné na tělo nahlížet jako na celek, kde všechno se vším souvisí. Když nás bolí záda, nemusí být příčina vůbec v těch zádech, možných příčin je celá řada (včetně těch psychických). Zajímavé byly i náhledy do vrcholového sportu, kde záleží na každé maličkosti, a například o něco delší hokejka/jiné boty/jinak nabroušené brusle/jiné sedlo u kola může mít nejen obrovský vliv na výkon, ale třeba i dalekosáhlé zdravotní následky.
Také autorka podle mého názoru odvedla skvělou práci, před rozhovorem toho musela spoustu nastudovat a bylo vidět, že se dobře orientuje. Ráda si přečtu i její knihu rozhovorů s psychiatrem R. Honzákem.

6 18.05.2020

Kniha samozřejmě trpí nejrůznějšími nešvary typickými pro literaturu 19. st.: především průhlednost a předvídatelnost děje (pro tehdejší čtenáře to nebylo tak průhledné?), přehnaná sentimentalita (lidi pořád vzdychají, omdlévají...), přehnané hodnocení některých postav (když je někdo kladný, tak je většinou až dokonalý a nemá žádnou chybičku), nerealističnost některých jevů (Frantina, která žila celé dětství a dospívání mimo civilizaci a nikdy nebyla na statku, se stala okamžitě dokonalou selkou jen díky tomu, že o hospodaření slyšela vyprávět) atd. Ale to nemění nic na tom, že kniha je čtivá a plná zajímavých myšlenek. Ráda čtu o tehdejším životě na venkově, o tom, jak lidé přemýšleli, jak žili v sepětí s přírodou, a v neposlední řadě se mi líbí tehdejší jazyk.

6 08.11.2019

Silný, poutavý a čtivý příběh, skvělá psychologie postav, smutné a depresivní čtení.
Ačkoliv se děj odehrává hlavně v 70. a 80. letech 20. st. v Americe, pro mě je příběh v mnohém aktuální a vlastně nadčasový, už jen svými tématy: rasová diskriminace a nezapadání "jiných" do většinové společnosti, otázky slaďování kariéry a rodiny u žen, odvaha žít svůj život namísto naplňování očekávání druhých lidí, problematika výchovy v rodině... A především to, jak destruktivní mohou být různá rodinná tajemství, nevyjádřené touhy a pocity, mlčení o tom podstatném.
Každá postava mě něčím zaujala: Paradoxně nejvíce destruktivní bylo podle mě pro rodinu chování bílé Američanky Marilyn, která si s sebou na rozdíl od ostatních nenesla trauma v podobě "jiného" (asijského) vzhledu: především upřednostňováním jednoho dítěte na úkor ostatních a promítáním vlastních tužeb a představ do dítěte (příklady z fyziky k snídani mě dostávaly!). Nevýhodou u Lydie bylo to, že byla extrémně poslušná a vždy se vším souhlasila, i když se jí to ve skutečnosti příčilo. U Jamese mě zaujalo, jak byl přesvědčen, že Marilyn je opustila kvůli tomu, že je Asiat, i když to s tím ve skutečnosti vůbec nesouviselo, ale on už bral jako samozřejmost, že to každému musí vadit... Nejvíc líto mi bylo přehlížené a neviditelné Hanny. Zaujal mě i Jack - hlavně když se ukázalo, že i on je vlastně "jiný".
Kniha ve mně bude ještě dlouho doznívat a rozhodně ji doporučuji!

6 05.10.2019

Pavel mi hrozně připomínal Pavla ze Selskýho baroka. Taky je to takový ztroskotanec, který má svoji životní vášeň, miluje jihočeskou krajinu a přírodu, svoji svobodu, ztroskotá mu vztah s manželkou, má špatný vztah s bratrem a celkově je ve vztazích dost naivní a důvěřivý...
Jinak oceňuji neotřelý námět, hledání vltavínů mě dost zaujalo, i když kameny mě ve skutečnosti vlastně vůbec nezajímají. :)

6 02.06.2019

Večerníček o malé čarodějnici jsem jako dítě moc ráda neměla, tak se mi do knihy příliš nechtělo. Ale nakonec musím říct, že to nebylo špatné, a synové (8 a 6 let) příběhy dobré čarodějnice a jejího kamaráda havrana Abraxase poslouchali s velkým zaujetím.

5 26.12.2023